Změna klimatu

Publikované historické články s touto problematikou

Pátá zpráva IPCC

Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) vydává v letech 2013 a 2014 svou již pátou hodnotící zprávu (tzv. AR5). Zpráva bude mít celkem čtyři části, které stovky autorů připravují, tisíce expertů připomínkují a zástupci států postupně schvalují stručná shrnutí, tzv. Summary for Policymakers.

Od 23. do 27. září 2013 byla ve švédském Stockholmu schválena první část páté hodnotící zprávy. Část, kterou lze považovat za nejdůležitější. Část, která je základem pro další zprávy: „The Physical Science Basis“ – souhrn fyzikálních vědeckých základů globální změny klimatu. Každé shrnutí zprávy IPCC trpí nutnou generalizací, protože se jedná o shrnutí tzv. „Full reportu“, který má 1 922 stran bez příloh, do cca 20 stran. Jedná se o zkrácený text, ale opravdu o shrnutí jen toho nejdůležitějšího.

V týdnu od 24. do 30. března 2014 se sešla v japonské Jokohamě druhá pracovní skupina, aby schválila text druhé části AR5, která je zaměřena na dopady, adaptaci a zranitelnost (Climate Change 2014: Impacts, Adaptation and Vulnerability). Najednání bylo posouzeno celkem 2 350 připomínek z tzv. Governmental review. Větu po větě, odstavec za odstavcem hledali účastníci shodu mezi názorem autorů a návrhy vlád. Experti a zástupci vlád často hledali tuto shodu těžce, ale vždy ji našli. Ve srovnání s předchozími zprávami druhé pracovní skupiny jsou předložené informace založeny na podstatně širší vědecké, technické a socioekonomické literatuře (cca 12 000 bibliografických odkazů).

A konečně od 7. do 12. dubna 2014 se sešla v německém Berlíně třetí pracovní skupina, aby schválila třetí část AR5, která je zaměřena na snižování vlivu člověka na klima (Climate Change 2014: Mitigation of Climate Change).

Shrnutí pro politiky (SPM) bylo na jednání v Berlíně důkladně prodiskutováno. Třetí pracovní skupina zpracovala značné množství vědecké, technické a socioekonomické literatury (téměř 10 000 bibliografických odkazů).

Zprávy obsahují neuvěřitelné množství informací, včetně odpovídajících citací recenzované literatury, která byla publikována hlavně v posledních 10 letech. Po vydání čtvrté zprávy IPCC v roce 2007 veřejnost sledovala, že se někteří autoři nechovali příliš vědecky, citovali i nerecenzovanou literaturu a přes široké připomínkové řízení zůstaly ve zprávě závažné chyby. Panel IPCC proto zpřísnil svá pravidla pro přípravu zpráv a došlo i k radikální výměně autorů ve všech částech AR5. Zpráva je výborným rozcestníkem při hledání kvalitních informací o změně klimatu. Jednotlivá Shrnutí AR5 jsou čtenářům k dispozici na webu ČHMÚ v části Historická data>>Počasí>>Změna klimatu>>Nejvýznamnější mezinárodní podklady. Ministerstvo životního prostředí zajišťuje překlady Shrnutí do českého jazyka, aby alespoň v této části nebyli čtenáři omezování angličtinou. Pro studium kompletní zprávy je však znalost některého ze světových jazyků podmínkou.

IPCC vydává zprávy v angličtině, francouzštině, ruštině, španělštině, arabštině a čínštině. Shrnout závěry tří zpráv do několika vět není možné. Přesto je možné považovat za nejdůležitější tato konstatování:

  • Od roku 1950 pozorujeme změny klimatického systému, které jsou neobvyklé a v měřítku desetiletí až tisíciletí nemají obdoby (oteplování atmosféry a oceánu, snižování rozsahu a objemu sněhu a ledu a růst hladiny oceánu).
  • Poslední tři dekády byly každá globálně teplejší než dekády od roku 1850. První dekáda 21. století je od roku 1850 nejteplejší. Na severní polokouli je třicetiletí 1983–2012 nejteplejší za posledních 1 400 let.
  • Globální přízemní teplota podléhá výrazné meziroční a mezidekádní variabilitě. Krátkodobé trendy jsou citlivé na volbu období a neodrážejí klimatické trendy.
  • O extrémním počasí zpráva říká, že se globálně snižuje počet chladných dní a nocí a roste počet teplých dní a nocí. Výskyt horkých vln roste v Evropě, Asii a Austrálii.
  • V severní Americe a v Evropě roste počet a intenzita silných srážek.
  • Energie akumulovaná v klimatickém systému za období 1971–2010 byla z 90 % uložena do oceánu. Povrchová vrstva oceánu (do 75 m) se oteplovala o 0,11 °C za deset let.
  • Průměrná roční ztráta ledu z ledovců byla v období 1971–2009 226 Gt za rok. Průměrná roční ztráta ledu z Grónského ledovce se mezi obdobími 1992–2001 a 2002–2011 zvýšila z 34 na 215 Gt za rok.
  • Za období 1901–2010 se zvýšila hladina světového oceánu o 19 cm. Postupně roste rychlost zvyšování hladiny světového oceánu od 1,7 (1901–2010) přes 2,0 (1911–2010:) až po 3,2 (1993–2010) mm/rok. Z toho je za poslední období 1993–2010 např. teplotní expanzi přisuzováno 1,1 mm za rok nebo 0,33 mm za rok táni Grónského ledovce.
  • Více než polovina pozorovaného vzestupu globální přízemní teploty v období 1951–2010 je způsobena antropogenním zvýšením koncentrací skleníkových plynů a antropogenními změnami dalších faktorů.
  • Modelové projekce použité ve zprávě IPCC ukazují, že do konce 21. století se pravděpodobně zvýší globální průměrná přízemní teplota v intervalu o 1 °C až 4 °C v závislosti na vývoji emisí skleníkových plynů.
  • Rozsah mořského ledu v Arktidě bude na konci 21. století v září snížen až o 94 % a v únoru až o 34 % ve srovnání s průměrem 1986–2005. Pesimistický scénář očekává letní Arktidu (měsíc září) bez ledu před polovinou 21. století.
  • Očekávaný vyšší obsah CO2 v atmosféře znamená rovněž jeho zvýšenou absorpci oceánem a zvyšování tak jeho kyselosti.
  • Záměrné ovlivňování klimatického systému s cílem omezení změnu klimatu (tzv. geoinženýrink) má své vědecké limity a značné nejistoty v dopadech, včetně neočekávatelných vedlejších efektů.
  • Pozorované dopady změny klimatu jsou v přírodních a antropogenních systémech rozšířené na všech kontinentech a oceánech.
  • Změny v režimu srážek a tání ledovců ovlivňují hydrologickou bilanci, dostupnost a kvalitu pitné vody v dotčených oblastech.
  • Negativní vliv změny klimatu na zemědělství je rozšířenější než pozitivní dopady patrné v některých oblastech vyšších zeměpisných šířek.
  • Zvyšuje se úmrtnost z horka a snižuje úmrtnost z chladu.
  • Extrémy (sucha, povodně, horké vlny, cyklony, požáry) ovlivňují ekosystémy i člověka (životy a zdraví, majetkové škody, úrodu).
  • Významné zmenšení zdrojů sladké vody ve většině aridních subtropických oblastí zvýší soupeření o vodu mezi jednotlivými sektory. Naproti tomu se zlepší dostupnost sladké vody ve vyšších zeměpisných šířkách.
  • Snižovat se bude množství energie potřebné k vytápění, zvyšovat množství energie potřebné pro chlazení v obydlených a obchodních prostorách. Energetické zdroje a technologie budou ovlivněny v závislosti na typu (výroba energie z vody, větru, slunce), extrémní počasí však ovlivní všechny zdroje.
  • Extrémní počasí a vyšší variabilita klimatu bude vyvolávat migraci, kterou lze považovat za jedno z možných adaptačních opatření.
  • Zpráva předpokládá, že efektivní adaptace mohou pomoci budovat bohatý a odolný svět již v blízké budoucnosti.
  • Mezi základní principy přípravy a realizace adaptačních opatření patři mezinárodní spolupráce, spolupráce veřejného a soukromého sektoru při přípravě a aplikaci finančních mechanismů a správné ocenění zdrojů. Odhad nákladů na adaptace v rozvojových zemích má nízkou spolehlivost a pohybuje se od 4 do 109 mld. USD ročně v období 2010–2050.
  • Zpráva popisuje velké množství možných adaptačních opatření, ze kterých vybírám: zlepšení plánování a přípravy technických opatření ve vodním hospodářství, zajištění pitné vody, ochrana přirozených ekosystémů, ochrana miliónů obyvatel na pobřeží před příbojovými povodněmi, dostupnost hygieny a kvalitního zdravotnictví pro děti i dospělé, včetně očkování, zlepšování reakcí na přírodní katastrofy a zajištění řešení jejich následků, důraz na potravinovou bezpečnost ve všech oblastech, plánování výstavby s ohledem na možná rizika a další.
  • Ekonomické ohodnocení mitigací je (musí být) jejich nutnou součástí, přičemž se porovnávají aktuální náklady s budoucími přínosy (tzv. diskontování).
  • Mitigace i adaptace mají mnoho příznivých vedlejších dopadů – v oblastech potravinové bezpečnosti, zdraví lidí, biodiverzity, kvality životního prostředí, energetické dostupnosti a dalších.
  • Více než polovina antropogenních emisí od roku 1750 byla vyprodukována po roce 1970. Nejvyšší podíl má CO2 (76 %), následují CH4 (16 %), N2O (6 %) a F-plyny (2 %).
  • Celkové emise CO2 eq v roce 2010 připadaly z 35 % na energetiku, 24 % na zemědělství a lesnictví, 21 % na průmysl, 14 % na dopravu a 6 % na stavby.
  • Rozložení emisí skleníkových plynů je závislé na ekonomickém rozvoji světa. Do roku 1970 bylo maximum v průmyslových, ekonomicky se rozvíjejících zemích: nyní je maximum v rychle se rozvíjejících oblastech rozvojového světa.
  • Zpráva uvádí, že část rostoucího podílu emisí v rozvojových zemích vzniká při výrobě zboží a služeb exportovaných poté mimo rozvojový svět. Odhady emisí přiřazených ze zemí původu do zemí spotřeby jsou však hodně nejisté.
  • Chování, životní styl a kultura života mají bezprostřední vliv na spotřebu energie a s tím spojenou produkci emisí. Změny v těchto oblastech mohou mít podstatný vliv na snížení emisí (spotřeba energií v domácnostech, stravování, snížení potravinových odpadů. apod.).
  • Jaderná energie je nízkouhlíkovou technologií, její podíl na výrobě energie však od roku 1993 klesá. Důvodem je několik závažných překážek provozní bezpečnost, riziková těžba uranu, nevyřešené nakládání s odpadem, postoj obyvatelstva.
  • Technologie jímání a ukládání uhlíku (Carbon Capture and Storage – CCS) mohou snížit obsah skleníkových plynů v atmosféře. Tyto technologie nejsou zatím rozšířené, k uplatnění by potřebovaly vyšší cenu uhlíku nebo dotace. Panel upozorňuje na rizika spojená s provozní bezpečností, geologickými možnostmi a transportem CO2.
  • Téměř 1,3 mld. obyvatel nemá přístup k elektrické energii a 3 mld. jsou závislé na tradičních tuhých palivech pro vaření a vytápění, s nepříznivými dopady na jejich zdraví a životní prostředí. Zlepšení jejich přístupu k moderním energiím je důležité k zajištění udržitelného rozvoje. Zajištění obecného přístupu k čisté elektrické energii a palivu pro vaření a vytápění vyžaduje investice 72–95 mld. USD za rok do roku 2030.
  • Mezinárodní klimatické vyjednávání směřující ke snižování emisí koordinuje UNFCCC. Kjótský protokol byl prvním závazkem, který byl postaven na principech a cílech UNFCCC, měl však jen minimální dopad na globální emise, protože se některé země nepřipojily a některé nedodržely své závazky.

Na konci října 2014 bude předložena společná zpráva všech tří pracovních skupin, tzv. Synthesis Report a 5. hodnotící zpráva IPCC tak bude úplná.

Radim Tolasz, MZ 2014/3, ročník 68, str. 89–90

KONFERENCE O DŮSLEDCÍCH KLIMATICKÉ ZMĚNY PRO VODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ (CLIMATE CHANGE-A CHALLANGE OR A THREAT FOR WATER MANAGMENT) V AMSTERODAMU

Koncem září se konala v Amsterodamu v centru RAI konference jejímž hlavním tématem byla klimatická změna a její dopady na vodní hospodářství. Konferenci pořádala International Water Association (IWA) ve spolupráci s holandskou Netherlands Association on Water (NVA). Předsedal jí J. de Jong z domovské KNMI (Het Koninklijk Nederlands Meteorologisch Instituut) z Amsterodamu. Je vcelku symbolické, že konference se odehrála v zemi, která je nucena brát pravděpodobné důsledky klimatické změny velmi vážně. Navíc v Holandsku byla prvou příležitostí svého druhu. Měla se totiž zabývat problematikou dopadů klimatické změny z rozličných pohledů. Sešli se zde zástupci jak z oborů ryze technických, tak i z oblasti vědy. Vedle odborníků na stokování nebo čistotu vody zde byli hydrologové, meteorologové nebo odborníci v klimatologii.

S podobnou mezioborovostí se autor setkal nejen v Holandsku, ale i v Praze rok předtím na zdánlivě zcela jiném odborném poli. Jednalo se o seminář historiků a archeologů, který na téma „Praha a Voda“ pořádal Archiv hl. města Prahy. Vedle jmenovaných odborníků zasedli zde i vodohospodáři a technici, kteří měli k danému tématu blízko. Ale zpět ke klimatické změně a konferenci v Amsterodamu. Ta byla rozdělena do čtyř tematických bloků:

  • Vědecké důkazy změn v klimatickém a hydrologickém systému.
  • Dopad na vodní hospodářství.
  • Předpovědi a problematika zranitelnosti společnosti.
  • Možnosti řešení popsaných dopadů.

V prvém bloku zaujal příspěvek B. van den Hurka z KNMI týkající se hydrologických simulací v povodí Rýna. Za pomocí modelu RCM (Regional circulation model) v rámci projektu „PRUDENCE“ byly interpretovány výsledky GCM (Global circulation model). Značný rozptyl jednotlivých výsledných scénářů bude vyžadovat zřejmě nové prostředky jak interpretovat tyto nejistoty např. politikům. V povodí Mosely (pravostranný přítok Rýna) prokázal L. Pfister z Lucemburska (Public research centre-Gabriel Lippmann) na řadách z let 1860 až 2004 statisticky významnou změnu charakteristik zimních srážek, která se projevila na maximech odtoků v tomto povodí, a to počínaje 70. léty 20. století. Odborníci z UNESCO-IHE (Institute for Water Education) prokázali na základě rozboru srážkových dat z období 1911-2002 z povodí řeky Maas (Meusa) nárůst denních úhrnů nad 10 mm, a to zejména v zimních měsících, počínaje rokem 1980.

Velké povodně na Rýnu v devadesátých letech minulého století přispěly v Holandsku k nastartování otázek souvisejících se zásobováním pitnou vodou a tedy i s problémem sucha, jakkoliv se toto spojení zdá překvapivé. Pracovníci HKV (konzultační firma pro hydrologii) a RIZA (Rijksinstituut voor Integraal Zoetwaterbeheer en Afvalwaterbehandeling) prezentovali použití modelů charakterizujících proudění podzemní vody (MOZART, NAGROM) a AGRICOM (zemědělské aplikace). S jejich pomocí byl prokázán např. očekávatelný pokles zemědělských výnosů.

V druhém bloku, kde byly řešeny dopady očekávané změny, je možné zmínit např. příspěvek Instituto Mexicano de tecnologia del Aqua, jehož pracovníci prezentovali snižování hladiny vulkanického jezera Patzuaro v Mexiku. Jedná se podle nich o výsledek antropogenní činnosti, ale i klimatické změny.

Třetí blok byl věnován hydrologickým a meteorologickým předpovědím a také otázkám zranitelnosti společnosti. Velmi pozoruhodný byl příspěvek odborníků z KNMI dotýkající se studia „tisíciletých extrémů“, zejména pro předpovědi jevů způsobujících problémy v deltě Rýna, tedy předpovědi bouřlivých příbojů a povodní, a to na základě použití archivů ECMWF (European Centre for Medium-Range Weather Forecasts). O mezinárodním projektu International flood network a o globálním varovném systému informoval M. Nagai z Japonska. V tomto bloku zaznělo úderné sdělení o možnostech včasného varování v rámci projektu Natural Hazards, ve kterém hodnotil A. de Roo dosti střízlivě úspěchy i neúspěchy zpracovaných předpovědí (včetně událostí z roku 2002).

V posledním bloku, kde byly řešeny možnosti řešení dopadů klimatické změny, zazněly příspěvky z Itálie, Argentiny, Holandska, Chile a Japonska. V příspěvku T. Ikedy zazněla také aktuální informace o obzvláště výrazném tajfunu, intenzivních srážkách a povodních v Japonsku v roce 2004 a také o inovaci japonského varovného systému. Uším českých vodohospodářů by zřejmě zněly dosti neuvěřitelně pasáže z projevu C. Zevenbergena, kde byly prezentovány plovoucí domy pro zástavbu v zátopových zónách.

Bylo konstatováno, že očekávaná klimatická změna se nepříznivě projeví zejména v nejzranitelnějších oblastech tzv. rozvojových zemí. Proto byl kromě čtyř základních tematických bloků zařazen ještě jeden okruh věnovaný čistě povodí Nilu. Jednotlivým scénářům, které mohou nastat v tomto povodí, se věnoval J. Kwadijk z KNMI. Bezesporu zajímavým příspěvkem byl referát S. Mutisa z Keni, který zmiňoval písečné hráze a způsob zachycení podzemní vody v aridních oblastech Afriky.

