Autoři Miroslav Flajšman a Josef Štekl. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – PIC MO 2009. 376 stran. Neprodejné. ISBN 978-80-7278-517-9
Jen málo z toho, co se odehrává v čase a prostoru a záhy stává minulostí, stojí historikům za to, aby se jím zabývali. Pokud se však už z různých pohnutek rozhodnou něčemu věnovat pozornost, ať jsou to chvilkové události čili střípky dějin, nebo delší, třebas dějem napěchovaná období, nemohou si byt zcela jisti výsledkem. Neboť úspěch bádání nezáleží jen na jejich erudici, ale i na množství písemných a dalších podkladů, o něž se mohou v analýzách opřít. Přitom neplatí, že události z mladší doby se hodnotí snaze a objektivněji než z období dávno uplynulého. Vždyť ani ústní sdělení pamětníků nebývají zcela věrohodným informačním zdrojem. Všechny tyto skutečnosti musíme mít na zřeteli, pročítáme-li obsáhlou knižní publikaci Hydrometeorologická služba Armády České republiky, která byla představena odborné veřejnosti na konferenci uspořádané u příležitosti 90. výročí vzniku služby dne 9. prosince 2009 v Praze.
Především konstatujme, že bohatá a pestrá minulost i současnost naší vojenské meteorologie stála za literární zpracování. Nepustili se však do něho graduovaní dějepisci, ale absolventi Letecké fakulty bývalé Vojenské technické akademie v Brně, školy, která za 60 let svého trvání vychovala více meteorologických specialistů než všechny československé univerzity dohromady. Autory díla jsou ing. Miroslav Flajšman, vyšší ministerský rada oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie odboru vojskového průzkumu a elektronického boje Ministerstva obrany České republiky, a RNDr. Josef Štekl, CSc., samostatný vědecký pracovník Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky, v letech 1990–1998 ředitel tohoto ústavu. Jak se autoři podíleli na tvorbě monografie, není v ní uvedeno, lze však tušit, že M. Flajšman, na kterém spočíval hlavní objem prací, se zabýval především organizačním a personálním vývojem československé a české vojenské meteorologické služby na základě získaných archivních podkladů, zatímco J. Štekl se věnoval zvláště provozní a výzkumné činnosti ve vojenské meteorologii za svého působení v armádě a dílo obohatil mimo jiné pasážemi o vlivu počasí na vojenské operace a o vztazích vojenství a meteorologie, čímž kniha nabyla na zajímavosti. Na úspěchu knihy se podílely také více než dvě desítka bývalých anebo současných vojenských příslušníků, kteří autorům ochotně poskytli cenné materiály, informace a osobní vzpomínky.
Známé úsloví kdo hledá, ten najde, má smysl jen v případě, že to, co hledáme, existuje. V tom ohledu klobouk dolů před armádou, která přes neustálé reorganizace, redislokace a zvraty, kterými prošla, a kotrmelce, které prováděla, neničila své fondy a sbírky. Proto mohlo být Flajšmanovo pátrání po dobové dokumentaci zdárné, i když bylo zdlouhavé. K sepsání dějin vojenské meteorologie v době 1. republiky vytěžil fondy III. odboru (leteckého) ministerstva národní obrany, Vojenského leteckého ústavu studijního, Vojenského ústavu vědeckého, získal kvalifikační listiny jednotlivých osob apod., z pozdější doby např. letecké karty příslušníku britských vzdušných sil (RAF) a evidenční knihy I. armádního sboru SSSR. Podobné zdroje posloužily i z období po skončení 2. světové války, neboť každá organizační složka armády, např. složky MNO, Generální štáb, všechna velitelství, ale i jednotlivé útvary, mezi nimi např. Hlavní povětrnostní ústředí, mají své archivní fondy. Z toho důvodu mohla vojenská meteorologie vydanou publikací vytřít zrak civilní hydrometeorologické službě, která, ať již fungovala pod hlavičkou SMÚ, HMÚ nebo ČHMÚ a SHMÚ, se za celou dobu své existence nezmohla na důslednou odbornou dokumentaci své činnosti a nevytvořila za tím účelem ani jediné systemizované místo pro kvalifikovaného historika anebo archiváře, který by od počátku zmapoval vývoj služby včetně pozorovacích sítí, investiční výstavby a vztahů mezi příbuznými institucemi zabývajícími se z různých hledisek počasím, podnebím a vodou; přitom celkový počet pracovníků hydrometeorologických ústavů se pohyboval až kolem čísla 2 000 a v ústavech potulovali se i celkem
