Autor Bjørn Lomborg. Praha: Dokořán 2006. 587 s. ISBN 80-7363-059-1. Cena: 587 Kč.
Kniha Skeptický ekolog (The Skeptical Environmentalist) dánského statistika Bjørna Lomborga, která svým vydáním vyvolala v environmentálních kruzích velké pozdvižení, vyšla poprvé v Dánsku (Forlaget Centrum A/S, 1998), v angličtině jí vydalo Cambridge University Press (2001) a v českém překladu nakladatelství Dokořán ve spolupráci s Liberálním institutem a za pomoci Centra pro ekonomiku a politiku a energetické skupiny Czech Coal (2006).
Její základní myšlenkou je, že „… svět na tom není zdaleka tak špatně, jak v médiích bez ustání slyšíme, jeho stav se nezhoršuje, ale naopak v zásadě zlepšuje…“. Původně kniha vzešla ze snahy prověřit a pokud možno vyvrátit některá ekologicky optimistická tvrzení, která autorovi, jako bývalému členu organizace Greenpeace, nezněla vždy zcela reálně. Postupem doby ale došel k závěru, že proroctví zkázy světa se opírají o nepřesné a z kontextu vytržené informace a údaje.
Na téměř šesti stech stránkách Lomborg podává čtenářům svůj pohled na vývoj světa a nazývá jej pohledem „skeptického ekologa“. „Ekologa“ proto, protože mu záIeží na Zemi i na zdraví a blahobytu budoucích generací a „skeptického’, neboť mu na tom všem záleží tak mnoho, že se nechce projevovat jako zastánce pesimistických ani optimistických mýtů. Jinými slovy, sám se tak označuje za nestranného a na pomoc si bere statistiku. Říká, že „…statistika může být hluboce vzrušující, protože konfrontuje naše mýty s faktickými údaji a umožňuje nám vidět svět jasněji …“. S tím lze obecně souhlasit, kdyby třeba v dosti rozsáhlé kapitole zaměřené na problémy globálního oteplování (tj. název kapitoly) sice rádoby skrytým, ale přesto mnohdy až vtíravým způsobem využívá statistiku ke zlehčování problému a vzájemných souvislostí.
Pokud se zaměříme zejména na kapitolu o globálním oteplování, pak Lomborg svoje informace porovnává s údaji Třetí hodnotící zprávy IPCC (TAR) z roku 2001 zejména v těch částech, v nichž sama zpráva hovoří o významnějších nejistotách či nedostatečně podložených údajích. Nejsem si třeba jistý, pochopil-li autor vůbec podstatu emisních scénářů SRES, jejich význam i možnosti využití pro projekce dalšího vývoje klimatu. Z řady výroků v odstavci Rekapitulace se mi zdá, že problémy má i se smyslem modelových projekcí a o představě o struktuře modelů již ani nemluvě. Jinak by asi těžko mohl tvrdit, že „…IPCC v nových scénářích výslovně odmítá předpovídat budoucnost, a místo toho předložil vyprávění příběhů za pomoci počítačů…” či „…IPCC označuje normativní scénáře za takové, u nichž by bylo žádoucí, aby se naplnily…“ apod. Není ani pravda, že „… politické rozhodnutí zabránilo IPCC zkoumat souhrn nákladů a výnosů z globálního oteplování a donutilo jej zaměřit se místo toho na způsoby omezování emisí skleníkových plynů…“. Třetí díl TAR u všech způsobů omezování emisí nákladové položky uvádí a umožňuje tak provádět porovnání. Kdo si všechny díly TAR přečte podrobně, ten zjistí, že IPCC nikde neklade striktní důraz na omezování emisí jako odstranění příčiny klimatické změny. Dalo by se polemizovat i s řadou dalších Lomborgových výroků, ale to by vydalo na několik stránek textu. Přitom by se ukázalo, že používá přesně toho způsobu, který „prorokům zkázy světa“ na druhé straně vytýká. Dosti často se totiž opírá o nepřesné a z kontextu vytržené informace a statistické údaje a tak stejně jako Winston Churchill, i on „věří jen té statistice, kterou si sám zfalšuje“..