Autor článku přihlásil v rámci posterové sekce dva příspěvky. První „The 2002 Disastrous Flood in Prague within the Historical Framework“ upozorňuje na zřetelnou změnu sezonality i četnosti velkých pražských povodní v období posledních 1 000 let. Prezentuje i hlavní příčiny těchto událostí a také kumulaci katastrofických povodní do často krátkých období. Byla využita data z raně instrumentálního a předinstrumentálního období zejména z dokumentárních zdrojů. Příspěvek upozorňuje na určitou nebezpečnost období „povodňového klidu“, kdy „organismus společnosti“ přestává počítat s velkou povodní (téměř zapomíná na její existenci). Období, kdy přírodní systém přechází do období s větším počtem povodní, znamenalo vždy zvýšené riziko i z těchto důvodů. Právě o tomto faktu jsme se přesvědčili v roce 1997 a 2002, tedy již v období předpokládané klimatické změny. V průběhu konference byla posteru věnována vcelku velká pozornost. To se projevilo v tajném hlasování, po němž byl oceněn prvou cenou. Druhý příspěvek „The 2002 Prague Flood in Pictures“ prezentoval povodeň v Praze v autorových fotografiích.

Odpověď na otázku, zda klimatická změna začala, byla v Amsterodamu zodpovězena kladně. V závěru konference bylo totiž souhrnně konstatováno, že klimatická změna začala a působí. Projevuje se např. nárůstem případů intenzivních srážek v mírném pásu, či prohloubením problémů se suchem v aridních oblastech. Diskutována byla otázka zranitelnosti jednotlivých oblastí a kontinentů. Jako nepochybný fakt byla prezentována citlivost zejména rozvojových a nejchudších zemí, kde klimatická změna vyvolá nejvíce problémů.

Libor Elleder, MZ 2005/1, ročník 58, str. 27-28

XVI. ZASEDÁNÍ SMLUVNÍCH STRAN MONTREALSKÉHO PROTOKOLU, PRAHA, 22.-26. 11. 2004

Ve dnech 22.- 26. listopadu 2004 se v Praze konalo 16. zasedání smluvních stran Montrealského protokolu (MP) o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Tato akce byla patrně nejvýznamnějším ekologicky zaměřeným mezinárodním jednáním, které se konalo v České republice v její novodobé historii. Konference se uskutečnila na základě dohody mezi vládou ČR a Programem OSN pro životní prostředí (UNEP). Její realizací bylo pověřeno Ministerstvo životního prostředí ČR. Místní přípravu a zajištění konference, která probíhala v hotelu Hilton, zajišťoval Organizační výbor ustavený MŽP, jehož členem byl i zástupce ČHMÚ. Zasedání se účastnilo na 500 delegátů zastupujících 188 signatářských stran (zemí a institucí), z toho okolo 50 ministrů životního prostředí. Při této příležitosti je vhodné shrnout některá základní fakta a nejnovější stav implementace MP.

Montrealský protokol byl zformulován v září 1987 a vstoupil v platnost 1. 1. 1989 jako nástroj Vídeňské úmluvy na ochranu ozonové vrstvy z r. 1985. Jedná se o mezinárodní právní a technický dokument, jehož signatáři se zavazují ke snižování výroby a užívání látek, které poškozují ozonovou vrstvu Země. Tyto látky a způsob jejich postupného vyloučení z technologických procesů MP přímo stanovuje jako kontrolovatelné ukazatele plnění smlouvy. Původní omezující kritéria MP z r. 1989 se však ukázala jako nedostatečná. Proto došlo na základě rostoucích vědeckých poznatků k jejich postupnému rozšíření formou Dodatků přijatých na zasedáních smluvních stran MP – Londýn 1990, Kodaň 1992, Peking 1999. Právě poslední Dodatek se již prakticky přiblížil k variantě dlouhodobého a celkového vyloučení emisí ozon ničících látek (ONL), kterých je dnes již několik stovek – viz obr. 1. V případě jeho úspěšné realizace by v následujících cca 50 letech bylo zamezeno dalšímu poškozování ozonové vrstvy, která by se přirozeným způsobem obnovila do původního stavu (období před 70. lety minulého století). Dosavadní vývoj implementace MP se zatím ukazuje jako velmi úspěšný. Je tomu tak především v důsledku včasného a vědecky podloženého rozpoznání hrozby globální ekologické katastrofy ze strany světové politické a hospodářské reprezentace. Dalšími důležitými činiteli jsou fungující způsob kontroly plnění přijatých závazků a finanční podpora snižování produkce a spotřeby regulovaných látek, která je zajišťovaná prostřednictvím UNEP z Mnohostranného fondu pro plnění MP a Globálního fondu životního prostředí. V souvislosti s rostoucími vědeckými poznatky o vlivu ozonové vrstvy na formování globálního klimatu se MP stále více přibližuje Kjótskému protokolu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti se může jevit další úsilí spojené s naplňováním MP jako překonaný problém. Ve skutečnosti tomu tak není. Opravdový úspěch MP bude možno konstatovat až v období přirozené obnovy ozonové vrstvy, jejíž začátek se očekává v nejbližších letech. Do té doby a ještě v průběhu několika následujících desetiletí však MP čeká zatěžkávací zkouška v podobě očekávaného růstu životní úrovně v rozvojových zemích, které budou potřebovat bezpečné technologie především pro chladírenská a klimatizační zařízení. Případný návrat k levným „tvrdým“ freonům by znamenal významné ohrožení konečného působení MP. Dosavadní vývoj budou proto i nadále zajišťovat pravidelná každoroční zasedání smluvních stran, která slouží mimo jiné i jako fórum pro výměnu názorů a projednání zájmových střetů. Příkladem může být i pražská konference MP, na které byly za přímé účasti lobbistických skupin z některých důležitých smluvních stran velmi intenzivně projednávané výjimky a změkčení omezení používání methylbromidu. Tato látka, která má padesátinásobně větší účinek na ozon než Freon-11, je důležitým prostředkem zejména pro chemické ošetření zemědělských plodin a půdy.

Její omezení má proto negativní dopad na vyspělé i rozvojové producenty a vývozce, kteří vyvíjejí silný tlak na prodloužení výjimek výroby a používání. S podrobným vyhodnocením odborných technických, technologických a právních výsledků 16. zasedání se mohou zájemci seznámit v přehledové zprávě: Jiří Hlaváček, „Informace o průběhu a výsledcích Šestnáctého zasedání smluvních stran Montrealského protokolu o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu“. Zpravodaj MŽP, 1/2005.

Jak již bylo uvedeno, dosavadní účinné působení MP v oblasti omezení produkce a používání ONL je podmíněno mimo jiné i soustavným monitoringem atmosférického ozonu. Analýzy dlouhodobých měření z pozemní sítě stanic a družicovými systémy včas identifikovaly poškození ozonové vrstvy v podobě tzv. „ozonové díry“ každoročně vznikající nad Antarktidou od počátku 80. let minulého století a následné zeslabení vrstvy i v oblasti Arktidy a ve středních šířkách. V současné době proto nejen ekologicky zaměřená veřejnost ale i hospodářská sféra spjatá s působením MP očekávají od odborníků z oblasti monitoringu stratosférického ozonu vyjádření, zda se ochranná opatření MP již projevila i v obnově ozonové vrstvy. Tento zájem se projevil i v rámci 16. zasedání smluvních stran, kterému předcházel vědecký seminář na téma „Výzvy a perspektivy ochrany ozonové vrstvy“. Seminář se uskutečnil dne 19. 11. 2004 v konferenčním sále Ministerstva zahraničí pod záštitou předsedy vlády ČR a za předsednictví nositele Nobelovy ceny za chemii z r. 1995 prof. M. Moliny (USA). Akce se účastnilo na 90 účastníků z řad delegátů konference a pozvaných odborníků. Jednání zahájili vedoucí úřadu vlády ČR A. Šulc zastupující premiéra a ministr životního prostředí L. Ambrozek. Českou odbornou veřejnost reprezentovali odborníci z AV ČR, Univerzity Karlovy, MŽP a ČHMÚ. Hlavní část odborného programu vyplnily vyžádané přehledové příspěvky zahraničních specialistů pozvaných Sekretariátem MP. Mezi stěžejní patřily příspěvky M. Moliny, (USA), P. Frasera (Austrálie), M. Chipperfielda (Velká Británie) a D. Faheye (USA). Druhá část programu byla vyhrazena plenární diskusi. Závěry semináře byly formulovány prof. Molinou v podobě společného prohlášení adresovaného účastníkům 16. zasedání. Jeho hlavní závěry je možno shrnout do těchto bodů:

  • Montrealský protokol a jeho dodatky jsou mezinárodně funkčním nástrojem ochrany ozonové vrstvy a zůstanou jím, pokud bude MP v plném rozsahu plněn i nadále.
  • Ozonová vrstva zůstává velmi nestabilní v důsledku velkého množství ONL přetrvávajících v atmosféře
  • Ochranné působení MP vyžaduje soustavné sledování stavu ozonové vrstvy formou globálních měření a jejich analýz a pokračující uplatňování látek nahrazujících ONL
  • Přirozená obnova ozonové vrstvy ještě nezačala, ale její počátek je očekáván v nejbližších letech. Budoucí vývoj vrstvy je již možno předpovídat pomocí komplexních chemických a dynamických modelů, které zahrnují bilance a reakce dalších chemických složek atmosféry.
  • Atmosférický ozon je důležitým činitelem formujícím klima a řada ONL jsou „skleníkovými plyny“. Změny ozonové vrstvy a působení MP je proto třeba zkoumat i z hlediska jejich působení na globální změny klimatu.
  • Atmosférický ozon je důležitým regulátorem ultrafialového slunečního záření dopadajícího na zemský povrch, jehož biologický účinek stoupá s růstem teploty. Očekávané oteplování troposféry v kombinaci s pokračujícím zeslabení ozonové vrstvy by v případě neúčinnosti MP vedlo k zvýšenému ekologickému riziku včetně dopadů na zdravotní stav části lidské populace.
  • Ačkoliv již byly hlavní zdroje ONL pomocí MP účinně omezeny, i nadále pokračují emise řady látek s nízkým uvolňovaným objemem. Na jejich omezení je nyní třeba soustředit pozornost, protože jejich kumulace spolu se zbývajícími hlavními ONL by mohla zvrátit klesající celkovou bilanci aktivního chlóru a brómu v atmosféře.
  • Účinnost MP je možno zvýšit rychlejší recyklací ONL dosud vázaných v používaných nebo vyřazených výrobcích
  • Mezi významné rizikové ONL stále patří methylbromid, jehož omezení by mělo probíhat podle dosavadního harmonogramu.
  • V případě dodržení současných kritérií MP je oprávněný předpoklad, že do r. 2015 budou emise ONL v rozhodující míře ukončeny a bude vytvořen reálný předpoklad pro obnovení ozonové vrstvy.
  • Pro další úspěšné působení MP je nutná jeho další vědecká podpora jak v environmentální, tak i technologické oblasti
  • MP je velmi důležitým příkladem účinné mezinárodní dohody na globální ochranu životního prostředí. Je proto nezbytné zachovat jeho celistvost včetně v přísné kontroly realizace, financování a prosazování.

Součástí prezentace výzkumu atmosférického ozonu a mezinárodní spolupráce ČR byly samostatné kapitoly konferenční publikace a postery popisující aktivity v oblasti monitoringu ozonové vrstvy a UV záření, které připravili pracovníci Solární a ozonové observatoře ČHMÚ v Hradci Králové. Na závěr 16. zasedání MP bylo přijato rozhodnutí o vyhlášení roku 2007 (20. výročí sjednání Montrealského protokolu) „Mezinárodním rokem ozonové vrstvy“.

Obr. 1 Modelovaný nárůst koncentrací ONL a výskytu rakoviny kůže pro různé varianty Montrealského protokolu a jeho dodatků (WMO Ozone Assessment. 2002).

Karel Vaníček, MZ 2005/1, ročník 58, str. 25-27

ZMĚNY V EXTRÉMNÍM POČASÍ A KLIMATICKÝCH JEVECH

Ve dnech 11.-13. června 2002 byl Mezivládním panelem pro klimatickou změnu (IPCC) uspořádán v Pekingu workshop Změny v extrémním počasí a klimatických jevech (Changes in Extreme Weather and Climate Events), kterého se zúčastnilo přes 100 odborníků z 51 zemí světa. Cílem jednání bylo připravit doporučení týkající se problematiky meteorologických a klimatologických extrémů pro zpracování čtvrté zprávy pracovní skupiny I (WG I) IPCC o stavu světového klimatu k roku 2005.

Bezchybně připravené jednání v prostorách Čínské meteorologické služby zahájil odstupující předseda WG I prof. Ding Yihui (Čína), na kterého navázali uvítacími projevy Deng Nan, náměstkyně čínského Ministerstva vědy a technologie, sir John Houghton (Velká Británie), odstupující předseda WG I, a dva nově nastupující předsedové této pracovní skupiny, dr. Susan Solomon (USA) a prof. Qin Dahe (Čína). Po uvítacích projevech odeznělo první den 17 vyžádaných referátů. D. B. Stephenson (Velká Británie) se věnoval metodám statistického zpracování extrémů. L. J. Mata (Venezuela) hovořil o potřebě modelových projekcí a typech extrémů v impaktních studiích. Ding Yihui se věnoval problematice písečných a prachových bouří ve vztahu ke klimatické změně ve východní Asii. P. Jacobs (Holandsko) referoval o problematice bouřlivých vzdutí mořských vod a ochraně proti nim. O současných trendech teplot vzduchu a srážek v Evropě se zmínil A. Klein Tank (Holandsko). Extrémy teplot a srážek podle pozorování a simulované AMIP modely porovnával F. W. Zwiers (Kanada). C. Senior (Velká Británie) pak hovořila o modelování změn v extrémních jevech. Problematika teplotních extrémů byla obšírně diskutována T. C. Petersonem (USA). J. Ráisánen (Švédsko) prezentoval modelové simulace změn sezonních srážkových extrémů podmíněných růstem CO2. Klimatologii a modelování tornád, velkých krupobití a silných větrů byl věnován referát H. E. Brookse (USA). D. Camuffo (Itálie) uvedl poznatky o kolísání vybraných meteorologických extrémů v oblasti Středozemního moře. C. Price (Izrael) hovořil o globálním družicovém monitoringu blesků a o možnosti využití metody tzv. Schumannovy rezonance. Další blok referátů se věnoval tropickým a mimo- tropickým cyklonám. Tak T. Knutson (USA) se zmínil o perspektivách v monitoringu tropických cyklon a v dalším referátu o modelování dopadů budoucího oteplování na jejich aktivitu. M. T. Montgomery (USA) se zabýval otázkou po-chopení extrémní intenzity tropických cyklon. N. Graham (USA) prezentoval výsledky nové analýzy změn cyklon středních šířek a jejich drah. U. Ulbrich (Německo) pak seznámil s výsledky modelování bouří na Severní polokouli pod vlivem klimatické změny. Na závěr bloku vyžádaných referátů sir J. Houghton shrnul aktivity související s přípravou třetí zprávy WG IIPCC a formuloval hlavní problémové okruhy pro jednání jednotlivých pracovních skupin.

Druhý den workshopu se jednání soustředilo do šesti pracovních skupin, zaměřených na teplotu vzduchu, srážky, tropické cyklony, mimotropické cyklony, nebezpečné povětrnostní jevy malého měřítka a statistické metody analýzy extrémního počasí a klimatických jevů. Úkolem pracovních skupin byla identifikace nedostatků v prezentaci meteorologických a klimatologických extrémů ve třetí zprávě WG I IPCC z roku 2001, na které se reagovalo konstatováním výzkumných potřeb k jejich odstranění a formulací odpovídajících doporučení. Závěry jednotlivých pracovních skupin pak byly diskutovány na plenárním zasedání a jejich finálnímu zpracování byl věnován i třetí den konference. To se krátce sešly ještě další pracovní skupiny organizované geograficky podle jednotlivých oblastí WMO (Afrika, Asie, Jižní Amerika, Střední a Severní Amerika, Austrálie a jižní Pacifik, Evropa). Evropská skupina pod vedením A. Klein Tanka formulovala dva závěry týkající se pozorování, resp. modelování:

a)    Pokrok ve znalostech se očekává od pozorovaných změn v extrémech teploty vzduchu, srážek, větru a dalších prvků prostřednictvím koncentrovaného evropského, regionálního a národního úsilí ke shromáždění a analýze denních přístrojových údajů a historických dokumentárních údajů.

b)   S ohledem na velkou různorodost projektů financovaných Evropskou unií, národními institucemi a jinými agenturami, se očekává pokrok v kvantifikaci měnících se klimatologických statistik a impaktů. Skutečné nejistoty mohou být lépe kvantifikovány kaskádou informací v řetězci globální modely, regionální klimatické modely a specifické impaktní modely. Očekávané nejistoty budou relativně větší pro extrémy srážek a větru než pro teplotní extrémy, ale dosažený pokrok může být výraznější právě pro srážky a vítr.

Jednání prakticky všech pracovních skupin upozornilo na následující problémy:

  • dostupnost údajů (např. různé formáty a cena archivovaných údajů),
  • klesající počet pozorovacích stanic,
  • kvalita údajů (nutnost homogenizace řad),
  • krátké datové soubory – měly by být rozšířeny digitalizací dalších údajů a využitím existujících paleoklimatických (včetně historicko-klimatologických) dat,
  • klíčová role místních odborníků v interakci se specialisty v oblasti modelování klimatu k pochopení předností a nedostatků modelů při aplikaci v každé oblasti,
  • potřeba vybudování kapacit, tj. více speciálně připravených odborníků v některých rozvojových zemích,
  •  potřeba studovat „komplexní klimatické jevy“, kde se různé proměnné kombinují s různými následky,
  • potřeba zajištění konzistence informací, např. o tropických cyklonách,
  • potřeba lepší komunikace mezi WG I a WG II,
  • potřeba citlivého výběru statistických metod pro studium extrémů.

