Z DĚJIN ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ METEOROLOGICKÉ SLUŽBY

I. VOJENSKÁ POVĚTRNOSTNÍ SLUŽBA DO ROKU 1945

1. ÚVOD

Počasí a podnebí výrazně zasahují do mnohých lidských činností. Také výsledky četných bitev a válek byly významně ovlivněny povětrnostními podmínkami, které napomohly k vítězství jedné bojující straně a přispěly k porážce druhé strany. Rozhodovaly o zvolené taktice boje, o nasazení lidí a techniky, délce války i o válečných útrapách a ztrátách. V bitvě tří císařů u Slavkova v roce 1805 Napoleon k překvapení protivníka obratně využil mlhy. Hitlerova vojska v tažení na východ se potýkala s krutými zimami a Spojenci s otevřením druhé fronty čekali na hodinu H, stanovenou meteorology. Jakmile byly do výzbroje armád zavedeny zbraně hromadného ničení, zejména jaderné, význam počasí a jeho předpovídání ještě vzrostl. Armády jsou si vědomy těchto skutečností, a proto prohlubují znalosti o počasí a podnebí, zkoumají účinky meteorologických vlivů na jednotlivé druhy zbraní a plnění bojových úkolů vojsk a provozují vlastní povětrnostní služby.

Vojenské meteorologické služby se začaly utvářet téměř současně se státními meteorologickými službami, tedy od poloviny 19. století. Za událost, která byla rozhodujícím podnětem k jejich urychlenému organizování, se považuje tzv. balaklavská katastrofa anglofrancouzských vojsk za krymské války v roce 1854, při níž vichřice spojencům potopila nebo poškodila válečné lodě v Černém moři a zničila i pozemní tábor. Ukázalo se, že vzhledem k dlouhé dráze postupu zkázonosného jevu a při využití telegrafu bylo možno loďstvo s dostatečným předstihem varovat [11].

2. PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA

Významným mezníkem v meteorologii se stala také 1. světová válka. Německo ještě před jejím vypuknutím jako první stát na světě zřídilo leteckou meteorologickou službu (1911), která měla zajišťovat především lety vzducholodí, které později byly použity i k válečným účelům (97 vzducholodí). Válka přerušila již probíhající mezinárodní výměnu povětrnostních zpráv, aby obě strany konfliktu vzájemně nemohly využívat z ní plynoucí výhody, např. Němci potřebné informace pro lety zeppelinů, nebo pro vlnové plynové útoky. Každý stát se snažil pro činnost svých vojsk získat co nejvíce podkladů vlastními prostředky. Potřeba meteorologického zabezpečování válečných operací se prokázala v plné míře, a to nejen u dělostřelectva, nýbrž i u nových druhů zbraní.

Zvláště chemické vojsko, nazývané tehdy „plynová služba“, vyžadovalo stálé, přesné a podrobné zprávy o směru, rychlosti a dalších charakteristikách větru, jeho předpověď, i znalost celkové povětrnostní situace, aby mohlo s úspěchem provádět plynové útoky, anebo naopak se včas zajistit před případným napadením nepřítelem. Kromě pěchoty se o počasí a jeho jednotlivé prvky zajímalo také dělostřelectvo (kvůli nastřelování potřebovalo zprávy o teplotě a tlaku vzduchu, o směru a rychlosti větru v různých výškách) a nejmladší z vojenských zbraní, letectvo, vyžadující hlavně údaje o větru v různých výškách nad zemí a znalost povětrnostní situace a její pravděpodobné změny. Proto válčící státy urychleně budovaly vojenské meteorologické služby, které ke konci války byly již výborně organizovány a opíraly se o hustou síť pozorování. Původně byla povětrnostní služba přičleněna k leteckým útvarům, později, protože ji potřebovaly i jiné zbraně, byla postavena na širší základ a osamostatněna.

Rakouská povětrnostní služba byla organizována podle německého vzoru. U jednotlivých armádních velitelství byly zřizovány „polní povětrnostní centrály“, ve stanovištích vyšších velitelství (divizí) a u leteckých a balonových formací „polní povětrnostní stanice“ a v blízkosti zákopů a v zákopech „zákopové povětrnostní pozorovací stanice“ a „zákopové pozorovací hlídky“.

