První připomíná událost velmi významnou a velkolepou, druhé událost mnohem skromnější, avšak důležitou i z hlediska meteorologického.
První upomíná na slavnostní zahájení provozu na novém letišti Praha Ruzyně, které nahradilo civilní část dosavadního vojenského letiště Kbely. Provoz byl zahájen 5. dubna 1937, když v 9,30 hodin na novém letišti přistálo první letadlo České letecké společnosti na lince Piešťany – Zlín – Brno – Praha. Po víceetapové výstavbě letiště dosáhlo vysoké úrovně evropských mezinárodních letišť a stalo se důstojnou vstupní branou do naší republiky.
Druhé výročí se týká vydání skvělé publikace, která podstatně přispěla ke vzdělávání našich odborníků v letecké meteorologii a zkvalitnila meteorologické zabezpečování letecké dopravy.
Knihu s názvem Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká (Informační příručka pro letce a pro jejich spolupracovníky) vydal v roce 1937 Vojenský ústav vědecký v Praze. Napsal ji dr. Gustav Swoboda (1893-1956), tehdy rada Státního ústavu meteorologického v Praze, později první generální sekretář Světové meteorologické organizace, a jak uvádí v předmluvě, při jejím sepisování mu byly nápomocny téměř všechny osobnosti, které v té době v československé praktické meteorologii něco znamenaly. Swoboda v uvedeném ústavu řídil všeobecnou a leteckou povětrnostní službu a je právem pokládám za zakladatele naší letecké meteorologie. O tomto odvětví aplikované meteorologie informoval veřejnost, a zejména zájemce o létání ještě před vydáním knihy v různých českých a zahraničních časopisech, např. Letectví, Flugwesen, La Météorologie, Říše hvězd, a v profilové publikaci o poslání a činnostech Státního ústavu meteorologického v Praze (Státní ústav meteorologický 1928).
Podle autora kniha vzešla z prostředí civilní letecké meteorologické zabezpečovací služby a obsahuje rozšířenou látku přednášek, které měl autor v kurzu pro letecké navigátory (školení pro ně uspořádalo ministerstvo veřejných prací, do jehož kompetence spadaly dopravní záležitosti). Již při letmém zalistování v publikaci zjišťujeme, že její rozsah (254 stran) a obsah podstatně převyšují předmětnou látku pro frekventanty kurzu a že kniha má charakter vyspělé a náročné vysokoškolské učebnice ne nepodobné ve světě známějšímu dílu S. P. Chromova Úvod do synoptického rozboru počasí (Chromov 1937). To shodou okolností v překladu do češtiny od M. Končeka vyšlo rovněž v roce 1937 jako letecká meteorologie Swobodova. Oba spisy otevřely velké možnosti odborného vzdělávání jak studentů, tak meteorologů v praxi, což však bylo brzy utlumeno nacistickou okupací.
Po válce rozebranou Swobodovu knihu částečně nahradila příručka Letecká meteorologie M. Babikova, kterou volně do češtiny přeložili J. Červený a J. Jílek (Babikov 1952).
Kniha doktora Swobody má strukturu jako každá učebnice obecné meteorologie, to znamená, že obsahuje kapitoly o stavbě atmosféry, meteorologických prvcích a jejich pozorování, jejich denním a ročním chodu, jejich horizontálním a vertikálním rozdělení, výklad o počasí a podnebí a následuje synoptická meteorologie s tlakovými útvary, vzduchovými hmotami a atmosférickými frontami (Swoboda byl první Čechoslovák, který se seznámil s frontální analýzou, a to přímo v Norsku), ústící do předpovědní praxe. Cíl knihy však směřuje k leteckému využití, proto autor všechny jevy popisuje s ohledem na piloty a v leteckých souvislostech, což vidíme např. při probírání oblaků a bouřek, námrazových jevů na letadle, přepočtu tlaku vzduchu, turbulence a dalších nebezpečných meteorologických jevů včetně počasí na frontách. Charakterizuje povětrnostní poměry na 10 československých státních letištích na základě klimatologických dat i empirie a píše: Než se na některém místě začnou provádět pravidelné lety, je zapotřebí seznámit se s klimatickými vlastnostmi krajiny, aby podrobnější poloha letiště mohla být co možná přizpůsobena nejpříznivějším atmosférickým podmínkám. Avšak i později bude celkový letecký dopravní ruch na dotčeném místě v svém ročním kolísání záviset na všeobecných povětrnostních poměrech.
