Při oslavách 80. výročí založení Státního ústavu meteorologického v Praze, uspořádaných ČHMÚ v roce 1999 na několika úrovních, byla opomenuta řada dílčích výročí, jež měla zásadní vliv na další vývoj nejen ústavu, ale oboru meteorologie vůbec. Mám na mysli rok 1959, kdy do areálu zámku v Praze-Komořanech byla přemístěna synoptická a letecká služba (SaLS), a rok 1969, kdy v Praze na Libuši našla útočiště aerologie.
Vše vzniklo z rozhodnutí Státní letecké správy nedovolit další rozšiřování synoptické a letecké meteorologické služby v Praze na letišti v Ruzyni, včetně zákazu vypouštění radiosond v oblasti letiště kvůli bezpečnosti leteckého provozu. Bylo třeba hledat náhradní prostory. Ty se našly, bohužel, až na druhé straně Prahy – v Komořanech. Došlo k další závažné chybě, tentokrát ze strany vedení ČHMÚ: místo aby se komořanský zámeček kompletně restauroval a vešly se do něho obě „vypuzené“ složky, přemístila se aerologická stanice do nouzového provizoria (buněk) na Libuš. Kritika řadových pracovníků byla odbývána tvrzením, že podle územního plánu hlavního města Prahy nebude v prostoru libušského areálu nikdy vybudováno sídliště.
Těmito rozhodnutími se původně sjednocená synoptická a letecká služba (včetně aerologické stanice) rozpadla do tří samostatných subjektů. Synoptika utrpěla nejen tím, že byla rozdělena na všeobecnou a leteckou službu, ale hlavně, a to je třeba zdůraznit (i když dnes pouze z historického pohledu), rozpadem doposud jednotné metodiky předpovědi počasí.
Synoptický výzkum, nebo alespoň jeho zárodek, vznikl již na letišti (Brádka, Gregor, Brož, Hudeček, Kratochvíl) a na smíchovském ústředí se zabývali dlouhodobou předpovědí Jílek, Aron a Meduna.
Studentská praxe, stejně jako zácvik absolventů z Karlovy univerzity i brněnské Vojenské akademie i univerzity probíhaly velmi úspěšně v Ruzyni. Na tomto pracovišti byly též celkem pravidelně řešeny grafické výpočty předpovědí izobarické hladiny 500 hPa Fjortoftovou metodou (Zikmunda, Škoda).
Synoptická služba v Praze-Komořanech
Rozdělení služeb proběhlo ze 27. na 28. září 1959. Od této chvíle se datuje zdvojení všech podkladových materiálů, které trvá dodnes, i když jinými technickými prostředky.
Zprávy byly přijímány ze severní polokoule centrálně v Komořanech a odtud distribuovány jak na letiště, tak do Vojenského povětrnostního ústředí se sídlem v Praze-Karlíně a do Bratislavy. Zásluhou M. Novotného bylo z rozhodnutí Komise pro telekomunikace SMO vytvořeno později v Komořanech Regionální telekomunikační centrum (RTC), mající na starost sběr a distribuci meteorologických zpráv z okolních zemí, ale hlavně zajišťující přenos zpráv z Offenbachu do Světového centra v Moskvě a obráceně.
Samozřejmě, že technika příjmu a distribuce dat se vyvíjela od telegrafie přes dálnopisy, radiodálnopisy až k počítačovým systémům, které se pravidelně obměňovaly za finanční podpory SMO.
Podotýkám, že v této tematické oblasti se zabývám toliko „komořanskou“ problematikou, tedy obdobím před fúzí ústavu do Komořan. V námi uvažovaném období existovaly v Komořanech tři skupiny pracovišť: odborná – meteorologie, technická – telekomunikace, a konečně podpůrná. Ředitelství, klimatologie s fenologií, základní knihovna, redakce Meteorologických zpráv i dalších periodik, tiskárna a ekonomický úsek sídlily na Smíchově v Holečkově ulici, hydrologie pak v Nábřežní ulici v „domečku“.