Veškeré informace o workshopu, včetně mnoha podnětných doporučení z pekingského jednání, jsou dostupné na internetu [1] i v tištěné podobě [2]. Seznámení s nimi tak může být nepochybně prospěšné a inspirující i pro české meteorology a klimatology, kteří pracují v oblasti meteorologických a klimatologických extrémů a jejich dopadů.

Literatura

[1]  http://www.ipcc.ch/

[2]  Workshop Report. IPCC Workshop on Changes in Extreme Weather and Climate Events, Beijing, China, 11-13 June, 2002. Intergovernmental Panel on Climate Change. 107 s.

Rudolf Brázdil, MZ 2002/5, ročník 55, str. 140 a 144

BYL OPRAVDU KJÓTSKÝ PROTOKOL V BONNU ZACHRÁNĚN?

Jak jsem již čtenáře Meteorologických zpráv (MZ č.1/2001) informoval, 6. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP-6), která se konala ve dnech 13.-25. 11. 2000 v holandském Haagu a ke které se tehdy upírala pozornost široké veřejnosti, skončila neúspěchem. Aby však neúspěch nebyl příliš zřetelný, konference byla formálně přerušena s tím, že bude za několik měsíců pokračovat. Během této doby se měla situace uklidnit, k nejrozpornějším tématům měla proběhnout další „smírčí“ jednání a hlavně – Mezivládní panel IPCC měl v první polovině roku 2001 předložit další nové vědecké poznatky, shrnuté v tzv. Třetí hodnotící zprávě (IPCC Third Assessment Report). Termín pokračování byl stanoven na 16.-27. 7. 2001 do Bonnu. Téměř snad jediné co se naplnilo, bylo červnové vydání tří částí zpráv IPCC, které kromě vědeckého obsahu zaujaly i svým excelentním provedením.

Vlastní příprava bonnského jednání byla významně po-znamenána náhlou změnou postoje USA k problematice Kjótského protokolu. Prezident G. W. Bush k údivu světové veřejnosti, a nejen veřejnosti environmentální, prohlásil Protokol z pohledu ekonomiky USA za neakceptovatelný, ale i za nástroj, který nemůže účinným způsobem problém rizik spojených se změnou klimatu řešit. Ještě v dubnu na 9. konferenci o trvale udržitelném rozvoji (CSD-9) v New Yorku tento názor všechny státy zcela jednoznačně odmítly.

Během května a června se však situace začala poněkud měnit a stanoviska vyhrocovala několik týdnů před konferencí. Nejistoty a obavy z úspěchu plánované bonnské konference potvrdila i přípravná vrcholná schůzka ministrů, která se konala v nizozemském Scheveningenu (26.-28. 6. 2001). Do poslední chvíle byla nejistá i stanoviska rozvojových států, které od bonnského jednání očekávaly především přísun značných finančních zdrojů. Pouze státy EU a skupiny CG 11 (definičně státy Dodatku B Protokolu s nenulovými redukčními cíli, prakticky kandidátské státy EU) deklarovaly svoje neměnná a zásadní stanoviska, směřující k pokračování kjótského procesu. Proto řada delegací s velkým očekáváním do Bonnu neodjížděla a před zahájením jednání panovala poměrně značná nervozita.

Jednání konference se zúčastnilo více než 4 600 delegátů ze 181 států, mezivládních, nevládních a dalších organizací. V jejím úvodu probíhala v pracovních skupinách poslední technická jednání ke čtyřem hlavním a stále otevřeným tematickým okruhům, tj. finanční aspekty, kjótské mechanismy, zahrnutí lesních aktivit do redukčních kvót a kontrolní režim Protokolu, nicméně bez viditelných úspěchů.

Ve čtvrtek 19. 7. byla za zcela mimořádných bezpečnostních opatření a za účasti představitelů států, ministrů životního prostředí a ekonomických ministrů, zahájena vrcholná část jednání. V úvodních projevech optimisticky zazněly některé konstruktivní náměty na řešení vzniklé složité politické situace. Většina řečníků se vyslovila pro vytvoření takových podmínek, které by umožnily zahájení širšího ratifikačního procesu Protokolu. Téměř jedinou výjimkou byl projev vedoucí delegace USA Pauly Dobrianski. Ukázalo se však, že na některé otázky a způsoby řešení mají regionální uskupení států stále značně rozdílné názory. Za skupinu CG11 přednesl projev ministr Miloš Kužvart, který v projevu mj. zdůraznil snahu o dosažení dohody a společný záměr ratifikovat Protokol co nejdříve. Odmítl však návrhy na povinné finanční příspěvky států CG11 na zatím nepříliš transparentní aktivity směřující do rozvojových států se zdůvodněním, že tato povinnost není v souladu se zněním Rámcové úmluvy ani Protokolu.

Pod vedením prezidenta COP-6 nizozemského ministra životního prostředí Jana Pronka probíhala od pátku 20. 7. do pondělí 23. 7. dopoledne prakticky nepřetržitě na úrovni ministrů a hlavních expertů velice složitá jednání. Do jednacího sálu byl umožněn přístup pouze omezenému počtu vyjednavačů (celkem asi 120) dle předem schváleného klíče (např. naše skupina CG11 měla k dispozici pro ministry a experty celkem 9 „povolenek“). Po celonočním jednání byla v dopoledních hodinách 23. 7. konečně přijata tzv. Bonnská dohoda, na kterou navázala Politická deklarace. V rámci této deklarace státy Dodatku II Rámcové úmluvy (ekonomicky velmi vyspělé státy), s výjimkou USA, přislíbily rozvojovým státům finanční prostředky ve výši 410 mil. USD ročně, které by byly využity zejména na podporu vzdělávání, aplikace nových technologií, adaptační procesy a odstraňování následků jevů, souvisejících se změnou klimatu (deklarace platí zatím do roku 2005).

Ve druhém týdnu jednání delegáti v duchu výsledků politických rozhodnutí obsažených v Bonnské dohodě pracovali na přípravě závěrečných usnesení COP-6 k výše uvedeným čtyřem okruhům problémů. Jelikož zdaleka ne všechna usnesení obsažená v tematických okruzích byla dokončena, bylo rozhodnuto o jejich dopracování na následné konferenci COP-7, která se bude konat v termínu 29. 10.-9. 11. 2001 v Marrákeši (Maroko).

Hlavní výsledky jednání obsažené v Bonnské dohodě

Finanční otázky

Potřeby rozvojových států budou financovat státy Dodatku II, případně další ekonomicky vyspělé státy (Dodatku I), pokud jim to jejich situace umožní. Finanční pomoc bude realizována pomocí bilaterálních i multilaterálních toků, včetně fondů GEF. Zdrojem fondů budou i podíly ve výši 2 % ze zisků z projektů CDM (dle čl. 12 Protokolu), kdy státy s redukčními cíli mohou realizovat projekty v rozvojových státech. Fondy budou používány zejména na podporu vzdělávání, zavádění nových technologií, adaptační procesy a odstraňování následků extrémních projevů počasí, souvisejících se změnou klimatu. Zatím však nedošlo k dohodě o složení kontrolního orgánu, který bude na využívání finančních prostředků dohlížet, neboť rozvojové státy požadují majoritní zastoupení.

Kjótské mechanismy

Klíčovými body jednání byly otázky týkající se vzájemného zrovnoprávnění projektů a srovnatelné přístupnosti k nim, podílu jejich uplatňování ve vztahu k redukčním aktivitám jednotlivých států, systému kontroly efektivity projektů, vzájemné výměny uspořených jednotkových množství a míry zahrnutí propadů emisí v lesích do projektů CDM a JI (dle čl. 6 Protokolu), kdy státy s redukčními cíli mohou realizovat projekty vzájemně (připadá v úvahu při uskutečňování projektů v tranzitních ekonomikách). Jednotlivé státy by měly domácí redukční aktivity realizovat podle svých reálných možností a měly by být vedeni snahou o vyrovnání zatím rozdílných úrovní emitovaných množství skleníkových plynů na obyvatele. Byl schválen již zmíněný převod 2 % ze zisků z projektů CDM do kapitoly finančních zdrojů (viz výše); k dohodě o podobném převodu z projektů JI či z emisního obchodování zatím nedošlo (k tomuto bodu má CG11 velmi silné námitky). Využití projektů k plnění redukčních cílů má být pouze doplňkovým elementem, přičemž stěžejními mají být domácí redukční aktivity (dohody o kvantifikaci vzájemných podílů však ani zde dosaženo nebylo).

Nepodařilo se ani dosáhnout shody o vypracování a schválení společných, popř. podobných pravidel pro projekty CDM a JI. Rozvojové státy nadále požadují, aby byla nejprve přijata pravidla pro projekty CDM, a teprve následně pro JI. To by však, podle našeho názoru, evidentně snížilo schopnost konkurence projektů JI. Navíc rozvojové státy požadují i majoritní zastoupení v kontrolním orgánu pro posuzování projektů JI, na nichž však nebudou vůbec participovat. Pravidla pro projekty CDM jsou vcelku podrobně připravena a zahrnují i aktivity související se zalesňováním a obnovou lesa v prvním kontrolním období. V případě emisního obchodování (od roku 2008) došlo k politické dohodě o výši emisní rezervy, kterou by si musel každý stát ponechat pro případ, že by nebyl schopen redukční cíl splnit.

Zahrnutí lesních aktivit

Zcela podle očekávání šlo o nej složitější bod jednání, neboť podle čl. 3.4 Protokolu lze redukční cíle rovněž plnit zahrnutím propadů CO2 lesními aktivitami a hospodaření s půdou. Bonnská dohoda obsahuje hlavní principy, od nichž by se měl odvíjet jejich další průběh: vědecká průkaznost technických aspektů jednotlivých bodů usnesení, používání konzistentní metodologie hodnocení aktivit, nezohledňovat zatím nepodložené úvahy o míře pohlcování uhlíku v půdě a v lesních porostech, uvažovat prozatím pouze o způsobu zahrnutí těchto aktivit během prvního kontrolního období. Každý stát si podle této dohody může započítat lesní aktivity, které jsou v souladu s definicemi dle čl. 3.3 Protokolu (les, zalesňování, obnova lesa, odlesňování) podle svého výběru, nicméně pouze ve stanovené míře. K tomuto bodu byla připravena zatím dosti kontroverzní tabulka, zpracovaná na základě údajů FAO. V každém případě musí jít prokazatelně o aktivity, které se uskutečnily po roce 1990.

Kontrolní režim Kjótského protokolu

Tento tematický okruh je nesmírně citlivý, neboť je třeba vytvořit co nejtransparentnější a právně vymahatelný režim, který by měl následně i oprávnění uplatnit účinné sankce v případě neplnění Protokolu. Bylo dosaženo pouze politické dohody o jeho základních aspektech. Bude vytvořen specializovaný kontrolní orgán, který bude mít za úkol sledovat reálné možnosti jednotlivých států ke splnění redukčních cílů již s předstihem. Pokud by některý stát svůj redukční cíl nesplnil, potom by se jeho následný cíl po r. 2012 snížil o 30 % hodnoty, o kterou by jeho emise převýšily původní cíl. Rovněž by tento stát ztratil oprávnění uplatnit převody emisí vyplývající z emisního obchodování. Kontrolní orgán by rovněž posuzoval, zda jsou zpracovány emisní inventury ve standardním provedení a zda je stát ochoten spolupracovat při předepsaných kontrolách. Pokud by byly zjištěny neshody, viník by si nemohl započítat žádné emisní kredity z projektů či z emisního obchodování.

Skončila tedy konference úspěchem?

Vzhledem k situaci, která nastala po prohlášení USA a zejména po červnové vrcholné schůzce v Scheveningenu, byla očekávání značně skeptická. To se potvrdilo i během první třech dnů jednání v Bonnu.

Jistého průlomu bylo dosaženo zejména během nočního jednání z 22. 7. na 23. 7. Kanada, Austrálie, ale zejména Japonsko nakonec souhlasily s možností pokračovat v kjótském procesu i bez účasti USA. Zejména kladný souhlas Japonska se nakonec ukázal být pro další proces klíčový. Ke vstupu Protokolu v platnost je třeba, aby jej ratifikovalo alespoň 55 států, které zároveň pokryjí 55 % celkových emisí států Dodatku I dle stavu z roku 1990. První podmínka je splnitelná lehce, nicméně právě z druhé podmínky vyplývaly nejistoty a potíže. Podle Protokolu celkový podíl emisí skleníkových plynů států EU a CG11 totiž činí 32,4 % a ani společně s Ruskem (poté 49,8 %) by nemohl ke vstupu Protokolu v platnost stačit. Jelikož „chybějící podíl“ pouze USA činí 36,1 %, byl podíl Japonska (8,5 %) k dosažení dohody tak významný.

Dohody však bylo dosaženo za cenu značných ústupků, zejména v případě výše zápočtu propadů emisí CO2 v lesních komplexech. Lze spekulovat i o tom, že limitní hodnoty, které byly v konečném návrhu a v Bonnské dohodě Kanadě, Austrálii, Japonsku a Rusku „povoleny“, jsou nadhodnocené. Dle předběžných výpočtů některých renomovaných nevládních organizací, dohodnutý způsob zahrnutí lesů celkově nezajistí snížení emisí skleníkových plynů do roku 2008-2012 o požadovaných průměrných 5,2 %, jak ukládá Protokol, ale pouze o méně než 2 %.

Pokud se hovoří o úspěchu jednání v Bonnu, pak snad pouze v tom smyslu, že nepochybně mohl nastat daleko katastrofičtější závěr, kdy by se další státy připojily ke stanovisku USA. Přesto však dohoda z Bonnu nezaručuje, že všechny státy, které se k ní přihlásily, Protokol skutečně v dohledné době ratifikují.

Státy EU a CG11 v Bonnu jednoznačně deklarovaly svůj záměr začít s ratifikací Protokolu tak, aby tento proces byl dokončen nejpozději v první polovině roku 2002 (kromě řady rozvojových států Protokol již ratifikovalo Dánsko a Rumunsko – z požadovaných 55 % emisí je tak zatím „pokryto“ 1,6 %). Podmínky pro splnění osmiprocentního redukčního cíle Protokolu jsou v Česku z technického hlediska zcela reálné. Tento krok navíc nepřinese žádné zvýšené nároky na státní rozpočet, a pokud se Česko zapojí do mezinárodního emisního obchodování, může být z finančního hlediska i „zajímavý“.

Jan Pretel, MZ 2001/4, ročník 54, str. 119-120

INFORMACE O VI. PLENÁRNÍM ZASEDÁNÍ PRACOVNÍ SKUPINY II MEZIVLÁDNÍHO PANELU KLIMATICKÉ ZMĚNY IPCC

Ve dnech 14.-16. února 2001 se konalo v Ženevě VI. plenární zasedání 2. pracovní skupiny Mezivládního panelu klimatické změny IPCC. Jeho úkolem bylo projednat a schválit zprávu Climate Change 2001: Impacts, Adaptation and Vulnerability jako příspěvek ke Třetí souhrnné zprávě IPCC (IPCC Third Assessment Report). Příprava zprávy byla zahájena v roce 1998 a celý proces je ukončován v tomto roce. V průběhu jednání se rovněž konalo mimořádné zasedání výboru IPCC, jehož je autor informace členem.

Tato pracovní skupina se zabývá sledováním dopadů změny klimatu a adaptačními možnostmi. Na přípravě zprávy se podílelo 183 hlavních autorů, 243 spolupracujících autorů, 33 hlavních recenzentů a 440 expertních recenzentů. Plenárního zasedání se zúčastnilo asi 280 delegátů a 105 hlavních autorů ze 102 států.

Delegáti na úvod zasedání vyslechli přehledové zprávy k jednotlivým kapitolám, které přednesli jejich autoři. Poté byl obsah zprávy po jednotlivých tématech projednáván a v diskusi reagovali autoři na četné dotazy. Souhrnné výsledky, publikované v Summary for Policymakers, byly formulovány na základě velmi detailní diskuse.

Tato informace je přehledem nejdůležitějších závěrů, ke kterým delegáti dospěli konsenzem a které jsou v relaci s výsledky studie Climate Change 2001: The Scientific Basis, přijaté v lednu 2001 na podobném zasedání v Šanghaji (viz Meteorol. Zpr., 54, 2001, č. 2, s. 59-60).

