Tento text je přepisem zahajovacího projevu na semináři k 70. výročí časopisu a je dokladem specifického humoru autora.
Je moc dobře, že slavíme jen kulatá meteorologická výročí končící nulou, jako např. 70 let Meteorologických zpráv. Kdybychom si připomínali i výročí mimo desítky, letos např. 374. výročí vynálezu tlakoměru, nebo 57. výročí vypuštění první meteorologické družice TIROS I, to by byly samé konference, semináře, chlastoplesy a opiáše, jak říkával zvěčnělý náměstek ředitele ČHMÚ dr. Marián Wolek, a k žádné pořádné práci bychom se nedostali. V meteorologii se toho totiž za posledních více než dvě tisíciletí hodně událo.
Na začátku mi dovolte stručné vysvětlení, proč z minulosti nepřejdu až do současnosti. Neuvedu například, že (prosím bez titulů) Radmila Brožková, rozená Brožková, se zasloužila o vývoj meteorologického prognózního modelu nebo že Daniela Řezáčová, rozená Lakomá, až příliš hluboko pronikla do bouřkového oblaku nebo že Petr Havránek, rozený Havránek, se přičinil o vybudování naší meteorologické radiolokační sítě. Toho všeho jsem byl svědkem a současníkem, takže kdybych připustil, že to patří do minulosti, připadal bych si moc starý. Pojďme k věci.
Mluvčí zdejší pozoruhodné instituce (ČHMÚ) před časem řekl novinářům, že už pračlověk měl starosti, jestli bude při lovu mamuta pršet, nebo jestli zapadne sněhem, nebo jestli mu v kožešině nebude moc horko. Nevím, odkud to pan dr. Petr Dvořák tak přesně ví, ale v žádném případě to ještě nebyla meteorologie.
2. NA POČÁTKU METEOROLOGIE BYLO SLOVO
To slovo bylo „meteora“. Přišel na něj řecký filozof, pedagog a matematik Platón (427 až 347), původním jménem Aristoklés, někdy ve 4. století př. Kr. (Je známo, že podobnou potřebu vymyslit nové slovo měl o hodně později Josef Čapek, a vytvořil slovo robot. Ale to sem nepatří.) Platón meteory rozuměl všechny částice a jevy nadzemské, tedy kromě meteorů v dnešním slova smyslu také nebeská tělesa, létavice, draky, kozy skákavé a jiné potvory ve vzduchu, možná i povětrné ženy, což však není doloženo, protože se o nich výslovně nezmínil. Platón je také autorem známého výroku, který se ovšem týkal jen starého Řecka: Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás, a to vám bude trestem za neochotu podílet se na politice.
Za zakladatele meteorologie i hydrologie považujeme Platónova žáka, a mimo jiné vychovatele Alexandra Makedonského, Aristotela ze Stageiry (384-322), který napsal slavné dílo „Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických)“. V nich shrnul a uspořádal veškeré tehdejší znalosti o fyzickogeografické sféře, a na mnoho věcí určitě přišel také sám. Z celkového rozsahu knih zabírá výklad o počasí a podnebí více než jednu třetinu. A tak se stalo, že meteorologie jako věda byla na světě.
Proces poznání nemá konce, takže i Aristotelés něco věděl správně, dobře, a v lecčems se mýlil, a káru vědy nechal táhnout následovníkům. Například z neznámých důvodů připisoval v přírodních dějích nesmyslný význam tzv. suchému vypařování. Suché páry podle něho byly příčinou větru, blesků a hromu, orkánu i zemětřesení. Byl to však starověk, a ten by nás ani nemusel moc trápit. Jenže!
Aristotelés jako největší filozofická a vědecká autorita antického světa přežíval místy v Evropě až hluboko do novověku; ještě v 18. století se na latinských školách omílaly jeho představy a názory a také na univerzitách v Praze a Olomouci se neustále četly pasáže z jeho Quattuor libri. Kdo se neopíral o Aristotela, jako by nebyl. Příkladem úmorného aristotelismu budiž rozsáhlý polemický spis profesora olomoucké univerzity Tadeáše Polanského (1713-1770) z roku 1747 pojednávající o bouřkách (obr. 1). Jmenuje se v českém překladu „Experimentálně fyzikální rozprava podle zásad Aristotelových a peripatetické školy O hromu a blesku, čili zablesknutí a o úderu blesku, proti názorům a domněnkám antiperipatetiků“ (Polanský 1747).
