Jan Strachota
narozen v roce 1935
JAN STRACHOTA OSMDESÁTNÍKEM
Většina oborů moderní doby je spoluvytvářena činností mnohých; často bývá obtížné identifikovat klíčové osobnosti. Hrdý titul zakladatele radiolokační meteorologie v českých zemích však nesporně přísluší letošnímu jubilantovi vánočního času RNDr. Janu Strachotovi, který se teoreticky i prakticky o její rozvoj a využití zasloužil především v období od konce 60. do začátku 90. let 20. století, a to jak v civilním, tak v armádním sektoru.
Jeho životní příběh je spletitý. Narodil se 25. 12. 1935 ve Zlíně, kde se nejprve vyučil soustružníkem (1953) a poté maturoval na jedenáctileté střední škole (1955).Obor vojenská povětrnostní služba na Fakultě letecké a elektronické Vojenské akademie Antonína Zápotockého absolvoval v Brně v r. 1960, s diplomovou prací o studených výškových cyklonách. Poté nastoupil do provozu v synoptickém oddělení Hlavního povětrnostního ústředí (HPÚ) Československé armády, zároveň se věnoval výzkumu jevů ve volné atmosféře. V oddělení výzkumu a klimatických charakteristik HPÚ, kde působil od r. 1967, zpracovával mj. první metodiku měření pro radiolokátor MRL-1, umístěný od r. 1969 v Hájku u Červeného Újezdu (okr. Praha-západ). Přes své zjevné odborné a charakterové kvality byl v rámci politických čistek na jaře 1971 spolu s dalšími z armády propuštěn (tehdy v hodnosti majora).
Útočiště nalezl v tehdejším Hydrometeorologickém ústavu, kam nastoupil nejprve do ústřední hydrologické předpovědní služby, aby posléze v letech 1973-1990 zakotvil na observatoři v Praze-Libuši. Zde nejprve spoluvytvářel metodiku měření a následného hydrologického využití manuálních měření meteorologického radaru Tesla RM-2, který zde byl instalován r. 1969 a provozován od r. 1971. Dále pracoval na přípravě výstavby radarové věže a využití jak nového radaru MRL-2, který byl na této věži uveden do provozu r. 1979, tak i jeho následníka MRL-5, zprovozněného r. 1989. Připravoval také projekty na automatizaci radarových měření a vybudování národní meteorologické radarové sítě, kterou se podařilo realizovat až ve změněných technických a společenských podmínkách během 90. let 20. století. Se svou typickou houževnatostí a tvořivostí se přitom dokázal vypořádat s množstvím praktických problémů a omezeními éry „reálného socialismu”.
V tomto období publikoval řadu prací týkajících se radiolokačního, a zčásti též družicového, pozorování nebezpečných povětrnostních jevů a význačných srážek. I přes komplikovanost a těžkopádnost dobových manuálních radarových měření (zákres odrazivosti a výšek horní hranice radioecha v hodinovém intervalu, ve čtvercích 30×30 km či intenzit srážek v síti 15×15 km) systematicky zpracovával řadu význačných meteorologických a hydrologických situací a připravoval pomůcky pro interpretaci měření. Jak lze dokumentovat množstvím autorských článků i odborných studií a zpráv, mnoho času a sil věnoval výzkumné a vědecké činnosti spojené mj. s novými objevy struktury konvekční oblačnosti a mezosynoptických jevů, při níž využíval tehdy vzácnou zahraniční odbornou literaturu. Ve snaze o porozumění zvláště konvekčním jevům spolupracoval také na interpretaci družicových snímků a jejich kombinaci s radarovým měřením a pozemním pozorováním. Odborné práce z tohoto období, ač poznamenané dobovými technickými omezeními, nejen získaly zahraniční ohlas, ale především přinášely do domácího prostředí nové pohledy na jevy subsynoptického měřítka, na něž dodnes navazujeme. Jeho pověstná úcta a láska k psanému textu se projevovala jak precizními formulacemi v jeho vlastních dílech, tak např. budováním knihovny na observatoři Libuš, logicky pak vyústila dlouholetou prací v redakční radě Meteorologických zpráv (od r. 1990 dosud).
V roce 1990 byl armádou mimosoudně rehabilitován a využil nabídky na návrat do Hlavního povětrnostního ústředí AČR, kde pracoval v hodnosti podplukovníka nejprve v předpovědním a poté v technickém oddělení. Po dobrovolném odchodu do výslužby v r. 1995 se vrátil do Českého hydrometeorologického ústavu, a to do pozice vědeckého pracovníka Úseku meteorologie a klimatologie, kde pokračoval v práci i po odchodu do starobního důchodu až do konce r. 2000 a krátkodobě ještě v letech 2003 a 2004. V této době zúročil své dlouholeté zkušenosti a um například při koordinaci projektů vyhodnocení katastrofických povodní z let 1997 a 2002.
Jan Strachota má za sebou také bohatou publikační činnost a je autorem mnoha článků, a to nejen v časopise Meteorologické zprávy.
V celé své odborné kariéře i osobním životě je nám Honza Strachota příkladem osobní integrity, úcty k hodnotám, vysokého pracovního nasazení, solidnosti a preciznosti.
Přejeme mnoho zdraví do dalších let – za spolupracovníky „civilního libušského období”
Literatura:
HORKÝ, Z., 1995. RNDr. Jan Strachota. Meteorologické zprávy, roč. 48, č. 6, s. 191. ISSN 0026-1173.