  • Systémy související s činností člověka jsou citlivé na změny klimatu a některé z nich jsou i zranitelné. Patří k nim zejména vodní zdroje, zemědělství (zajištění dostatku potravin pro obyvatelstvo) a lesnictví, pobřežní oblasti, moře a oceány, sídelní oblasti včetně energetiky a průmyslu, pojišťovnictví a lidské zdraví. Míra zranitelnost je výrazně proměnná, mění se s místem, časem, socioekonomickými podmínkami a podmínkami stavu životního prostředí.
  • Mezi negativní dopady změny klimatu lze považovat celkový pokles úrody ve většině tropických a subtropických regionů a s jistými variacemi i v některých středních zeměpisných šířkách, nedostatek vody (zejména v subtropických oblastech), zvýšení počtu populace vystavené riziku výskytu infekčních tropických chorob a zvýšení úmrtnosti v důsledku vysokých teplot, velmi rozšířené riziko záplav (desítky miliónů ohrožených lidí) a zvýšené energetické požadavky na klimatizaci v letním období.
  • Mezi pozitivní dopady změny klimatu lze zařadit zvýšení úrody v převážné většině středních zeměpisných šířek, zvýšení těžby dřeva v dobře obhospodařovaných lesích, zvýšení zásob vody v některých regionech (jihovýchodní Asie), snížení zimní úmrtnosti ve středních a vyšších zeměpisných šířkách a snížené energetické požadavky na vytápění v zimním období.
  • Projektované změny ve výskytu extrémních průběhů počasí mohou mít velmi často významné důsledky. Mezi méně rizikové lze zařadit nárůst maximálních teplot, zvýšení počtu teplých dnů a horkých vln, zvýšení minimálních teplot, snížení počtu chladných a mrazových dnů a studených vln a dále zintenzivnění srážkových údobí.
  • Naopak mezi rizikovější a výrazně složitější typy extrémních průběhů počasí se řadí prodloužení období letních such na většině pevnin ve středních zeměpisných šířkách, zvýšení intenzity tropických cyklonů včetně nárůstu rychlosti větru v místech jejich výskytu, zvýšení srážkových úhrnů a intenzit v některých oblastech, delší období sucha a naopak intenzivnější záplavy v oblastech vlivu El Niňa, zvýšení variability srážek v období letních asijských monzunů a zvýšení četnosti výskytu bouřek ve středních zeměpisných šířkách.
  • Současná projekce změny klimatu do konce 21. století může vést k velkoprostorovým a případně i nevratným změnám celého systému. Velikost těchto změn je dána charakterem příslušných klimatických scénářů a jakékoliv další upřesňující detaily nejsou zatím vědecký dostatečně podložené.
  • Implementace vhodných adaptačních opatření mohou negativní dopady změny klimatu výrazně snížit, ale nikoliv zcela zamezit. Je však třeba na ně vynaložit významné množství finančních prostředků. Systémy související s činností člověka i systémy přírodní jsou schopny se do jisté míry adaptovat samovolně, nicméně umělá a připravená adaptace může přirozenou adaptaci jenom podpořit.
  • Řada oblastí a regionů, která je změnou klimatu nejvíce postižena, strádá rovněž pod tlakem populačního nárůstu, ničení přírodních zdrojů a chudoby.
  • Stupeň ohrožení lidské populace a přírodních systémů změnou klimatu se v jednotlivých světových regionech výrazně mění, rozdíly jsou však i patrně v rámci jednotlivých regionů. Z tohoto důvodu jsou i adaptační schopnosti a možnosti (přirozené i umělé) výrazně rozdílné.
  • Některé regiony jsou ohroženější v důsledku jejich geografické expozice či nižší adaptační kapacity. Např. malé ostrovní státy ohrožuje převážně riziko nárůstu hladiny světových oceánů a zvýšení četnosti výskytu a intenzit tropických cyklonů. Polární oblasti ohrožuje naopak riziko tání ledovců a zeslabování a degradace permafrostu. Negativní důsledky sezonních změn hydrologických režimů, včetně záplav a sucha, zdravotních problémů a změn biologické rozmanitosti jsou významnější v Africe, Latinské Americe a Asii, kde jsou zároveň nižší adaptační schopnosti systémů.
  • I v oblastech s vysokou adaptační kapacitou (Severní Amerika, Austrálie a Nový Zéland) se nacházejí ohrožené komunity (domorodé obyvatelstvo) a oblasti s nízkou adaptační schopností.

Text dokumentu se dále podrobně zabývá dopady na hydrologický režim a vodní zdroje, zemědělství, terestrickými a říčními ekosystémy, pobřežními oblastmi a mořskými a oceánskými ekosystémy, lidským zdravím, sídelními celky, včetně změněných nároků na energetické hospodářství a průmysl a záležitostí spojených s pojištěním proti katastrofám včetně dalších finančních služeb.

Další část dokumentu je zaměřena na podrobné analýzy sektorových dopadů v jednotlivých regionech. Zde dávám prostor pouze významným dopadům změny klimatu pro oblast Evropy.

  • Adaptační kapacita je v Evropě obecně na vysoké úrovni; jižní Evropa a arktické části evropského kontinentu jsou zranitelnější než ostatní části Evropy.
  • Letní říční odtoky, zásoby vody a půdní vlhkost v jižní Evropě klesají; rozdíly mezi severními a jižními částmi Evropy se zvyšují, a to zejména v zimě.
  • Až polovina alpských ledovců a velká část permafrostu na severu Evropy může do konce 21. století zcela zmizet.
  • Rizika záplav se budou na území celého kontinentu zvyšovat; v pobřežních zónách bude toto riziko záplav a půdní eroze výrazně vyšší a lze očekávat dopady na sídelní aglomerace, průmysl, turistiku, zemědělství a přirozenou flóru a faunu.
  • Zvýšení zemědělských výnosů lze předpokládat v severních částech kontinentu; produkce bude naopak klesat v jižních a východních částech Evropy.
  • Stávající biotické zóny se budou posunovat do vyšších výšek a v severním směru s následnými dopady na flóru a faunu.
  • Vysoké teploty a vlny veder mohou ovlivnit výběr míst tradičních turistických destinací v létě, a naopak úbytek sněhu může ovlivnit prosperitu tradičních zimních středisek.

Obsah dokumentu Summary for Policymakers je vzhledem k použitému procesu projednávání dle pravidel OSN třeba vnímat jako souhrn nezpochybnitelných fakt o současném stavu poznání v dané oblasti. Jeho úplný text lze nalézt na adrese http://www.ipcc.ch. Vlastní zpráva, která bude obsahovat přibližně 1 200 stran textu, včetně množství tabulek a grafických příloh a velmi obsáhlého seznamu zcela nejnovější literatury k jednotlivým tématům, bude vydána tiskem ve druhé polovině roku 2001.

Jan Pretel, MZ 2001/3, ročník 54, str. 94-95

INFORMACE O VIII. PLENÁRNÍM ZASEDÁNÍ PRACOVNÍ SKUPINY I MEZIVLÁDNÍHO PANELU KLIMATICKÉ ZMĚNY IPCC

Ve dnech 17.-20. ledna 2001 se konalo v Šanghaji VIII. plenární zasedání 1. pracovní skupiny Mezivládního panelu klimatické změny IPCC. Jeho úkolem bylo projednat a schválit zprávu Climate Change 2001: The Scientifc Basis jako příspěvek této pracovní skupiny ke Třetí souhrnné zprávě IPCC (IPCC Third Assessment Report). Příprava zprávy byla zahájena v roce 1998 a celý proces bude ukončen v roce 2001. V průběhu jednání se rovněž konalo mimořádné zasedání výboru IPCC, jehož je autor informace členem.

Tato pracovní skupina IPCC se zabývá zejména vědeckou a odbornou podstatou změny klimatu, analýzou dosavadních měření a pozorování a projekcemi vývoje změny klimatu v časovém horizontu konce 21. století. Na přípravě její zprávy se podílelo 123 hlavních autorů včetně koordinátorů, 516 spolupracujících autorů, 21 hlavních recenzentů a 300 expertních recenzentů. Plenárního zasedání se zúčastnilo asi 320 delegátů a 75 hlavních autorů ze 115 států.

Delegáti na úvod zasedání vyslechli přehledové zprávy k jednotlivým kapitolám, které přednesli jejich autoři. Poté byl obsah zprávy po jednotlivých tématech projednáván a v diskusi reagovali autoři na četné dotazy. Finální verze souhrnných výsledků, tzv. Summary for Policymakers, byla projednávána velice podrobně a výsledná verze vznikla jako konsenzus delegátů s konečnou dikcí textu.

Pokud jde o analýzy pozorování a měření, která popisují průběh změny klimatu do konce 20.toletí, došlo ke shodě, že např.:

  • průměrná globální teplota povrchu Země se během 20. století zvýšila o 0,6 oC, z globálního hlediska byla poslední dekáda 20. století prokazatelně nejteplejší a rok 1998 byl prokazatelně nejteplejším rokem od r. 1861, kdy byla v širší míře prováděna přímá měření teploty,
  • v posledních čtyřech dekádách teplota vzrůstala v celé spodní osmikilometrové vrstvě atmosféry s trendem 0,1 oC za 10 let,
  • poklesla průměrná výška a horizontální rozsah sněhové pokrývky i rozsah území pokrytého ledovci,
  • průměrná výška hladiny světových oceánů vzrostla během 20. století o 10-20 cm,
  • srážkové úhrny ve středních a vyšších zeměpisných šířkách severní polokoule narostly ve 20. století s trendem 0,5-1 % za 10 let a v tropických oblastech s trendem 0,2-0,3 % za 10 let; v subtropických oblastech severní polokoule byl ve stejné době zaznamenán pokles srážkových úhrnů s trendem 0,3 % za 10 let,
  • ve středních a vyšších zeměpisných šířkách se ve druhé polovině 20. století významně zvýšila četnost výskytu extrémních srážkových období.

Současně se jako přímý důsledek lidské činnosti zvýšila koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a jejich celková radiační účinnost. Koncentrace CO2 vzrostly od roku 1750 o 31 % a jejich současné hodnoty jsou nejvyšší za uplynulých 420 tisíc let. V posledních dvaceti letech narůstají ročně o 0,4 % a přibližně 75 % všech antropogenních emisí CO2 pochází ze spalování fosilních paliv. Koncentrace CH4 vzrostly za stejné období o 151 % a koncentrace N2O o 17 %.

Předložené výsledky panelu IPCC podaly další důkazy, že doložené globální oteplení v posledních padesáti letech lze přičíst na vrub lidské činnosti. Podle scénářů dalšího vývoje naší planety nelze zatím předpokládat, že by během 21. století došlo k zásadnímu omezení vlivu lidské činnosti. Je proto třeba, abychom byli připraveni na to, že antropogenní vlivy budou ovlivňovat složení atmosféry i nejbližší budoucnosti.

Proto musí varovat nové výsledky IPCC, které se týkají projekce změny klimatu do konce 21. století, které byly vypracovány na základě výsledků globálních klimatologických modelů GCM, zahrnujících scénáře IPCC SRES (IPCC Special Report on Emission Scenarios), které byly publikovány v roce 2000.

Výsledky projekcí dalšího vývoje změny klimatu do konce 21. století ukazují, že např.:

  • průměrná globální teplota povrchu Země vzroste během 21. století o 1,4 až 5,8 oC, ač ještě před pěti lety naznačovala projekce navýšení pouze o 1,0 až 3,5 oC,
  • nárůst teploty bude během 21. století velmi pravděpodobně nepoměrně vyšší, než byl jakýkoliv naměřený trend v minulém století a jak ukazují paleoklimatologická data, nebude mít velmi pravděpodobně obdoby ani v historii posledních 10 tisíc let; lze očekávat, že teplota vzroste o 0,1 až 0,2 oC za 10 let,
  • je velmi pravděpodobné, že globální oteplení se dotkne téměř všech částí planety, ale zejména severních částí Severní Ameriky, severní a střední Asie; naopak nižší než průměrný nárůst teploty lze očekávat v jižní a jihovýchodní Asii v létě a v jižní části Jižní Ameriky v zimě,
  • globální koncentrace vodní páry v atmosféře a atmosférické srážky během 21. století vzrostou; je pravděpodobné, že do poloviny 21. století se významně zvýší ve středních a vyšších zeměpisných šířkách a v Antarktidě v zimním období,
  • významnější budou změny ročních srážkových úhrnů v jednotlivých letech v těch oblastech, pro které jsou projektovány vyšší srážkové úhrny,
  • lze předpokládat, že se zvýší variabilita srážek v době letních asijských monzunů,
  • existují náznaky mírného zeslabování intenzity Golfského proudu, nicméně se nelze obávat, že by do konce 21. století byl významně omezen odpovídající přenos tepla do vyšších zeměpisných šířek severní polokoule,
  • i nadále je třeba počítat s dalším poklesem průměrné výšky a horizontálního rozsahu sněhové pokrývky i rozsahu území pokrytého ledovci,
  • průměrná výška hladiny světových oceánů vzroste do konce 21. století o dalších 10-90 cm,
  • nelze zatím odhadnout, do jaké míry se globální změna klimatu projeví na četnostech výskytu některých extrémních povětrnostních jevů, z nichž značná část může mít i významné dopady na životní prostředí i společnost; rovněž nelze zatím očekávat významnější změny v amplitudě ani intenzitě výskytu El Niňo v průběhu 21. století. Bohužel je třeba vzít na vědomí, že globální změna klimatu vyvolaná lidskou činností může pokračovat i v dalších stoletích jako jeden z důsledků dlouhodobého působení většiny skleníkových plynů (zejména CO2, N2O, PFC, SF6). I kdyby ke stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře došlo, i poté ještě bude globální teplota planety Země dlouho vzrůstat.

Scénáře IPCC SRES, které byly k vypracování projekcí vývoje globálního klimatu použity, zohledňují v řadě variant možný demografický, sociální, ekonomický a technologický vývoj Země v časovém horizontu konce 21. století. Nezohledňují však žádné další doplňkové aktivity, a tedy neobsahují ani specifická opatření vyplývající z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu nebo emisních cílů Kjótského protokolu.

Obsah dokumentu Summary for Policymakers je vzhledem k použitému procesu projednávání třeba vnímat jako souhrn nezpochybnitelných fakt o současném stavu poznání dosavadního průběhu změny klimatu i jejího předpokládaného dalšího vývoje. Jeho úplný text, jakož i popis scénářů IPCC SRES lze nalézt na adrese http://www.ipcc.ch. Vlastní zpráva, která bude obsahovat přibližně 1 000 stran textu včetně množství tabulek a grafických příloh a velmi obsáhlého seznamu zcela nejnovější literatury k jednotlivým tématům, bude vydána tiskem ve druhé polovině roku 2001.

Jan Pretel, MZ 2001/2, ročník 54, str. 59-60

ŠESTÁ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN RÁMCOVÉ ÚMLUVY OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

Ve dnech 13.-25. 11. 2000 se konala v nizozemském Haagu 6. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP-6). Šlo o akci, ke které se již dávno před zahájením upíraly naděje světové veřejnosti na dosažení dohody o konkrétním naplnění dikce Kjótského protokolu z prosince 1997, tj. o skutečném a účinném snižování emisí skleníkových plynů do atmosféry a následném zmírnění rizika ovlivnění globálního klimatického systému Země. Jedině dosažení dohody kompetentních představitelů vlád 182 států, které jsou smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, mohlo vytvořit předpoklady k zahájení ratifikačního procesu Kjótského protokolu. Ten totiž může vstoupit v platnost až poté, kdy bude ratifikován alespoň 55 státy, přičemž tyto státy musí současně pokrýt minimálně 55 % celkových agregovaných emisí CO2 států tzv. Dodatku I (ekonomicky vyspělé státy, kterým Protokol vymezuje redukční cíl) dle stavu v roce 1990. Pokud by jednání skončila úspěšně, existovala by ještě teoretická možnost, aby Protokol vstoupil v platnost u příležitosti připravovaného Summitu Rio + 10 v roce 2002, tedy deset let poté, co byla v roce 1992 v Riu de Janeiro přijata Rámcová úmluva.

Na úvod konference, která byla zahájena za přítomnosti nizozemské královny Beatrix, zazněly v projevech nově zvoleného prezidenta COP-6, nizozemského ministra bydlení, územního plánování a životního prostředí J. Pronka, francouzského prezidenta J. Chiraca a generálního sekretáře OSN K. Annana a dalších, výzvy k delegátům, vládám a ministrům odpovědným za životní prostředí, aby svým aktivním osobním vlivem přispěli k dosažení potřebné shody. Předseda Mezivládního panelu klimatické změny IPCC R. Watson seznámil delegáty i s posledními vědeckými výsledky panelu, které zřetelně naznačují, že stále rostoucí emise skleníkových plynů do atmosféry neustále riziko nevratných změn globálního klimatu zvyšují.

Jednání se za ČR zúčastnila delegace, vedená ministrem životního prostředí M. Kužvartem. Jejími dalšími členy byli střídavě vedoucí pracovníci MŽP, MPO, MZV a Velvyslanectví ČR v Nizozemí a po celou dobu COP-6 jako odborný expert autor této informace, který rovněž přednesl dvě přednášky v rámci odborného doprovodného programu konference.

V průběhu prvního týdne jednání iniciovaly státy Visegrádské skupiny a Slovinsko založení regionální zájmové sku¬piny CG11 (Central Group 11). Členy této skupiny se staly ty státy Dodatku I Rámcové úmluvy z východoevropské regionální skupiny OSN, které mají dle Přílohy B Kjótského protokolu nenulové redukční cíle (prakticky jde o asociované státy k EU a Chorvatsko). O spolupráci v rámci v CG11 jako pozorovatelé projevily zájem i Malta a Kypr, které nesplňují podmínku plného členství, tj. nemají nenulové redukční cíle. Snahou bylo, aby tato zájmová skupina postupovala vůči ostatním podobným skupinám i vůči Evropské unii pokud možno jednotně, aby se separovala od států jako Ruská federace a Ukrajina, které mají v procesu jednání dlouhodobě zcela odlišné zájmy a aby se vliv těchto států na celý proces zvýšil.

Během prvního týdne probíhala jednání na expertní úrovni, nicméně předpokládaných výsledků, které by bylo možno označit za uspokojivé podklady pro jednání na nejvyšší úrovni pro druhý týden, dosaženo nebylo. Proto prezident COP-6 J. Pronk ihned na počátku druhého týdne jednání, kterého se zúčastnilo více než 70 hlav států, premiérů a ministrů, přikročil k sumarizaci dosažených výsledků a jednoznačně pojmenoval problémy, na které se by měli vrcholní představitelé prioritně zaměřit.

Jednotlivá témata byla zařazena do čtyř bloků:

A. Technická, personální a institucionální pomoc rozvojovým státům a státům s tranzitními ekonomikami, transfer technologií, minimalizace negativních dopadů změny klimatu, finanční otázky včetně financování z prostředků GEF.

