Metoděj Innemann
1894–1957
Metoděj Innemann
Za kalného prosincového odpoledne se zaměstnanci Hydrometeorologického ústavu na pankráckém hřbitově rozloučili se svým spolupracovníkem Metodějem Innemannem, jehož vytrvalé, svědomité a úspěšné práce, trvající po dobu 35 roků, bude dlouho vzpomínáno v československé meteorologické službě.
Zesnulý byl zprvu po řadu let činný jako jediný ústavní mechanik; dílenskou službu zde vlastně založil a během let se stále staral o její vybavování potřebným strojovým zařízením. Když se pak při postupném rozrůstání ústavu rozšiřovaly i dílny a rozmnožovali jejich pracovníci, uplatnil se s. Innemann s úspěchem jako jejich vedoucí ve funkci technického úředníka, kterým zůstal až do své předčasné smrti.
Po celou dobu působení s. Innemanna v ústavě měli všichni zúčastnění příležitost těšit se z jeho příslovečně přesné, spolehlivé práce, kterou konal s láskou ke svému povolání. Také mimo meteorologický ústav byla vyhledávána dobrá mechanická práce s. Innemanna. Jedné z nich zvláště vzpomínal s radostí, totiž své významné účasti při realisování prvního polarografu. Vysoká úroveň jeho znalostí a zkušeností byla již v roce 1930 oceněna tím, že byl jmenován stálým soudním znalcem v oboru mechaniky.
Pro svoji úspěšnou činnost v meteorologických službách přinesl si M. Innemann dobré předpoklady z dřívějška. Jemné mechanice se vyučil ve Fysikálním ústavě Karlovy university v letech 1908 až 1912, a potom až do první světové války a přes rok v době poválečné pracoval v proslulém závodě bratří Fričů pro výrobu měřicích přístrojů v oddělení geodetickém a polarisačním. První dva roky války prožil na frontě jako dělostřelec a po zranění, které mu způsobilo – jak sám ve svém životopise napsal devítiměsíční utrpení v nemocnici, byl jako mechanik přidělen do plzeňské Škodovky, kde zůstal ještě do roku 1920. V září roku 1921, tedy jako 27letý, vstoupil do státní služby meteorologické, kde pracoval až do konce života.
V paměti všech, kteří měli možnost blíže poznat s. Innemanna, zůstanou jeho hlavní povahové rysy, totiž krásný poměr k lidem, ochota pomoci každému, skromnost, přívětivost a bodrost. Mnoho příslušníků ústavu by si mohlo vzpomenout, jak zesnulý v případě nehody nebo neštěstí rychle organisoval pomoc. Na jeho povaze nic nezměnila ani těžká onemocnění, kterými byl navštěvován již ve 20. a 30. letech, a v podstatě se nezměnila ani po četných ranách, které mu osud později připravil. Poměrně brzy se zotavil i po silných náporech organické nemoci před čtyřmi a dvěma roky. Teprve letošní jarní onemocnění a jeho následky zasáhly sám kořen organismu a zdolaly jeho vůli k životu. Odchodu M. Innemanna želí kromě rodiny široký okruh přátel a známých, které získal také při své dlouholeté činnosti odborářské. Pracovníkům meteorologické služby, kterou zesnulý po řadu desetiletí pomáhal budovat, zůstane drahou památka tohoto šlechetného muže.
F. K., MZ 1957/2, ročník 10, str. 55-56