Podpůrnou činnost zajišťovali v Komořanech dva pracovníci. J. Matoušek zabezpečoval všechny pomůcky pro obě odborné složky. Často se stěhoval z jednoho nevytápěného objektu do druhého. Při tom stačilo zvednout telefon a vyslovit přání a vše bylo okamžitě k dispozici, ať se jednalo o podkladové mapy, tužky nebo těžké role dálnopisného papíru. Druhou pilnou včeličkou byl p. Košler (bratr slavného dirigenta). Uspořádal detašovanou odbornou knihovnu, utřídil a zdokumentoval veškeré historické (od roku 1918) i současné mapové podklady, včetně dálnopisných synoptických zpráv (z rozhodnutí SMO je bylo nutné skladovat dva roky). Zasloužil se tak o později vzniklé vzorné archivní středisko v Brozanech.
Telekomunikační centrum
Jak se vyvíjela situace u spojařů? V prvních letech mělo toto oddělení v Komořanech dvě složky. Fonii, která zprostředkovávala přímý styk s profesionálními meteorologickými stanicemi a zabezpečovala faksimilové vysílání komořanských analýz a front uživatelům a samozřejmě i příjem mapových podkladů (v prvních letech z Offenbachu a později i z dalších center). Druhou složku tvořil dálnopisný a radiodálnopisný příjem přízemních a výškových pozorování ze severní polokoule a jejich distribuci do řady východoevropských meteorologických služeb.
Vedoucí spojů J. Kapucián si uvědomoval, že spojaři tvoří službu zajišťující meteorologům podklady pro jejich práci. Nejsem si ale jist, zda vedoucí Synoptické a letecké služby M. Novotný byl téhož názoru, zvláště poté, kdy se mu zdařilo vybudovat RTC. Situace se výrazně změnila odchodem vedoucího dálnopisného oddělení R. Hrdiny a příchodem J. Mášla. Mášl veškerou svoji energii věnoval organizaci a modernizaci jak prostředí pro své pracovníky, tak technického vybavení (Kapucián mu ponechal zcela volnou ruku). Uvědomoval si svým způsobem nezastupitelný význam telekomun¬kačního odboru pro činnost meteorologické služby. Obklopil se novými progresivními specialisty, které si sám na svoji odpovědnost vybral a mezi něž hlavně patřili M. Eckert a L. Keller. Přebudoval fonii a do jejího čela postavil M. Vedrala.
Bohužel, je také pravdou, že prováděl rozsáhlé úpravy celého křídla zámečku, rozšiřoval kancelářské prostory v novém křídle zámku, zrušil knihovnu a příruční archiv a v těchto prostorách vytvořil pracoviště pro digigrafy, zajišťující kreslení přízemních i výškových map a tzv. „oken“ (časová posloupnost hodinových pozorování profesionálních stanic seřazených od západu k východu). Již před tím zrušil společenskou zasedací místnost, do které byl instalován počítač RTC. K digigrafům později přičlenil i počítač RTC 1030, vyrobený v SSSR.
Po svém odchodu z ústavu do soukromé zahraniční firmy, což mělo podle mého názoru pro ústav nedozírné následky, pokračoval v jeho expanzivní politice na úkor meteorologie a výzkumu J. Turyna. Měl rozhodující slovo při výběrovém řízení na koupi přístrojů pro monitorování radioaktivity, instalovaných firmou Bertholt, a navíc zajistil prostory pro instalaci celého Integrovaného radiačního informačního systému.
Protože příspěvek je určen do rubriky Z pera pamětníků, dovolím si osobní poznámku. Když jsem se stal v roce 1990 náměstkem, vybral jsem si za poradce právě Jana Mášla. Udělal jsem velmi dobře, protože mně s nasazením jemu vlastním pomohl bojovat s organizací MON (Mezinárodní organizace novinářů) o vrácení peněz. V této firmě byl uložen obrovský kapitál na koupi počítačů pro profesionální stanice (METOBSERVER). Peníze patřící odboru meteorologie byly vráceny a od firmy Česká obchodní jsme zakoupili 56 počítačů řady ESCOM 286. Deset počítačů jsme museli přenechat odborům hydrologie a ochrany čistoty ovzduší z rozhodnutí ředitele ústavu.
Za celou dobu mého působení v ČHMÚ, až na jeden incident právě s J. Mášlem, jsem neměl žádné problémy se spojaři. Všechny požadavky, a nebylo jich málo, na příjem speciálních kódů ze zahraničí, zvláště z USA, byly vždy pohotově plněny. Jednalo se převážně o družicové informace typu SIRS, SATEM, SATOB, SARAD a zprávy GRID (kódované analýzy či prognózy v různých typech uzlových bodů a v různých integračních krocích). Bylo však vždy nutné požadavky pečlivě formulovat, znát příslušná záhlaví jednotlivých typů zpráv a svůj požadavek zdůvodnit. Do oddělení výzkumu byla dokonce instalována speciální tiskárna, do které se on line přenášely požadované informace z RTC.