B. Mechanismy Kjótského protokolu podle článku 6, 12 a 17 (společné projekty JI a CDM, emisní obchodování).

C. Vliv lesů a změn ve využívání krajiny včetně způsobu jejich zahrnutí do plnění redukčních závazků dle Kjótského protokolu.

D. Opatření na snižování emisí na národní úrovni, inventarizace emisí skleníkových plynů, příprava národních emisních registrů a způsob a verifikace vykazovaných emisních dat, systém kontroly plnění Kjótského protokolu včetně zavedení sankčních opatření v případě jeho neplnění.

Jednání a konzultace k uvedeným tematickým blokům probíhaly většinou paralelně a v posledních čtyřech dnech téměř nepřetržitě až do časných ranních hodin, a to za účasti převážné většiny ministrů. Konečný stav jednání, jehož bylo dosaženo v odpoledních hodinách v sobotu 25. 11. (konference byla prodloužena o jeden den), lze shrnout následovně:

A. V technických otázkách týkajících se pomoci rozvojovým státům a tranzitním ekonomikám došlo v principu ke shodě a pro jednotlivé skupiny států byly stanoveny priority dalších aktivit. Ke snížení negativních dopadů klimatické změny zejména na méně ekonomicky vyspělé státy je třeba využívat speciálních fondů vytvářených v rámci GEF. Nedošlo však k dohodě o způsobech financování a o úloze GEF.

B. Nepodařilo se dojít ke shodě o „dodatečnosti“, tj. o podílu zahrnutí mechanismů do plnění redukčních cílů Kjótského protokolu a o podílu povinnosti splnit alespoň část svých závazků implementací domácích redukčních opatření. Názor EU za podpory CG11 byl diametrálně odlišný od názoru skupiny „umbrella group“ (USA, Kanada, Japonsko, Rusko aj.). Zatímco EU požaduje zahrnutí mechanismů nejvýše z 50 %, druhá skupina požaduje uplatnění mechanismů bez jakéhokoliv omezení. To by však zcela jednoznačně narušilo environmentální integritu Kjótského protokolu a nepřispělo by k žádoucí celkové emisní redukci.

Velmi úzce s tím souvisí i míra zahrnutí propadů emisí v lesních porostech (viz též blok C) a tzv. „zaměnitelnost emisních redukčních jednotek“, tj. jak bude možno v budoucnu měnit jednotková emisní množství dosažená různými způsoby a za evidentně různou cenu (např. z domácích úspor, projektů JI, emisního obchodování či projektů CDM). Je totiž evidentní, že cena stejného množství emisní úspory dosažená např. domácími úsporami či projekty JI by byla i výrazně vyšší než cena stejného množství dosažená projekty CDM, apod.

C. Problematika vlivu lesů a změn ve využívání krajiny a jeho podíl na zahrnutí do kvót plnění redukčních cílů Protokolu je již dlouhodobě druhým nejsložitějším momentem jednání. Doposud totiž neexistuje taková metodika hodnocení absorpce oxidu uhličitého v lesních porostech, na které by se státy mohly zcela shodnout. Nejednotné metodiky zatím umožňují značnou „numerickou flexibilitu“ v hodnocení, což výrazně zvýhodňuje státy, které mají dostatek lesních ploch. Proto neomezené nebo jen částečně omezené zahrnutí propadů do plnění redukčních cílů prosazují státy skupiny „umbrella group“, zatímco EU a CG11 jsou jednoznačně proti. Předčasné zahrnutí absorpce oxidu uhličitého s přihlédnutím k současnému stavu vědeckého poznání by rovněž významně porušilo environmentální integritu Kjótského protokolu.

D. Pokud jde o přípravu nového systému monitorování emisí skleníkových plynů, způsobu jejich vykazování a systému kontroly vykazovaných údajů, zbývají k dojednání již pouze některé, nepochybně řešitelné, technické otázky. Zbývá pouze dořešit metodiku hodnocení propadů emisí oxidu uhličitého v lesích (viz blok C), což je úkol ležící nyní před IPCC.

Nedošlo však zatím ke shodě, jak by měl vypadat systém kontroly plnění všech povinností vyplývajících z Kjótského protokolu a hlavně sankcí, které by měly nastoupit v případě, že některá smluvní strana z různých důvodů jej nebude plnit. Bohužel, úplné dohody o těchto otázkách asi nebude dosaženo dříve, než bude dosažena shoda o tématech bloků B a C. Představou CG11 a EU je, že by sankční systém měl být dostatečně silný a tvrdý, snahou skupiny „umbrella group“ je spíše přiklonit se k systému měkčímu.

Pokud jde o efektivitu domácích opatření na snižování emisí, jde nyní již spíše o pozůstatek z minulých jednání. Dříve se totiž uvažovalo, že v Kjótském protokolu budou uvedena obligatorní opatření na snižování emisí skleníkových plynů, která budou státy povinny plnit.

Vzhledem k tomu, že jednání k očekávané a požadované shodě zejména o zcela zásadních tématech v blocích B a C nedospěla, vyslovil prezident COP-6 Jan Pronk na závěrečném plenárním zasedání politování, že se jednání dostala do slepé uličky a skončila bez výsledku. Navrhl proto, aby jednání COP-6 byla přerušena a pokračovala opět ve druhé polovině května 2001 v Bonnu. Před tím však proběhne celá řada neformálních jednání, konzultací a seminářů, jejichž program v tuto chvíli ještě není pevně stanoven (v době korigování příspěvku, je zřejmé, že na žádost delegace USA dojde k posunu na 2. polovinu července).

Pozice, do které se jednání COP-6 nyní dostala, zcela nepochybně oddálí termín předpokládané ratifikace Kjótského protokolu. Vývoj dalších mezinárodních jednání lze nyní jen velice obtížně předvídat. Pozice EU a skupiny „umbrella group“ jsou, bohužel, zatím tak diametrálně odlišné, že bude určitě zapotřebí značných diplomatických ústupků z obou stran. Nicméně v prosinci 2000 dva pokusy o navázání opětovných kontaktů mezi dvěma hlavními protagonisty procesu („umbrella group“ a EU) v Ottavě a v Oslu zkolabovaly.

Průběh jednání COP-6 vyprofiloval EU jako regionální ekonomické uskupení s výrazným „environmentálním cítěním“, zatímco druhou stranu jako uskupení s cítěním zcela opačným. Je pravdou, že přijetí přístupu EU by znamenalo alespoň částečné zmírnění současného celosvětového narůstajícího emisního trendu. Lze však, ale i spekulovat, že EU je s výsledkem COP-6 zatím „spokojena“. Ani ona není totiž v současné době schopna svým závazkům dle Kjótského protokolu dostát. Současné (dle emisních bilancí z r. 1998) snížení emisí skleníkových plynů v EU jako celku oproti roku 1990 činí prozatím 1 až 2 %, ačkoliv její redukční cíl podle Kjótského protokolu činí 8 % a ještě v Kjótu před třemi lety se EU velice hlasitě zasazovala o snížení o 15 %. V řadě států EU ale emise v tomto období výrazně vzrostly (např. Finsko 30 %, Rakousko a Dánsko 10 %, Holandsko 8 % atd.). Samozřejmě, že emise vzrostly i v USA (21 %), Kanadě (17 %) či Japonsku (9 %). Uvedená čísla tak ve velmi zjednodušené formě naznačují, proč je dosažení konsenzu v mezinárodních jednáních tak obtížné.

Lze připustit, že pro současnou politiku ČR v oblasti změny klimatu tato situace až tak příliš mnoho neznamená. I nadále je třeba postupovat v duchu stávající strategie ochrany klimatu v ČR (vládní usnesení č. 480/99) a její předpokládanou aktualizaci odložit alespoň do doby ukončení COP-6. Rovněž je nezbytné pokračovat v implementaci dosavadních národních programů, s nimiž souvisí stabilizace emisí skleníkových plynů v ČR na úrovni dosažené v letech 1993 a 1994, tj. redukce emisí o více než 20 % oproti stavu v roce 1990.

Jan Pretel, MZ 2001/1, ročník 54, str. 26-27

STRATEGIE OCHRANY KLIMATICKÉHO SYSTÉMU ZEMĚ V ČESKÉ REPUBLICE PO TŘETÍ KONFERENCI V KJÓTU

ÚVOD

Základním zdrojem energie pro atmosférické děje je sluneční záření. Část dlouhovlnného záření, vyzařovaného systémem Země – atmosféra zpět do atmosféry, je pohlcována tzv. skleníkovými plyny přirozeného původu (vodní pára, oxid uhličitý CO2, ozon O3, metan CH4 a oxid dusný N2O). Celkově je pohlcováno přibližně 85 % dlouhovlnného záření. Přirozený skleníkový efekt udržuje teplotu planety na hodnotě přibližně o 33 °C vyšší, než by jí příslušelo podle Stefan-Boltzmanova zákona. Kdyby nebylo zemské atmosféry a skleníkových plynů přirozeného původu, potom by se průměrná teplota nejspodnějších vrstev troposféry, přilehlých k zemskému povrchu, pohybovala kolem – 18 °C. A právě tento efekt zabezpečuje pro současný život planety příznivou průměrnou teplotu kolem 15 °C.

Nárůst koncentrací skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, PFCs, HFCs, SF6) v důsledku intenzivní lidské činnosti v posledních několika desetiletích vede ke snížení množství vyzařovaného dlouhovlnného záření a následnému ohřevu spodních vrstev atmosféry. To je základní princip vzniku skleníkového efektu antropogenního původu, který může vést ke globálním změnám klimatu se všemi následnými dopady na celou řadu sektorů lidské činnosti (vodní hospodářství, zemědělství, lesnictví aj.). S antropogenními vlivy je rovněž spjat nárůst množství atmosférického aerosolu v troposféře, jehož hlavními zdroji jsou oxidační procesy SO2. Přítomnost aerosolu v atmosféře je zdrojem odrazu, rozptylu a absorpce přímého slunečního záření a působí rovněž jako zdroj kondenzačních jader, důležitých pro vznik a vývoj oblačnosti, která naopak přítok slunečního záření k zemskému povrchu snižuje. Proto zvýšený nárůst koncentrací atmosférických aerosolů výsledný globální ohřev snižuje.

RÁMCOVÁ ÚMLUVA OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

Ochrana stávajícího klimatu planety je jedním z nejvýznamnějších úkolů, který v současné době před lidskou populací stojí. V roce 1988 Světová meteorologická organizace ve spolupráci s Programem životního prostředí OSN (EUNP) založila Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC), který dostupné odborné podklady postupně analyzoval a odhadl i míru reálného rizika. Výsledkem činnosti IPCC byly formulace skutečně seriózních vědeckých podkladů, potřebných pro další rozhodování. Výsledky současných výzkumů [1, 2] mj. ukazují, že

  • atmosférické koncentrace skleníkových plynů a aerosolů antropogenního původu stále narůstají,
  • klima planety se postupně mění a změny nelze vyloučit ani v budoucnosti,
  • bez přijetí zcela specifických opatření na postupné snižování emisí skleníkových plynů nelze vyloučit ke konci příštího století nárůst teploty přibližně o 2 °C,
  • hladiny světových oceánů by mohly vzrůst v tomtéž časovém horizontu asi o 50 cm,
  • dopady možné klimatické změny lze očekávat výraznější v rozvojových státech, kde jsou navíc i nižší adaptační možnosti.

Tato rizika byla hlavním důvodem, proč v roce 1990 rozhodlo Valné shromáždění OSN o nutnosti přípravy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, která byla přijata v roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru a ke které Česká republika přistoupila v roce 1993. Rámcová úmluva je založena na čtyřech základních principech:

  • principu mezigenerační spravedlnosti, tj. nutnosti chránit klimatický systém pro blaho nejen současné, ale i příštích generací,
  • principu společné, ale diferenciované odpovědnosti, tj. nutnosti, aby prioritně začaly redukovat emise ty státy, které současný stav zapříčinily,
  • principu potřeby chránit zejména ty části planety, které jsou více náchylné k negativním dopadům na změnu klimatického systému,
  • principu tzv. předběžné opatrnosti, tj. nutnosti neodkládat řešení problému, a to ani vtom případě, že doposud nelze některé důsledky změny klimatu vědecky zcela podložit.

Úmluva ukládá smluvním státům formulovat, realizovat, publikovat a pravidelně doplňovat národní programy, obsahující opatření ke zmírňování důsledků změny klimatu. Jde o opatření na omezování emisí skleníkových plynů a zvýšení úrovně jejich propadů (absorpce plynů v důsledku změn ve využívání krajiny) a adaptační opatření, zvyšující schopnost přizpůsobení sektorů lidské činnosti, kterých se předpokládaná změna klimatu dotkne nejvíce (lesnictví, zemědělství a vodní hospodářství). Ukládá rovněž státům tzv. Dodatku I (tj. hospodářsky vyspělé státy a státy, jejichž ekonomiky jsou na přechodu k tržnímu hospodářství), aby jako první přijaly odpovídající opatření na snížení svých emisí. Míru redukce, ani způsoby jejího dosažení však Úmluva nespecifikuje. První konference smluvních stran v Berlíně v roce 1995 rozhodla, že je třeba do konce roku 1997 připravit Protokol k Úmluvě, který by byl zároveň i dokumentem právního charakteru.

TŘETÍ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN A JEJÍ VÝSLEDKY

V prosinci 1997 byl na Třetí konferenci přijat k úmluvě Protokol [3], který ukládá státům tzv. Dodatku I, aby jednotlivě nebo společně snížily emise skleníkových plynů nejméně o 5 % do prvního kontrolního období let 2008-2012 v porovnání se stavem v roce 1990. Doporučený rozpis kvantitativních redukčních cílů pro jednotlivé státy je uveden v následujícím přehledu: Z něho vyplývá, že by Česká republika měla do konce prvního kontrolního období (2008-2012) snížit celkové emise o 8 % v porovnání s úrovní v roce 1990. Redukce se týká emisí oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF6), vyjádřených ve formě tzv. agregovaných bilancí emisí CO2, tj. hodnoty emisí, která pomocí faktorů globálních radiačních účinností plynů hodnotí jejich rozdílný vliv na celkovou změnu klimatického systému Země. Do výsledné bilanční hodnoty budou započítány i velikosti propadů emisí v důsledku změn ve využívání krajiny.

Ke splnění redukčních cílů je zapotřebí prioritně využívat přístupy a opatření, které vyplývají z reálného národního redukčního potenciálu. Protokol rovněž připouští, aby byla jako nadstavba využívána též opatření ve formě realizace společných mezinárodních projektů na snižování emisí. Jejich principem je možnost, aby redukční aktivity byly směrovány do těch států, v nichž jsou související náklady na snížení emisí nižší za podmínky, že společný projekt bude schválen příslušnými partnerskými státy (pravidla pro verifikaci a kontrolu příslušných projektů budou vypracována dodatečně). Existuje i možnost obchodování s emisemi mezi státy, které Protokol přijmou.

Pokud smluvní stát sníží do prvního kontrolního období výsledné emise o větší množství, než je mu Protokolem uloženo, může využít zvýšené redukce k plnění předepsaného cíle v následném kontrolním období, příp. je bude moci v rámci pravidel o obchodování s emisemi prodat. Pravidla takových obchodů budou připravena dodatečně a měla by zejména zajišťovat transparentnost a věrohodnost prováděných transakcí. Protokol deklaruje základní mechanismy, které je třeba ke splnění redukčních cílů ve svých národních strategiích aplikovat. Ty spočívají zejména v aplikaci účinných přístupů, zaměřených na zvyšování energetické účinnosti, podporu programů využívání obnovitelných zdrojů energie, odstraňování tržních, daňových a celních bariér, odstraňování finančních dotací zdrojů energie využívajících fosilní paliva, podpora inovačních procesů v sektoru dopravy, podpora programů na modernizaci odpadového hospodářství, ochranu půdních a lesních fondů aj.

Přijetí Protokolu ve stávajícím znění lze přes řadu výhrad považovat za maximum, kterého bylo možno v současné době dosáhnout. Jeho výsledná podoba je ve složitém spektru různých názorů a zejména politických a hospodářských tlaků mezi rozvinutými a rozvojovými státy velice kompromisním řešením. Z hlediska velikosti rizika změny globálního klimatického systému a dalšího vývoje emisí skleníkových plynů v celosvětovém měřítku nejsou výsledné hodnoty redukcí ani zdaleka dostatečné. Na konferenci se bohužel nepodařilo prosadit, aby svůj díl odpovědnosti za následný vývoj Země přijaly rovněž státy rozvojové, které striktně odmítly i požadavek na přijetí některých mírných závazků v budoucnu na bázi dobrovolnosti. Tento výsledek je o to nebezpečnější, že k první kontrole plnění Protokolu může prakticky dojít až v roce 2015, tj. za 17 let. Zatímco nyní emitují vyspělé státy přibližně tři čtvrtiny výsledného množství veškerých skleníkových plynů, ve druhé dekádě příštího tisíciletí bude poměr zásadně jiný. Při současném trendu ekonomického a populačního vývoje a existující skladbě surovinových zásob budou emise skleníkových plynů v zemích, jako je Čína, Indie, většina států jihovýchodní Asie, Brazílie, Argentina, Mexiko aj. již převažovat nad úhrnem emisí v průmyslově vyspělých státech. Za posledních 10 let vzrostly celkové emise v těchto státech o více než 100 %, zatímco v průmyslově rozvinutých státech v průměru pouze o několik jednotek procent. Ještě drastičtější rozdíly lze zjistit při sledování trendů např. za posledních 20 let.