V uvedené knize s barokně košatým názvem věnované bouřkám ani jednou nenajdeme slovo elektřina, které dal světu již roku 1600 Angličan Gilbert. Příčinou bouřek jsou podle Polanského opět hořlavé sirné a sodné výpary zemského původu, umístěné v mraku. Spolu s Aristotelem a Senecou tvrdí, že blesk je exhalace zažehnutá uvnitř dutiny mraku, která se však kvůli řídkosti látky pouze zableskne uvnitř mraku, protože nemá sílu k roztržení jeho hustých boků. Za povšimnutí stojí také výklad, že orla nezasáhne úder blesku pouze proto, že v době, kdy se blíží bouře, velice prudce vylétne nad mraky, anebo rychle odletí do jiného kraje, který není bouří zasažen (Krška 1990). V polovině 18. století jsme byli v Čechách tam, kde bylo Řecko před 21 stoletími.
Moudrý český historik geografie F. X. Vilhum (1906-1964) napsal, že fyzika byla svírána těsným objetím aristotelské spekulace a autority, z níž ji s velkým rizikem vymanili slavní Galilei, Koperník, Kepler a jiní (Vilhum 1946). Skutečně zásluhou Galilea a jeho žáků se rozvinula experimentální fyzika a také začala pravidelná meteorologická pozorování ve smyslu zásady: měř všechno, co je měřitelné a neměřitelné učiň měřitelným. V roce 1657 vznikla ve Florencii slavná Accademia del Cimento (Akademie pokusu).
Rakousko neúspěšné války zcela vyčerpaly, zaostávalo ve všech směrech, v zemi panovaly neutěšené poměry hospodářské i politické, vysoké školy, místo aby připravovaly absolventy pro praktický život a technický rozvoj, se utápěly ve scholastice. Vládnoucí Marie Terezie (obr. 2) to nelibě pozorovala, až konečně jednoho dne se fakt pořádně naštvala a nařídila, že od teď se na univerzitách v její říši začnou přírodní vědy učit jinak, moderně, a technické obory budou postaveny na experimentální newtonovské fyzice. Od té chvíle to vypadalo nadějně i pro meteorologii. Za tereziánských reforem se v monarchii lámal chléb. Jenomže profesorům našich univerzit se do novot moc nechtělo, ani to neuměli, a tak se snažili panovnici ošidit třeba tím, že k názvům svých přednášek a publikací připojovali slova „experimentálně fyzikální“ a učili postaru, jak jsme viděli u T. Polanského (1747). Naštěstí takoví nebyli všichni.
2. DÍKY KLEMENTINU V PRAZE SVÍTÁ
Např. Josefu Steplingovi (1716-1778), profesoru Karlo- Ferdinandovy univerzity a řediteli pražské klementinské hvězdárny a přívrženci pokusů, kterému aristotelismus v přírodních vědách lezl krkem, přišlo nařízení panovnice velmi vhod, a jakmile byl jmenován ředitelem matematických a fyzikálních studií, začal je důsledně uplatňovat. Za jeho vedení byla v Klementinu v roce 1752 zahájena pravidelná meteorologická pozorování, na která se dosud komořanští meteorologové v televizi odvolávají, když se počasí více odchýlí od normálu. Profesor František Augustin (1846-1908) měl jistě na mysli Klementinum, když napsal:Vědecká nauka o vzduchu povstala vlastně teprve vynalezením nejdůležitějších přístrojů pozorovacích koncem 17. století a pravidelným jejich užíváním, což se dělo nejdříve při hvězdárnách … V meteorologii mají cenu jenom pozorování, jež byla vykonána s přístroji dokonalými, odpovídajícími pokročilému stanovisku nynější techniky (Augustin 1885).
