Atlas podnebí Česka. 1. vyd. Praha – Olomouc: Český hydrometeorologický ústav a Univerzita Palackého v Olomouci. 256 stran. ISBN 978-8086690-1 (ČHMÚ) a 978-80-244-1626-7 (UP).
Na jaře letošního roku se nejen odborná meteorologická a klimatologická veřejnost, ale i velká skupina zájemců a potenciálních uživatelů z oblasti zemědělství, dopravy, projekčních institucí, orgánů státní správy a dalších konečně po dlouhých 48 letech očekávání dočkala vydání Atlasu podnebí Česka – díla, které je komplexně a koncepčně dobře pojato a které uživateli poskytuje rozsáhlý soubor v praxi aplikovatelných informací o klimatu našeho území a jeho vývoji.
Atlas je logicky členěn na 11 základních částí v podstatě odpovídajících meteorologickým prvkům a jevům (teplota vzduchu, srážky, vlhkost vzduchu a výpar, sluneční záření, svit a oblačnost, tlak vzduchu a vítr, teplota půdy), doplněných vhodně o pasáže orientované na nebezpečné atmosférické jevy, fenologii, dynamiku vývoje klimatu a klimatické klasifikace našeho území. Za velmi účelné považuji otevírání každého tematického celku textovými přehledy, obsahujícími fakta o příslušné přístrojové technice, povaze vstupních dat či další doplňkové informace. Užitečným doplňkem díla jsou tabelární přehledy klimatických, srážkoměrných a fenologických stanic, přehled značek atmosférických jevů a elektronická verze díla na přiloženém CD.
Ve svém hodnocení se zaměřuji zvlášť na vlastní klimatický obsah a zvlášť na jeho kartografickou (případně grafickou) a estetickou úroveň.
Po klimatické stránce byl atlas zpracováván se zjevným cílem obsahového obohacení a rozšíření spektra klimatických informací nejen v rámci vlastní kartografické prezentace (kartogramy, kartodiagramy), ale i prostřednictvím vhodně doplňujících nemapových grafických příloh, prezentujících řadu dalších užitečných informací (např. klimatické zabezpečení výskytu charakteristických hodnot, výskytu jevů, resp. dlouhodobých vývojových trendů), uváděných většinou pro charakteristické lokality a ve formě dvourozměrných grafů. Mám např. na mysli obohacení teplotní kapitoly o klimatickém zabezpečení teplotních charakteristik a prezentaci teplotních trendů na vybraných stanicích, srážkové kapitoly o dlouhodobém kolísání srážkových úhrnů, korekce naměřených srážek a o v praxi aplikovatelné informace o srážkových extrémech, indexech, režimové informace o intenzitě globálního záření aj. Jejich uvedení by však prospělo alespoň krátké zdůvodnění výběru uváděných lokalit. Pouze v ojedinělých případech, např. u denního režimu teploty vzduchu, bych spíše akcentoval prezentaci rozdílů podmíněných charakterem počasí (radiační, advekční) než uvedené skutečnosti, jejichž vypovídací úroveň je diskutabilní.
V případě části zaměřené na sníh lze pochopit, proč jsou do prezentace počtu dní s výškou nového sněhu > 20 cm a trvání sněhové pokrývky > 1 00 cm zařazeny jen horské oblasti, není však jasné, proč jsou jejich výřezy v obou mapách odlišné? V části zabývající se vlhkostí vzduchu je zbytečně redukován počet map měsíčních průměrů tlaku páry a relativní vlhkosti a z metodického hlediska jsou nelogicky řazeny informace o obou vlhkostních charakteristikách. Příkladům denního režimu tlaku páry a relativní vlhkosti by prospěla společná grafická prezentace, případně doplnění o režim teploty vzduchu. V souvislosti s prezentací dusných dnů se vtírá myšlenka vhodnosti zařazení samostatné části základních humánně bioklimatických charakteristik. V části 5 by stála za uvedení grafická prezentace režimu UV záření, i když se u nás dlouhodoběji měří jen na jediné lokalitě.