Kniha se stala zajímavou a pro některé okruhy čtenářů přitažlivou zejména z důvodů Lomborgovy interpretace názorů na současný stav světa a z pohledu této recenze zejména na další vývoj klimatu. Současná pozorování změn i jejich modelové projekce do budoucna dostatečně dokumentují, že změny zde byly, jsou a budou a že se na nich člověk jistým způsobem podílí. Jak přesně velikým, to zatím odpovědně ještě říci nedokážeme. Jistý pokrok v poznání učinila třeba první část Čtvrté hodnotící zprávy IPCC z roku 2007 (WGI/AR4), přesto však řada nejistot stále ještě přetrvává. Každý používaný model (a nemusí to být jenom model klimatický) má svoje omezení, se kterými je schopen v danou chvíli pracovat. Podobná omezení mají i modely jiné a ekonomické modely nevyjímaje. Pokud jsou autoři modelů dostatečně odpovědní, pak taková omezení přiznávají a nezastírají je. Jak si můžeme přečíst v podrobné zprávě WGI/AR4 či v příslušných odkazech, autoři klimatických modelů tak dosti důsledně činí. I proto používají dnes již standardních scénářů SRES, které zcela jasně říkají, za jakých předpokladů mohou modelové výsledky nastat.
Asi málokoho ze skutečné vědecké klimatické komunity můžeme zařadit do kategorie „ekologických pesimistů“, do které Lomborg přiřazuje ty, kteří vidí další vývoj světového klimatu jako jednoznačný příspěvek ke zkáze světa. Pokud se tak někdy ale stane, pak Za to povětšině mohou média. Pro ně je, bohužel, zajímavý každý meteorologicky extrém a katastrofické vidění světa je zaujme daleko více než realistický pohled. Asi je to vcelku normální, protože se takto nechovají ani zdaleka jenom naše média.
Jelikož účel světí prostředky, tak se třeba použije ten nejpesimističtější vývojový scénář a bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlování se prohlásí za stav klimatu ke konci století. A když se to všechno dá do souvislosti s emisemi skleníkových plynů, které jsou, jednoznačnou příčinou oteplování“, pak má věda poměrně rychle zaděláno na průšvih. Tak se ukáže, že, jsou to přece vědci, kdo prorokují zkázu světa“! Záhy pak přijde se svojí knihou Bjørn Lomborg, použije (nebo snad í zneužije?) statistická data, dá je do vhodných a potřebných souvislostí a zdokumentuje, že za ekologickým pesimismem právě stojí nedostatečně podložené závěry vědců tedy stejných vědců, kteří ještě před chvílí prorokovali zkázu světa…
Odtud je pak už jenom nepatrný krůček k tomu, aby se na scéně objevili notoričtí „ekologičtí optimisté“ hlásající, že ,,…příroda si poradí sama a zbytek jsou jen výhrůžky (levičáckých) nevládních organizací a zelených…“. V naší zaběhnutější terminologii je většinou nazýváme „klimaskeptiky“. Aniž by se odbornou podstatou problému vůbec zabývali, zaštítí se touto knihou a problém klimatické změny zcela odmítnou. Někteří z nich, aby se ještě více zviditelnili, k tomu jenom dodají, že žádnou změnu či její důsledky opravdu nikdy neviděli“ ! Co na tom, že řada důkazů o měnícím se klimatu zde je. Pryč s nimi, neboť stejně je to všechno jenom „oteplovací náboženství“, které nestojí za pozornost! A právě zde dělá Lomborgova kniha klimatologii skutečně medvědí službu.
Na druhé straně Však knihu v žádném případě neodsuzuji a je dobré ji vzít do rukou. Je totiž zdrojem řady zajímavých souvislostí a pomáhá ke konfrontaci vlastních pohledů na současný stav světa a jeho výhledy i v jiných oborech, než je pouze ono globální oteplování. Pokud se do ní začtou lidé s rozhledem a přehledem, či jedinci se snahou dozvědět se něco víc a dopátrat se maxima pravdy, pak je to kniha určitě užitečná. Každý si sám může na uváděné souvislosti udělat svůj vlastní názor a oba extrémní pohledy na svět mírnit.
Předpokládám, že asi většina čtenářů se spolu se mnou přikloní spíše ke skupině s optimistickým nazíráním na budoucí vývoj světa, ale zároveň nebude problém klimatické změny bagatelizovat. Pokud se ovšem kniha dostane do ruky „ekologickým optimistům“ nebo v užším významu „klimaskeptikům“ a navíc s vyhraněným ekonomickým smýšlením, pak to je ale asi dost smůla – pro ekologii a asi i pro nás!
Jan Pretel, MZ 2007/2, ročník 60, str. 60–61