Ano, na všechny si pamatuji. Prvním byl vládní rada a později profesor Rudolf Schneider. Měl velkého koníčka – hodinářství. Napsal o tom knihy – Přesný čas a zejména Hodiny a hodinky, ve které si dodnes čtu. Já sám jsem mu zkonstruoval zařízení, na kterém mohl chytat „grenwichský signál“. Byl tím nadšen. Poprvé jsem se s ním setkal hned po svém nástupu v roce 1939, kdy mně bylo doporučeno, abych se představil. Uvítal mě a řekl, že už o mně ví. Zeptal se, jaký mám plat a zda jsem ženatý. Jeho reakce na mé sdělení, že je to 700 korun a do stavu manželského hodlám vstoupit, byla charakteristická: „To budete potřebovat peníze, a protože už jste zaučen, postarám se Vám o zařazení do vyšší třídy“. Svůj slib splnil. Profesor Schneider byl ředitelem ústavu až do osvobození. (Za okupace byl „spoluředitelem“ Němec dr. May).

Druhým ředitelem byl profesor dr. Alois Gregor v letech 1945-1951. Byl již dávno profesorem, ale zaměstnanci mu stále říkali, pane docente. Byl to nesmírně hodný člověk s citem pro spravedlnost. Jeho skromnost lze nejlépe ilustrovat situací před posluchači Matematicko-fyzikální fakulty. Aby se vyhnul sdělení, že byl jmenován profesorem, řekl: „Byl jsem včera na Hradě a bylo nás tam 12 profesorů“.

A pak přišli ředitelé, které znáte už i vy. Z armády to byli Josef Zítek, který zůstal ve funkci 20 let (do roku 1972), vystřídaný opět vojákem dr. Františkem Pechalou a od roku 1978 až do r. 1990 Václav Richter. Předposledním ředitelem byl dr. Milan Koldovský a od roku 1993 je celkově sedmým a v České republice prvním ředitelem ing. Ivan Obrusník, DrSc.

To byla vynikající historická exkurze, svědčící o Vaší výtečné paměti. Zajímalo by nás a jistě i širší veřejnost, něco z vaší profese. Z archivních publikací jsme zjistili, že po celou dobu existence měl ústav speciální přístrojové pracoviště, i když pod různým označením i začleněním. Na tomto pracovišti se prováděly opravy, cejcho vání a zkoušení a někdy se vyvíjely i přístroje nové. Tak je tomu doposud.

Ústav si opravdu vždy zajišťoval údržbu a opravy svých přístrojů. Já sám jsem ale v přístrojovém oddělení svoji službu nezačal. Přišel jsem od vojáků z letiště v Ruzyni a byl jsem přidělen k dr. Václavu Hlaváčovi, který mně pověřil vyplňováním statistických výkazů. Po půl roce se naskytla možnost přejít k tomu, co jsem uměl a tak jsem přešel k panu Inemannovi, který měl na starosti dílny. Každý nový zaměstnanec musel prodělat „kurzy“. Já sám jsem chodil např. i na Karlov k dr. Jílkovi na výuku matematiky. A každý zaměstnanec se také musel seznámit s meteorologickou budkou a se základními přístroji. Neexistovala výmluva, že „v účtárně to nepotřebují“.

To je samozřejmě krásné až dojemné, byť dnes neuskutečnitelné. Představte si při 900 zaměstnancích a značné fluktuaci, jak by to vypadalo?

Já vím, když jsem přišel na ústav, tak tam bylo asi dvacet zaměstnanců…

Opravdu se nemýlíte. Státní ústav meteorologický měl skutečně až do 2. světové války pouhých 23 zaměstnanců a návrhy ředitele Schneidera na zvýšení počtu pracovníků nebyly akceptovány. Teprve za války, po sloučení všech meteorologických pracovišť, měl Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu 112 zaměstnanců, z toho 58 stálých (pragmatikálních) a 54 smluvních. Tento počet během války klesal v důsledku totálního nasazení až na 48. Po válce – k. 1. 7. 1945 – měl ústav opět přes 100 zaměstnanců.

Z počátku okupace se někteří zaměstnanci z řad vojáků snažili dostat za hranice, zejména do Anglie. Zanechali tady často rodiny s dětmi a zbylí zaměstnanci jim pomáhali. Z telegrafistů to byl např. Bedřich Procházka. Ten se po válce vrátil, naposledy jsem ho viděl při otevírání letiště v Ostravě- Mošnově. Prodělal po návratu do vlasti typický osud „zápaďáků“, ale nedopadl nejhůře: z nasazení do dolů byl vyreklamován aeroliniemi, které měly nedostatek odborníků. A i jeho jazykové znalosti se hodily…

Jste jedním z mála přímých pamětníků doby okupace.

V Meteorologických zprávách jsme v roce 1995 publikovali obsáhlý článek nazvaný Čeští meteorologové v antifašistickém odboji. Přišel jste zejména na letišti do styku s některými z nich?

Zmíněný článek neznám, rád si ho přečtu, ale ty lidi, které máte na mysli, jsem znal. Již pan Tvrdík, dlouholetý zaměstnanec ústavu, se mně ptal, co vím o odbojové skupině Nazdar (pozn. redakce: autorům uvedeného článku není tato skupina vůbec známa).