Úkolem polních povětrnostních centrál, které měly vybavení jako meteorologické observatoře, bylo shromažďovat povětrnostní zprávy podřízených polních povětrnostních stanic a na základě jejich hlášení, vlastních pozorování a zpráv z ústředí v zápolí vydávat podle možnosti třikrát denně, nejméně však ráno a večer, předpovědi počasí a urychleně je telefonicky předávat povětrnostním stanicím pro potřebu všech zainteresovaných zbraní.

Polní povětrnostní stanice, vybavené jako meteorologické stanice I. řádu, kromě provádění vlastního pozorování a pilotáže shromažďovaly hlášení zákopových stanic a na základě všeobecných předpovědí získávaných z centrál vydávaly pro okruh své působnosti podrobné předpovědi počasí upřesňované podle místních poměrů.

Zákopové pozorovací stanice odesílaly jen hlášení o větru, oblačnosti a srážkách a stejně jako zákopové pozorovací hlídky byly vybaveny jen přístroji a pomůckami k měření charakteristik větru. O tom, jak velký význam vojáci přisuzovali větru, svědčí i to, že každá pilotovací centrála měla ve výstroji kromě oblačného zrcátka kompletní zařízení pro pilotování, a že v zázemí během války přibývalo „drakových stanic“, které na drátěných lanech vypouštěly meteorologické draky, nesoucí registrační přístroje [1].

Je jisté, že v armádní povětrnostní službě Rakousko- Uherska sloužili mnozí vojáci i z území pozdějšího Československa a že někteří z nich se meteorologií, např. jako pozorovatelé, zabývali i v novém státě. Doposud však o nich nemáme zprávy. Naopak je známo, že někteří Češi a Slováci působili v zahraničních armádách jako legionáři na straně vítězné Dohody. Vytvořili pro československou armádu a její povětrnostní složku vzor a tradici.

Z příslušníků legií je nejznámější Milan Rastislav Štefánik (1880-1919), slovenský astronom, politik a diplomat, generál francouzské armády a ministr vojenství v první vládě ČSR. Ještě v mírovém období (v letech 1910-1911) ve Francouzské Polynésii, kam byl vyslán institucemi Bureau des Longitudes a Bureau Central Météorologique, zorganizoval jednotnou meteorologickou službu a vybudoval meteorologické stanice, z nichž hlavní byla v Papeete na Tahiti, největším ostrově francouzských Společenských ostrovů. Jako pilot v roce 1915 zřídil ve Francii u leteckého útvaru meteorologickou stanici, která se stala zárodkem meteorologické služby ve francouzské armádě. Jeden čas sám prováděl meteorologická pozorování a zprávy a předpovědi počasí odesílal do štábu generála Ferdinanda Foche (1851-1929). Později se věnoval jiným činnostem [16].

Z dalších vojenských letců, kteří se zasloužili o meteorologii, připomínáme pražského rodáka pplk. dr. Bohdana Viplera (1886-1924), absolventa Přírodovědecké fakulty pražské univerzity. Za války sloužil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku číslo 28. Na ruské frontě byl v květnu 1915 u Kolomeje zajat a do československých vojsk vstoupil v srpnu 1917 v Borispolu. V Rusku byl meteorologem leteckého oddílu a jeho historikem. Zúčastnil se mnoha bojů a rozvědek proti nepřátelům osvobozeneckého hnutí. Byl vyznamenán československým válečným křížem a jinými oceněními. Podílel se na budování československé vojenské meteorologie a odborné znalosti uplatňoval také v zájmové komisi poradního sboru Vojenského leteckého ústavu studijního, jehož byl vědeckým pracovníkem. Zemřel velmi mladý následkem zákeřné choroby [17].

3. VOJENSKÁ METEOROLOGIE ZA 1. A 2. REPUBLIKY

Počátky československé vojenské meteorologie jsou spojeny s organizováním civilní státní meteorologické služby a s observatoří v Klementinu.

