Při řešení pracovních problémů se spolupracovníci vždy mohli spolehnout na to, že ve svém myšlení i rozhodování se zaměřuje na samotný věcný problém, osobní ani jiná postranní hlediska že nehrají žádnou roli. Byl to cenný rys, uvědomíme-li si složitost doby, v níž žila.

Studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy ukončila v roce 1956, kdy též začal její pracovní vztah k Hydrometeorologickému ústavu, s nímž se rozloučila až při svém odchodu do důchodu koncem roku 1989. Nastoupila v roce 1956 do III. provozního oddělení Synoptické a letecké služby na letišti v Praze-Ruzyni, jehož součástí tehdy byly i obě československé radiosondážní stanice. Aerologie se stala jejím celoživotním posláním. Podílela se na koncepci dalšího rozvoje oboru, zvláště ve velmi obtížném období let 1965-70, kdy došlo k zásadní změně používaných radiosond a modernizaci pozemní přijímací techniky. Po roce 1959, kdy byla Synoptická a letecká služba přemístěna do Komořan a radiosondážní stanice v roce 1967 na Libuš, se účastní prací na výstavbě nové observatoře v Libuši, kde byla kromě radiosondáže soustředěna meteorologická stanice, příjem obrazových informací z meteorologických družic a meteorologický radiolokátor. V roce 1969 se stává její vedoucí. V této funkci zůstává i po reorganizaci ústavu v roce 1980 a přeměně pracoviště na Experimentální pracoviště Libuš až do odchodu do důchodu. V centru její odborné pozornosti byla problematika přesnosti radiosondážních měření. Bylo přirozené, že na tuto problematiku se zaměřila i ve své kandidátské práci Zhodnocení metodiky výpočtu geopotenciálních výšek z údajů radiosondy zaměřované radiolokátorem z roku 1985, kterou v roce 1987 obhájila.

Mimo silného pracovního angažmá ji neminula ani role matky. Hezké rodinné zázemí spoluvytvářela svým dvěma dcerám. Léta důchodu trávila s manželem ve svém domku v Humpolci, v kraji, který velice milovala. Na meteorologii nezapomínala ani zde; kolegové na Libuši i v Komořanech se s ní stále vídali. Více času měla i na odbornou spolupráci se svým mužem. Práce v čele čtyřicetičlenného kolektivu libušské observatoře byla bezesporu zvláště psychicky náročná. Po jejím odchodu do důchodu jsme při každém dalším setkání s ní velmi citlivě vnímali blahodárný účinek klidného a zdravého prostředí Vysočiny, zdálo se, že její čas běží snad i zpět.

Do reality nás svým náhlým odchodem vrátila nečekaně. Nicméně, vzpomínka na Tvé mladistvě jiskrné oči nám, Dano, zůstane.

Petr Havránek, MZ 2001/3, ročník 54, str. 72