S nástupem kódu GRIB, který nahradil analogový kód GRID, jsem ustoupil do pozadí a veškerou iniciativu převzal M. Janoušek.
Na závěr této kapitoly chci zcela upřímně říci, že expanze odboru telekomunikací do téměř všech prostorů zámečku vytěsnila hlavní činitele – prognostiky a výzkum – do pár místností. Poukazování na tuto nelogickou aktivitu vedlo např. k tomu, že se v některých místnostech bouraly příčky mezi jednotlivými kancelářemi. Závěrem však musím konstatovat, že činnost tohoto odboru byla vždy a je i nyní nesmírně důležitá, nikoli však nejdůležitější.
Synoptika a výzkum
Páteří synoptiky byli J. Brádka a Z. Gregor; doplňovali je R. Koubek, J. Vrána a Z. Korejs. Zbytek tvořila skupina mladých vedená M. Reinhartem. Oficiálně byl výzkum založen příchodem J. Jílka ze Smíchova. Synoptici pokračovali v tradičních postupech leteckých meteorologů, jen se zdálo, že jim chybí bezprostřední kontakt s počasím, který byl leteckým meteorologům vlastní.
Kresličky malovaly čtyřikrát denně dvoubarevnými pery přízemní synoptické mapy; později i po třech hodinách a dvakrát denně výškové mapy několika standardních izobarických hladin. Mapový podklad tvořily výseky od východního pobřeží USA po Ural Lambertovy projekce 1: 10 mil., která byla délkojevná na 30° a 60° s. z. š. Nepopírám, že tato projekce byla výhodnější pro analýzu povětrnostní mapy. Jednou denně kreslily přízemní a výškové mapy polokoulové. Tímto vzdávám všem bývalým kresličkám pod vedením J. Rybáře a později L. Anderlíka hold. Polokoulové mapy analyzovala a třídenní předpovědi vydávala trojice L. Koubek, J. Vrána a A. Otrubová.
Výzkum se skládal ze tří skupin: všeobecná cirkulace atmosféry (Brádka, Gregor, později S. Slabý a na krátko Z. Novák), dlouhodobá předpověď včetně studia advektivně- dynamické metody předpovědi počasí (Jílek, Meduna, Aron) a numerické předpovědní metody (M. Škoda, H. Vondráčková, V. Brožová, J. Machová a K. Svoboda). (Svoboda byl za II. světové války v Londýně určen do skupiny, která měla spáchat atentát na R. Heydricha – při posledním cvičném seskoku si zlomil ruku; později operoval v oblasti Beskyd). Po roce 1969 se do této skupiny začlenil J. Vocetka. S Katedrou meteorologie Matematicko-fyzikální fakulty UK jsme intenzivně spolupracovali. Pro mne však byla také nezapomenutelná spolupráce s Vojenským výzkumným ústavem 401 v Braníku (A. Bukva, M. Cícha a tragicky zesnulý F. Zeman).
M. Novotný (pravidelný návštěvník Brandejsových přednášek a seminářů) zajistil na ministerstvu milion korun ročně na výpočty numerických předpovědí u cizích organizací, protože jsme až dosud neměli kde počítat. První organizací, u níž jsme začali od 4. října 1966 provozně počítat objektivní analýzu a barotropní model a později i model baroklinní (dvouparametrický), byla Výpočetní laboratoř dopravy, vlastnící počítač URAL II a později LEO 360. Z této organizace k nám přešel J. Vocetka a na MFF UK M. Baťka.
Po třech letech provozních výpočtů usoudil Federální výbor pro investiční a technický rozvoj, že by bylo žádoucí poskytnout ČHMÚ finanční prostředky na koupi vlastního počítače. Počítač jsme obdrželi v roce 1973.
