Autoři: Jan Daňhelka, Libor Elleder a kol. Praha: ČHMÚ, 182 stran. ISBN 978-80-87577-12-7
V roce 2012 uplynulo již 10 roků od mimořádné povodňové katastrofy, která v srpnu 2002 postihla Českou republiku, ale i další středoevropské země, zejména Německo a Rakousko. Při této příležitosti uspořádala Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost společně s Hlavním městem Prahou, Českým hydrometeorologickým ústavem, Povodím Vltavy a Mezinárodní komisí pro ochranu Labe konferenci. Toto významné odborné setkání, které se konalo v Praze 14. a 15. srpna 2012, připomnělo povodeň z roku 2002 v nejrůznějších souvislostech a zhodnotilo stav protipovodňové prevence a ochrany 10 let po katastrofě.
V roce 2012 měly ale více nebo méně kulaté výročí i další významné povodně. V Českém hydrometeorologickém ústavu vznikl proto dobrý nápad editorů J. Daňhelky a L. Elledera připomenout mimo povodně 2002 i tyto starší povodňové extrémy samostatnou publikací. Kromě povodňových výročí byl rok 2012 bohatý také na významná jubilea zakladatelů hydrologické služby v Čechách A. R. Harlachera (1842–1890) a J. Richtera (1854–1912) i průkopníka české ombrologie E. Purkyně (1831–1882), jejichž dílu jsou v publikaci věnovány rovněž samostatné kapitoly. V úvodu publikace jsou vzpomenuta i životní výročí současných osobností české hydrologie a hydrologické služby. Ing. Josef Hladný, CSc. (který je autorem jedné kapitoly) a prof. RNDr. Vladislav Kříž, DrSc. plni tvůrčího elánu oslavili v roce 2012 osmdesátku a byli vyznamenáni nově zřízenou cenou A. R. Harlachera.
Jak samotní autoři uvádějí, povodňových letopočtů s číslicí 2 na konci je celá řada. V úvodu jich zmiňují celkem 12, a sice roky 1272, 1342, 1432, 1582, 1682, 1712, 1752, 1862, 1872, 1902, 1972 a 2002. Historickým povodním je věnováno prvních pět z dvanácti kapitol publikace.
Povodně na Vltavě v Praze v letech 1212, 1342 a 1432 připomíná a podrobně hodnotí první kapitola Středověké katastrofální povodně v Praze (J. Daňhelka). Zajímavé je srovnání katastrofy z léta 1432 s novodobým extrémem ze srpna 2002. Na základě studia všech dochovaných informací dochází autor k závěru, že rozsah povodně 1432 byl větší než v roce 2002 a úroveň dosažené hladiny se lišila možná až o 1 metr. Je to významné zjištění z hlediska povodňové ochrany Prahy, která je v současné době dimenzována pouze na výšku kulminace 2002 plus 30 cm.
Nejrozsáhlejší kapitola v publikaci (více jak 40 % jejího celkového rozsahu) se týká detailního rozboru zimní povodně roku 1862: Povodeň z 30. ledna až 15. února roku 1862. Podílelo se na ní sedm autorů (L. Elleder, J. Šírová, Z. Dragoun, J. Daňhelka, B. Kulasová, F. Zelenka a H. Růžičková) a je obdivuhodné, kolik informací ze všech možných, i málo dostupných, zdrojů se jim podařilo shromáždit. Domníváme se, že takto podrobně nebyla dosud dokumentována žádná naše historická povodeň, a je proto možné hodnocení této živelní pohromy považovat za vzor hodný následování. (Kapitola je mj. doplněna mimořádně obsáhlým, detailním přehledem dokumentárních zdrojů in extenso.) Velká pozornost věnovaná této povodňové události je zcela oprávněná, a to nejen proto, že v roce 2012 bylo její 150. výročí, ale zejména proto, že se v tomto případě skutečně jednalo o mimořádnou povodeň středoevropského rozsahu. V Čechách na dolní Vltavě a dolním Labi patří do kategorie těch největších extrémů a řadí se ke známým historickým povodňovým letopočtům 1784, 1845 a 1890. Na Labi v Děčíně je pro období vyhodnocování průtoků dodnes druhou největší povodní, hned po katastrofě v březnu 1845. Je zde tedy dokonce větší než extrém ze srpna 2002. Ten je z hlediska velikosti kulminačního průtoku řady až na třetím místě. Na Moravě je povodeň v únoru 1862 hodnocena jako jeden z nejvýznamnějších extrémů na řekách Jihlavě, Svratce i Dyji. V Rakousku na Dunaji je považována za jednu z největších v 19. století. V Německu došlo tehdy k významným povodním zejména na pravostranných přítocích Rýna, Mohanu a Neckaru, a také na Dunaji a na Labi, kam přišla povodňová vlna z Čech.
