Rozhovor s ředitelem ČHMÚ Ing. Ivanem Obrusníkem, DrSc.

1. Pane řediteli, s jakými pocity jste přijal jmenování do funkce ředitele Českého hydrometeorologického ústavu v lednu letošního roku. Dostal jste nějaká konkrétní zadání a úkoly od Ministerstva životního prostředí ČR s ohledem na situaci, která se v ústavu vytvořila po odvolání předchozího ředitele dr. Koldovského?

■ Jmenování do funkce ředitele ČHMÚ jsem přijal se smí­šenými pocity, neboť na jedné straně to bylo lákavé a na druhé straně jsem věděl, že půjde o nesmírně těžký úkol. Ministerstvo životního prostředí mi žádné konkrétní úkoly nedalo – snad jen v tom smyslu, že je potřeba ústav co nejrychleji konsolidovat a postupně očistit jeho jméno v očích veřejnosti, notně pošramocené ventilová­ním vnitřních problémů ústavu v televizi a jiných sdě­lovacích prostředcích.

2. Z vedení malého pracoviště výzkumného charakteru jste se dostal do čela velkého a složitého ústavu co do počtu personálu (900), náplně odborné činnosti (meteorologie, klimatologie, hydrologie, ochrana čistoty ovzduší), organizační struktury (11 odborů, 50 oddělení, 7 regionálních poboček), technologického vybavení i mezinárodní spolupráce. Do jaké míry jste se stačil zorientovat v této složitosti a k jakým závě­rům jste dospěl?

■ Skutečně ČHMÚ je velmi složitý organizmus, který není výzkumným ústavem v pravém slova smyslu, neboť řada jeho činností má charakter služby pro stát. Právě tyto činnosti musí často běžet nepřetržitě a bez závad. Sa­mozřejmě určitým šokem pro mne byla i velikost ústavu a jeho rozmístění v mnoha místech ČR. Orientace pro mne byla velice obtížná zejména ze začátku, kdy jsem jako člověk „odjinud” měl velmi málo informací o struktuře ústavu a zejména o vztazích mezi lidmi, da­ných často dlouhou historií. Také jsem nevěděl, komu mohu věřit a komu ne. Na druhé straně ministerstvo chtě­lo, aby nový ředitel byl člověk zvenčí, nesvázaný mi­nulostí s ústavem. Dospěl jsem k závěrům, že konsoli­daci ČHMÚ bude nutné provést postupně s pomocí no­vých nejbližších spolupracovníku, zejména náměstků. Rovněž bylo jasné, že s přechodem na příspěvkovou organizaci vzroste úloha ekonomických faktorů.

3. Za jeden z Vašich závěrů lze považovat úpravu orga­nizační struktury k 1. 7. 1993. Na první pohled se dá konstatovat, že „pavouk” ústavu se příliš nezjedno­dušil (kromě poboček existuje stále okolo 50 odborů a oddělení na centrálních pracovištích). Jednou z podstatných změn je začlenění odboru výpočetních a telekomunikačních služeb pod Vaši přímou podří­zenost – jde o systémovou změnu nebo o projev ná­klonnosti k výpočetním médiím?

■ Úprava organizační struktury od 1. 7. byla jen prvním krokem ke konsolidaci a skutečné změny byly menší, než jsem původně chtěl. Tato struktura však není konečná a změny směřující ke zjednodušení organizace a ke sní­žení počtu pracovníků by měly pokračovat. Musím říci, že i když to vypadá, že se struktura ústavu příliš ne­zjednodušila, není to tak docela pravda. Přešli jsme z trojstupňového řízení na řízení dvoustupňové – s vý­jimkou úseku meteorologie a klimatologie, který je pro dvoustupňové řízení příliš velký. Dále jsme „rozbili” obrovskou uměle vytvořenou strukturu PTZ. Už při této první etapě změn klesl počet vedoucích (bez poboček) z 69 na 49! Začlenění OVTS pod přímou podřízenost ředitele bylo logickým krokem, neboř úloha výpočetních a telekomunikačních služeb je v ČHMU nesmírně důle­žitá a musí být koordinována tak, aby sloužila všem od­borným úsekům (meteorologii a klimatologii, hydrologii a čistotě ovzduší). Dosavadní naprosto nekoordinovaný způsob nákupu a využívání výpočetní a telekomunikační techniky v ČHMÚ byl neúnosný a byla při něm utracena zbytečně spousta peněz. Na druhé straně musím přiznat, že mám i určitou náklonnost k výpočetním médiím, ale to bylo v tomto případě druhořadé.

4. S organizační strukturou, založenou na oborovém principu, která funguje od poloviny r. 1990, je spojena značná samostatnost jednotlivých odborných úseků. Kromě nezanedbatelné otázky odborné spolupráce, existuje přinejmenším jeden problematický důsledek této nezávislosti: celoústavní nekoordinovanost technologického vybavení (výpočetní technika). Po­kusíte se tento stav napravit? Jak je z Vašeho pohledu využíván technologický systém ústavu (vstupy, zpra­cování dat, poskytování informací, archivace)?