Druhou smlouvu jsme uzavřeli s výpočetním střediskem Státního ústavu důchodového zabezpečení, vlastnícím počítač LEO 326. Měli jsme již hotový komplexní program automatického zpracování aerologických dat, obsahující jak dešifraci, tak kontrolu a opravy zjištěných chyb. RTC najalo systém MARCONI DATA H6010 a 6011, přenášející vstupní a výsledná prognostická data rychlostí 1 200 Bd. (Ze současného pohledu jde o směšnou rychlost převyšující rychlost dálnopisů pouze dvěstěkrát.) V této době jsme měli hotový program víceparametrického modelu Sawyera a Bushbyho; s J. Vocetkou jsme společně počítali balanční rovnici (Monge-Amyerova soustava parciálních diferenciálních rovnic druhého řádu).
Po koupi počítače EC 1030 ze SSSR se začalo počítat v Komořanech a nastalo nejhorší období numerických předpovědních metod v ČHMÚ. Byli jsme trnem v oku nejen J. Červenému a A. Papežovi, kteří tvrdili, že tyto informace můžeme dostávat zdarma od jiných (právě vzniklých) Regionálních meteorologických center, ale také náměstkovi pro vědu a výzkum, preferujícímu hydrologii. Výpočty byly zastaveny. Zabývali jsme se i nadále modely na bázi základních rovnic, hlazením orografie (H. Vondráčková) a řadou dalších činností ve spolupráci s MFF UK. Tato kapitola dějin je již dobře popsána a není nutné se jí věnovat.
Zmíním se ještě krátce o drobných událostech a odborných problémech, charakterizujících svým způsobem činnost služby v dané oblasti.
Dlouhá léta se v Komořanech používala advektivně dynamická metoda. K tomu bylo nutné zakreslovat do map tloušťky relativní topografie 500-1 000 hPa a termální vítr vrstvy 850-500 hPa. Připravili jsme program pro výpočet termálního větru a příslušných tlouštek pro všechny aerologické stanice severní polokoule. Kresličkám tím odpadla namáhavá práce. V 80. letech minulého století jim veškerou práci s barevnými pery odebraly digigrafy. (Při návštěvě rakouské meteorologické služby na Hohe Warte ve Vídni v roce 1990 mě udivilo, že služba ještě stále využívala kresličky.)
Pro aerologické stanice Praha-Libuš, Poprad-Gánovce a Brno jsme počítali prognostické vertikální výstupy (profily) teploty, výšek, vlhkosti a větru. Údaje byly denně konfrontovány se skutečností. Navíc tyto profily byly počítány pro sedm vybraných směrů volených kolmo na nejčastější trasy front. Každý směr byl tvořen šesti až osmi uzlovými body. Směr byl volitelný synoptikem pro atypické přechody front. Synoptici tuto aktivitu odmítli, protože informace byly sice tištěny včetně výšky terénu, ale bylo je nutné analyzovat ručně.
Důležitou aktivitou byly výpočty prognostických trajektorií vzduchových částic vystupujících v jednotlivých časových integračních krocích z jaderných elektráren v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech. Zadáním zeměpisné šířky a délky bylo možné počítat trajektorie i pro případ havárie při automobilové přepravě toxických látek. Tento program pracoval úspěšně na inovovaném modelu (Baťka, Bubnová) až do roku 1999, kdy byl nahrazen francouzským modelem MEDEA (Kalibera).
Sami pracovníci synoptické služby vypracovali program pro numerický výpočet střednědobé předpovědi analogovou metodou (Otrubová, Vondráček). Brůžek se Seifertem se věnovali dlouhodobé předpovědi počasí taktéž analogovými metodami.
Abych byl zcela korektní, musím na závěr této kapitoly uvést dva incidenty, které jsem zavinil. Prvním z nich byl konflikt s J. Mášlem v souvislosti se vstupními daty. Při pravidelném vyhodnocování automatického zpracování dat se pravidelně neobjevovala stanice Praha-Libuš (indikativ 11 518). Samozřejmě jsem předpokládal, že chyba není na mé straně, ale na straně spojařů. Toto podezření jsem napsal na nástěnku. Po několika dnech mlčení se tamtéž objevila zpráva, že spojaři po několik dnů minimálně šestkrát za sebou vyslali do systému libušský TEMP s kódovým označením 11 520. Chyba byla na mé straně, protože jsem si nezjistil změnu indikativu stanice!