V den převratu 28. října 1918 existovaly na území nového státu jen dvě vojenské povětrnostní stanice, a to pilotovací stanice při Pražské hvězdárně v Klementinu, na níž byl vojenský personál, a vojenská povětrnostní stanice č. 43 v Hranicích na Moravě. Byly zřízeny vojenskou povětrnostní službou, organizovanou za války Ústředním ústavem pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni. Klementinská vojenská pilotovací stanice, kterou po převratu převzalo čs. vojsko, byla při zřizování čs. vojenského leteckého sboru v Praze k němu organizačně přičleněna a dostala oficiální název „Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně)“. Stala se kolébkou vojenské meteorologické služby ČSR. Měla za povinnost soustřeďovat šifrovaná hlášení ze všech meteorologických stanic ležících na československém území, tedy i ze stanic civilních, jejichž zprávy byly před převratem telegraficky odesílány ústředním meteorologickým ústavům ve Vídni a Budapešti [3]. Velitelem stanice byl praporčík ing. Jan Urban, původním vzděláním zemědělský inženýr [14]. Rozkazem velitelství leteckého sboru byla již v listopadu 1918 vojenská povětrnostní stanice v Hranicích přeložena do České Třebové kvůli zajištění přeletů přes Českomoravskou vysočinu, na níž zejména husté mlhy na podzim a také nárazovitý vítr činily letcům potíže.

Mladá československá vojenská meteorologie narážela na personální i materiální těžkosti. Např. někteří pozorovatelé německé a maďarské národnosti po vzniku republiky zachovávali pasivní rezistenci nebo zprávy o počasí místo do Prahy zasílali jako dříve vídeňskému nebo budapešťskému ústředí, neboť státoprávní změny nechtěli brát na vědomí. Proto nezbylo, než meteorologicky velmi důležitou stanici v Chebu, ležící v nejzápadnější části ČSR, v březnu 1919 obsadit vojenským personálem. V téže době se podobě stalo na žádost vojenského poradce Ministerstva pro Slovensko a z rozkazu Ministerstva národní obrany i ve Staré Ďale (nyní Hurbanovo), kde byla vojensky obsazena astrofyzikální a magnetická observatoř. Největší těžkosti při obsazování těchto stanic spočívaly v tom, že bylo velmi málo meteorologicky zacvičeného vojenského personálu.

Rychlejšímu rozvoji vojenské meteorologie bránil také naprostý nedostatek meteorologických přístrojů, k pilotování scházely balony, vodíkové láhve i vodík. Na začátku roku 1919 se vojenská meteorologická služba musela omezit jen na meteorologická pozorování vojenských a civilních stanic z čs. území. Jakmile však vojenská radiová stanice na Petříně začala pravidelně přijímat tzv. Meteory (šifrované meteorologické zprávy z Francie, Anglie a dalších zemí), bylo možno kreslit synoptické mapy (od března 1919). Petřínská radiostanice vysílala do mezinárodní výměny zprávy čs. vojenských stanic Praha, Cheb, Česká Třebová a Stará Ďala. Vojenské letecké útvary dostávaly denně povětrnostní zprávy a přehledy s leteckou předpovědí počasí.

Materiální situace vojenské meteorologické služby se zlepšila poté, co dostala podíl z likvidace bývalé rakouské povětrnostní služby (listopad 1919), který tvořily meteorologické přístroje a vybavení pro pilotáž.

Popsaný vývoj vojenské meteorologie se udál ještě předtím, než zahájil činnost Československý státní ústav meteorologický (SÚM), jehož stanovy Ministerstvo školství a národní osvěty schválilo 14. ledna 1920. Meziministerské porady o zřízení takové instituce se konaly od dubna 1919. Ve stanovách se uvádí, že „při meteorologickém ústavě bude odbor vojenský, který bude pečovati o výcvik vojenských elévů v meteorologii, o užití meteorologie pro účely čistě vojenské, popřípadě zprostředkuje styk zahraniční vojenské meteorologické služby s naší meteorologickou službou, týkající se zájmů čistě vojenských“ [14]. Kompetenčních záležitostí se týká odstavec: „Zprávy adresované vojenskému odboru odevzdávají se přímo tomuto odboru, který podává o došlých spisech denně zprávu řediteli. Podobně čistě vojenské věci (např. styky s vojenskými formacemi) může samostatně vyřizovati šéf vojenského odboru, jest však povinen včas podati o tom zprávu řediteli ústavu. Vojenským úřadům odpovídá šéf vojenského odboru“. Zástupci armády byli členy poradního komitétu tvořeného zástupci ministerstev, do jejich podřízenosti příslušely ústavy zabývající se meteorologickým pozorováním. Komitét měl řešit jejich součinnost a směry vědeckého bádání SÚM. „Při vojenském odboru zřídí se škola pro výcvik vojáků ve službě meteorologické. Pro ni i pro vojenské oddělení vypracuje osnovu v rámci tohoto plánu Ministerstvo národní obrany“ [14].

