Nejprve si připomeňme, že československá letecká povětrnostní služba při Státním ústavu meteorologickém v Praze byla zřízena v roce 1921 a že v roce následujícím byla založena zvláštní pozorovací síť pro leteckou dopravu. K meteorologickému zabezpečování tehdy malého počtu letů se začala využívat pozorování některých klimatologických stanic Státního ústavu meteorologického, vojenských stanic a především leteckých povětrnostních hlídek, které se souhlasem ministerstva pošt a telegrafů z roku 1922 byly organizovány při poštovních úřadech, Iežících podél a po obou stranách letových tratí.
Letecké povětrnostní hlídky prováděly pozorování bez přístrojů. Zprávy o aktuálním počasí, nazývané v té době depeše, posílaly do sběrného centra (většinou do Prahy) před každým startem letadlo, pokud mělo letět po trati, pro níž byla hlídka zřízena. Předávání zpráv do ústředí se dělo zásadně telegraficky. Na Slovensku se povětrnostní hlášení shromažďovala přímo v Bratislavě a Košicích, na Moravě mimořádná hlášení směřovala přímo na letiště v Brně [2].
Prudký rozvoj civilní letecké dopravy, který v Evropě nastal v polovině 20. let minulého století, urychloval také u nás vývoj letecké meteorologie, která se stala nejdynamičtějším oborem meteorologického ústavu. Podle úrovně organizace letecké meteorologické služby patřilo Československo k nejvyspělejším evropským státům. Právě před 80 lety, v roce 1926, tedy po pěti letech od jejího založení, nastaly v její praktické činnosti pozoruhodné změny.
1. od července 1926 byly zavedeny tzv. objednávací telegramy, jimiž se povětrnostní hlídky žádaly o zaslání zprávy o počasí v jiném čase, než vyplývalo z letového řádu. V šifrovaném stavu se pozorovatelům sdělovalo datum a čas požadovaného pozorování, obsah zprávy a adresa, na kterou má být jejich zpráva odeslána. Tímto způsobem bylo možno zabezpečovat mimořádné lety, pro které by jiné povětrnostní zprávy již nemusely být aktuální.
2. od června 1926 byly zavedeny tzv. národní depeše letecké, pravidelné hodinové zprávy, vysílané v denní době všem domácím i zahraničním posádkám. Obsahovaly jednak řádné depeše podle letovým řádů, jednak mimořádná letecká pozorování a hlášení o změnách, čili veškerý informační materiál, který byl k dispozici, nikoliv jen zprávy z různých termínů a zasílané na určitou adresu. Toto opatření si vynutila zvyšující se hustota letového provozu.
3. V roce 1926 vydal Státní ústav meteorologický v Praze první návod k povětrnostnímu hlášení pro letecké účely [1] určený leteckým povětrnostním stanicím. Rozuměly se jimi jak letecké povětrnostní hlídky při poštách, tak meteorologické stanice ústavu, které prováděly i jiná pozorování. Návod obsahoval předpisy pro pozorování a klíče šifer používaných v řádných i mimořádných leteckých meteorologických zprávách, opírajících se jen o pozorování bez přístrojů. Tvar hlášení byl normalizován Mezinárodní komisí pro letectví (CINA), subkomisí pro meteorologii. Předtím československé stanice používaly jednoduchého schématu pro meteorologická hlášení již od roku 1922, které bylo inovováno v roce 1924. Jeho dodatkem bylo pozorování oblačnosti v horských oblastech, které navrhl G. Swoboda a které postupně přijaly i zahraniční služby a stalo se i součástí mezinárodních kódů.
Literatura
[1] Návod k povětrnostnímu hlášení pro leteckou dopravu, 1926. Praha: Státní ústav meteorologický, Příručka VIII. Nákl. ministerstva veřejných prací. 39 s., příl.
[2] SWOBODA, G., 1928. Služba pro zajištění leteckého provozu. In: státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918–1928. Praha: Státní ústav meteorologický publ. řady C, svazek I. s. 48–65.
[3] Padesát let československé meteorologické služby (red. B. Sobíšek), 1969. Praha: Hydrometeoro1ogický ústav. 64 s.
Karel Krška, MZ 2006/6, ročník 59, str. 171