Jedním z umučených byl vedoucí asi 10členného pracoviště telegrafistů Jan Bína. Určitě ještě žijí jeho syn a dcera, kteří by Vám mohli poskytnout možná neznámé informace.

Po příchodu Němců bylo pracoviště telegrafistů rozpuštěno a přístroje se přestěhovaly na ústav, kde byly téměř po celou dobu protektorátu. Ale na ruzyňské letiště jsme dál chodili opravovat meteorologické přístroje. Vedoucím tam byl pražský Němec Zavadil.

Jednou jsme tam přišli a on nám řekl: „Tak to hezky opravte, oni ti Němci to stejně nakonec pro …..“. Tvářili jsme se rozpačitě, protože jsme nevěděli, zda to není provokace, ale on to asi myslel bezelstně.

Na práci na letišti mám ještě jednu vzpomínku. Opravovali jsme v areálu dnešního starého letiště, práci jsme nedodělali a později si uvědomili, že jsme na rychloměru nenastavili rychlost. Když jsme druhý den ráno viděli na stožárech černé vlajky, krve by se v nás nedořezal. Ale příčinou tragédie byl zaseknutý plyn u jedné ze „štuk“ vyjíždějících z hangáru – letadlo rozbořilo barák s restaurací i sektor s opravovanými přístroji a přitom zahynulo dost lidí.

A Vladimíra Miklendu jste znal?

Ano, ale odbojová organizace s názvem Obrana národa mně nic neříká. Pan dr. Vladimír Miklenda a Jan Bína udržovali s Londýnem telegrafické spojení. Figuroval v tom jistě i pan Tvrdík, bydlící na letišti, který mně a pana Vavřince několikrát pozval do svého bytu a předal nám těžší kufřík s prosbou o předání určené osobě na některé z tramvajových zastávek.

Takže jste vtom „jel“ také. Ale zřejmě jste nikdy nebyl podezírán?

Ne, opravdu nebyl, ani pan Tvrdík. Nevím, zda o předávání zpráv věděla většina zaměstnanců, jak se později říkalo. Ale jednou přišel ke mně do kanceláře dr. Miklenda a já poslouchal Londýn. „Ještě jednou a ohlásím to mjr. Hlaváčkovi“, řekl mně. Že šlo o kamufláž, mně došlo až po jeho zatčení.

Proč není uvedeno jméno V. Miklendy na pamětní desce, která je v současné době umístěna v areálu ČHMU v Praze-Komořanech?

V. Miklenda byl zaměstnancem tehdejšího ministerstva dopravy, a proto je jeho jméno na pamětní desce v Praze- Ruzyni.

Jako jeden z posledních pamětníků jste ve svém osob – ním i služebním životě zažil všechny politické režimy naší novodobé historie, ale také mnoho vedoucích pracovníků spoluvytvářejících Váš pohled na život, práci, morálku… Kdo na Vás nejvíce zapůsobil?

Nejvíce obdivuji p. ředitele Zítka. Pro jeho odvahu, s kterou přijal mnoho tzv. politicky nespolehlivých jak v 50. letech, tak zejména po roce 1968. Jak jsem již uvedl, po válce jsem pracoval na letišti jako palubní radiotelegrafista s povinností obsluhy spojovacích prostředků, udržování spojení letadla s pozemními nebo letadlovými stanicemi. Měl jsem sice dobrý plat, ale také povinnost kdykoliv i v nočních hodinách se dostavit na letiště. Chtěl jsem se vrátit do ústavu, ale v posudku, který sepsal mimo jiné můj velmi dobrý známý, jsem byl označen za politicky méně vyspělého jedince. Ředitel Zítek mně do ústavu přijal.

A ze svých šéfů mám velmi pěkné vzpomínky na Ferdinanda Kocourka, Václava Trhlíka a Bořivoje Sobíška.

Ve své kariéře „přístrojáře“ jste se za více než půlstoletí musel přizpůsobit technickému pokroku. Jak jste se např. vyrovnal s nasazováním elektronických přístrojů?

Za 1. republiky byly přístroje solidní, poctivé konstrukce, které vydržely velmi dlouho. Za protektorátu to bylo horší, nebyl materiál, muselo se flikovat s náhražkami. Ale ještě k té kvalitě. Takové přístroje francouzské značky Richard (registrační termograf, hygrograf a barograf) se nemusely opravovat třebas 15-20 let a náhrada za přístroje vyrobené v Metře nebyla rovnocenná. Proti administrativně nařízené výměně „Richardů“ se také vedoucí stanic bouřili.

K této práci jsem měl vždy vztah, o čemž svědčí více než dvacet zlepšovacích návrhů. A nové přístroje jsem se snažil „naučit“. Tady v práci mám např. výškoměr vyrobený v roce 1990.

V minulosti existovala i konstrukční dílna, ale to se neosvědčilo. Zkonstruované přístroje (např. výparoměr p. Kozumplíka) byly drahé, jeden kus kolem 150 tisíc.

Naopak za velmi prospěšnou pokládám externí práci pro veřejnost, pokud to kapacitní vytížení dovolí. Jako příklad slouží zakázkové cejchování barometrů.

Tři čtvrtiny svého života pracujete pro meteorologii. To svědčí asi o něčem víc, než je zajištěné živobytí…

Měl jsem a mám svoji práci rád.

Přejeme hodně zdraví a děkujeme.

Zdeněk Horký – Miroslav Škoda, MZ 1997/2, ročník 50, str. 59-60