zbyteční lidé. Cíl, který si autoři publikace o dějinách vojenské meteorologie vytkli, je zřejmý: uceleně zobrazit historický vývoj organizačních složek vojenské povětrnostní, resp. hydrometeorologické služby na území nejdříve Československa a později Česka, sledy jejich personálního obsazení, technických prostředků používaných při průzkumu atmosféry, ale i způsobů předávání meteorologických informací a metod sestavování předpovědí. A to vše ve vazbě na vojenské střední a vysoké školství, na civilní hydrometeorologickou službu a v příčinných souvislostech s politickou a hospodářskou situací doma, i ve světě; ta se vždy u armády projevovala vypukleji než v civilním sektoru. Slova uceleně zobrazit je třeba zdůraznit, protože Flajšmanova a Šteklova publikace je prvním souborným dílem svého druhu u nás vydaným. O historii československé vojenské meteorologie byly totiž doposud napsány jen články autoru K. Kršky [2] a M. Zemana a Z. Mrkvici [4] uveřejněné v Meteorologických Zprávách v roce 2001, a kapitoly v monografii K. Kršky a F. Šamaje [3] pocházející z téhož roku. Pro stručnost a neúplnost vyplývající z neznalosti zdrojového materiálu a snad i vzhledem k domnělé jednostrannosti výkladu skutečností z doby novější, nemohly pozornější čtenáře plně uspokojit. Přesto měly význam: ve vojenských kruzích probudily až nečekaný zájem o historickou problematiku, který vyústil v touhu po podrobném sepsání dějin vojenské meteorologie, a to bez bílých míst a s objektivním pohledem. Posledním impulzem k takovému rozhodnutí bylo vydání publikace o historii československé a české vojenské geografické a topografické služby [1], kterou v roce 2008 vydalo Ministerstvo obrany České republiky. Kniha reprezentativního provedení (formát A4, křídový papír, velký počet fotografií a map), která pojednává o vývoji uvedených služeb od založení společného státu Čechů a Slováků v roce 1918 až do současnosti, se stala spolehlivou předlohou pro podobný spis vojenských meteorologů, jenž mohl vzniknout hlavně díky pochopení a podpoře ze strany náčelníka Hydrometeorologické služby AČR, plk. ing. Petra Kůrky. Je potěšitelné, že meteorologické dílo svůj vzor z dílny geografů v lecčem překonalo.
Kniha autoru M. Flajšmana a J. Štekla je kromě předmluvy, úvodu a závěru rozčleněna do 10 kapitol a uzavírá jí 15 příloh různého obsahu a značné dokumentační hodnoty. Všechny kapitoly mají několik společných vlastností: přehlednost, úsporný a přitom čtivý až poutavý styl výkladu, dokonalou grafiku, skvělý obrazový doprovod textu (velmi četné černobílé a barevné fotografie osobností, jevů, přístrojů, map, výkresů, titulních stran publikací a jiných dokladů, snímky situací z terénu aj.), a co zvláště vojenská srdce musí potěšit, obsahují v grafické a barevné podobě vyvedené organizační struktury různých součástí vojenské povětrnostní služby. V textu nejsou uváděny použité prameny a literatura, jsou obsaženy až v soupisu za závěrem, poučenější čtenář však původ zdrojových informací většinou snadno pozná. Čemu se jednotlivé kapitoly věnují, vystihují dobře jejich názvy.
1. Stručný přehled vývoje oboru meteorologie jako vědy a její význam ve vojenství. Hutně napsaná kapitola zčásti učebnicové povahy ukazuje, jak povětrnostní a klimatické podmínky významně ovlivňují výsledky četných vojenských operací a bitev (Napoleonu Slavkova a v Moskvě, balaklavská katastrofa, za 1. světové války chemické útoky a lety zepelínů šířících smrt).
2. Vznik a budování československého vojenského letectva v letech 1918–1939. Zřízeni leteckého sboru v roce 1918, „otec československého letectva“ Jindřich Kostrba, obsazení Chebska s důležitým letištěm armádou ČSR, vývoj aviatického vojenského odboru ministerstva národní obrany, založeni Vojenského vzduchoplaveckého studijního ústavu v Praze, příprava letectva na válku.