Průměrný počet dní s mlhou, s vichřicí, se sněhovou pokrývkou, někdy i teplotní podmínky atd. budou mít význam při rozřešení otázky, zda letecký dopravní ruch bude moci být udržován po celou zimu; také v ostatních ročních dobách nebude pravidelnost leteckého dopravního ruchu nezávislá na klimatických podmínkách. A poznamenává, že teprve před 15 lety byl program meteorologických pozorování rozšířen také na prvky, které jsou rozhodující pro provozování letecké dopravy, především na množství a výšku nízkých oblaků, na dohlednost, na nárazovitost větru, na stav půdy atd. Počet denních pozorování byl rozmnožen tak, že četné stanice pozorují dnes již po celý den a celou noc v tříhodinovém intervalu. Zajímavé jsou pasáže o aerologickém výzkumu atmosféry, tehdy ještě pomocí draků a balonů, ale už i radiosond a letadlových meteorografů, a o vertikální stabilitě ovzduší.
Speciální částí knihy je rozsáhlá závěrečná kapitola Organizace povětrnostní služby letecké, v níž Swoboda popsal vztah mezi všeobecnou povětrnostní službou a leteckou službou, podrobně uvedl kódy synoptických a aerologických pozorování a podal výklad o synoptických mapách. Zabýval se organizací letecké meteorologické služby v měřítku mezinárodním i národním, meteorologickými informacemi letcům před letem, za letu, i zprávami, které poskytuje pilot za letu nebo po přistání (briefing a debriefing): Letec vidí do jisté míry do zákulisí počasí a je s to systematickými pozorováními z letadla vyplňovati značnou část mezer v obrazu, který si tvoří meteorolog na základě přízemních pozorování. Zejména systematická pozorování vykonávaná letci dopravními, kteří prolétávají velkou část troposféry denně podle určitého časového rozvrhu a v rámci husté traťové sítě, mohla by podstatně přispívati k doplnění našich znalostí z oboru letecké meteorologie.
Swobodova jubilující kniha je obdivuhodným vědeckým a pedagogickým počinem, který musí zaujmout každého meteorologa, nejen zájemce o dějiny meteorologie. Byla napsána podle nejnovějších vědeckých poznatků své doby nadaným autorem, který ovládal meteorologii bergenské školy, měl dlouholetou praxi v předpovědní službě a intenzivně se věnoval organizaci všeobecné a letecké meteorologické služby v mezinárodním měřítku. Spis je pojetím a zčásti i obsahem nadále moderní a zčásti zastaralý, i současný čtenář v něm však najde mnohá poučení.
Zbývá dodat, že Swobodova kniha nebyla prvním leteckometeorologickým textem, který byl v tehdejším Československu vydán. Byl však dílem souborným, zásadním, nejrozsáhlejším a vhodným i k vysokoškolskému studiu.Jeho autor také jistou dobu leteckou meteorologii přednášel na pražské technice.
V roce 1930 vydal pro potřeby Ústřední pilotní školy materiály z letecké meteorologie důstojník Ing. agr. Jan Urban (Urban 1930) a o 6 roků později v Bratislavě ve slovenštině RNDr. Eduard Jarkovský (1907 až 1988). Autor byl Čech, který byl šéfem předpovědního ústředí letecké povětrnostní služby v Bratislavě a po zániku Československa se vrátil do Prahy a působil v tehdejším Ústředním meteorologickém ústavu pro Čechy a Moravu.
Literatura:
BABIKOV, M., 1952. Letecká meteorologie. 1. vyd. Praha: Velká vojenská knihovna, sv. 10, Naše vojsko. 204 s.
CHROMOV, S. P., 1937. Úvod do synoptického rozboru počasí. 1. vyd. Praha: Vojenský ústav vědecký, Vojenská technická knihovna, sv. IV. 492 s.
JARKOVSKÝ, E., 1936. Počasie a lietanie. (Úvod do základov leteckej meteorologie). 1. vyd. Bratislava: Akademické nakladatelstvo v Bratislave.
Státní ústav meteorologický v prvém desetiletí republiky 1918-1928, 1928. 1. vyd. Praha: Státní ústav meteorologický, publ. řady C, sv. I. 91 s.
Karel Krška, MZ 2017/6, roč. 70, str.198-199