SOUČASNÁ EMISNÍ SITUACE V ČR A PERSPEKTIVY JEJÍHO DALŠÍHO VÝVOJE

Emise skleníkových plynů v ČR poklesly v období 1990-1994 o24 %, v roce 1995 se stabilizovaly a v roce 1996 již vykazují meziroční nárůst 2,4 % [4]. Příčinou výsledného snížení o 22 % k roku 1996 je kromě poklesu ekonomické aktivity i řada investic do moderních technologií s vyšší energetickou účinností.

V roce 1996 byly na základě tehdejších ekonomických předpokladů (např. meziroční nárůst HDP o4-5 %) vypracovány dva scénáře vývoje emisí, z nichž základní scénář (bez přijetí specifických redukčních opatření) vedl k postupnému nárůstu emisí do roku 2010 na úroveň hodnoty v referenčním roce 1990 a optimistický scénář (úplné uplatnění veškerého dostupného potenciálu opatření) ve stejném časovém horizontu redukoval emise o necelých 20 %. Tyto scénáře byly podkladem pro jednání delegace ČR na Třetí konferenci v Kjótu.

V závěru roku 1997 byly uvedené scénáře upraveny s ohledem na stávající ekonomický vývoj, přičemž

  • scénář „vysokého růstu“ (současná ekonomická stagnace přejde v nejbližších letech ve střední ekonomický růst, který bude postupně zesilovat), vede k výsledné redukci o10 % a
  • scénář „nízkého růstu“ (útlum ekonomiky bude ještě pokračovat a posléze přejde ve střední ekonomický růst) vede k redukci o více než 15 %, v obou případech k roku 2010 v porovnání s úrovní roku 1990.

Korigované scénáře odsouvají růstovou část emisní křivky o několik let. Jde o důsledek zpomalení stávajícího ekonomického vývoje, neboť projekce emisí závisí na rychlosti technických a ekonomických změn na straně spotřeby energie, na objemu investičních prostředků věnovaných na obměnu technologií a na celkovém vývoji HDP. Základní i korigované scénáře vývoje emisí skleníkových plynů naznačují, že by ČR neměla mít se splněním redukčního cíle Protokolu v prvním kontrolním období problémy. Je však třeba si uvědomit, že značný podíl dosažené redukce připadá na celkový pokles ekonomiky v období počátku transformačního procesu v letech 1990-1993 a restrukturalizaci národního hospodářství. Trend nárůstu emisí v posledním roce není sice alarmující, nicméně je třeba již nyní realizovat postupná stabilizující a redukční opatření. Vedou k tomu zejména následující důvody:

  • při předpokládaném vývoji procesu Rámcové úmluvy lze očekávat, že pro druhé kontrolní období (zřejmě 2013-2017) bude stanoven vyšší redukční cíl,
  • pokud bude ČR schopna s rezervou splnit redukční cíl pro období 2008-2012, bude možno získaný rozdíl v bilanci převést do následujícího kontrolního období, případně jej v rámci pravidel o obchodování s emisemi prodat za tržní cenu těm státům, které nebudou schopny cíl splnit,
  • výše nákladů na omezování emisí poroste s časem, a proto je optimální využít období transformačního procesu naší ekonomiky a probíhající modernizace průmyslu k tomu, aby byla odpovídající opatření realizována pokud možno co nejdříve, a tudíž s nižšími náklady,
  • s ohledem na postupné začleňování ČR do mezinárodních struktur (NATO, Evropské unie) je nutné, aby problematika ochrany globálního klimatického systému Země byla zahrnuta mezi státní prioritní rozvojové cíle,
  • je zapotřebí zaměřit se na snižování energetické náročnosti tvorby hrubého domácího produktu, která je v současnosti nejméně dvojnásobná v porovnání s průměrem států Evropské unie.

Z těchto důvodů je nutné, aby se výsledky Třetí konference smluvních stran promítly do základních strategických dokumentů přijímaných na úrovni vlády ČR. Z věcné podstaty a obsahu úmluvy vyplývá, že nejde pouze o problematiku rezortu životního prostředí, ale navrhované strategické postupy je třeba posoudit společně zejména s rezorty ministerstva průmyslu a obchodu, dopravy a spojů, zemědělství a financí.

HLAVNÍ SMĚRY ŘEŠENÍ V ČR

Na podporu plnění závazků ČR vyplývajících z Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu připravuje ministerstvo životního prostředí dokument Strategie ochrany klimatu v ČR, jehož klíčové body je zapotřebí zahrnout do aktualizovaných rezortních politik zvláště v oblasti životního prostředí, energetiky, dopravy, hospodářství a zemědělství. Hlavní strategické směry snižování emisí a zmírňování následků změn klimatu musí být vyvážené a vzájemně provázané. Je třeba, aby respektovaly jak ekonomické potřeby a možnosti státu, tak i obyvatelstva. Lze je spatřovat v následujících hlavních oblastech:

  • úspory energie (dlouhodobě nejvýznamnější zdroj redukcí emisí)
  • využití ekonomicky návratných obnovitelných zdrojů energie,
  • opatření v odpadovém hospodářství (likvidace a třídění odpadu na úrovni producenta),
  • legislativní a fiskální opatření,
  • adaptace aktivitních sektorů (ochrana proti riziku možné změny).

OPATŘENÍ V SEKTORU VÝROBY A SPOTŘEBY ENERGIE

Podíl energetického sektoru v ČR (včetně průmyslové výroby, dopravy a komerční sféry) na celkové agregované bilanci emisí skleníkových plynů činí v současné době asi 84 %. Je proto nesporné, že hlavní pozornost je třeba věnovat opatřením z oblasti energetických úspor, která přinutí, přesvědčí či jinak zainteresují výrobce, prodejce a spotřebitele energie k úsporám. Lze je rozdělit na opatření, která informují výrobce a uživatele o způsobech dosažení energetických úspor, limitují výběr energetických zařízení a spotřebičů, popř. ovlivňují spotřebitelské chování a vyžadují změny ve struktuře cen energií. Existuje řada dalších možností (restrukturalizace průmyslu, opatření v oblasti životního prostředí se změnou klimatu přímo nesouvisejících, opatření v sektoru dopravy aj.), které se na energetických úsporách projeví. Realizace navrhovaných opatření pozitivně ovlivní celkový technologický vývoj energetického sektoru a zejména chování koncových uživatelů energie a jejich rozhodování.

Základním zdrojem úspor je snížení míry poptávky po energii a její konečné spotřeby. Kromě důsledků zavedení uhlíkové daně úspory ovlivní:

  • reforma trhu s energiemi, která zvýší úroveň konečných cen energie odstraněním dotací a podpoří její účinnější využívání,
  • informační a technická osvěta, zvyšující povědomí obyvatelstva o možnostech využívání účinnějších a energeticky úspornějších zařízení,
  • povinné provádění energetických auditů zejména objektů ve vlastnictví státu či s jeho majoritním podílem a všech právních subjektů, požadujících jakékoliv státní dotace,
  • změny v úvěrové politice pro malé a střední podnikatele, týkající se zavádění energeticky účinnějších výrobních technologií,
  • zřízení fondu energetických úspor pro zateplování stávajících objektů,
  • zavedení energetických standardů pro tepelné izolace a systémy vytápění nových a rekonstruovaných objektů, energeticky náročnější domácí spotřebiče (tepelná a chladící zařízení, tepelná zařízení na přípravu stravy, pračky, sušičky, domácí elektromotory aj.) a osvětlovací systémy,
  • rozšíření specializované poradenské činnosti v souvislosti se zaváděním energetických standardů.

V oblasti výroby energie lze dosáhnout snížení objemu emisí skleníkových plynů:

  • plným odstraněním dotací výroby energie (zejména z fosilních paliv) a současným vytvořením nové tarifní politiky pro energie, která by respektovala náklady na jejich výrobu a distribuci a zároveň zabezpečovala výrobcům přiměřený zisk, umožňující instalace nových technologií,
  • povinností prokázat, že kombinovaná výroba tepla a elektřiny při stavbě nových a rekonstrukci starých zdrojů není rentabilní ve všech případech, kdy není zaváděna,
  • podporou rozvoje plynofikace měst a obcí se zřetelem na optimální využívání plynu v kombinované výrobě elektřiny a tepla a na současné využívání místních druhotných zdrojů energie pro zásobování kombinovanou výrobou tepla,
  • podporou zejména obnovitelných zdrojů energie, event. jaderné energetiky (za předpokladu minimalizace negativních dopadů produkce jaderných odpadů), využíváním paliv neobsahujících uhlík a úpravou státních dotací a garancí na úvěry,
  • zavedením energetické a uhlíkové daně (pouze za předpokladu harmonizace s EU), což urychlí proces postupného odstavování technicky nevyhovujících zdrojů, zajistí snížení nerentabilních výrobních nákladů a podpoří proces přechodu na ušlechtilejší paliva,
  • zpracováním energetických auditů na straně výrobců energie, které prokáží příp. nerentabilitu výroby,
  • dobrovolnými dohodami s výrobci energie o zvyšování energetické účinnosti zdrojů.

OPATŘENÍ V SEKTORU DOPRAVY

V posledních několika letech vykazují emise z dopravy meziroční nárůst v rozpětí 6-10 %, přičemž trend nárůstu je stále stoupající. Lze předpokládat, že do konce prvního kontrolního období se tato hodnota přiblíží evropskému průměru (více než 20 % celkových emisí skleníkových plynů). Proto je třeba s předstihem připravit odpovídající opatření, zaměřená na

  • podpůrné programy pro rozvoj městské hromadné dopravy a podporu železniční nákladní dopravy před silniční, včetně možnosti zahrnutí výdajů na časové jízdenky MHD do daňových nákladových položek,
  • další podporu rozvoje kombinované dopravy na podporu podnikatelských subjektů při zachování současného daňového zvýhodnění a rozšířením dotací ze státního rozpočtu při realizaci konkrétních projektů (překladiště, logistická centra apod.),
  • snižování průměrné spotřeby pohonných hmot (standardy pro nová vozidla, cílené programy zaměřené na snižování stáří provozovaných vozidel, úpravy spotřebních daní na pohonné hmoty),
  • navrhování moderních dopravních systémů a jejich řízení (zavádění integrovaných dopravních systémů, výstavba systémů vysokokapacitních komunikací vně městské zástavby společně s výstavbou kapacitních záchytných parkovišť, využívání poplatkové agendy jako účinného nástroje efektivního provozu aj.),
  • dodržování optimálních provozních režimů (např. rychlostní limity, způsoby řízení, omezování chodu motorů naprázdno),
  • podporu programů vývoje alternativních pohonných hmot (zemní plyn, bioplyn, elektrický pohon).

ADAPTAČNÍ OPATŘENÍ

Adaptační opatření je třeba přijímat průběžně a zvyšovat tak schopnost přizpůsobení těch sektorů hospodářských činností, které mohou být změnou klimatu nejvíce postiženy. Zejména opatření přijímaná v zemědělství mají vliv i na snižování emisí (CH4 a N2O). Nabízejí se následující možnosti:

  • zvyšování úrovně přirozené obnovy lesních ploch,
  • úprava druhové skladby lesa,
  • podpora zvyšování úrodnosti půd hnojivy přirozeného původu a zajištění optimální úrovně používání minerálních hnojiv,
  • výběr optimálních struktur zemědělských plodin a jejich odrůd s ohledem na možné riziko změny klimatu a vývoj nových technologií zpracování půdy a pěstebních postupů,
  • optimální hospodaření s vodními zdroji.

Vzhledem k tomu, že v současné době jsou regionální dopady změny klimatu zatíženy řadou „nejistot“, je zapotřebí ve spolupráci s vědecko-výzkumnou základnou problematiku adaptací průběžně sledovat a klást důraz na monitorování změn.

SPOLEČNÁ MEZINÁRODNÍ OPATŘENÍ

Společně přijímaná opatření na mezinárodní úrovni (joint implementation) jsou účinnou doplňkovou nadstavbou národního redukčního potenciálu snižování emisí. Jejich podstatou je realizace redukčních aktivit v těch zemích, v nichž jsou náklady na odpovídající snížení emisí nižší, přičemž partnerské země předem příslušný projekt (JI) prověří a vzájemně se dohodnou i na podílech na investičních nákladech a následných profitech ze sníženého množství emisí. Každá taková dohoda musí být podepsána v souladu s obecnými pravidly, která pro kontrolu a verifikaci projektů budou dodatečně vypracována sekretariátem Rámcové úmluvy.

Mezi navrhované projekty JI je třeba zařazovat pouze takové, které mají prokazatelné dopady na snížení emisí skleníkových plynů a měly by z nich být naopak vyloučeny ty, které jsou motivovány pouze naplňováním emisních limitů a dalších podmínek provozování stacionárních zdrojů znečištění ovzduší ve smyslu zákona o ovzduší a návazných právních norem. Nerespektování tohoto kroku při schvalování projektů může negativně ovlivnit schopnosti ČR svým závazkům v budoucnu dostát. Do podmínek pro schvalování projektů JI zahrnout i informační povinnost realizátorů projektů, aby mohla být zajištěna jejich veřejná kontrola.

ZÁVĚR

K zajištění plnění závazků ČR vyplývajících z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu po Třetí konferenci smluvních stran je zapotřebí

a) zahrnout klíčové body strategie ochrany klimatického systému do aktualizovaných rezortních politik, zejména v oblasti životního prostředí, energetiky, dopravy a spojů, hospodářství a zemědělství,

b) obnovit činnost mezirezortní komise k problematice změny klimatu, modifikovat její pravomoci a doplnit ji o zástupce nevládních neziskových organizací a hospodářské komory,

c) vytvořit v rámci ministerstva životního prostředí specializovaný útvar, který by důsledně a koncentrovaně sledoval mezinárodní projekty na společně přijímaná opatření (JI) a který by byl zároveň vybaven odpovídajícími pravomocemi pro jednání s věcně dotčenými rezorty,

d) pravidelně pokračovat a nadále zpřesňovat bilancování současného stavu a vývoje emisí skleníkových plynů v ČR v rámci stávajících projektů Programu péče o životní prostředí a nově formulovat projekt v oblasti vědy a výzkumu, jehož obsahem by bylo ve spolupráci s programy OSN systematicky sledovat velikost rizika regionálních změn klimatu na území ČR.

V současné době je nesporné, že zanedbání téměř jakéhokoliv z těchto bodů by negativně neovlivnilo momentální schopnosti České republiky plnit přijatý Kjótský protokol. Vzhledem k redukci výroby po roce 1990 jsme si vytvořili tak velikou „emisní rezervu“, že z ní lze profitovat ještě řadu let. Toto jednání by se však následně vymstilo ve druhé dekádě příštího století. Proto je zapotřebí, aby vláda ČR o podpisu Protokolu rozhodla co nejdříve a připojila se tak ke společnému přístupu Evropské unie, která Protokol podepsala již v závěru dubna t.r. Tímto aktem bude vláda deklarovat jednoznačný záměr podílet se na společných aktivitách v duchu Rámcové úmluvy. Následně je nutné, aby byl na úrovni vlády přijat i výše zmíněný strategický dokument a tak odstartován celý proces snižování emisí skleníkových plynů do atmosféry na národní úrovni.

Bez ohledu na to, je-li Kjótský protokol skutečně dostatečným politickým a technickým nástrojem ke snížení rizika globální změny klimatického systému Země, je třeba se ztotožnit s výrokem bývalého předsedy a zakladatele IPCC švédského profesora B. Bolina, který po jednání v Kjótu prohlásil, že „…každá, byť nepatrná dohodnutá redukce je pro klimatický systém přínosem…“. Vrátit totiž současnou úroveň koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň hodnot předindustriálních lze pouze za předpokladu globální emisní redukce o nejméně 50 %, což je v současném světě naprosto nerealistické.

Literatura

[1] Houghton, J.T. et al. (ed.).: Climate Change 1995. The Science of Climate Change, IPCC 1995.

[2] Kyoto Protocol to the United Nations Framework Convention on Climate Change. Dokument FCCC/CP/1997/L.7/ /Add.1, United Nations, 1997.

[3] Fott, P- Pretel, J. – Bláha, J. – Neužil, V.: Inventura emisí skleníkových plynů v ČR za rok 1996. Závěrečná zpráva projektu „Globální změna klimatu III“, PPŽP 310/1/1997. Praha, MŽP ČR, ČHMÚ 1997.

[4] Druhé národní sdělení České republiky o plnění závazků Rámcové úmluvy. Praha, MŽP 1997.

[5] National Strategy for Joint Implementation in the Czech Republic. Study of the World Bank. Praha, MŽP 1998.

[6] Pretel, J.: Strategie ochrany klimatu v České republice. Materiál MŽP ČR pro jednání vlády ČR. Praha, MŽP 1998. (nepublikováno).

Lektor RNDr. B. Sobíšek, DrSc., rukopis odevzdán v květnu 1998.

Jan Pretel, MZ 1998/4, ročník 51, str. 113-117

TŘETÍ KONFERENCE SMLUVNÍCH STRAN RÁMCOVÉ ÚMLUVY OSN O ZMĚNĚ KLIMATU

(1. – 10. prosince 1997, Kjóto, Japonsko)

Ve dnech 1. – 10. prosince 1997 se konala v Kjótu Třetí konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP-3). Zasedání probíhala v městském kongresovém centru za účasti delegací 159 signatářských zemí. Kromě vládních delegací byla na jednání zastoupena i řada významných spolupracujících mezinárodních organizací včetně nevládních ekologických organizací a organizací zastupujících průmyslovou sféru. Konferenci slavnostně zahájil japonský premiér Hashimoto, významní ministři japonské vlády, vrcholní představitelé Světové meteorologické organizace (WMO), Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), Světové zdravotnické organizace (WHO), zástupce generálního sekretáře OSN a další. Jeden z úvodních projevů přednesl i vicepresident USA Albert Gore.

