ČEŠTÍ METEOROLOGOVÉ V ANTIFAŠISTICKÉM ODBOJI

I. ÚVOD

50. výročí skončení II. světové války přimělo nejen vítěz­né mocnosti, ale i většinu poražených států k oslavám. Vlastního zamyšlení bylo však pomálu, alespoň tak se nám to jevilo z našich médií.

Každá válka, zvláště však tato poslední, přinesla jak mili­ony obětí a nepředstavitelné utrpení, tak i bouřlivý rozvoj vědy a technologií, a to ve prospěch vítězství jedné či druhé strany. Jinak tomu nebylo ani v oblasti meteorologie. Uveďme alespoň masový rozvoj a uplatnění aerologických pozorování s pokusy o objektivizaci předpovědi počasí, zvláště pro letec­ké účely, využívání radaru apod. Na tomto rozvoji se však nepodílely okupované země se zavřenými vysokými školami, umučenými či zavřenými vysokoškolskými učiteli, jakož i živořícími meteorologickými službami pod dozorem oku­pantů.

Pri vzpomínce na aktivní bojovníky proti nacizmu z řad zaměstnanců Státního ústavu meteorologického (SÚM) a vysokých škol se pochopitelně nevyhneme vzpomínce na meteorology vystudovavší Německou univerzitu v Praze pod vedením profesora Spitalera, kteří, aby chránili sebe a své rodiny, odešli z Československa před nacisty do zahraničí, kde se výtečně uplatnili.

II. DOMÁCÍ ODBOJ

Kdo byli protagonisté aktivního odporu proti nacizmu z řad pracovníků SÚM? Při pátrání jsme vycházeli z pamět­ních desek umístěných v ČHMÚ a na letišti Praha-Ruzyně. Archiv zaměstnanců z první republiky neexistuje a navíc zaměstnanci byli rozptýleni evidenčně v několika minister­stvech: školství a národní osvěty, dopravy, zemědělství a veřejných prací. V letech 1939-1940 došlo k reorganizaci SÚM a jeho podřízení jedinému ministerstvu, a to minister­stvu veřejných prací. Prvním ministerským radou byl jmeno­ván ing. Ladislav Syrovátka, který byl v souvislosti s heydrichiádou popraven v Drážďanech 31. května 1943.

Dr. Vladimír Miklenda, dr. František Ondrůj, Jan Bína a Karel Kohout byli zaměstnanci SÚM, pracovali v různých odpovědných funkcích, byli placeni různými ministerstvy, ale měli společný cíl, společnou myšlenku, myšlenku boje proti okupantům, boje za osvobození Československa. Společným osudem, kromě pana Ondrúje, jim byla organizace Obrana národa, zpravodajská skupina řízená podplukovníkem Š. Adlerem.

Ústřední velení Obrany národy (ON) bylo organizováno okamžitě po vzniku Protektorátu. Na jaře téhož roku byla ustanovena speciální skupina organizující pro potřeby ON telefonní a telegrafní služby. Od května bylo udržováno spo­jení mezi Prahou a Brnem. Problémem bylo navázání spojení s cizinou. Vysílačky byly slabé. ON se obrátilo na ing. Schaferinga z Radiotelegrafického úřadu. Na přelomu čer-

věnce a srpna bylo navázáno spojení s Varšavou. Bohužel, po pádu Varšavy musel být přenesen opěrný bod do Bukurešti. Nadále však chyběl přímý kontakt s Paříží a Londýnem.

Vladimír Miklenda, spolupracující s Adlerovou skupinou od samého začátku, navštívil svého letištního přítele dr. Rauše a informoval se u něho o typech nejvhodnějších vlnových délek pro zřízení stanice a zároveň diskutoval problém vypátrání sta­nice nacisty. Raus jednak opravil vysílačku a navíc sestavil vzo­rovou vysílací a přijímací stanici včetně fotodokumentace umožňující stavbu analogických vysílaček. V říjnu bylo zahá­jeno spojení s Paříží a Londýnem. V noci na dlouhých vlnách a ve dne na krátkých vlnových délkách 36 a 40 m [1].