3. Vznik, výstavba a rozvoj československé vojenské povětrnostní služby v letech 1918–1919. Činnost Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně) s velitelem ing. J. Urbanem. Prof. S. Hanzlík nemá zájem o spolupráci s armádou. Vojenská radiová stanice na Petříně a kreslení prvních povětrnostních map.
4. Další organizační vývoj československé vojenské povětrnostní služby v letech 1919–1939. Vojenská povětrnostní služba zabezpečuje nejen letectvo, nýbrž i polní dělostřelectvo, dělostřelectvo proti letadlům a plynovou ochranu. Zřízení Školy pro výcvik vojáků ve službě meteorologické (1920). Nečisté vztahy vojenské a státní povětrnostní služby.
5. Stručný přehled činnosti vojenské povětrnostní služby a popis způsobu organizace povětrnostního zabezpečení ve 20. a 30. letech. Zřízení vojenské povětrnostní radiotelegrafní sítě (1928) – shromažďování a výměna zpráv, meteorologické mapy a předpovědi počasí. Vojenské meteorologické stanice jako jediné v ČSR provádějí pravidelná měření výškového větru. Vojenská meteorologie a výcvik létání.
6. Činnost vojenské povětrnostní služby v době válečného ohrožení státu. Mobilizační úkoly, místa dislokace a počty povětrnostních stanic a hlídek nejsou zatím známy, víme však o hlavních úkolech velitelů polních útvaru a součástí povětrnostní služby v působnosti velitelů I.–IV. armády. Důsledky mnichovského diktátu, okupace českých zemí a vyhlášení samostatnosti Slovenska pro povětrnostní službu.
7, Význam meteorologického zabezpečení vojenských operací, bitev a bojů v období 2. světové války. Pravděpodobně čtenářsky nejvděčnější kapitola celé knihy. Zájemci o válečné dějiny si přečtou o bitvě u Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943, o operaci Overlord v roce 1944 (zajímavé jsou zpětné analýzy synoptických situací z rozhodujících dní), o tajných německých povětrnostních stanicích v Arktidě a s nimi související aktivitě německých vojenských povětrnostních služeb na Zlatem návrší v Krkonoších. Také se připomíná vědecká činnost docenta W. Findeisena v Praze, známého především laboratorními pokusy s ledovými jádry. Pokroky v meteorologické technice vyvolané válkou.
8. Obnovení činnosti vojenské povětrnostní služby po roce 1945 a její další vývoj.
9. Stručný přehled některých aktivit a odborné činnosti vojenské povětrnostní služby po roce 1945. Rozsáhlé a tematicky se prolínající kapitoly, v nichž se čtenář vzhledem ke složitosti a častosti organizačních změn bude ztrácet. Jejich náplní je např. budovaní nové služby s vojáky západní a východní fronty a následky února 1948. Přechodné převedení Státního meteorologického ústavu do podřízenosti MNO (1952). Dezintegrace dosud jednotného systému povětrnostního zabezpečováni branné moci k jednotlivým druhům vojska. Organizační vývoj vyšších odborně řídících a výkonných orgánů vojenské povětrnostní služby v působnosti velitelství 10. letecké armády, velitelství 7. armády protivzdušné obrany státu, integrovaného operačního systému letectva a PVO a dalších vyšších vojenských velitelství. Nástup prvních absolventu Studia meteorologie na Vojenské technické akademii v Brně k útvarům a následný kvalitativní vzestup odborné činnosti Hlavního povětrnostního ústředí na úseku synoptické a letecké meteorologie. Srpen 1968 a nucené odchody vojenských specialistů do zálohy. Likvidační Akce Norbert. Pro autory knihy možná choulostivá pasáž. Lehčím perem se totiž píše např. o Hanzlíkově znemožňování přednosty meteorologické sekce Vojenského leteckého ústavu studijního dr. Bohdana Viplera u ministerstva národní obrany v roce 1922 (viz příloha č. 8), než o čistkách prováděných mezi kolegy nebo kolegy v době normalizace, kterou mají v paměti zvláště její oběti. Autoři nechtějí být soudci, ale neobcházejí skutečnosti. Hydrometeorologická služba Armády České republiky těchto dní a její účast uvnitř operací NATO.
