Původně jsem byla přijata do meteorologického doku­mentačního střediska, které se v Praze zakládalo. Dokumen­tovala jsem materiály české, slovenské, francouzské, německé a sestavovala z nich rešerše. Práce to byla velmi zajímavá, všechny meteorologické novinky jsem měla z „první ruky”. Spolupracovala jsem na přípravě heslového meteorologické­ho slovníku. Můj vedoucí, RNDr. Emil Veselý, měl velké plá­ny. Byly všechny předpoklady pro to, aby se splnily, protože měl tým spolehlivých spolupracovníků, resp. spolupracovnic. Bohužel, politické poměry vše překazily Po prověrkách musel dr. Veselý odejít na letiště do synoptické a letecké služby. Krátce na to jsem byla přemístěna na letiště Praha-Ruzyně i já. Na rozdíl od dr. Veselého jsem to nebrala jako trest. Stala jsem se tak první ženou v Československu, která se zabývala synoptickou a leteckou meteorologií. Byla jsem spokojena ve výborném kolektivu, který pracoval obětavě a nezištně s jedi­ným cílem: aby služba dobře fungovala.

Do synoptické praxe mě uvedli moji kolegové, zejména dr. Bradka a dr. Gregor. Žili pro meteorologii, nic ze svých vědo­mostí si nenechávali pro sebe. Dr. Brádka měl nejkrásnější analýzy jaké jsem kdy viděla, poctivě sledoval všechny detai­ly, vyhledával každý „šíf”. Zdůrazňoval důležitost izalobar. Jeho mapy mi byly vzorem. Se zvláštní oblibou jsme analyzo­vali mapy severní polokoule, hledali hurikány a snívali o tom, jak by bylo pěkné projet se po některé izobaře, té nejdelší. Tenkrát nebyly ani meteorologické družice, ani radary, nume­rická meteorologie byla u nás teprve „ v plenkách “. Mapy 500 hPa jsme předpovídali pomocí grafických metod.

Když jsem se po letech stala služebně nejstarší, s vděčnou vzpomínkou na dr. Brádku a dr. Gregora, předávala jsem svo­je poznatky novým meteorologům při jejich uvádění do praxe. Fluktuace byla veliká, mnoho z nich pro náročnost práce na letišti odešlo na jiná, výhodnější místa.

V roce 1975 jsem se z rodinných důvodů přestěhovala do Bratislavy. Ve Slovenském hydrometeorologickém ústavu jsem pracovala deset let v posudkové skupině.

Synoptika ale zůstala pro svůj smysl a půvab mým koníč­kem. I v důchodu si kreslívám náčrtek synoptické mapy pro sebe i pro svého manžela, bývalého kapitána proudových dopravních letadel Československých aerolinií, který měl tedy příležitost „na vlastní kůži” okusit nepříjemnosti jet streamu, turbulence, kumulonimbů, monzunů, chamsinů a všech ostat­ních záludností počasí.”

Co zbývá dodat k této krásné vzpomínce? Jen to, že my všichni, kteří ji známe a máme ji rádi, přejeme naší paní dok­torce všechno nejlepší, a hlavně pevné zdraví a mnoho osob­ní pohody do dalších let.

Zdeněk Novák, MZ 1996/6, ročník 49, str. 191-192