Za českou stranu se jednání zúčastnili jako vedoucí delegace náměstek ministra životního prostředí Ing. Vladislav Bízek, CSc., odborný expert ministerstva životního prostředí a vedoucí oddělení klimatické změny Českého hydrometeorologického ústavu RNDr. Jan Pretel, CSc., ředitel odboru OSN ministerstva zahraničních věcí RNDr. Jan Kára, CSc. a rada velvyslanectví ČR v Japonsku Ing. Jiří Brábník. Účast delegace České republiky vyplývala z členství ČR v uvedené mezinárodní smlouvě.

Třetí konferencí vyvrcholil soubor devíti jednání, která proběhla od První konference smluvních stran v březnu 1995 s cílem připravit protokol o kvantifikovaném snížení emisí skleníkových plynů, který by doplňoval Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu z června 1992 a byl by zároveň právně závazným dokumentem.

Protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu

Závěrečným přijetím Protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byl naplněn tzv. „berlínský mandát“ (usnesení První konference z roku 1995). Text Protokolu obsahuje Preambuli, 27 článků a dvě přílohy a je zaměřen zejména na stanovení kvantitativních redukčních cílů emisí skleníkových plynů smluvních států a základní způsoby jejich dosažení.

Protokol ukládá (čl. 3) státům Dodatku I Rámcové úmluvy (tj. rozvojové státy a státy, jejichž ekonomiky se nacházejí v přechodu k tržnímu hospodářství), aby snížily jednotlivě nebo společně emise skleníkových plynů nejméně o 5 % do prvního kontrolního období let 2008-2012 v porovnání se stavem v roce 1990.

Redukce se týká bilancí emisí oxidu uhličitého CO2, metanu CH4, oxidu dusného N2O, hydrogenovaných fluorovodíků (HFCs), polyfluorovodíků (PFCs) a fluoridu sírového (SF6) vyjádřených ve formě agregovaných emisí CO2, které zohledňují pomocí faktorů globálních radiačních účinností jednotlivých plynů jejich rozdílný vliv na celkovou změnu klimatického systému Země (viz Příloha A Protokolu). Pod pojmem „bilance emisí“ jsou v Protokolu uvažovány nejen vlastní emise skleníkových plynů, ale do výsledné hodnoty rovněž započteny tzv. „propady emisí“, tj. absorpce skleníkových plynů v důsledku změn ve využívání krajiny (zalesňování, péče o lesní porosty, resp. odlesňování).

Příloha B Protokolu specifikuje redukční cíle pro jednotlivé státy Dodatku I. Příslušné redukční cíle pro tyto státy jsou uvedeny v následující tabulce:

Jak z přehledu vyplývá, pro ČR předepisuje Protokol snížení ve výši 8 %, tj. stejné snížení, které bylo dohodnuto pro všechny členské státy Evropské unie. Redukce pro následující kontrolní období (pravděpodobně 2013-2017) bude dohodnuta ve formě dodatku k Protokolu na další konferenci států úmluvy, a to nejpozději do roku 2005. V roce 2005 je každý ze států Dodatku I rovněž povinen učinit prokazatelný pokrok v plnění Protokolu.

Článek 3 Protokolu rovněž stanovuje podmínky pro vykazování emisních bilancí v případě, že jednotlivé státy přistupují k redukčním cílům společně. Podle čl. 6 mohou jednotlivé státy Dodatku I využívat ke splnění svých redukčních cílů tzv. společně přijímaných opatření (joint implementation) ve formě realizace společných projektů na snižování emisí. Principem je možnost, aby redukční aktivity byly směrovány do těch zemí, ve kterých jsou související náklady na redukce emisí nižší. Podmínkou je, aby byl takový společný projekt schválen oběma partnerskými státy. Dodatečně budou vypracována a následnou konferencí států úmluvy odsouhlasena přesná pravidla pro verifikaci a kontrolu příslušných projektů.

Protokol rovněž obsahuje zmínku o možnosti obchodování s emisemi mezi státy, které jsou uvedeny v Příloze B (čl. 16 bis) s tím, že konference států úmluvy musí ještě jednoznačně definovat způsoby a pravidla takových obchodů a zejména jejich transparentnost a věrohodnost. V každém případě je však třeba chápat společně přijímaná opatření a obchodování s emisemi pouze jako doplňkovou nadstavbu k základním přístupům a opatřením na národní úrovni tak, aby byly splněny výsledné redukční cíle dle Přílohy B.

Pokud některý stát úmluvy sníží do prvního kontrolního období celkové emise o více, než mu Protokol ukládá, může ve smyslu tohoto článku využít zvýšené redukce k plnění předepsaného cíle pro následné kontrolní období.

Ke splnění redukčních cílů a dalších principů Protokolu jsou signatářské státy s ohledem na své národní podmínky povinny zejména:

  • aplikovat účinné přístupy a opatření (zejména zvyšování energetické účinnosti v odpovídajících sektorech hospodářských aktivit, ochrana půdních a lesních fondů, podpora programů využívání obnovitelných zdrojů energie, odstraňování tržních, daňových a celních bariér, odstraňování finančních dotací zdrojů energie využívajících fosilní paliva, podpora inovačních procesů v sektoru dopravy, podpora programů na modernizaci odpadového hospodářství aj.),
  • spolupracovat s ostatními signatářskými státy v duchu Rámcové úmluvy a Protokolu,
  • podporovat vědeckovýzkumné programy, které odpovídají principům úmluvy a Protokolu,
  • provádět pravidelná hodnocení plnění závazků Protokolu ve smyslu mezinárodně platných a závazných metodických postupů.

Příští konference států úmluvy připraví specifikaci účinných mechanismů, zabezpečujících plnění základních principů Protokolu, včetně přijetí opatření proti signatářským zemím pro případ neplnění stanovených redukčních cílů (čl. 17).

Závěrečné články Protokolu (čl. 19 a další) definují podmínky, za kterých je možno stávající text doplňovat, podmínky vstoupení Protokolu v platnost a podmínky pro odstoupení od Protokolu.

Protokol bude uložen u generálního sekretáře OSN a bude připraven k podpisu v období od 16. 3. 1998 do 15. 3. 1999 v OSN v New Yorku. Je předmětem ratifikace, přijetí či schválení; o způsobu přistoupení k Protokolu je třeba informovat depozitáře (čl. 23). Protokol vstoupí v platnost po devadesáti dnech ode dne, kdy k dokumentu připojí podpis alespoň 55 států úmluvy při současném splnění další podmínky, že státy Dodatku I, které Protokol podepíší, pokryjí minimálně 55 % celkových světových bilancí agregovaných emisí CO2 dle stavu v roce 1990 (čl. 24).

Postoj delegace České republiky při jednání

Delegace České republiky vycházela při jednáních ze směrnice vyplývající z usnesení vlády ČR z 26. 11. 1997. Směrnice byla založena na analýzách současného stavu a výsledcích analýz pravděpodobného vývoje celkových bilancí emisí skleníkových plynů z domácích zdrojů, příp. propadů. Delegace podporovala především snahy těch smluvních stran Rámcové úmluvy, které se snaží o co nejrychlejší omezení celkových emisí skleníkových plynů do atmosféry, což obecně vyústilo v podporu relativně ambiciózního návrhu Evropské unie na výslednou redukci o15 % do roku 2010 vzhledem ke stavu v roce 1990. Nepřipojila se ke snahám většiny států střední a východní Evropy z hlediska jejich požadavků na obecné změkčování závazků a získávání jiných výhod.

Tyto skutečnosti byly zdůrazněny v projevu, který přednesl náměstek ministra životního prostředí ČR Vladislav Bízek. Ve svém vystoupení uvedl, že Česká republika snížila od roku 1990 agregované emise skleníkových plynů v přepočtu na CO2 o více než 23 % s tím, že v období let 1994 až 1996 se podařilo celkové emise na této hodnotě téměř stabilizovat, a to i přesto, že v uvedeném období již narůstala hodnota HDP. S ohledem na vypracované scénáře vývoje emisních bilancí ve svém vystoupení podpořil původní návrh Evropské unie na redukci o 15 % k roku 2010 v porovnání s rokem 1990. Uvedl rovněž, že ČR považuje společně přijímaná opatření na celkovou redukci (joint implementation) mezi státy, které budou Protokolem vázány k redukčním cílům za významný nástroj naplnění jeho základního záměru. Vystoupení zahrnulo i některé přístupy a opatření, která obsahuje současná státní politika životního prostředí a která byla zmíněna rovněž ve Druhém národním sdělení ČR o plnění závazků vyplývajících z Rámcové úmluvy.

Výsledky jednání z hlediska České republiky

S ohledem na současný stav a projekce dalšího vývoje emisí skleníkových plynů v ČR je zřejmé, že stávající, Protokolem stanovená osmiprocentní redukce v horizontu emisního průměru z let 2008-2012, je dosažitelná. Jelikož lze předpokládat, že následná jednání o specifikaci podrobných pravidel např. pro obchodování s emisemi proběhnou v nejbližších letech úspěšně, je v zájmu ČR zintenzivnit podporu účinných přístupů a opatření zejména na

  • zvyšování energetické účinnosti v odpovídajících aktivitních sektorech,
  • ochranu půdních a lesních ekofondů,
  • podporu programů využívání obnovitelných zdrojů energie,
  • odstraňování tržních a daňových překážek,
  • postupné odstraňování finančních dotací energetických zdrojů na fosilní paliva,
  • odstranění finančních dotací spotřeby energie u maloodběratelů alespoň na úroveň již nyní běžnou v Maďarsku a Polsku, apod.

Případné ušetřené emise z prvního kontrolního období 2008-2012 v porovnání s požadavkem „předepsaným“ Protokolem bude možno v budoucnu buď převést do období následného, případně (bude-li tento mechanismus technicky a právně dopracován) je v rámci obchodování s emisemi prodat státům, které by mohly mít s dosažením redukčních cílů v budoucnu problémy. Problematice vyhledávání nejvhodnějšího, nákladově přijatelného a realistického portfolia přístupů a opatření ke snižování emisí je třeba věnovat v nejbližší budoucnosti výraznou podporu. Je zároveň nutné, aby tento

problém nebyl i nadále vnímán pouze jako výlučná záležitost rezortu životního prostředí, ale aby se na přípravě opatření aktivně podílely i ty rezorty, které mají možnost výsledné hodnoty emisí skleníkových plynů skutečně ovlivňovat.

Výsledky jednání z hlediska ochrany klimatického systému

Přijetí Protokolu ve stávajícím znění lze přes některé výhrady ze strany nevládních ekologických iniciativ považovat za maximum, kterého bylo možno v současné době dosáhnout. Jelikož jednání, která měla být podle programu ukončena 10. 12., nedospěla k závěru, pokračovalo zasedání nepřetržitě celou noc a ještě v časných ranních hodinách 11. 12. nebylo jisté, že Protokol bude vůbec přijat. Jeho výsledná podoba je ve složitém spektru různých názorů a zejména politických a hospodářských tlaků mezi rozvinutými a rozvojovými státy velice kompromisním řešením.

Za současné situace ve vývoji emisí skleníkových plynů v celosvětovém měřítku nelze považovat za relevantní diskusi o výši redukcí ve shora uvedené tabulce dle Přílohy B k Protokolu na úrovni jednotek procent. Závěry panelu IPCC zcela jednoznačně ukazují, že:

  • atmosférické koncentrace skleníkových plynů a aerosolů i nadále v souvislosti s antropogenními vlivy narůstají,
  • klima planety se postupně mění a změnám se nelze vyhnout ani v budoucnosti,
  • bez přijetí zcela specifických opatření na postupné snižování emisí skleníkových plynů nelze vyloučit nárůst teploty o ca 2 °C (odhady dle projekcí v rozmezí od 0.8 do 3.5°C) kroku 2100,
  • nelze vyloučit vzrůst hladiny světových oceánů asi o 50 cm (15 – 95 cm) k r. 2100,
  • dopady možné klimatické změny lze očekávat výraznější v rozvojových státech, kde jsou navíc i menší adaptační možnosti.

Z těchto důvodů je podstatné, že k jisté dohodě na Třetí konferenci v Kjótu vůbec došlo.

Na konferenci se bohužel nepodařilo prosadit, aby svůj díl odpovědnosti za následný vývoj Země přijaly rovněž rozvojové státy. Ty striktně odmítly i požadavek ekonomicky vyspělých zemí, aby v budoucnu přijaly dobrovolně alespoň mírné závazky. Tento „negativistický“ přístup je o to nebezpečnější, že k první kontrole plnění této dikce Protokolu může dojít nejdříve prakticky za 17 let. Zatímco nyní emitují vyspělé státy (včetně území bývalého Sovětského svazu) více než 3/4 výsledného množství veškerých emisí skleníkových plynů, za tak dlouhé období bude poměr zásadně jiný. Při současném trendu ekonomického a populačního vývoje a existující skladbě surovinových zásob budou emise skleníkových plynů v zemích, jako Čína, Indie, většina států jihovýchodní Asie, Brazílie, Argentina, Mexiko aj. v té době již převažovat celkové emise průmyslově vyspělých států. Za posledních 10 let totiž vzrostly celkové emise ve zmíněných státech o téměř 100 %, zatímco v průmyslově rozvinutých státech v průměru pouze o několik jednotek procent. Ještě drastičtější rozdíly lze zjistit při sledování trendů za posledních např. 20 let (nárůst emisí v rozvojových státech jižní a jihovýchodní Asie o více než 200 %, apod.).

Pokud bychom nahlíželi na výsledky jednání z tohoto zorného pole, potom by kjótský protokol velkým přínosem pro klimatický systém planety asi opravdu nebyl. Je třeba však vědět, že z Rámcové úmluvy vyplývá v první fázi povinnost snížit emise pouze pro ekonomicky vyspělejší část světa (země Dodatku I). Z tohoto ohledu nelze považovat za příliš perspektivní, posunuje-li se první kontrolní údobí do poměrně vzdáleného časového horizontu. Zde však jednání ztroskotala na značně koordinované neochotě zejména delegací USA a Ruska diskutovat bližší časový horizont. Delegace USA jednala pod značným tlakem Kongresu USA a silným vlivem průmyslových a energetických lobystických organizací, zatímco delegace Ruské federace svým postojem pouze dokazovala, že v současném Rusku je pravděpodobně velice složité uvažovat o čemkoliv v alespoň trochu reálných časových horizontech a snažila se tudíž posunout řešení na další generace. Výsledek obou přístupů byl tudíž identický.

Závěrem lze vyjádřit podporu výroku profesora Bolina, bývalého předsedy a zakladatele IPCC, který po jednání prohlásil, že „…každá, byť nepatrná dohodnutá redukce je pro klimatický systém přínosem…“. Vrátit totiž současnou úroveň koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úroveň hodnot předindustriálních by bylo možno pouze za předpokladu celkové redukce alespoň o 50 %, což je v současném světě naprosto nerealistické.

Jan Pretel, MZ 1998/1, ročník 51, str. 28-30

PROFESOR STANISLAV HANZLÍK A STUDIUM KLIMATICKÝCH ZMĚN V DOBĚ HISTORICKÉ

1. ÚVOD

V „Hlavních směrech hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1981—1985″ z dubna 1981 se v oddílu o úkolech základního výzkumu mj. uvádí, že vědecké poznatky o Zemi a vesmíru by se měly zaměřit na předvídání klimatických změn. Aktualitu tohoto požadavku podtrhuje úzká návaz­nost na Světový klimatický program na léta 1980—1983. Rád bych proto upozornil na málo známou kapitolu z histo­rie československé meteorologie, která se uvedeného problému úzce dotýká a má přitom v řadě momentů úzký vztah k dnešku.

2. POKUS O ZALOŽENÍ NÁRODNÍHO KOMITÉTU PRO STUDIUM KLIMATICKÝCH ZMĚN V DOBĚ HISTORICKÉ V LETECH 1931–1935

V lednu 1931 publikoval prof. dr. Stanislav Hanzlík (1878 až 1956) v časopisu „Vesmír” výzvu ke spolupráci v proble­matice studia klimatických změn v době historické. Na zá­kladě rozhodnutí Mezinárodního zeměpisného kongresu v Cambridgi 1928 byla totiž vytvořena mezinárodní komise, která se za předsednictví prof. L. de Marchiho měla touto problematikou zabývat, československou republiku zde za­stupoval prof. Hanzlík [2, 13]. Když pak byl dán popud k založení národních komitétů, obrátil se přední představitel čs. meteorologie na odbornou veřejnost s uvedenou výzvou [3]. Uvedl v ní mj.:

„Data, na základě kterých bude možno konstruovati historii změn klimatických, se mohou rozdělit na tři skupiny přesně od­dělené: meteorologická, biologická a historická. Metody sbírání a diskuse jsou pro tyto tři skupiny od sebe radikálně rozdílné.

  1. Pokud se týká skutečných dokumentů meteorologických, má je každý civilizovaný stát uloženy v oficiálních publikacích snadno přístupných. Meteorologičtí členové komise a hlavně ře­ditelé observatoří by měli především oznámit nejdelší série me­teorologických dat, jež existují v dotyčných státech a snad i ve státech sousedních, jež nejsou reprezentovány v naší komisi.
  2. Dokumenty biologické jsou zčásti přítomny v ložiskách kvartérních (rašeliny, slatiny), nebo ve struktuře rostlin mnoho­letých (roční přírůstky dřeva), zčásti mohou být opatřeny z pra­menů historických (změny hranic altimetrických, zrniny spole­čenstev vegetačních, hlavně lesních a bahenních, změny kultur). Na. tomto poli bude moci opatřiti cenné základy místní názvo­sloví, jež uchová často památky na společenstva vegetační dávno zmizelá, některá z důvodů klimatických . . .
  3. Problém jistě nejsložitější je onen, jenž se vztahuje na sbí­rání dokumentů historických. Maji objímati vskutku nejen všechny informace přímého rázu meteorologického (mimořádné zimy a léta, dlouhé periody sucha či deštivé atd.), ale také mnohé jiné informace nepřímého meteorologického významu, ať už v oblasti fyzikální (dlouhodobé změny ledovců, hladiny jezer atd.), ať už na poli biologickém podle kritérií shora naznačených a také na poli ekonomickém (např. periody drahoty nebo nadproduk­ce).” Jako prvořadý úkol je v závěru žádána spolupráce na soupisu bibliografie z uvedené problematiky v Českosloven­sku.