Za Steplingových pokračovatelů Antonína Strnada (1746-1799) a Martina Aloise Davida (1757-1836) Královská pražská hvězdárna prožívala zlatý věk. Zkvalitnila se meteorologická pozorování a v Čechách vznikla síť meteorologických stanic vedená hvězdárnou, která umožnila klimatologický výzkum. Byly také položeny základy české agrometeorologie a fenologie (Krška, Šamaj 2001).
A navíc: klementinská měření vstoupila na světovou scénu, když observatoř byla zapojena do celosvětové meteorologické sítě, vytvořené Falckou meteorologickou společností známou pod názvem „Societas Meteorologica Palatina“. Tato síť založená na jednotném způsobu měření, jednotné přístrojové technice a stejných pozorovacích termínech 7, 14 a 21 hodin místního času byla předchůdkyní současné Světové meteorologické organizace. Fungovala v letech 1780 až 1789. Zdá se, že hlavní nebo podstatný rozdíl mezi Societas Meteorologica Palatina a World Meteorological Organization spočívá v tom, že první uvedená sídlila v Mannheimu a druhá se usadila v Ženevě.
Když už jsem se zmínil o královně, nesprávně císařovně, Marii Terezii, zasloužilé matce (16 dětí) a Čechům maceše, je vhodné dodat, že s velkým zájmem ve svém vídeňském sídle sledovala pokusy s elektřinou, které před jejími zraky předváděl náš rodák Prokop Diviš, původně Divíšek (1698-1765). Ta koukala! Meteorologové znají Diviše hlavně jako konstruktéra „povětrnostní mašiny“, jejíž 400 hřebíků špicemi orientovanmi k nebi mělo z oblaků vysávat elektřinu tichým výbojem, a tím zabraňovat vzniku bouřky. Divišovo hromosvodné zařízení se hodně lišilo od dnešních tyčových hromosvodů, současné jsou podobné hromosvodu Franklinovu, avšak Divišovi patří v objevu hromosvodu světové prvenství v tom, že jeho stroj byl uzemněn. Řetězy.
3. JAK PRAHA DOPLATILA NA VÍDEŇ
Klementinská hvězdárna měla celkem štěstí na dobré ředitele, a jak nás učil soudruh Stalin: kádry rozhodují vše. Tím nejúspěšnějším kádrem byl Karl Kreil, profesor astronomie na pražské univerzitě a stoupenec zavádění technického pokroku v meteorologii. Jeho největším činem byl návrh na zřízení jednotné sítě meteorologických měření v celém rakouském mocnářství a vybudování řídicí instituce. A na něj slyšel císař František Josef I. My si mocnáře zásluhou mnohých, hlavně Jaroslava Haška a Josefa Lady, což však nebyli meteorologové, představujeme jako starého, poněkud senilního pána s bílými licousy, jako starého Procházku na mostě, který při návštěvě Prahy říká: to mě Čéši, že jste téši, apod.
Ale každý starý byl jednou mladý. Když František Josef (asi časně ráno, on vstával brzy) podepisoval 23. července 1851 ostře zaříznutým perem výnos zřízení Ústředního ústavu pro meteorologická a magnetická pozorování (Zentralanstalt für meteorologische und magnetische Beobachtungen) se sídlem ve Vídni, byl to mladý jinoch a fešák (nar. 18. 8. 1830): 26 dní mu chybělo do 21. roku jeho života (obr. 3). Významné je, že ústav, který začal fungovat o rok později, představoval první státní meteorologickou službu na světě, teprve pak se po Rakousku začali opičit Angličané, Belgičané, Francouzi a jiné národy.
A zase jenže. S Kreilem odešli z Prahy do Vídně další odborníci a Klementinum v Čechách přestalo řídit síť meteorologických stanic, která do té doby byla nejhustší v celém Rakousku. Úpadek byl způsoben tím, že vídeňský ústřední ústav začal zřizovat stanice v zemích, kde dosud žádné nebyly, např. v Dalmácii nebo Bukovině, a v Čechách je likvidoval, protože jich bylo relativně moc. Případ hodně připomíná fungování Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), kdy jsme měli přibrzdit, dokud nás nedožene Mongolsko a Vietnam.
Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, kdy se dosud jednotná říše rozdělila na Předlitavsko (Rakousko) a Zalitavsko (Uhersko), si Uhři v Budapešti v roce 1870 zřídili vlastní Zemský ústav pro meteorologii a zemský magnetismus (Országos Meteorológiai és Foldmágnességi Intézet). Podle stejného modelu se po vyhlášení československé federace v roce 1968 celostátní Hydrometeorologický ústav rozdělil od 1. ledna 1969 na dva národní hydrometeorologické ústavy, český a slovenský.
V roce 1865 byla ve Vídni založena Rakouská meteorologická společnost, protože zájemců o počasí už bylo tolik, že stálo zato utvořit vlastní organizaci (Československá meteorologická společnost při ČSAV vznikla v Praze o 93 roků později, v roce 1958). A jedním ze zakladatelů rakouské společnosti byl Gregor Johann Mendel (1822-1884), který je dnes ve světě ceněn jako geniální biolog, zatímco za svého života byl v Rakousku uznáván hlavně jako meteorolog (obr. 4). Jeho přednášky a publikace o křížení hrachu, jestřábníku a včel i jím zformulované tři zákony dědičnosti se totiž v jeho době nesetkaly s žádným ohlasem. Zato jeho práce svědomitého meteorologického pozorovatele a zpracovatele získaných dat, a zejména výtečná průkopnická studie o trombě nad Brnem v roce 1870 (Mendel 1871 a znovu 1910) vyvolávaly zaslouženou pozornost (z 13 jeho publikovaných prací se 9 týká meteorologie!). Jeho měsíční klimatologické výkazy z pozorování, která konal v klášteře ve Starém Brně, patří bezesporu k nejcennějším archivním dokumentům ČHMÚ, které jsou uloženy na pobočce ČHMÚ v Brně.
Mendel si byl dobře vědom toho, že v genetice předešel svou dobu. Proto nedlouho před svou smrtí v roce 1884 napsal Meine Zeit wird kommen – můj čas přijde (Havlíček, Žalud, Krška 1998). Jeho názor však můžeme vztáhnout i na meteorologii: kolik má jen u nás následovníků v pronásledování a studiu tornád, o amerických lovcích ani nemluvě. Ale kdo jiný než Mendel tak podrobně a vědecky správně popsal průběh tohoto jevu z vlastního pozorování v době bez radarových snímků? Zájemci neznající němčinu se o tom mohou přesvědčit z anglické studie J. Munzara (Munzar 1998).
V 60. letech 19. století vyšly v Praze první česky psané meteorologické příručky, a to knížka Jana Kašpara Palac- kého (1830-1908, obr. 5), syna historika Františka Palackého (Palacký 1863) a o rok později (Studnička 1864) spis Františka Josefa Studničky (1836-1903). Vznikly nezávisle na sobě, autoři od sebe neopisovali a obě zdařilá dílka určili rolnickému lidu. Komu také jinému, měšťanům na počasí nikdy příliš nezáleželo, měli své deštníky a drožky.
V Palackého pojednání se např. dozvíme, že: mha není nic než zhoustnutí vodní páry, že mhy, mračna zastavují záření, a proto jsou mračné noci méně studené nežli jasné. A také, že: i podnebí je částka národního bohatství a blahobytu. Studnička byl přesvědčen, že tehdejší znalost atmosférických zákonů nestačí k vypracování předpovědi počasí ani na příští den, a také v pozdější práci se o prognosticích a novinářích, kteří jejich předpovědi rozšiřovali, vyjadřoval podobně neuctivě jako prezident Miloš Zeman: Hloupé tlachaniny, píše Studnička, jakými tak zvaní prorokové povětrnosti v některých novinách a kalendářích čas od času obveselují čtenáře na důkaz, že pitomost dosud nevymřela a dosud čítá dosti nerozvážných ctitelův (Studnička 1872).