V roce 1920 byl při leteckém oddělení Ministerstva národní obrany zřízen zvláštní meteorologický referát, jemuž jako nejvyšší instanci podléhala po odborné stránce vojenská povětrnostní služba v ČSR. Referátu bylo vyhrazeno doplňování meteorologické výstroje, objednávání přístrojů, zřizování a obsazování stanic a celková organizace služby.

Když v květnu 1920 SÚM přesídlil z Pražské hvězdárny do budovy matematicko-přírodovědeckých ústavů Univerzity Karlovy v Praze II, U Karlova 3, přestěhoval se s ním i vojenský odbor. První vojenský kurs pro „výcvik vojenských pozorovatelů na meteorologických přístrojích“ proběhl v srpnu 1920 v malých prostorách odboru, pro další kursy již četnějšího personálu vojenská správa přidělila větší prostory v různých vojenských ubikacích, od března 1922 v nově postavených pavilonech v Praze-Karlíně. Náplní výcviku bylo meteorologické pozorování, pilotování, kreslení synoptických map, telefonické a radiotelegrafické přijímání a odesílání meteorologických zpráv. Praktický výcvik probíhal na meteorologické observatoři Praha-Karlov.

Na základě usnesení zájmové komise Poradního sboru pro výzkumy atmosférické, ustanovené v dubnu 1923, a po dohodě zainteresovaných ministerstev byla veškerá vojenská meteorologická služba soustředěna ve Vojenském leteckém ústavu studijním (VLÚS), dříve nazývaným Vojenský vzduchoplavecký studijní ústav (VVSÚ). Dne 1. srpna 1923 byla zřízena „Meteorologická sekce Vojenského leteckého ústavu studijní- ho“, která ve vojenských věcech byla podřízena velitelství ústavu, ve věcech odborných leteckému odboru Ministerstva národní obrany (meteorologickému referentu). Výkonná vojenská meteorologická služba, jež působila v rámci Meteorologické sekce, zůstala v místnostech SÚM.

Meteorologická sekce VLÚS, která fungovala zároveň jako velitelství vojenské letecké povětrnostní služby, měla tyto úkoly:

a) vycvičit pomocný meteorologický personál pro vojenskou službu;

b) provádět meteorologická a aerologická pozorování důležitá pro vojenské letectvo;

c) zpracovávat meteorologický materiál z leteckých povětrnostních stanic pro účely vojenské letecké povětrnostní služby;

d) vést evidenci všeho vojenského meteorologického materiálu a přístrojů;

e) doplňovat letecké vojenské povětrnostní stanice meteorologickými přístroji, starat se o jejich výměnu a přezkoušení;

f) zajistit všechny vojenské letecké povětrnostní stanice spotřebním materiálem nutným pro jejich plynulou činnost.

Jednání zájmové komise Poradního sboru VLÚS pro atmosférické výzkumy se zúčastňovali mimo jiné Rudolf Schneider (1881-1955), ředitel SÚM, Gustav Swoboda (1893-1956), vedoucí všeobecné a letecké povětrnostní služby SÚM, Stanislav Hanzlík (1878-1956), profesor Univerzity Karlovy, již zmíněný B. Vipler a kpt. inž. Karel Javůrek, zástupce vojenského odboru SÚM, pozdější přednosta Meteorologické sekce VLÚS. V tomto ústavu pracoval také meteorolog PhDr. Emanuel Hof (1896-1934), který se v leteckém výzkumu soustředil na otázky aerodynamiky.

Od roku 1921 byly postupně zřizovány nové vojenské povětrnostní stanice, a to na vojenských letištích ve Kbelích, Olomouci a Košicích. Stanice z České Třebové byla přestěhována do Ústí nad Orlicí. Meteorologická observatoř ve Staré Ďale byla odevzdána civilní správě a její vojenský personál přesídlil do Nitry, kde u 3. leteckého pluku byla zřízena hlavní letecká povětrnostní stanice. V roce 1922 zahájily činnost vojenské letecké povětrnostní stanice v Milovicích, Náchodě, ve Vajnorech u Bratislavy a Užhorodě a v roce 1923 byly založeny letecké povětrnostní stanice v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě a v Uherském Brodě [3].