Na základě této výzvy se prof. Hanzlíkovi obratem přihlásil Bohuslav Hrudička (1904—1942), odborný učitel v Hroto­vicích u Moravského Krumlova, pozdější docent meteorologie a klimatologie na Masarykově univerzitě v Brně:

„Vysoce slovutný pane profesore! K vyzvání uveřejněnému ve Vesmíru dovoluji si sdělit, že se již delší dobu zabývám sbíráním materiálu k dějinám meteorologie v Čechách, a že mám nějaké výpisky o povětrnostních úkazech ve století XV. a XVI. Možná ovšem, že to, co bych Vám mohl sdělit, je Vám dávno známo. V tom případě prosím o prominutí, že obtěžuji. V hluboké úctě se Vaší slovutnosti poroučí B. Hrudička.” (Hrotovice 3. II. 1931.)

Prof. Hanzlík odpověděl 5. II. 1931 a B. Hrudička obratem zaslal bibliografii svých článků s tímto komentářem: „Vysoce slovutný pane profesore! (V Hrotovicích 8. II. 1931.) Podle Vašeho vyzvání dovoluji si zaslat Vám seznam článků (= 7 publi­kovaných, 3 v tisku — pozn. JM),jež se zabývají dějinami české meteorologie. Není jich mnoho a nejsou rozsáhlé. Je dosti těžko dosáhnout uveřejnění takových prací v časopisech. Soudím, že šířeji založený a obšírnější článek z tohoto oboru by mi sotva kde otiskli. Děkuji Vaší Slovutnosti za vlídný zájem. V hluboké úctě se poroučí Boh. Hrudička.”

Jinak byl však ohlas žádosti o spolupráci, publikované ve Vesmíru, mezi odbornou veřejností nevelký, a tak ji prof. Hanzlík musel opakovat o 4 roky později ve svém příspěvku na 3. sjezdu čs. geografů v Plzni 1935. V tomto mezidobí se předsedou mezinárodní komise pro studium klimatických změn v době historické Mezinárodní geografické unie (IGU) stal místo prof. di Marchiho prof. Arctowski. Na posledním zasedání komise v Paříži byl dohodnut další postup prací takto:

  1. Ať se sestaví kritická bibliografie za pomoci Národního komitétu.
  2. Ať se provede srovnávací studium historických záznamů o povětrnostních a jiných jimi podmíněných jevech v dobách mi­nulých dotyčné země.
  3. Vedle těchto historických bádání ať se studují změny tlaku vzduchu ve velkých akčních centrech všeobecné cirkulace atmosfé­rické.

Jako člen komise pro Československou republiku byl jsem vy­zván, abych se pokusil o zřízení Národního komitétu v ČSR, a proto přicházím s touto myšlenkou především před Vás. Apeluji na Vás geografy, aby každý, kdo má zájem na spolupráci o tomto tématu, na změnách podnebních v době historické u nás, se přihlá­sil jako člen do Národního komitétu, poněvadž od geografie pojaté v nejširším slova smyslu lze očekávat největší příspěvky k řešení této otázky.

Jedna z úloh pro tento národní komitét, do kterého bude třeba získati i členy z jiných disciplín, je vyjádřena bodem druhým . . . Pokud se týče bibliografie vědeckých prací o daném tématu, je z ni již něco sepsáno přispěním státního ústavu meteorologické­ho a hydrografického, ale každé upozornění je mi vítáno. Třetí bod pařížského usnesení, totiž studium akčních středisek vše­obecné cirkulace atmosféry, je pracovním programem meteorolo­gického ústavu Karlovy univerzity .”[4]

Jak vyplynulo z usnesení sjezdu, ke spolupráci se přihlásili mimo B. Hrudičku i doc. dr. VI. Novák a doc. dr. A. Gregor; v diskusi záměr podpořili prof. Šalamon, prof. Vitásek a doc. Hromádka.

3. NÁRODNÍ KOMITÉT PRO STUDIUM KLIMATICKÝCH ZMĚN V DOBĚ HISTORICKÉ V LETECH 1936–1953

Ustavující schůze Národního komitétu se konala 20. února 1936. Z neúplných materiálů v pozůstalosti prof. Hanzlíka je doložena druhá schůze 17. června 1937 a posléze třetí 26. října 1937. Předsedou se stal svolavatel dr. S. Hanzlík, profesor meteorologie na Karlově univerzitě; jako členové jsou uváděni: prof. dr. R. Schneider, ředitel Státního ústavu meteorologic­kého, dr. L. W. Pollak, profesor geofyziky na německé univer­zitě, ing. dr. J. Klika, profesor Vysokého učení technického v Praze, prof. dr. Vlad. Novák, dr. Václav Hlaváč, dr. Alois Gregor a dr. J. Nožička. Mimo to se v zápisech objevují ještě jména: dr. Z. Sekera, dr. A. Bečvář (naopak zde postrádám dr. B. Hrudičku. – JM).

Když se v létě roku 1937 konal 4. sjezd čs. geografů v Olo­mouci, zhodnotil prof. Hanzlík práci Národního komitétu takto (zprávu přednesl při nepřítomnosti autora B. Hrudička):

„Pokud se týče bodu prvního (viz [4]), tj. bibliografie, byl za­slán dotaz na státní ústavy meteorologický a hydrologický a prohlédnut seznam publikací Učené společnosti; soubor literatury o tomto tématu v ČSR dosud sebraný je celkem chudý, je tu však vyhlídka, že bude poněkud rozšířen právě provedeným soupisem bibliografie ve státním hydrologickém ústavu.

V bodě druhém, poněvadž žádný geograf-historik se na výzvu neozval, bylo rozhodnuto provésti následující: Na archivy v ČSR rozeslána žádost, aby při své práci úřední všimly si jevů povětr­nostních, jak jsou v zápisech obsaženy, a stejně i jiných jevů, jež přímo i nepřímo s těmito souvisejí, a je podle vzoru navrže­ného p. archivářem města Prahy prof. Vojtíškem zanášely k eventuálnímu pozdějšímu zpracování. To je ovšem pracovní program na dlouhou řadu let a pokrok v tomto směruje závislý na ochotě a zájmu archiválních úředníků v této otázce . . .

Pokud se týče bodu třetího, který svým programem není vázán na oblast ČSR, přispěl autor tohoto referátu krátkou prací „Die Schwankungen der atm. Zirkulation und Sonnentatigkeit” [5] ve slavnostním čísle Gerlanďs Beitrage zur Geophysik, vydaném na počest švýcarského meteorologa prof. Maurera.

Druhý bod ( = provedení srovnávacího studia historických záznamů o povětrnostních a jiných jimi podmíněných jevech — pozn. JM) je vlastně nejrozsáhlejší pracovní pole, je to oblast, kde se reprezentuje národní komitét před cizinou a právě zde je třeba vyhledávat odborníky, jichž oblast pracovní třeba i regionál­ně omezena by mohla přispět k objasněni změn klimatických v době historické v ČSR” [6]

Na dokreslení uveďme, že žádost zaslaná čs. archivům ve věci požadovaných povětrnostních výpisů, byla konkretizo­vána do těchto kategorií: mimořádně suché nebo mokré léto, mimořádně chladné nebo teplé léto, tuhá nebo mírná zima, přílišné množství nebo nedostatek sněhu, povodně a jejich opakování, vysychání pramenů a řečišť, zamrzání rybníků a řek a jeho trvání, chod ledu v řekách, katastrofy větrné, kru­pobití, mimořádný počet bouřek, lesní požáry způsobené su­chem, předčasné nebo opožděné žně, drahota (a ceny) způso­bené přírodními katastrofami a mimořádné rozmnožení živo­čišných škůdců (myší a hmyzu).

Administrativní hodnocení práce Národního komitétu kon­cem roku 1937 uvádí, že ke spolupráci bylo pozváno 55 archi­vů, z nichž se přihlásilo k příležitostné spolupráci 44. Z toho 13 archivů zaslalo výpisy o počasí v minulých stoletích celkem na 445 kartotéčních lístcích (týkalo se jen archivů českých zemí, z archivního inspektorátu v Bratislavě se nepodařilo získat adresy slovenských archivů v jeho správě). Dále komi­tét dopsal generálnímu ředitelství státních lesů a statků v Pra­ze a zemědělskému muzeu v Praze, Brně, Opavě a Bratislavě, aby sdělily, zda mají ve svých sbírkách řezy kmenů, případně zda by je daly k dispozici komitétu. K této problematice refero­val v říjnu 1937 na třetí schůzi Dr. A. Bečvář, který změřil asi 30 pařezů; část jeho výsledků byla publikována [1].

Dále komitét pozval ke spolupráci zvláštním oběžníkem všechny pozorovatele meteorologických stanic. Dotazoval se, zda v místě stanice nebo jejím okolí nejsou uloženy zápisy o počasí v minulých stoletích; do konce prosince 1937 odpově­dělo 50 stanic.

Kdoví, jak by se činnost Národního komitétu vyvíjela dále, kdyby do poměrně slibně se rozvíjející práce nezasáhla blížící se 2. světová válka. Jak konstatoval prof. Hanzlík [8], „mož­nost schůzí byla za války vyloučena, . . ., mnoho z archiválního materiálu bylo zničeno. Také terna samo, studium podnebních změn v dobách historických bylo škrtnuto z programu mezinárod­ních geografických kongresů, předseda mezinárodní komise prof. Arctowski se své funkce vzdal a zůstal v Americe . . .” Mimo to doc. dr. B. Hrudička, který se první přihlásil ke spolupráci, zahynul v koncentračním táboře, před nástupem fašismu u nás byl nucen emigrovat prof. dr. L. W. Pollak atd.

A tak se po r. 1945 práce komitétu omezila na několik oje­dinělých akcí. Především prof. Hanzlík publikoval v r. 1948 článek o významu měření letokruhů při studiu podnebních změn [7]. V říjnu 1952 pak vystoupil na 1. celostátní me­teorologické konferenci v Bratislavě s výzvou k obnovení práce Národního komitétu a spolupracovníků [8]. Předpokládal, že hlavním bodem studia podnebních změn u nás bude dendrologie, druhým bodem pak studium meteorologicko-historické, které může pomoci mj. při datování letokruhů. Zdů­raznil přitom, že hledání v archivech, kde se náhodou najde zmínka o mimořádných povětrnostních jevech a katastrofách v minulosti, je práce velmi zdlouhavá. Tuto práci zastavila válka. Byli tu ale jedinci, kteří v této oblasti dále pracovali, jako např. prof. Muk v Jindřichově Hradci a děkan Macek na Mikulovsku. (Osud kartotéky mimořádných povětrnostních jevů v minulosti se ale nepodařilo zjistit.)

Poslední akcí Národního komitétu bylo zaslání výzvy ve­dení a jednotlivým sekcím nově vznikající Československé aka­demie věd, aby se vědecké problematiky klimatických změn v Československu ujala ČSÁV. Zdůvodnění podepsali prof. dr. S. Hanzlík, dr. A. Bečvář, prof. dr. A. Gregor, prof. dr. K. Klika a prof. dr. R. Schneider.

4. ZÁVĚR

Stanovisko Národního komitétu pro studium kolísání kli­matu u nás v době historické z r. 1953 je dnes stejně aktuální jako tehdy, protože problematikou kolísání klimatu v době historické (tj. za posledních 500—1000 let) se u nás jako před­mět základního výzkumu systematicky nezabývá žádné vý­zkumné pracoviště. První, a to velmi zdařilou práci tohoto zaměření publikoval v r. 1966 K. Pejml [11], čímž prakticky realizoval myšlenky prof. Hanzlíka. Vzhledem k neobyčejně časově i metodicky náročnému výzkumu, zabíhajícímu do pomocných věd historických, nebylo zatím v podobných re­konstrukcích pro jiné zemědělské produkční oblasti (případně celou ČSR) zatím pokračováno. Ve většině evropských států však postupné soustřeďování informací a rekonstrukce podnebí úspěšně pokračuje. Kolísání klimatu za posledních 1000 let bylo dokonce i náplní jednání samostatné sekce 3. kongresu Mezinárodní asociace pro meteorologii a atmosférickou fyziku (IAMAP) v Hamburku v srpnu 1981.

Pokud jde o kolísání klimatu za posledních 40—200 let, při­pomeňme vědecký seminář „Člověk a změny podnebí”, který uspořádal HMÚ Bratislava v březnu 1980, jehož referáty byly publikovány v Meteorologických zprávách č. 5/1980. Návaz­nosti některých výsledků rozboru sekundární řady meteoro­logických pozorování v Praze-Klementinu od r. 1775 a Světo­vého klimatického programu se týkal příspěvek O. Šebka [12]. Kolísání klimatu je pak i součástí 15. tématu vědeckovýzkum­né spolupráce socialistických států — (K)NIR. Skutečností však zůstává, že v době, kdy byl sestavován tento článek, sa­mostatný československý Národní klimatický program reali­zován nebyl, i když se objevily pokusy o jeho vytvoření. Zřej­mě se zde projevila okolnost, že Světový klimatický program byl vyhlášen na období 1980— 1983, tedy z našeho hlediska na časový úsek zahrnující rozhraní dvou čs. pětiletek. Protože však lze předpokládat, že Světový klimatický program bude pokračovat i po r. 1983, bude nutné tento problém vyřešit.

Na podnebí je nutné pohlížet jako na proměnný přírodní zdroj krajiny [10]. Lze proto uvítat impuls z „Hlavních směrů hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1981—1975″, zaměřit výzkum na předvídání klimatických změn. Předpo­kladem dlouhodobé předpovědi podnebí je poznání zákoni­tostí jeho kolísání. To však předpokládá získat komplexní faktografický přehled o dané oblasti, a to od všech použitel­ných údajů ze starších období až po data získaná pomocí přístro­jů. Zatím se vychází z dat jedné stanice, a to Prahy-Klementina od roku 1775, ale první známá přístrojová měření na území ČSSR jsou z Prešova z r. 1717 [9]. Kolísání klimatu je pak nutné studovat nejen bodově, ale i prostorově. Domnívám se, že tento článek nejen upřesnil aktivitu a bibliografii prof. S. Hanzlíka, ale může sloužit i jako východisko při formulování dalšího postupu výzkumu klimatických změn.

Literatura:

[I] Bečvář, A.: Die Typen des Niederschlagseffektes der Sonnenflecken periode und die jahrlichen Zuwachsringe der Bäume. Gerlands Beitrage zur Geophysik, 49, 1936, H. 1.

[2] Gregor, A.: Vzpomínka na univ. prof. PhDr. Stanislava Hanzlíka a seznam jeho vědeckých prací. Meteorologické zprávy, 10, 1957, č. 1. s. 1 — 2.

[3] Hanzlík, S.: Studium klimatických změn v době histo­rické; výzva ke spolupráci. Vesmír, 9, 1930—1931, č. 5, s. 119-120.

[4] Hanzlík, S.: Návrh na zřízení Národního komitétu pro studium změn klimatických v době historické v Česko­slovenské republice. In: Sborník III. sjezdu čs. geografů v Plzni 1935, s. 63-64. Praha 1935.

[5] Hanzlík, S.: Die Schwankungen der atmospharischen Zirkulation und Sonnentatigkeit. Gerlanďs Beitrage zur Geophysik, 50, 1937, s. 264 ff.

[6] Hanzlík, S.: Zpráva o národním komitétu pro studium klimatických změn. In: Sborník IV. sjezdu čs. geografů v Olomouci 1937. Brno 1938, s. 8.

[7] Hanzlík, J.: Význam měření letokruhů při studiu podnebných změn. Meteorologické zprávy, 2, 1948, č. 4, s. 77-78.

[8] Hanzlík, S.: Dendrochronologie a její vztah ke klimatic­kým změnám. In: Sborník dokumentů 1. celostátní me­teorologické konference v Bratislavě 1952. Praha, 1953, s. 84.

[9] Munzar, J.: Počátky meteorologických měření v Česko­slovensku v 18. století. Dějiny věd a techniky, 2, 1969, č. 3, s. 183-187.

[10] Munzar, J.: Podnebí jako proměnný přírodní zdroj kra­jiny. In: Sborník referátů 15. sjezdu Čs. geografické společnosti při ČSAV, část „Progresivní ideje v současné geografii a jejich využití v praxi”. Brno, ČSGS při ČSAV 1981, s. 202-208.

[11] Pejml, K.: Příspěvek ke kolísání klimatu v severočeské vinařské a chmelařské oblasti v letech 1500—1900. In: Sborník prací Hydrometeorologického ústavu v Praze. Praha 1966, s. 23—78.

[12] Šebek, O.: Světový klimatický program a některé vý­sledky sekulární řady Praha-Klementinum. Meteorolo­gické zprávy, 33, 1980. č. 5, s. 131-133.

[13] Zikmunda, O.: Význam profesora Hanzlíka pro rozvoj meteorologie. Meteorologické zprávy, 31, 1978. č. 4, s. 97—99.                               

Jan Munzar, MZ 1982/3, ročník 35, str. 93-94

Výzkum klimatických změn_Karel Bayer (1965, pdf, 0,4 MB)

Kolísanie klímy od polovice minulého storočia_Mikuláš Konček (1965, pdf, 0,3 MB)

Kolísání klimatu v 16. a v 17. století v české vinařské a chmelařské oblasti_Karel Pejml (1965, pdf, 0,3 MB)