Druhý případ měl širší dopad a týkal se celé synoptiky. Prosadil jsem nový typ podkladové mapy, a sice polární stereografickou projekci 1: 15 mil. délkojevnou na 60° s. z. š. namísto dosud používaných Lambertových. Brádka proti mně argumentoval tím, že neumím vypočítat pro tuto mapu koeficienty zkreslení. Když se mi ho podařilo přesvědčit poukázáním na knihu Objektivní metody předpovědi v synoptické meteorologii (M. Škoda, O. Zikmunda, 1966), ve které je podrobné odvození tohoto složitého typu zkreslení, pochopil, a sám mi pomohl s vytvářením matrice pro novou mapu. Do její varianty pro výškové analýzy jsme umístili do každé stanice malou větrnou růžici k přesnějšímu zakreslování vektoru větru. Tuto variantu převzala řada povětrnostních služeb.
Observatoř Praha-Libuš
Jak jsem již uvedl, byla aerologická stanice přemístěna do areálu na Libuš. Vedoucím stanice byl původně O. Kostka a jeho zástupkyní D. Vítková. V roce 1960 odejel Kostka do Antarktidy, kde ještě v témž roce tragicky zahynul.
K stěhování stanice do naprosto provizorních podmínek (buňky) došlo v červnu 1967. Všechny problémy s tím spojené musela řešit D. Vítková s J. Benešem, P. Havránkem, P. Žárským a dalšími spolupracovníky. První aerologický radiolokátor METEORIT 1 dostala služba na jaře 1970. Druhý, modernější automatizovaný radiolokátor zaměřující sondy, byl METEORIT 2. Vydržel úspěšně pracovat až do roku 1992, kdy byl nahrazen systémem DigiCora od finské firmy Vaisala. Zabezpečoval plnou automatizaci aerologických měření včetně vyhodnocování výstupů, jejich kódování a odesílání zpráv TEMP a PILOT do centra RTC.
Budova observatoře byla dokončena v roce 1970. Radar ke sledování oblačnosti a srážek TESLA RM-2 byl instalován na ještě nedokončenou budovu v roce 1969. Operativní provoz tohoto ručně ovládaného zařízení byl zahájen v roce 1971 (J. Keder, od r. 1973 J. Strachota, P. Havránek).
Měření vertikálního profilu atmosférického ozonu bylo zahájeno v roce 1977 (v té době se ještě sondy z provenience NDR cejchovaly v Hradci Králové). Protože docházelo k poruchám při transportu sond, byla na Libuši vybudována cejchovací laboratoř pod vedením A. Benešové, která se ozonem zabývá dodnes.
Jak se dalo předpokládat, město nesplnilo svůj závazek a v okolí observatoře začala bouřlivá výstavba sídliště. V letech 1976-1978 proběhla výstavba šedesátimetrové věže na Libuši, na které byl instalován výkonnější sovětský radio¬lokátor MRL-2 a po desíti letech MRL-5, v té době ještě stále ručně ovládaný.
Snaha o měření radioaktivity jak při zemském povrchu, tak ve vertikále, se objevila krátce po černobylské katastrofě. Tyto aktivity spadaly do úseku Ochrany čistoty ovzduší. Protože však tento odbor nebyl aktivní, převzal spontánně odpovědnost úsek meteorologie. Za výrazné finanční podpory vlády SRN byla zahájena výstavba radiační monitorovací sítě včasného varování v roce 1993 – do rutinního provozu byla zavedena v roce 1995 firmou G. Bertholt. Celý automatizovaný systém funguje pod názvem IRIS (Integrovaný radiační informační systém). Celkem na 28 profesionálních meteorologických stanicích a observatořích je zajišťován plně automatizovaný přehled o radiační situaci našeho státu a příslušná data si mohou Němci a Rakušané (v případě zájmu) vyzvedávat přímo z tohoto systému.
Velkou zásluhu na tom má E. Červená, která vypracovala příslušný kód RAD, včetně dokonalých kontrol kvality měření, a společně s J. Vocetkou upravili systém METOBSERVER umístěný na každé stanici pro přenos jak běžných synoptických měření, tak příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (gama záření). Software příslušného PC přijímá hodnoty měřených ekvivalentů v desetiminutových intervalech z procesoru měřicí sondy. Každou hodinu v souladu s termíny synoptických pozorování sestavuje zprávu RAD a společně je s uvedenými hodnotami vysílá do RTC. Při mimořádně vysokých koncentracích nebo přímo haváriích obsahuje zpráva RAD všech šest desetiminutových měření. Kdyby došlo k trvalému zvýšení radioaktivity na kterékoli stanici, vysílá výstražnou zprávu WARRAD.