Vývoj v pozorovací síti lze sledovat i v Ročenkách povětrnostní pozorovací sítě Státního meteorologického ústavu. V roce 1920 poprvé obsahují vojenskou povětrnostní stanici Cheb, v roce 1922 se už v nich objevují Kbely, Ústí nad Orlicí, Olomouc II, Nitra, Vajnory a Košice, 1923 Milovice a Užhorod, 1924 Náchod, Německý Brod a Uherský Brod, 1926 Prostějov, 1928 Polička, Uherské Hradiště (místo Uherského Brodu) a Piešťany. Od roku 1932 se tyto stanice v seznamu už neuvádějí jako vojenské povětrnostní stanice (asi z důvodů utajení), ale uvedena jsou jen jména jejich správců. Do rozbití ČSR už k větším změnám ve vojenské pozorovací síti nedošlo.

Z výčtu stanic je zřejmé, že byly zřizovány jednak na všech vojenských letištích, jednak v místech pro vojenské letectvo zvláště důležitých. Podle stavu v roce 1924 se rozlišovaly:

a) hlavní letecké povětrnostní stanice u jednotlivých leteckých pluků (Praha-Kbely, Olomouc, Nitra);

b) letecké povětrnostní stanice (Ústí nad Orlicí, Vajnory, Košice, Užhorod, Milovice, Náchod, Uherský Brod, Německý Brod);

c) letecká povětrnostní stanice leteckého učiliště v Chebu. Organizaci a odbornou podřízenost vojenské letecké povětrnostní služby v roce 1924 znázorňuje obr. 1.

Vybavení stanic odpovídalo jejich účelu. Hlavní letecké povětrnostní stanice byly kromě kompletního zařízení pro pozorování všech meteorologických prvků a registračních přístrojů vystrojeny pro pilotování. Pozorování prováděly od 7 do 21 hodin, pilotování se konalo dvakrát denně. Třikrát denně odesílaly kódované zprávy o počasí, vydávaly povětrnostní přehledy a předpovědi, sestavovaly měsíční a roční klimatické výkazy a kontrolovaly činnost podřízených stanic. Letecké povětrnostní stanice měly všechny přístroje potřebné k pozorování meteorologických prvků, které konaly pravidelně jako hlavní stanice, a pilotovaly jednou denně. Také třikrát denně odesílaly kódované zprávy o počasí a sestavovaly klimatické výkazy.

Pozorování vojenských stanic se dělo v souladu s činností SÚM. Sloužilo i civilní povětrnostní službě, veškeré letecké dopravě a zpravodajství bylo využíváno i v mezinárodním měřítku [3].

Vojenské letecké povětrnostní situace jako jediné stanice v ČSR prováděly denně pilotovací měření. O měření a jeho výsledcích v roce 1925 podal zprávu K. Javůrek [2]. K měření výškového větru se používaly tzv. papírové zkoušecí balonky naplněné vodíkem. Měření se provádělo, pokud spodní základna oblaků nebyla nižší než 500 m, a to již v časných ranních hodinách, aby údaje byly co nejdříve k dispozici létajícímu personálu. Výsledky sondáže získávaly kromě armády jak SÚM, tak civilní letecká doprava.

Všechny stanice v roce 1925 provedly celkem 4 904 měření výškového větru, tedy v průměru asi 13 denně. Výšky nejméně 1000 m dosáhlo 93 % balonků, a z nich výšky 2 000 m dosáhlo 70 % balonků, 3 000 m 43 %, 4 000 m 25 %, 5 000 m 13 % a 6 000 m 4 % balonků. Protože všechny pilotovací stanice měly malou nadmořskou výšku, vyvstala potřeba zřídit jednu nebo dvě stanice ve vyšších polohách, aby bylo možno vypouštět balonky i ve dnech, kdy v nižších nadmořských výškách byla mlha anebo nízká oblačnost a měření se proto neuskutečňovalo.

Pro zabezpečování vojenského i civilního létání hlavně na severním a východním Slovensku byly navrženo zřízení několika leteckých povětrnostních stanic, např. na Králově holi [7], v Matliarech ve Vysokých Tatrách [8] a Popradu [9]. Problémem zajištění letů horskými údolími pod Nízkými a Vysokými Tatrami se zabýval Vojenský letecký ústav studijní, a to za pomoci pilotovacích měření i terénního průzkumu, např. sledování poškození lesa silným větrem. Projekty ke zřizování nových vojenských meteorologických stanic pro VLÚS vypracovával Josef Mrkos (1882-1974).