■ O celoústavní nekoordinovanosti, zejména výpočetní techniky, jsem se zmínil již u předešlé otázky. Hříchy z minulosti jsou v této oblasti obrovské. Jako velký klad a příslib do budoucna vidím zejména to, že se mi (alespoň si to zatím myslím) podařilo vytvořit ze svých nejbližších spolupracovníků – náměstků tým, který je schopen uva­žovat v širších souvislostech a řešit problémy nejen z hle­diska jejich, poměrně samostatných úseků, ale především z hlediska přínosu pro ústav jako celek. Za svůj hlavní úkol považuji právě to, abych plnil funkci koordinátora, a při tom neprotěžoval zájmy jednoho úseku oproti dru­hému.

Technologický systém ústavu (vstupy, zpracování dat, po­skytování informací, archivace) je využíván tak, jak tomu nesprávná koncepce a špatná koordinovanost v minulos­ti dovoluje. Intenzivně však pracujeme na zlepšení tohoto systému, a některé výsledky tohoto úsilí se již začínají projevovat. Byla ustavena investiční komise, která pra­cuje velmi dobře, koordinují se nákupy malé výpočetní techniky, objednali jsme nový telekomunikační počítač a snažíme se sjednocovat i software (např. databázové systémy). Chceme co nejdříve skončit s používáním po­čítače EC 1057 a přesunout vše na počítač ICL, který bude poměrně brzy pro tento účel „posílen”. Problémem je zatím převedení některých dat z EC 1057 na ICL, obdobně je tomu i u některých programů. Vedle komu­nikací a výpočetní techniky nelze zapomínat na zasta­ralost přístrojového vybavení našich stanic. I zde bude­me muset investovat a snažit se některá měření auto­matizovat.

5. Za jakých materiálně technických podmínek provo­zuje ústav svoji činnost? Máme na mysli stav budov, přístrojů, spojových služeb apod. Co nového se bu­duje, jak pokračuje restaurace zámku v Komořanech?

■ O některých novinkách z oblasti přístrojového vybavení jsem již mluvil v předešlé otázce. Vzhledem k prostřed­kům, které máme, řešíme spíše jen nejnutnější opravy budov. Restaurace zámku v Komořanech pokračuje a ve­dení ČHMÚ se shoduje v tom, že „Zámeček” bude patřit mezi klíčové budovy ČHMÚ. Brzy uděláme dlouhodobější harmonogram dalších úprav a prací na tomto objektu. Přechod na příspěvkovou organizaci nám ukládá prová­dění odpisů, což se může postupně kladně projevit na investiční činnosti, ať již v oblasti staveb, tak na inovaci měřicí a výpočetní techniky. Samozřejmě na krytí odpisů si musíme částečně „vydělat”.

6. Od letošního rokuje CHMU příspěvkovou organizací. Jaký je stávající rozpočet, kolik si ústav vydělává, jaké jsou plánované výdělečné aktivity, kde jsou re­zervy? Jaký je postoj zaměstnanců k „vydělávání peněz”?

■ Rozpočet (lépe řečeno státní příspěvek) ústavu po do­datečném posílení z ministerstva činil letos cca 200 mil. Kč. K tomu jsme přidali 32 mil. Kč, které máme letos získat výdělečnou činností. Rezervy jsou zejména v tom, že se nepodařilo zcela odstranit plýtvání prostředky ve všech oblastech činnosti ústavu. Na druhé straně postoj většiny zaměstnanců k „vydělávání peněz” je kladný. Řada z nich teprve teď vidí, jakou má jejich práce hodno­tu, a že informace je často velmi cenným „zbožím”. Sa­mozřejmě, i zde se teprve učíme (zvláště při „prodeji”) a myslím si, že v příštím roce bude ČHMU ve výnosech mnohem úspěšnější než v roce 1993.

7. Existuje přímá závislost mezi redukcí zaměstnanců a řešením platových poměrů zejména u odborníků, na jejichž setrvání má ústav zájem?

■ To je ožehavá otázka. Byl bych rád, kdyby to tak bylo. Dělám vše možné, abychom mohli zlepšit platy pro naše odborníky, jejichž práce je pro ústav přínosem. Poněkud tomu brání i nedostatky v zákonech a vyhláškách a je­jich časté změny. Na druhé straně se ČHMÚ musí, a také bude, postupně zbavovat lidí, kteří nemají o práci zájem a zároveň i těch, jejichž práce není pro ústav přínosem. Doufám, že se to projeví alespoň částečně už letos při zlepšování příjmů klíčových zaměstnanců ve formě odměn a dobrého osobního hodnocení a naopak, malým nebo nulovým osobním hodnocením u špatných pra­covníků. Bohužel, vedoucí všech stupňů zatím nemají dostatek odvahy diferenciaci tímto způsobem zvyšovat.