Popis kartodiagramu větrných růžic (jde o mapu větrných růžic, nebo prostorové struktury směrů větru?) je vzhledem k významnosti jejich ovlivnění lokální konfigurací reliéfu poněkud fragmentární. Kapitolu teplota půdy by bylo vhodné doplnit příkladem denního režimu, jež poskytuje řadu informací o režimu akumulace tepla v půdě s časem a hloubkou. Celou část 9 by bylo vhodné předřadit pasáži o fenologii.
Zatímco část Dynamika klimatu považuji včetně prezentací dopadů vybraných synoptických situací na pole srážek, teploty vzduchu, tlaku, směru a rychlosti větru za zdařilou, prezentaci Köppenovy klasifikace v kontextu s Končekovou (je zde někde uvedeno jeho autorství?) a Quittovou v části 11 nepovažuji za šťastnou. Svádí totiž k porovnávání neporovnatelného.
Není snad třeba zdůrazňovat, že všechny připomínky a komentáře ke klimatickému obsahu atlasu nejsou zásadního rázu či komentováním významných chyb.
Kartografickou a estetickou prezentaci atlasu hodnotím v porovnání s klimatickým obsahem jako méně zdařilou. K tomuto konstatování mě vede několik důvodů:
Pro sestavení map různých meteorologických prvků, resp. jejich charakteristik, byly ve většině případů použity rozdílné dílčí struktury staničních sítí, které však při kartografickém zpracováni často vyžadují použití různé úrovně generalizace, respektující různá měřítka map. Porovnání řady map však naznačuje, že toto pravidlo nebylo důsledně dodržováno.
S výše uvedeným souvisí skutečnost, že v měřítku map i grafů jednotlivých částí atlasu narážíme na disproporce, jejichž původ si dost dobře nedokážeme vysvětlit. Jako příklad může sloužit porovnání měřítek map a rozměru grafů použitých při prezentaci v částech 1, 5 a 6, bylo by však možno poukázat i na další. Atlasu chybí důsledná sjednocující koncepce ve volbě měřítek odpovídajících obsahu map a metodě jejich tvorby.
V kartodiagramech na str. 90 a 91 znesnadňuje čitelnost absence stupnice na vodorovné ose.
Mapa klimatických oblastí podle Atlasu podnebí ČSR z r. 1958, akcentující rozlišení dílčích ploch šrafurou, je vůči ostatním mapám s plošným barevným krytím vybočením z grafické koncepce stávajícího atlasu.
Barevné rozlišení u některých map (např. na str. 30, 31 a 32) snižuje jejich čitelnost, výhrady lze mít i vůči celkovému barevnému řešení díla. Na tomto místě lze zmínit i jednobarevnost celostránkových úvodních fotografií jednotlivých kapitol, která původní a určitě kvalitní barevné originály značně znehodnotila. Po grafické stránce byl klimatický atlas z r. 1958 zdařilejší.
Z hlediska použití díla neodbornou veřejností mám ještě jednu připomínku, týkající se textových částí atlasu. Určitě neměly být (a také být nemohou) konkurencí mapových a grafických příloh. Jejích cílem je však tyto obsahově či metodicky uvádět nebo doplňovat a právě z tohoto hlediska si nejsem vždy jist, zda byl k této skutečnosti brán zřetel.
Při recenzním studiu Atlasu podnebí Česka jsem si kladl za základní cíl hodnotit toto dílo nezaujatě, s určitým nadhledem a nepátrat po nedostatcích za každou cenu. Pokud jsem v tomto hodnocení prezentoval určité připomínky či komentáře, činil jsem tak v dobrém úmyslu dílo pro další vydání (která předpokládám) zdokonalit, od vydání prvního podobného díla v r. 1958 uplynul příliš dlouhý čas na to, aby se z něj mohlo vycházet při koncipování díla dalšího. Autorský kolektiv stál tudíž při tvorbě atlasu před úkolem zpracovat jej koncepčně i obsahově zcela nově, což je úkol nelehký, úkol, který nelze dokonale vyřešit již v prvním kroku. Proto by bylo chybou udělat za činnostmi vedoucími k jeho vydání jednoznačnou tečku, nýbrž chápat je jako počátek pokračování procesu tvorby nejen po stránce obsahové, ale i rozsahové.
Pavel Prošek, MZ 2007/3, ročník 60, str. 95–96