ON dále požadovala propojení ústředních velení s kraj­skými velitelstvími. V červenci byly hotovy tři vysílačky, kte­ré Miklenda ukryl v Petřínské ulici. Později byly s dalšími dvěma převezeny do krajských velitelství ON v Českých Bu­dějovicích, Mladé Boleslavi, Plzni, Lounech a Pardubicích. Dalším cílem bylo zajistit zemské velitelství Morava včetně spojení s krajskými velitelstvími v Olomouci a Ostravě. Oživování celého systému spojení bylo svěřeno telegrafistovi SÚM Janu Bínovi. Pravidelné spojení bylo navázáno začát­kem října, a to pomocí desetilampové vysílačky HRO, kterou Bína převážel z místa na místo po Praze a profesionálních meteorologických stanicích.

Skupina Miklenda, Bína a Rohn se pokoušela i o odpo­slech německé telefonní linky vedoucí naším územím. Zvláštní zájem byl soustředěn na linky Praha-Brno a telefon­ní kabel Berlín-Vídeň. Adler tuto aktivitu z bezpečnostních důvodů zrušil.

Další činností Miklendy a Kohouta byla výroba a distri­buce ilegálního tisku. V září 1939 se objevil nový časopis „RČS”. Miklenda časopis tiskl, sešíval a distribuoval společ­ně s Kohoutem. Týdně rozváželi do severozápadních Čech a po Praze po tisíci kusech časopisu. Časopis měl mimořád­nou úroveň, o kterou se starali mimo jiné svými úvodníky J. Kopta a L Olbracht. Sám Miklenda dodával překlady zahra­ničních článků z oblasti ekonomiky Říše. Ideově byl časopis „RČS” shodný s časopisem „V boj” odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Oba časopisy shodně uvědo­movaly české obyvatelstvo o nutnosti nesmiřitelného postoje vůči okupantům.

Ilegální skupiny se prolínaly, jejich členové udržovali spontánní kontakty, často jednali živelně a hlavně většina z nich podceňovala protivníka. To se týkalo hlavně členů časopisu „V boj” (což je dokumentováno v procesním spise lidového soudu v Berlíně, na který se budeme v dalších odstavcích odvolávat).

Gestapo začalo zatýkat v řadách vydavatelské a distribuč­ní sítě „V boj” a odtud vedla stopa k časopisu „RČS”, dr. Miklendovi a dalším. Pro ilustraci uveďme vzpomínku dr. Š. Petroviče (15], který nám napsal ze vzpomínek dr. Veseckého, „Že o předávání zpráv do Londýna telegrafistou Binou věděli prakticky všichni zaměstnanci SÚM.” Dr. Koubek si zase vzpomněl na slova pana Jakše „na intensivní, mnohdy až směšnou služební horlivost Miklendy a Bíny zaměřenou na údržbu, opravu a laděni radiotelegrafických přístrojů, které převáželi po celé Praze, včetně stanic”. Jakou úlohu sehrál při odhalení zaměstnanců SÚM dosazený ředitel dr. May, není známo.

Dr. Miklendu překvapilo gestapo v jeho kanceláři na MVP s pistolí a náboji v kabátě. Byl prvním zatčeným Adlerovy skupiny. V polovině prosince byla většina členů zatče­na. V kurýrní zprávě do Londýna ze dne 26. prosince 1939 sdělovaly zbytky spojovací služby ON „Naše radiospojenije přerušeno, dva telegrafisté zatčeni, snažíme se, aby bylo spo­jení co nejdříve obnoveno”. Navázat spojení s Londýnem se podařilo až v dubnu 1940 (Hlas revoluce 19. 12. 1981).

Miklenda byl zatčen 30. 11., Adler 7. 12., Rohn 12. 12. a Bína s dalšími spolupracovníky 15. 12. 1939. Do vyšetřo­vací vazby ve vyšetřovacím vězení Berlín-Moabit byli převe­zeni všichni společně. Přelíčení probíhalo od 2. 12. 1941 před lidovým soudem v Berlíně. Z obžalovacího spisu je zjevná obžaloba ve dvou bodech:

1. Adler, Miklenda, Bína, Rohn, Raus a další připravovali násilím nebo hrozbou násilí velezrádné odtržení Protektorátu od Říše…
2. Miklenda až do zatčení úmyslně nevyhověl podle par. 2. odst. 3 nařízení o držení zbraní – jedna pistole a střelivo. Při zatýkání měl u sebe nabitou pistoli a 25 rezervních nábojů.