Cenným dokumentem o čs. vojenské meteorologii z doby 1. republiky je vytištěný soubor přednášek kpt. Eduarda Podhrázského [13], který vydalo učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci, při němž fungovala hlavní dělostřelecká povětrnostní stanice (instrukční). Obsahuje kromě látky z obecné meteorologie kapitoly o organizaci armádní povětrnostní služby, o meteorologických podmínkách boje otravnými plyny, meteorologickém zabezpečení činnosti dělostřelectva apod. Z textu vyplývá, že v případě válečného konfliktu by povětrnostní zabezpečení čs. chemického vojska bylo organizováno podobně jako v rakouské armádě za 1. světové války.

Ve 2. republice, oficiálně zvané Česko-Slovensko, která existovala na okleštěném území, se zmenšila územní působnost i vojenské meteorologické služby. Na odstoupeném území zůstala povětrnostní stanice Cheb, jež připadla Německu, zatímco Košice a Užhorod zabrali Maďaři. Krátce před 2. světovou válkou vojenskou leteckou meteorologickou službu vedl Antonín Vesecký (1908-1978), který k ní nastoupil v roce 1937, kdy byla nově organizována na letišti ve Kbelích.

4. VOJENSKÁ METEOROLOGIE ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Vyhlášením samostatnosti Slovenska dne 14. 3. 1939 zanikla druhá republika a další vývoj na území rozbitého státu již probíhal odlišně v protektorátu Čechy a Morava a ve Slovenské republice.

V protektorátu byla čs. armáda rozpuštěna, a tím byla zlikvidována i čs. vojenská meteorologická služba. Někteří její příslušníci, např. A. Vesecký, Václav Čejka a Josef Jílek (1908-1978), přešli do nově zřízeného Ústředního meteorologického ústavu pro Čechy a Moravu (ÚMÚ), v němž byly soustředěny všechny složky meteorologické služby z ústavů

různých rezortů. Předpovědní služba však zcela přešla do německých rukou. V ÜMÜ byla činnost předpovědní služby zastavena až do konce války, i když zpočátku ještě formálně existovalo oddělení synoptické meteorologie, které vedl Eduard Jarkovský (1907-1988), který při vyhánění Čechů ze Slovenska odešel z Bratislavy. Oddělení se však zabývalo většinou jen klimatologií.

Z českých vojáků-meteorologů, kteří se v cizině proslavili v protifašistickém boji a které poválečná čs. vojenská meteorologie z politických důvodů opomíjela, připomínáme dvě velké osobnosti, K. Janouška a F. Ondrůje. Karel Janoušek (1893-1971), brigádní generál a v exilu generální inspektor čs. letectva ve Velké Británii, ukončil studium meteorologie na Univerzitě Karlově až za okupace českých zemí v roce 1939. Byl nejen prvním vojákem z povolání, který získal na této škole doktorát z meteorologie, ale i prvním vojákem, který promoval na této škole. Za války se však meteorologii nevěnoval. K významným účastníkům zahraničního odboje rovněž patří František Ondrůj (nar. 1897), bývalý zaměstnanec SÜM a pozdější hlavní meteorolog 311. perutě čs. letců v Británii [4].

Na Slovensku, které bylo formálně samostatným státem a za války stálo na straně Německa, byly ustaveny jako národní vojenské letectvo Slovenské vzdušné zbraně. Došlo k redislokaci letišť a budování nových vojenských povětrnostních stanic. Vzhledem k plánovanému přepadení Sovětského svazu nabyl slovenský prostor velkého významu. Německá fašistická armáda (Wehrmacht) si vynutila na slovenské vládě v západní části státu tzv. ochranou zónu (Schutzzone), do které patřila i letiště v Žilině a letecká střelnice v Malackách – Novém Dvoře. Slovenské vojenské letectvo bylo soustředěno na letišti v Piešťanech, kde byla v činnosti také letecká povětrnostní stanice.