Od konce 19. století jsme měli prvního profesora meteorologie a klimatologie na české univerzitě v Praze Františka Augustina, který vybudoval první meteorologické vysokoškolské pracoviště, zřídil meteorologickou stanici na petřínské rozhledně a vědecky i publikačně se uplatnil v meteorologii i hydrologii. Jeho žák a nástupce profesor Stanislav Hanzlík (1878-1956) v letech 1908-1912 rozšířil znalosti norské školy o poznatky o prostorové stavbě cyklon a anticyklon, za což bývá považován za největšího českého meteorologa. Hanzlíkovy objevy profesor Alois Gregor (1892-1972) ocenil slovy: Splnil věštecká slova vylovená Mendělejevem, který přirovnal dřívější způsob výzkumu anticyklon a cyklon, konaný jen podle přízemních pozorování, k marné námaze kraba, který se nemůže odpoutat od mořského dna a nemůže se tedy dovědět, jak to vypadá nad ním v oceánu (obr. 6). Profesor Hanzlík první překonal tuto vědeckou krizi ve výzkumu barometrických útvarů (A. Gregor 1957).
Po ukončení 1. světové války na troskách Rakouska-Uherska vzniká Československo a z trosek státních meteorologických ústavů ve Vídni a Budapešti se na rozhraní let 1919 a 1920 utváří Československý státní ústav meteorologický. Z vídeňského ústavu se do Prahy vrací dr. Rudolf Schneider (1881-1955), který se stává ředitelem nového ústavu, jehož celý tehdejší personál tvoří ještě nedostudovaný Alois Gregor, dr. Emanuel Hof a dr. Gustav Swoboda. Pomalu přibývá spolupracovníků, Mikuláš Konček, Ferdinand Kocourek, Václav, Hlaváč, Emil Veselý, Vladimír Miklenda a další (Krška, Šamaj 2001). Úředníci jako tzv. státní hladi slouží poctivě vlasti za nízké platy a nikomu nevyhrožují na způsob „odejdeme, pomřete“, jak to nedávno učinili naši lékaři.
Dnes si podmínky jejich práce – myslím meteorologů – těžko dovedeme představit, jak říkáme my latiníci odkojení azbukou „Omne simile claudicat“, česky Každé přirovnání kulhá. Co to jen dalo námahy, než se podařilo získat z Vídně a Budapešti výkazy pozorování z klimatologických stanic na území mladého státu. Maďaři je předali až za několik let, protože se domnívali, že Československo vzniklo jakýmsi omylem a že nemůže mít dlouhého trvání. Aby se knihy a papíry zbytečně nestěhovaly k nám a zase zpět.
Nebo si představte inspekční cesty na převzaté vzdálené stanice, bez služebních automobilů, pořádného železničního spojení a žlutých autobusů Student Agency. Z Prahy třeba na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus. O jedné cestě vím, že dopadla velmi dobře. To, když Mikuláš Konček (1900-1980) se při cestě na střední Slovensko seznámil se slečnou Jolanou Zolnayvou, pojal ji za ženu a přivezl si ji do Prahy. Pozor: toto nebyla zbytečná informace. Uvedená dáma po celou dobu manželství významně ovlivňovala nejen manžela, ale i vývoj slovenské meteorologie. Jsem přesvědčen, že k dobrému.
Státní ústav meteorologický (SÚM) neměl vlastní prostory, z malé kanceláře v Klementinu jej vzal do podnájmu prof. Hanzlík na Ústav meteorologie a klimatologie Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Zdálo se, že tomu tak bude na věčné časy a nikdy jinak. Provizorium však trvalo jen 21 roků a skončilo za války v roce 1940, kdy byla tehdejšímu Ústřednímu meteorologickému ústavu pro Čechy a Moravu přidělena budova poštovní spořitelny na Smíchově v Holečkově ulici. Počátkem 60. let se pražskému ústavu podařilo získat část objektů zámku v Komořanech.
V SÚM vyrostlo několik velkých osobností československé vědy, jako např. pražský Němec, absolvent Německé univerzity v Praze, a přitom antifašista Gustav Swoboda (1893 až 1956), zakladatel československé předpovědní služby a autor první české knihy o letecké meteorologii (Swoboda 1937). Významně se zasloužil o vybudování Světové meteorologické organizace, jejímž prvním generálním sekretářem se stal v roce 1951. (Z našich meteorologů udělal největší kariéru, aniž byl ve straně.) Konvenci Světové meteorologické organizace podepsal za Československo z pověření prezidenta dr. Edvarda Beneše ve Washingtonu A. Gregor hned v roce 1947.