10. Významné osoby, které se ve 20. století podílely na rozvoji vojenské meteorologie nebo se jako příslušníci vojenské povětrnostní služby zúčastnily národního odboje v době 1. a 2. světové války. Mimořádně přínosná kapitola složená z medailonků asi 60 zasloužilých Čechů a Slováků, kteří působili jako meteorologové v armádě na různých místech a v různých dobách. Namátkově jmenujme bez uvádění vojenských hodností Milana Rastislava Štefánika, Karla Janouška, ze západní skupiny zahraničního protifašistického odboje Miloslava Štěpánka, Ericha Brodshawa Krause, Františka Ondrůje (jak málo jsme doposud o něm věděli), Vladimíra Panoše, Richarda Husmana, známějšího pod literárním pseudonymem Filip Jánský, ze Slováků Ludovíta Kukorelliho a Jozefa Belicu, z obětí nacismu Karla Jedličku a Jana Bínu (zapojili se do odboje společně s Karlem Miklendou), dále Josefa Zítka, Františka Pechalu a Jaroslava Červeného, Ladislava Barchánka, jenž posloužil autorům svou dobrou pamětí, školství zastupuje Václav Čejka, Jaroslav Krejčí, Jiří Huk a Genadij Růžička, nechybí medailonky Ivana Panenky, Josefa Štekla, Lubomíra Hodana, Jana Strachoty a dalších.
Co napsat na závěr? Recenzent nesnáší otřepanou floskuli, že něco si něco zaslouží (např. národ vládu, město kluziště), a proto nenapíše, že armáda povětrnostní služba má konečně knihu, kterou si zaslouží. Raději vyjádří radost, že česká a slovenská meteorologická literatura byla díky velkému úsilí M. Flajšmana a J. Štekla obohacena o dílo pojetím moderní, obsahem veskrze užitečné a provedením impozantní, které bude vyvolávat nové tvůrčí podněty. Respekt před velkým dílem nepřipouští malichernosti. Nehodí se tudíž v této chvíli upozorňovat na některé jeho stylistické nedostatky, při korektuře přehlédnuté gramatické chyby a věcné nepřesnosti, které obsahuje a jejichž příčinou jsou povětšinou vady podkladů. Autoři by jistě byli vděčni, kdyby jim čtenáři po přečtení knihy poskytli další informace, které by faktografii zpřesnily a doplnily. Za devět nebo deset let bude nová příležitost k jubilejním oslavám (100. výročí vzniku služby), a tím i ke druhému vydrání knihy, do něhož budou připomínky zapracovány. A mělo by být také více času na to, co se vloni koncem minulého roku do křtu nestihlo: knize chybí velmi potřebný jmenný rejstřík, obsah (!) a v cizí řeči nejméně shrnutí, vítané by ovšem byly i cizojazyčné popisky k obrázkům.
Motto, které autoři vepsali do záhlaví knihy, je výrok filozofa a spisovatele Erazima Koháka: Potřebujeme dějiny, protože ten, kdo nechápe minulost, nemůže si představit ani budoucnost, spokojen s přítomností je zároveň zoufale zmaten každou výzvou k jednání. Vyjádřeno prostšími slovy, historie není k zahození, ale k poučení. A opravdu: z Flajšmanovy a Šteklovy knihy může načerpat hodně poučení každý kdo se do ni začte, nejen meteorolog v uniformě.
Literatura
[1] Historie Geografické služby AČR 1918–2008. 2008. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb. 200 s.
[2] KRŠKA, K., 2001. Z dějin československé vojenské meteorologické služby, část I. Vojenská povětrnostní služba do roku 1945. Meteorologické Zprávy, roč. 54, č. 5, s. 156–160.
[3] KRŠKA, K. – ŠAMAJ, F., 2001. Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha: Nakl. Karolinum. 568 s.
[4] ZEMAN, M. – MRKVICA, Z., 2001. Z dějin československé vojenské meteorologické služby, část II. Vojenská povětrnostní služba po 2. světové válce. Meteorologické Zprávy, roč. 54, č. 6. s. 176–186.
Karel Krška, MZ 2010/1, ročník 63, str. 29–30