FLAJŠMAN, M., ŠTEKL, J., 2009. Hydrometeorologická služba Armády České republiky v období 1918-2009. Praha: Ministerstvo obrany České republiky. ISBN 978-80-7278-517-9. Dostupné z WWW: http://www.mocr.army.cz/assets/multime-dia-a-knihovna/publikace/vojenska…
Jan Kráčmar, MZ 2016/1, ročník 69, str. 16
Své sedmdesátiny letos slaví dva významní meteorologivé a členové ČMeS, RNDr. Vilibald Kakos a RNDr. Jan Strachota
Předseda ČMeS, prof. Jan Bednář, CSc., který uvítal účastníky semináře (Teplice, 2005) a ve svém úvodním slově vyzdvihl důležitou roli meteorologických a klimatologických pozorování. Úvodní část semináře byla příležitostí poděkovat dvěma letošním jubilantům, za vše co pro meteorologii vykonali. Své sedmdesátiny letos slaví dva významní meteorologivé a členové ČMeS, RNDr. Vilibald Kakos a RNDr. Jan Strachota, kteří se zcela jistě zapíší do historie české meteorologie jak kvalitou své odborné práce, tak milým a nezištným osobním přístupem ke svým spolupracovníkům.
Současná radarová měření i produkty jsou na velmi kvalitní úrovni a jsou uznávanou informací u nás i v zahraničí. Je obtížné docenit význam práce Honzy Strachoty na vývoji radarových měření v ČHMÚ, na testování výsledků měření, na jejich zpřístupnění meteorologickému provozu i na jejich meteorologické interpretaci. Zásadně omezená možnost prezentovat práci na mezinárodním fóru, kterou si generace starších mohla v uplynulých letech “vychutnat” a kterou už naštěstí generace mladších kolegů nezná, přispěla ke skutečnosti, že není mnoho českých autorů, jejichž práce jsou citovány ve světově uznávaných monografiích. Přesto, že výše zmíněné omezení si zažil i jubilant, najdeme citaci jeho příspěvku včetně družicového obrázku z našeho území ve velmi uznávané monografii “Images in weather forecasting” vydané Cambridge University Press. To je skutečné ocenění práce. Skutečnost, že práce RNDr. Jana Strachoty je především spojena s radarovou meteorologií nijak nesnižuje široký rozsah činnosti jubilanta. Z posledních let zmiňme např. vedení projektů zaměřených na meteorologické hodnocení obou povodní v letech 1997 i 2002 a poděkování patří i za dlouholetou práci v redakční radě MZ.
an Bednář, Seminář ČMeS 2005 v Teplicích a Věstník ČMeS 2005/2, prosinec 2005
RNDr. JAN STRACHOTA
Narodil se 25. 12. 1935 ve Zlíně. Po maturitě se i on rozhodl pro studium meteorologie na Fakultě letecké a elektronické Vojenské akademie v Brně. Po ukončení studia v roce 1960 nastoupil na Hlavní povětrnostní ústředí, kde pracoval v různých provozních funkcích v oddělení předpovědi počasí (letecká a synoptická meteorologie). Od roku 1968 se pak v oddělení výzkumu začal zabývat problematikou radiolokační meteorologie, které se – i řízením osudu – věnoval posléze více než dvacet let.
V roce 1971 byl jako mnoho jiných z politických důvodů z armády propuštěn. Díky odvážnému a jasnozřivému rozhodnutí vedení v čele s ředitelem J. Zítkem našel útočiště v Českém hydrometeorologickém ústavu.
Zpočátku pracoval v Ústřední předpovědní vodohospodářské informační službě, kde se vedle standardních hydrologických předpovědí začal zabývat i možnostmi radiolokačního měření srážek a jeho využití v hydroprognózní výstražné službě. Od roku 1973 našel uplatnění na specializované observatoři ČHMU v Praze-Libuši, kde se mohl plně věnovat metodice měření, zpracování a interpretace radiolokačních měření i práci na koncepci výstavby české radiolokační sítě. Ale nejen to: jeho nápaditost a šikovnost „baťovského” rodáka se záhy projevily při překonávání řady překážek období vyspělého socializmu” (potíže s výstavbou věže, obměny radiolokátorů apod.). V 80. letech zužitkoval své zkušenosti a poznatky v řadě článků a přednášek zveřejněných doma i v zahraničí (časopisy Meteorologické zprávy, Weather, semináře ve Švédsku, Velké Británii, Koreji) a podílel se na zpracování příslušných hesel Meteorologického slovníku.
V roce 1990 využil dr. Jan Strachota možností nabídnutých v rámci mimosoudních rehabilitačních řízení a vrátil se do služeb armády s hodností podplukovníka. V Povětrnostním ústředí Praha pracoval v předpovědním a technickém oddělení. V roce 1995 odešel na vlastní žádost do zálohy a vrátil se do ČHMÚ. kde působí ve funkci asistenta náměstka pro meteorologii.
Strohý výčet životopisných údajů a pracovních aktivit by byl neúplný, kdybychom pomlčeli o charakterových vlastnostech jubilanta. Jan Strachota je člověk opravdových hodnot, které zahrnují vlastnosti úctyhodných mužů. Byt vojensky precizní při plnění pracovních povinností, není dogmatickým vykonavatelem příkazů. Jsou mu cizí odbornické „exibice”, příznačné pro malodušné. Nad jiné ctí integritu rodiny a jí věnuje všemožnou péči. Je kruté, že osud zasáhl Jana Strachotu nenahraditelně v této oblasti.
Jménem širokého okruhu spolupracovníků i jménem redakční rady Meteorologických zpráv, jejímž členem je od roku 1990, přejeme RNDr. Janu Strachotovi k jubileu a do dalších let hodně zdraví a elánu jako předpokladů k uskutečnění všech předsevzetí, splnění povinností a osobní spokojenosti.
Zdeněk Horký, MZ 1995/6, ročník 48, str. 191