Meteorologie a klimatologie se však rozvíjela i mimo SÚM. Na Německé univerzitě v Praze působili profesoři Rudolf Spitaler a Leo Wenzel Pollak, v Geografickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně profesoři František Koláček a František Vitásek, docent Bohumil Hrudička, na Vysoké škole zemědělské v Brně rostla agrometeorologie zásluhou profesora Václava Nováka a podobně i ve Výzkumných ústavech zemědělských, známé jsou vědecké úspěchy Antonína Bečváře a dalších odborníků při výzkumu Tater.
Připomeňme dvě zajímavé meteorologické aktivity německé armády na našem území za 2. světové války, které už vypadly z naší paměti, pokud v ní vůbec byly. Na prvém místě činnost výzkumné skupiny německého fyzika a vysokého funkcionáře SS docenta Waltera Findeisena (1909-1945), která se v Praze v laboratořích Říšského ústavu povětrnostní služby zabývala procesy vytváření mlh a srážek (známá je Bergeronova a Findeisenova teorie vzniku srážek). Při výzkumu využívala i vojenského letectva. Na uvedenou experimentální práci v oboru fyziky oblaků a srážek v poválečném období navázal Ústav fyziky atmosféry ČSAV, zřízený v roce 1954.
Na druhém místě vybudování tzv. vzdělávací meteorologické stanice Zlaté návrší v Krkonoších. Šlo o výcvikové středisko, jež připravovalo arktické povětrnostní jednotky, které byly vysazovány v polární oblasti a severním Atlantiku za účelem meteorologického zabezpečování Luftwaffe, která útočila hlavně na americké konvoje s nákladem zbraní a potravin pro Sovětský svaz. Polární zkušební stanice Zlaté návrší, jak zněl název, byla původně zřízena pro aklimatizaci bílého sokola, který podle nacistických ideologů byl symbolem statečnosti a šlechetnosti, takže se měl usadit v Německu, ačkoliv byl zvyklý na podnebí Grónska (Flajšman 2012). I tak dokázali Němci blbnout.
Závěr je o tom, jak meteorologie rostla do šířky, výšky i hloubky po 2. světové válce, kdy nastal dosud nebývalý rozvoj meteorologické služby i vědy ve světě. Pokračuje dosud a nemůže vynechat Česko. V poválečném, dá se říci v ranném poválečném období v naší meteorologii proběhly četné organizační změny, uvážené i překotné, jednou ze zásadních a rozumných bylo zřízení Hydrometeorologického ústavu, který vznikl 1. ledna 1954 sloučením dosavadního Státního meteorologického ústavu s hydrologickou a hydrografickou službou vodohospodářských rozvojových středisek a znovu začleněním povětrnostní předpovědní služby do kompetence HMÚ.
Uskutečnila se rozsáhlá investiční výstavba, skokově se vyvíjely meteorologické telekomunikace. Rozšířily se pozorovací sítě o nové stanice a observatoře. Vznikly nové obory meteorologie jako aerologie, radiolokační a družicová meteorologie, k meteorologii se přidružila problematika ochrany čistoty ovzduší, a to k vzájemnému prospěchu (obr. 7). V letech 1958-1969 Hydrometeorologický ústav vypravil do světa třídílné kolosální dílo „Atlas podnebí Československé republiky“ s příslušnými „Tabulkami“ a přidruženou „Soubornou studií“, ze slovenských spoluautorů nelze opomenout zvláště Štefana Petroviče (1906-2000).
Pro ústav však nesmíme nevidět další vědecké a výzkumné instituce a rezortní ústavy, které byly a jsou nositelem meteorologického pokroku, především již zmíněný Ústav fyziky atmosféry ČSAV, špičkové pracoviště širokého vědeckého zaměření. Velice se rozšířil aplikovaný výzkum, ukázalo se, v kolika oblastech národního hospodářství i běžného života může být meteorologie s klimatologií užitečná. Posílila vysokoškolská pracoviště, z nichž uvedu alespoň Meteorologický ústav Karlovy univerzity, kde pod vedením profesora Stanislava Brandejse (1918-1975) vznikla škola numerických (objektivních) předpovědí počasí. Na Slovensku rozšiřoval výuku profesor Mikuláš Konček. Rozsahem výuky i personálně si meteorologie pomohla jak na přírodovědeckých fakultách, tak na vysokých školách zemědělských, zčásti i na technikách.