Další kapitola Přívalová povodeň 25. a 26. května 1872 a možnost protipovodňové ochrany (L. Elleder, B. Kulasová a J. Daňhelka) se vrací k jednomu z nejpozoruhodnějších hydrometeorologických jevů zaznamenaných v českých zemích a hodnotí jej v nejrůznějších souvislostech. Od tohoto extrému sice uplynulo v roce 2012 již 140 let, ukázalo se ale, že dodnes ještě zůstává řada otevřených otázek. Týkají se nejen vývoje povodně v povodích nad Prahou, ale i samotného jejího průběhu na Vltavě v Praze. Dodejme, že tato živelní pohroma si, kromě rozsáhlých materiálních škod, vyžádala i neuvěřitelný počet lidských životů. Podle dobového úředního výčtu zahynulo tehdy 337 osob a dodnes se tak jedná z tohoto hlediska o největší přírodní katastrofu na našem území, minimálně za poslední dvě století.
Ostravští hydrologové přispěli do této části publikace dvěma kapitolami o historických povodních z 20. století. Povodeň na Ostravici v červnu 1902 (T. Řehánek) a Povodeň v povodí Olše v srpnu 1972 (T. Řehánek a o. Kosík). Začátkem minulého století postihly Ostravsko pouhý rok po sobě, v červnu 1902 a v červenci 1903, dvě mimořádné povodňové katastrofy. První z nich je méně známá, přitom na Ostravici byla největší povodní až do léta 1997. Vyhodnocený kulminační průtok z 20. června 1902 je zde dokonce větší než kulminační průtok z července 1997. Je ovšem nutné vzít v úvahu tu skutečnost, že začátkem 20. století nebyly v povodí Ostravice vodní nádrže, které by povodňovou vlnu transformovaly tak, jak se tomu stalo v roce 1997. Pokud jde o povodeň v povodí Olše v srpnu 1972, je za období pozorování (od roku 1925) hodnocena jako třetí největší, a to jak z hlediska hodnoty kulminačního průtoku (za povodněmi v květnu 2010 a v srpnu 1985), tak i objemu odtoku (za povodněmi v květnu 2010 a v červenci 1997).
(Vyčerpávající přehled „dvojkových“ historických povodní můžeme doplnit informacemi z 20. století. Tehdy, snad jen kromě roku 1972, ve všech ostatních devíti případech „dvojkových“ letopočtů, počínaje rokem 1902 a konče rokem 1992, se vyskytly významnější povodně, které zasáhly buď celé české území, nebo jeho část. Tak např. v roce 2012 bylo 30. výročí zimních povodní v lednu 1982, ke kterým došlo v celé ČR, nebo 50. výročí jarních povodní v roce 1962, které se vyskytly především v jižních Čechách, ale také na jižní Moravě atd.)
Druhá část publikace je věnována významným osobnostem české hydrologie a meteorologie. A. R. Harlachera připomíná kapitola Harlacherův rok v hydrologii 170 let od narození zakladatele systematické hydrologie v Čechách (L. Elleder). Rozšiřuje zásadní článek o životě a díle tohoto mimořádně významného hydrologa, který autor již publikoval v časopise Meteorologické zprávy (č. 1/2012). Harlacherův význam byl po zásluze oceněn zřízením ceny a medaile s jeho jménem, které jsou od roku 2012 udělovány odborníkům za výjimečný přínos k rozvoji hydrologie na našem území.
Kapitola Sto let od úmrtí Harlacherova spolupracovníka a nástupce ing. Jindřicha Richtera (L. Elleder) je věnována dalšímu významnému hydrologovi, druhému přednostovi hydrometrické sekce Hydrografické komise Království českého. Znalosti o jeho osobě totiž byly bohužel dosud nedostatečné, autor proto tuto mezeru do značné míry vyplňuje, i když sám poukazuje na to, že je stále co doplňovat. J. Richter byl mj. spoluautorem nových metodických postupů v hydrometrii, a zejména v předpovídání vodních stavů a průtoků. Za jeho působení byly v roce 1893 hydrologické předpovědi zavedeny do rutinního provozu (již s využitím telegrafních hlášení ze sítě pozorovacích stanic).
K. Krška přispěl do publikace kapitolou K 130. výročí úmrtí prof. Emanuela Purkyně, průkopníka české ombrologie. E. Purkyně, syn známého biologa J. E. Purkyně, známý spíše odborníkům v bioklimatologii a lesnictví, se ale významně zasloužil i o vybudování sítě srážkoměrných stanic v Čechách. Jeho zásluhou Čechy získaly světový primát v hustotě této pozorovací sítě. Podílel se proto i na vyhodnocování průtrži mračen a následné katastrofální povodně V povodí Berounky v roce 1872. Byl totiž pověřen vypracováním posudku o meteorologických příčinách této živelní pohromy. Ten vyšel jako samostatný tisk, který byl okamžitě recenzován v rakouském časopise „Meteorologische Zeitschrift“. V této recenzi byl ovšem odmítnut jeho originální názor, že mimořádné srážky byly tehdy způsobeny střetnutím dvou protichůdných proudění“, tedy v dnešní terminologii střihem větru.