Lidový soud vynesl rozsudky smrti pro pplk. Š. Adlera. dr. V. Miklendu a mjr. Kadeřávka. Ostatní obžalovaní byli odsou­zeni k těžkým dlouholetým žalářům. Tresty smrti byly vyko­nány 7. 8. 1942 v Platzensee. Telegrafista Jan Bína byl umu­čen na Mírově 24. 10. 1944 a Karel Kohout v Bergen-Belsenu 23. 12. 1944.

Vladimír Miklenda se narodil 11. 11. 1904 v Moravském Písku jako syn železničního úředníka. Otec se jmenoval Ignác, matka Antonie rozená Běhavková. Po absolvování gymnázia vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a stal se asistentem profesora Posejpala.

V rámci reo.ganizace letecké povětrnostní služby vypsa­lo v roce 1931 MVP tři místa pro letecké meteorology. V úno­ru 1932 byl dr. Miklenda spolu s dr. Dvorným a dr. E. Jarkovským ustanoveni leteckými meteorology a přiděleni na státní letiště Praha s titulem „koncipista letecké služby v obo­ru vědecké služby”. V kurzu uspořádaném SÚM. ale place­ném MVP, jim bylo poskytnuto odborné školení v letecké meteorologii. Po úspěšném vykonání zkoušek byli Miklenda a Dvorný definitivně přiděleni na letiště Praha a Jarkovský na letiště Bratislava. Miklenda a Jarkovský se kromě toho školi­li v Ústřední pilotní škole. Miklenda prodělal jak teoretický, tak praktický výcvik a získal pilotní diplom. Pro úplnost dodejme ze vzpomínek E. Jarkovského, že on dokončil vý­cvik v aeroklubu Bratislava 18. 12. 1934 byl zapsán do rejst­říku pilotů [5].

Letecká meteorologická služba v době 1. republiky vyža­dovala propagaci. Širší veřejnost, ale především letce, bylo třeba seznámit se zásadami a prostředky meteorologického zabezpečení letectva. Miklenda tak učinil v časopise Letectví v roce 1935 ve dvou článcích: Organizace naší civilní povětr­nostní služby letecké (č. 11 a 12).

Dr. Miklendajako aktivní pilot si byl dohře vědom význa­mu meteorologických pozorování, zvláště v oblasti Vysočiny. Traduje se, že byl nekompromisním pedantem důsledně kon­trolujícím pozorovatele. Ti totiž zneužívali (dle svědectví pamětníků) mimořádně placených zpráv typu MARIE/BO­ŽENA podávajících informace o zlepšení ěi zhoršení počasí. Kontroly prováděl tak. že zajížděl na celý den do blízkosti některé stanice, prováděl vlastní pozorování (a v době Pro­tektorátu s Bínou vysílali též zprávy do Varšavy. Paříže a Lon­dýna). Po návratu porovnával pozorovatelem vyslané zprávy s vlastními měřeními… Často docházelo k roztržkám.

Poslední bydliště dr. Vladimíra Miklendy bylo Praha-Ru­zyně. Letištní 42. Poslední hodnost vrchní komisař letecké služby SÚM MVP. a to podle záznamu v dotazníku, který vyplnila manželka dr. Běla Miklendová 12. 12. 1945 a který je uložen ve Vojenském historickém archivu.

Z procesního zápisu lidového soudu v Berlíně se dozví­dáme některé životopisné údaje o Janu Bínovi. Narodil se 17. července 1897 v Novosedlech. Po skončení základní školy odejel k příbuzným do USA, kde navštěvoval vyšší střední školu. V dohě první světové války vstoupil do francouzských legií a zúčastnil se bojů na západní frontě. Vstoupil do radio-oddílu a byl povýšen na rotmistra. Po odchodu z vojenské služby pracoval ve Státním ústavu meteorologickém jako radista. Před zatčením bydlel v Praze-Liboci, Kladenská 466.

III. ZAHRANIČNÍ ODBOJ

Na jméno dr. Františka Ondrůje, zaměstnance SÚM, nás upozornil F. Jánský v knize „Nebeští jezdci” notickou
… hlavní meteorolog 311. perutě RAF…”.