V roce 1953 byla na Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého v Brně (název školy se následně měnil) zavedena specializace vojenská povětrnostní služba. Ta až doposud vychovala více odborníků pro práci v meteorologii než všechny naše civilní školy dohromady, a její absolventi se dobře uplatnili jak u vojsk, tak v civilním zaměstnání. Zeptejte se třeba Američanů, jaké služby jim prokazují čeští vojenští meteorologové na letišti v Kábulu!
A to už je současnost, takže nebudu pokračovat. Vzpomněl jsem si na jistého pana profesora (S. Hanzlík), který všechny své přednášky na univerzitě uzavíral slovy „čímž končím“. Čímž končím také já a děkuji Vám, že jste dočetli až sem.
Literatura:
AUGUSTIN, F., 1885. O potřebě zorganizovati meteorologická pozorování v Čechách. Praha: Atheneum, nákl. spisovatelovým. 20 s.
FLAJŠMAN, M., 2012. Z historie meteorologické stanice Zlaté návrší v Krkonoších, Meteorologické zprávy, roč. 65, č. 6, s. 184-188. ISSN 0026-1173.
GREGOR, A., 1957. Vzpomínka na univ. prof. PhDr. Stanislava Hanzlíka. Meteorologické zprávy, roč. 10, č. 1, s. 1-2. ISSN 0026-1173.
HANZÁK, J., HALÍK, L., MIKULOVÁ, M. Světem zvířat. V. díl (1. část) Bezobratlí. 2. vyd. Praha: Albatros, 327 s.
HAVLÍČEK, V., ŽALUD, Z., KRŠKA, K., 1998. Johann Gregor Mendel und seine meteorologische Tätigkeit. Wetter und Leben, Jhrg. 50, H. 1, s. 81-88.
KRŠKA, K., 1990. Peripatetický spis Tadeáše Polanského o blescích a hromech (K dějinám meteorologie na olomoucké univerzitě do poloviny 18. století). Zborník dejín fyziky, zv. 8, Vysoká vojenská technická škola v Liptovskom Mikuláši, s. 5-24.
KRŠKA, K., ŠAMAJ, F., 2001. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakl. Karolinum ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem. 568 s.
MENDEL, (J.), G., 1871, 1910. Die Windhose von 13. Oktober 18870. Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, Bd. 9, s. 229-246, Bd. 49, s. 54-71.
MUNZAR, J, 1998. Gregor Mendel and the tornado in Brno on 13th October 1870. Moravian geographical reports, No. 1/1998, Vol. 6, s. 53-60.
PALACKÝ, J., 1863. Vzduchosloví, čili pojednání o vzduchu, teple a úkazech povětrnosti, s ohledem na rolnictví. Praha, nákl. Slovanského knihkupectví (Jos. Nováka a J. R. Vilímka). 124 s.
POLANSKÝ, T., 1747. Dissertatio Physico-Experimentalis Juxta Principia Aristotelis, et scholae peripateticae De tonutrio, fulgure, seu coruscatione, ac fulmine, contra sensa, et opiniones Antiperipateticorum. Olomucii, F. A. Hirnle. 156 s.
STUDNIČKA, F. J., 1864. Meteorologie čili popis a výklad všech úkazů povětrných. Pro přátele přírody vůbec a pro venkovany zvláště. České Budějovice: nakl. F. Zdarssy. 91 s.
STUDNIČKA, F. J., 1872. O povětrnosti. Praha: Matice lidu, roč. 6, č. 6. 168 s.
SWOBODA, G., 1937. Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká. Praha: Vojenský ústav vědecký. 256 s.
VILHUM, F. X., 1040. Hydrografie na pražské universitě na počátku 18. století (Misterský disput P. H. M. Czechury O. Cis.: Mare philosophicum). Praha: Věstník Královské české společnosti nauk, roč. 1944. 160 s. + příl.
Lektoři (Reviewers): RNDr. Radim Tolasz, Ph.D., RNDr. Vilibald Kakos, CSc.
Karel Krška, MZ 2017/6, roč. 70, str. 178-186