V Bratislavě působil nově založený Štátny hydrologický a meteorologický ústav (1939) s vlastní povětrnostní službou na letišti Vajnory, avšak brzy prognózní službu vykonávali především příslušníci německých leteckých sil (Luftwaffe). Po příchodu německé mise do Vajnor (podle Š. Petroviče) přestali pracovníci ŠHaMÚ kreslit povětrnostní mapy a od roku 1941 na letišti pracovali pouze technici pověřeni soustřeďováním a předzpracováním meteorologických údajů [12]. Povětrnostní služba zabezpečovala jak lety Luftwaffe, tak Slovenských vzdušných zbraní (slovenští vojenští piloti jen na podzim 1941 uskutečnili více než 3 000 operačních letů a absolvovali asi 60 vzdušných soubojů). Zejména lety na východní frontu vedly v roce 1942 ke zřízení vojenských leteckých povětrnostních stanic v Telgártu (později nazývaném Švermovo) a v Medzilaborcích, které byly osazeny slovenskými vojáky. Prvním velitelem stanice v Telgártu byl jmenován Rudolf Kadlec, bývalý pozorovatel letecké povětrnostní stanice v Piešťanech, výběr ostatních pracovníků vojenských leteckých stanic se uskutečnil ze slovenských vojáků směřujících na východní frontu [6]. Zřízením stanice v Telgártě, v úzké a meteorologicky citlivé části východního Slovenska, se zčásti realizovala Mrkosova představa o nezbytném vybudování majákové signalizační stanice na Králově holi, která měla usnadňovat přelety ve směru západ-východ a opačně.

Slovenští meteorologové však nesloužili jen potřebám válečného Slovenska. Velitel povětrnostní složky armády na Slovensku, poručík letectva Eudovít Kukorelli (1914-1944), se brzy zapojil do boje proti fašismu a po propuštění z armády a věznění se za Slovenského národního povstání účinně podílel na akcích partyzánského svazku Čapajev; při jedné z nich zahynul. Odbojově činný byl také Róbert Intribus (1919-1996), původně meteorolog na letištích v Piešťanech a Žilině [15].

Literatura

[1] Javůrek, K.: Vojenská povětrnostní služba. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 2, s. 21-22.

[2] Javůrek, K.: Výsledky leteckých povětrnostních stanic ve výškovém měření větru v r. 1925. Zprávy o letectví pro všeobecnou informaci, 4, 1926, č. 6-7, s. 74-75.

[3] Javůrek, K.: Vývoj vojenské letecké povětrnostní služby a její nynější organisace v Čs. republice. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 10, s. 135-138

[4] Krška, K. – Škoda, M.: Čeští meteorologové v antifašistickém odboji. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 5, s. 150-156.

[5] Krška, K.: Z dejín meteorologického zabezpečovania letectva v Československu do roku 1945. In: III. konferencia Meteorologické zabezpečovanie letectva. Súčasné otázky československej leteckej meteorológie. Práce a štúdie 41, Bratislava 1989, s. 28-38.

[6] Makrovský, J. – Nedelka, M.: Vojenská letecká poveternostná stanica s číslom 18 (50 rokov od začiatku meteorologických pozorovaní v Telgárte). Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti při SAV, 3, 1992, č. 3, s. 34-40.

[7] Mrkos, J.: Projekt letecké meteorologické signalisační observatoře na Králově Holi (1943) v Malých Tatrách. Vojenský letecký ústav studijní, sv. 1, 1924. 11 s.

[8] Mrkos, J.: Projekt vojenské meteorologické stanice při plícním vojenském sanatoriu v Matliárech. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 3, s. 39.

[9] Mrkos, J.: Vojenská meteorologicko-letecká stanice v Popradě (Projekt). Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 6, s. 79.

[10] Mrkos, J.: Zajištění leteckých linek československých meteorologickou signalisací. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 1, s. 6-7.

[11] Nedelka, M.: Balaklavská víchrica – významný podnet k meteorologickým výstrahám. Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, 4, 1993, č. 2, s. 35-38.

[12] Nedelka, M.: Sedemdesiat rokov od prvopočiatkov leteckých meteorologických pozorovaní v Bratislave. Bratislava, SHMÚ 1992. 16 s.

[13] Podhrázský, E.: Meteorologie ve službách armády. 2. vyd. Olomouc, Učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci 1926. 68 s. + příl.

[14] Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918-1928. Praha, SÚM, publ. ř. C, sv. 1, 1928. 91 s.

[15] Šamaj, F.: Meteorológovia a hydrológovia v protifašistickom odboji na Slovensku. Meteorol. Zpr., 48, 1995, č. 5, s. 157-158.

[16] Šamaj, F.: Na prahu dvadsiateho storočia. In: Krška, K. – Šamaj, F.: Kapitoly z dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Meteorol. Zpr. – Příloha, 50, 1997, s. 74-78.

[17] Za podplukovníkem dr. Viplerem. Zprávy o letectví, 2, 1924, č. 8-9, s. 109-110.

Karel Krška, MZ 2001/5, ročník 54, str. 156-160