S měřením vertikálního profilu beta a gama záření ve volné atmosféře nebyly a dosud nejsou ve světě vůbec žádné zkušenosti. (Tyto sondy vypouštěla toliko finská služba krátce po černobylské havárii.) Přes tyto problémy bylo zcela správně v roce 1993 rozhodnuto – a to nikoli podle hesla „někdo s tím musí začít“ – objednat sondy od firmy Vaisala. Šlo o sondy RS80-15NR s radioaktivními čidly NSS 13. Od 5. srpna 1994 se každé první úterý v měsíci uskutečňuje příslušná sondáž. Měřicí čidla jsou založena na Geigerových a Muellorových trubicích. Tyto sondy, stejně jako ozonové, jsou vypouštěny společně s běžnou aerologickou sondou jedním balonem. Výsledky zpracovává a tiskne základní systém DigiCora.
Samostatný a přímo impozantní vývoj prodělal příjem informací o oblačnosti z meteorologických družic. První pokusy o příjem televizních snímků oblačnosti z družic s polární drahou letu byly učiněny Š. Kyjovským v roce 1969 v laboratoři v Holečkově ulici.
Instalací MALACHITU se spirálovou anténou byl položen základ pro příjem snímků oblačnosti z meteorologických družic ESSA a NIMBUS, včetně sovětského METEORITu. V letech 1971-1972 byl projekt rozšířen o příjem z družic NOAA-1 a NOAA-2, zahrnující snímání obrazu oblačnosti a zemského povrchu ve viditelném nebo infračerveném spektru a řady dalších spekter pomocí televizních kamer a radiometrů. Vlastní výpočty vertikálních profilů teploty vzduchu, obsahu vodní páry a ozonu byly stanovovány nepřímými statistickými metodami a poskytovány uživatelům formou již zmíněných zpráv typu SIRS a dalších.
V roce 1978 byly investovány velké peníze do digitalizace příjmu geostacionární meteorologické družice METEO- SAT, pohybující se po ekvatoriální kruhové dráze ve výši 36 tis. km a umožňující každou půlhodinu sledovat vývoj oblačnosti nad stejným rozsáhlým teritoriem kromě polárních oblastí. Předchůdkyněmi METEOSATu byly družice ATS, SMS, GOES. Pravděpodobně v roce 1995-1996 proběhla komplexní inovace celého přijímacího systému firmou McDonald (Kanada). Odbornou výzkumnou a distribuční činnost pořizovaných záznamů zajišťovala skupina M. Setvák, J. Kráčmar, Š. Kyjovský a další.
Analýzou a interpretací přijímaných informací kódovaných ve tvaru TOVS a ozonových informací TOMS se dlouhodobě zabývá K. Hlavatý. Komplexní praktické výsledky nejsou však stále ještě k dispozici. Bude nutné spoléhat na novou mladou krev, která se hojně hlásí na tato atraktivní pracoviště, jakými bezesporu jsou všechna oddělení observatoře v Praze-Libuši.
Na druhé straně je nutné po pravdě uvést, že téměř veškerá odborná kapacita byla soustředěna na automatizaci radiolokátoru MRL-5, dále na budování nových plně automatizovaných radarových center na Skalkách a vrchu Praha v Brdech, včetně slučování těchto nezávislých měření.
Již nevím, jak dalece pokročilo úsilí o tzv. velmi krátkodobou předpověď nebezpečných povětrnostních jevů (nowcasting). Jsem však přesvědčen, že by bylo užitečnější věnovat této problematice větší úsilí, než v našich krajích se pouze zřídka vyskytujícím tornádům a jim podobným jevům.
Závěrem chci s radostí konstatovat, že z běžné aerologické stanice na letišti v Praze-Ruzyni se stala v průběhu let mezinárodně prestižní observatoř s obrovským odborným, technickým a vědeckým potenciálem. Všem skládám, pokud se tak jako penzista mohu vyjádřit, hlubokou poklonu.
Očekávám, že i nadále budou zajišťovány výzkumné projekty pro všechny dominantní složky: synoptickou stanici, aerologická měření včetně ozonových, beta i gama záření, radarových pozorování a družicových měření.
Zároveň doufám, že moje subjektivně laděné vzpomínky podnítí a přimějí nejen k „historické“ odezvě, ale i k aktuálnímu upřesnění.
Miroslav Škoda, MZ 2002/1, ročník 55, str. 18-21