Vaše Magnifiscence, pane prorektore, dámy a pánové, vážení přátelé, kolegové,
scházíme se u příležitosti prezentace knížky Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku, která vychází ve spolupráci nakladatelství Karolinum a Českého hydrometeorologického ústavu. V této souvislosti bych chtěl pronést kratičkou poznámku k obecným dějinám meteorologie jako vědního oboru a o málo více než kratičkou připomínku o spolupráci akademické sféry, jejímž reprezentantem je Univerzita Karlova, s institucemi praktické meteorologie, jejich reprezentativním zástupcem je Český hydrometeorologický ústav.
V dějinách některých věd se vyskytují dramatické zlomy, které ve své době radikálně měnily myšlení celé lidské civilizace. Typickým příkladem mohou být často zmiňovaná tři velká pokoření novověkého člověka:
- koperníkovský heliocentrický systém, jenž člověku ukázal, že není středem vesmíru
- Darwinova vývojová teorie šokující představou, že lidský tělesný život se neliší od života živočichů
- Freudova psychoanalýza připomínající člověku, že není absolutním pánem ani svého vědomí a podvědomí.
Jiné okamžiky v různých přírodních vědách sice neznamenaly totální změny ve společenském myšlení své doby, ale přesto měly charakter tzv. změny paradigmatu, představovaly striktní rozchod s dřívějšími teoriemi a výraznou změnu směru na vývojové cestě určitého vědního oboru.
Pokud však jde o meteorologii, dovolím si vyslovit názor, s nímž ovšem nemusí nutně všichni souhlasit, že její historický vývoj byl zatím spíše kontinuální, ubíral se cestou ani ne tak dramatických vyvracení starých přestav jako spíše konzumace dřívějších poznatků a jejich vplynutí a rozplynutí se do nitra nových dokonalejších a širších vědeckých koncepcí.
Ilustrativním školským příkladem v tomto směru mohou být z dnešního pohledu již prastaré teorie cyklogeneze, např. teorie termická, divergenční apod. Tyto dnes již dávno překonané teorie však nebyly vyvráceny, pouze ztratily jim neprávem přisuzovaný obecný rozměr a vplynuly jako dílčí, podružné mechanizmy do moderní teorie tlakových změn v atmosféře.
Právě proto, že v dějinách meteorologického poznání se jen málo ztratilo, bylo beze zbytku principiálně zavrženo či beze stopy zmizelo, jsou tyto dějiny velmi zajímavé a poučné, přičemž plným právem lze říci, že představují opravdový klíč k současnosti.
Pokud jde o druhou poznámku, začnu od slavné tradice klementinských meteorologických pozorování. Již jejich zakladatelé, Strnad a Stepling, spojují akademickou dráhu s intenzivními snahami o praktické aplikace meteorologie zejména pro zemědělce.
V právě uplynulých týdnech jsme vzpomínali 150 let existence meteorologické služby ve střední Evropě. Jde především o pro nás historicky významnou podunajskou část střední Evropy a zde můžeme uvézt řadu vynikajících osobností, např. K. Kreil, K. Fritsch atd., kteří vyšli z okruhu pražského Klementina a staly se posléze klíčovými postavami meteorologické a fenologické služby v někdejším Rakousku-Uhersku.
Postupme nyní dále do období formování a budování mladého československého státu, kdy někdejší Státní ústav meteorologický, předchůdce dnešního ČHMÚ, nalézá své dočasné útočiště v univerzitní budově Ke Karlovu3, Praha 2, kde posléze sídlí až do roku 1978 meteorologické pracoviště Univerzity Karlovy, původně Meteorologický ústav UK, později katedra, v některých oddělení začleněné do struktury širších geovědních kateder. Období, kdy univerzitní a státně organizační meteorologická pracoviště mají společnou střechu nad hlavou, je blízké době vrcholné vědecké a pedagogické aktivity Stanislava Hanzlíka, profesora meteorologie na UK, jenž byl i významným souputníkem slavné Norské školy, která představovala základ pro meteorologické služby po velkou část 20. století.
Je zajímavé, že významné postavy naší meteorologie se většinou výrazně zapisovaly do historie jak univerzitní meteorologie na UK, tak historie linie institucí vedoucí k dnešnímu ČHMÚ. Jako významný příklad jmenujme profesora Aloise Gregora, kterému se dostalo cti podepisovat roku 1947 za Československo zakládací listinu Světové meteorologické organizace. Mohli bychom pokračovat ještě dlouho, ale není naším úkolem zde podat vyčerpávající výčet, ten by měl čtenář získat četbou prezentované knížky. Připomeňme proto ještě jen posledních několik desítek let, kdy řada pracovníků ČHMÚ působí na Univerzitě Karlově jako externí učitelé, vedoucí diplomových, kandidátských a nyní doktorských prací, kdy studenti meteorologie docházejí na praxe do ČHMÚ, kdy naopak univerzitní meteorologové působí na ČHMÚ v různých komisích a odborných grémiích, kdy se řeší řada společných výzkumných úkolů, v poslední době grantů a úloh VaV.
Dokladem dobré spolupráce je nakonec i dnes prezentovaná knížka a naše setkání. Přejme proto „Dějinám meteorologie“ šťastnou cestu ke čtenářům a poděkujme autorům za nezměrné úsilí, s nímž dílo dovedli ke zdárnému konci, poděkujme i všem, kdo se výtvarně, redakčně či organizačně podíleli na jeho vydání. A především mějme naději a důvěru v další plodnou spolupráci.
Jan Bednář, MZ 2001/6, ročník 54, str. 191–192