Zemřel RNDr. Jaroslav Pícha

Dne 21. února 1998 překvapila všechny přátele a kolegy smutná zpráva o úmrtí RNDr. Jaroslava Píchy, dlouholetého pracovníka Českého hydrometeorologického ústavu a zakladatele Solární a ozonové observatoře ČHMÚ v Hradci Králové. Zemřel náhle po krátké nemoci, týden před dovršením 77 let.

Dr. J. Pícha se narodil dne 28. února 1921 v Kroměříži. Svoje dětství ale prožil ve Valašském Meziříčí uprostřed Beskyd, které se mu staly celoživotní krásnou vzpomínkou. Odtud jej po absolvování gymnázia válečné události zavedly až do rakouských Korutan, kde v Klagenfurtu v rámci totálního nasazení pracoval tři roky jako úředník v pojišťovně. Z této doby patrně pramenil jeho vřelý vztah k rakouskému přírodnímu i společenskému prostředí, se kterými byl ve stálém styku až do posledních dnů svého života. Po návratu do vlasti vystudoval meteorologii a klimatologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň pracoval jako prognózní meteorolog na letišti v Ruzyni. Zde se mimo jiné seznámil s celou řadou kolegů představujících novou generační vlnu odborníků, kteří významným způsobem v následujících desetiletích ovlivňovali vývoj československé meteorologie.

V r. 1951 Dr. Pícha přesídlil do Hradce Králové, kde se ujal úkolu vybudovat pracoviště HMÚ specializované na měření a studium slunečního záření. Skutečnost, že tato observatoř byla umístěna v budově právě dokončené hvězdárny, znamenala nejen získání výborně situovaného místa pro solární a meteorologická měření, ale i přímé spojení s jeho celoživotním koníčkem, kterým byla astronomie. Po svém příchodu na hvězdárnu musel budovat od základu prakticky vše. Počínaje přístrojovým vybavením, náborem pracovníků, zavedením pravidelných meteorologických měření a pozorování, studiem nových metod a technologií měření i navazováním odborných styků s domácími a také zahraničními partnery. Nicméně postupem času cílevědomou prací a s houževnatostí a precizností jemu vlastní spolu se svými spolupracovníky vybudoval a až do r. 1986 vedl pracoviště, které se bez nadsázky řadí mezi nejuznávanější svého typu v celosvětovém měřítku. K tomu mimo jiné přispěla i výrazná schopnost Dr. Píchy vyhledávat netradiční odborná témata, která jej v r. 1961 vedla k zavedení dlouhodobého monitoringu atmosférického ozonu. Tento celorepublikově ojedinělý měřící program se stal další nosnou činností hradecké observatoře, které se tak stala ozonometrickou stanicí světové sítě s nejdelší řadou měření ve střední Evropě.

Během 40 let své pracovní činnosti v naší meteorologické službě se Dr. Pícha věnoval celé řadě odborných aktivit. Začínal jako synoptik, stranou jeho zájmu nezůstaly změny klimatu, málokdo ví, že řadu let experimentoval i s příjmem družicových snímků. Nicméně největší zásluhy a nejcennější výsledky dosáhl v oboru ozonometrie a aktinometrie. Jeho přínos lze v krátkosti shrnout konstatováním: „Dr. Pícha byl zakladatelem systematického monitoringu a studia slunečního záření a ozonové vrstvy v České republice. “ Tři desítky let byl našim největším specialistou v tomto oboru jak po stránce instrumentální, tak i analytické. Jako dlouholetý člen České meteorologické společnosti inicioval založení její hradecké pobočky, které několik let předsedal. Desítky odborných prací a přednášek svědčí o jeho publikační aktivitě, zejména v období, kdy to rodinnné poměry ještě umožňovaly.

Většina kolegů mimo Hradec Králové znala Dr. Píchu jako odborníka ve své profesi i jako člověka se širokým rozhledem a téměř bez výjimky si jej velmi vážili. Jen část z nich však věděla i o méně známé povahové stránce pana doktora, kterou nelze nezmínit a která udělala hluboký dojem na každého, kdo se s ní seznámil. Touto charakterovou vlastností byla nesmírná osobní obětavost, kterou celoživotně až do své smrti prokazoval při péči o svoji rodinu vystavenou vážným zdravotním problémům. I z tohoto hlediska bude jeho odchod těžko nahraditelný.

Dr. Pícha byl nejen odborník, který se významným způsobem zasloužil o rozvoj české meteorologie, ale i společensky velmi vnímavý člověk názorově silně ovlivňující své okolí. Osobnost s výrazně profilovanou povahou, která byla při výměně názorů často obtížně překonatelným partnerem. Nicméně na konci diskuse bylo vždy jasné, jak se věci mají – ať již skončila kompromisem či neměnnými stanovisky obou stran. Z pohledu jeho spolupracovníků nelze než ocenit, že i tento životní styl pana doktora významně formoval celkovou atmosféru na pracovišti. To nikdy nebylo pouze místem ryze odborné práce, ale i prostředím, ve kterém se nikdo i v těch nejtěžších dobách nemusel obávat otevřeně vyjadřovat své osobní názory.

Život již je takový, že lidé a věci přicházejí a odcházejí a zanechávají za sebou stopy výrazné i neznatelné. V osobě Dr. Píchy odešel člověk, který se pro většinu z nás, kteří jej důvěrně poznali, stal součástí našich životů. Člověk, jehož životní přínos pro společnost i pro osoby z jeho okolí vytvořil stopu trvalou. Čest jeho památce.

Karel Vaníček, MZ 1998/2, ročník 51, str. 63