8. Jako instituce působící v rezortu Ministerstva životní­ho prostředí se ústav významně podílí na realizaci ekologické politiky České republiky. Bude ČHMU podle Vaší představy přizpůsobovat svoji dosavadní činnost a strukturu záměrům MZP, zejména pokud jde o vytváření tzv. Agentury životního prostředí?

■ Ústav pochopitelně bude muset do jisté míry přizpůso­bovat svou činnost a strukturu záměrům MZP, zejména v souvislosti s možným vytvářením tzv. Agentury ži­votního prostředí. Navíc struktura ústavu se systémem poboček je pro toto možné začlenění do Agentury po­měrně výhodná. Na druhé straně se však budeme snažit, aby se ústav vyvíjel tak, jak to odpovídá jeho úkolům a významu a aby byly sledovány dlouhodobé cíle jeho rozvoje. Tyto úkoly někdy sahají až za rámec činnosti rezortu MŽP. ČHMU se musí proto vyvíjet do jisté míry samostatně s tím, že se musí přizpůsobit nově vzniklým podmínkám ve státě a svými výsledky dokázat, že je pro plnění řady úkolů v oblasti sledování ZP, meteorologie a klimatologie i hydrologie, nejvhodnější institucí. Statut příspěvkové organizace a možnost ovlivnění vlastního rozpočtu výnosy ze služeb poskytovaných ústavem mohou sehrát při vytváření budoucí pozice ústavu v ČR pozitivní roli.

9. Jaká je spolupráce se Světovou meteorologickou orga­nizací a jak hodnotíte úroveň mezinárodní spolupráce vůbec?

■ Spolupráce se Světovou meteorologickou organizací (WMO) se rozvíjí dobře. Museli jsme formálně do WMO znovu vstoupit jako „nový” stát. Faktem je, že kontakty s WMO, které byly v minulých letech zprostředková­vány přes společného zástupce ze Slovenska, jsou velmi dobré a rychlejší než dříve. Je potřeba znovu postupně budovat naše „pozice” v rámci WMO a snažit se posílat naše odborníky (nejen z CHMU) do různých komisí a dalších orgánů WMO. Zatím největším problémem v této oblasti je nedostatek mladých, jazykově dobře při­pravených odborníků, kteří by se mohli do aktivní spo­lupráce s WMO zapojit. Mezinárodní spolupráce i mimo rámec WMO je v ČHMÚ na dobré úrovni a je to znát na počtu zahraničních cest našich pracovníků i na me­zinárodních akcích, pořádaných letos u nás. Zahraniční spolupráce může citelně přispět ke zvyšování odborné úrovně našich pracovníků a v neposlední řadě přináší i finanční prostředky ve formě grantů. Snad bych se ještě zmínil o velmi dobré spolupráci meteorologických slu­žeb v rámci středoevropské iniciativy, jejímž konkrétním výsledkem by mělo být vybudování společného centra pro lokální modelování ve Vídni.

10. Na závěr delikátní otázka: odpovídají výsledky činnosti ústavu Vašim představám? Co chcete změnit a co změnit nemůžete?

■ Výsledky činnosti ústavu zatím neodpovídají mým představám. Potřebuji hlavně změnit myšlení některých pracovníků ústavu, kteří si snad ani nevšimli, že byl rok 1989 a neuvědomují si, že svým špatným přístupem k práci „neokrádají” stát jako tomu bylo dříve, ale ČHMÚ a ostatní spolupracovníky. K provedení dalších změn (zvláště na vedoucích místech) mi brání nedostatek fundovaných odborníků střední generace v ústavu. Dou­fám, že se situace v této oblasti časem zlepší. Důležité je to, aby lidé sledovali nejen zájmy svého oddělení a úseku, ale především zájmy ČHMÚ jako celku. Myslím si, že „ síla ” ústavu je právě ve spojení a dobré spolupráci tří hlavních odborností. Co zatím nemohu změnit, a co mi určitým způsobem vadí, je neznalost dlouhodobější koncepce činnosti MŽP a určitá „nestabilita” a nejasnost ekonomických a legislativních podmínek ve státě. Pak lze jen velmi těžko vypracovat dlouhodobější plán roz­voje ČHMÚ. Závěrem bych chtěl říci, že jsem zatím poměrně potěšen dobrou úrovní činnosti poboček. I zde v Praze je řada pracovníků jak starší, tak i mladší ge­nerace, kteří novému vedení fandí a pomáhají. S tako­vými lidmi by mělo být možné dostat ústav postupně zpět na místo, na které svým významem a tradicí patří.

Rozhovor se uskutečnil v říjnu 1993.