Zajímavé a dosud neznámé informace z historie československé hydrometeorologie přináší i kapitola Vznik Státní hydrologické předpovědní služby v roce 1960 (J. Hladný). Poutavé (a z dnešního pohledu místy i úsměvné) jsou osobní vzpomínky autora na události z léta 1960, které předcházely založení služby, a vypovídají i o lidech, kteří tehdy působili v Hydrometeorologickém ústavu v Praze, v Brně i v Bratislavě. Autor podtrhuje skutečnost, že namísto systematické a dlouhodobě realizované protipovodňové prevence se v historii téměř vždy přistoupilo k významnějším opatřením až po prodělaných povodňových katastrofách. Nejinak tomu bylo i při vzniku Státní hydrologické předpovědní služby, k němuž daly podnět katastrofální povodně na Slovensku v červenci 1960.
Poslední část publikace je věnována povodňovým extrémům z doby nedávno minulé. Kapitola Povodeň v červenci 1997 – impuls k rozvoji předpovědní povodňové služby (E. Soukalová, T. Řehánek) připomíná 15. výročí této katastrofy. Autoři zde uvádějí stručnou charakteristiku povodně v jednotlivých povodích a zmiňují i její důsledky. Zdůrazňuj i také, že tato živelní pohroma představovala impuls k výraznému rozvoji předpovědní služby. V následujících letech dochází zejména k modernizaci přístrojového vybavení stanic pozorujících na povrchových vodách i stanic srážkoměrné sítě, ke zdokonalení meteorologických předpovědních modelů a prodloužení časového předstihu kvantitativních předpovědí srážek, k postupnému rozšiřování aplikací hydrologických předpovědních modelů, k systematickému vymezování a stanovování záplavových území, k přepracování hodnot N-letých průtoků, ke kompletní revizi předpisů pro hlásnou povodňovou službu a k řadě dalších opatření.
J. Daňhelka v kapitole Povodeň 2002 s odstupem 10 let připomíná desáté výročí této katastrofy. Zajímavé jsou mj. i osobní vzpomínky autora na kritické okamžiky, které jako hydrolog zažil během povodně při předpovědích její velikosti. Vzpomíná také na bezmocnost hydrologů plynoucí z neexistence údajů měřených na limnigrafických stanicích, která byla způsobená zničením těchto stanic nebo jejich odpojením od elektrické sítě. Autor přichází také s úvahou, jak by vypadala povodeň 2002 z hlediska předpovědní povodňové služby, pokud by se vyskytla dnes.
Publikaci uzavírá kapitola nazvaná Co vyplývá z historických povodní pro dnešek, aneb slovo závěrem (J. Daňhelka, L. Elleder). Týká se většinou Prahy a jejího protipovodňového zabezpečení. Autoři se domnívají, že nedostatečně vnímaným problémem je pocit bezpečí plynoucí z dosud vybudované povodňové ochrany hlavního města. Upozorňují, že není absolutní, protože je dimenzována z ekonomického hlediska na 500letou povodeň. Zdůrazňují také, že studium historických povodní umožňuje lépe poznat a popsat míru povodňového nebezpečí, což je nezbytné i k uvědomění si míry zranitelnosti, a tedy celkového povodňového rizika. Toto uvědomění je totiž hnacím mechanismem pro dlouhodobý rozvoj systému protipovodňové ochrany.
Knížka je bohatě ilustrovaná a její součástí je anglický obsah a resumé všech kapitol. Navíc všechny tabulky a obrázky (fotografie, grafy apod.) mají české i anglické popisky, což může publikaci přiblížit i zahraničním odborníkům.
Je zřejmé, že při tak velkém množství informací, které publikace přináší, došlo k několika drobným technickým nedopatřením. Např. v obsahu není uvedena kapitola věnovaná průkopníku české ombrologie E. Purkyněmu. V literatuře ke kapitole o ing. Jindřichu Richterovi u jeho německy psaných prací je uváděna omylem i iniciála J. místo H. (Heinrich). V kapitole o povodni 1862 v tabulce 1 uvádějící průběh počasí v Praze-Klementinu se u větru patrně nejedná o Beaufortovu, ale spíše o Smithsonovu stupnici. V článku „Povodeň 2002 s odstupem 10 let“ u obrázku 5, týkajícího se Kampy, je nedopatřením znovu uvedena skica z obrázku 4, který se týká Novotného lávky. Do popisku obr. 5 se omylem dostal nesprávný údaj o rozdílu kulminačních hladin povodní 1890 a 2002, který na tomto domě na Kampě nebyl 70, ale 140 cm.
Závěrem lze zcela oprávněně konstatovat, že tato pozoruhodná publikace Českého hydrometeorologického ústavu představuj e zásadní příspěvek k dosavadním poznatkům z povodňové historie a současnosti českých zemí a z dějin naší hydrologické služby. Nepochybně se řadí k dílům, která tvoří základní fond české historické hydrologie. (Z nich lze např. připomenout monografii Historie a současnost hydrometeorologické služby na jižní Moravě, jejímiž autory jsou K. Krška a V. Vlasák, a kterou v roce 2008 vydal také Český hydrometeorologický ústav.)
Jan Munzar a Stanislav Ondráček, MZ 2013/3, ročník 66, str. 95–96