V historickém vojenském archivu jsme zjistili následující podrobnosti. František Ondrůj se narodil 14. 12. 1897 v Prů­honicích. Později se s rodiči odstěhoval do Bzence a Kyjova na Moravě. Gymnázium vystudoval v Kyjově a Strážnici. Te­chniku studoval v Brně, Vídni a Praze, kde též v letech 1920-1924 studoval na Přírodovědecké fakultě UK. Od roku 1925 byl zaměstnán ve Státním ústavu meteorologickém v Praze 2, Ke Karlovu 3. a to nejprve ve funkci asistent a od roku 1931 ve funkci komisař vědeckých ústavů. Bližší odborná činnost není bohužel známa.

Zajímavé údaje nám poskytl Prvopis kvalifikačního listu, část I, vojenské zprávy z 2. srpna 1920. Např. jazykové vzdě­lání: anglicky, německy, francouzsky a španělsky – velmi do­bře. V kolonce zvláštní znalosti: zbožíznalství, zemědělství, psaní strojem, řízení motorového vozidla, pilotní průkaz a výborný telegrafista. Vojín Ondrůj zcestoval celou Evropu.

Věnujme se vojenskému vývoji dr. Ondrůje. Odveden byl k rakousko-uherskému vojsku 18. srpna 1918 a přidělen k 3. pěšímu pluku v Kroměříži. Od 1. 1. do 31. 7. 1920 byl fre­kventantem školy pro výchovu důstojníků zásobnictva v Praze. Na základě dobrého prospěchu byl jmenován 1. 8. 1920 podporučíkem v záloze, 1.1. 1926 poručíkem a koneč­ně 1. 1. 1931 nadporučíkem. 30.6. 1938 byl přeložen do sku­piny leteckých důstojníků v záloze leteckého zbrojnictva u druhého leteckého pluku (OV 31/1938, str. 225).

Dr. Ondrůj odešel do zahraničí 22. 8. 1939 a 23. 11. 1939 se prezentoval ve Francii ve výcvikovém táboře čs. vojsk v Agde. Dne 23. 1. 1940 byl přemístěn k letecké skupině a 14. 6. 1940 do doplňovacího střediska čs. letců v Bordeaux. 17.6. 1940 odletěl se skupinou št.kpt. Seckého do Anglie, kde byl 2. 8. 1940 přijat do RAF v hodnosti P/O (Pilot Officer = poručík). 27. 12. 1940 přešel na základnu Homington do meteorologického oddílu a byl povýšen do hodnosti F/O (Flight Officer = nadporučík). 7. 3. 1941 přešel do skupiny leteckých důstojníků v záloze a byl povýšen na F/Lt (Flight Lieutenant = kapitán) (dokument SDVN 4/41). 25.5. 1941 byl dr. Ondrůj přeřazen k 311. peruti čs. letců ve funkci hlavního meteorologa. V rámci své funkce odpovídal za kvalitu leto­vých předpovědí. V období 1. 2. 1943 – 6. 8. 1944 navštívil ve funkci inspektora střediska v Talbenny a Beaulieu. 21.8. 1944 byl přidělen k AIR MINISTRY UNIT.

Dne 19. 3. 1945 byla udělena dr. Ondrůjovi medaile za zásluhy I. stupně a 6. 3. 1946 dostal čs. vyznamenání za chrabrost. 15. 5. 1946 byl v Anglii demobilizován (vojenský list 2201). O jeho další poválečné činnosti nic neznáme.

Karel Janoušek se narodil 30. října 1893 v Přerově. Vojenskou kariéru zahájil za 1. světové války jako účastník bojů čs. legií v Rusku, jednak jako příslušník střeleckého plu­ku u Zborova, jednak jako pilot na Sibiři. Po vzniku ČSR se zasloužil o výstavbu našeho vojenského letectva. Absolvoval Vysokou školu válečnou v roce 1923 v Praze, kde později působil jako důstojník generálního štábu a v letech 1934-1938 jako zemský velitel letectva v Čechách. Byl zkušeným navi­gátorem i pilotem z chebského učiliště, s přístrojovou kvalifi­kací pilotoval i při nočních letech; za vojenskou spolupráci v letectví byl vyznamenán ve státech Malé Dohody [18]. Ve druhé polovině třicátých let vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK se zaměřením na meteorologii a další obory blíz­ké letectví. Pod vedením profesora S. Hanzlíka vypracoval dizertační práci Orografické vlivy Českomoravské vysočiny při přechodu teplých front.

Při obhajobě dizertační práce 23. června 1939, tedy v době, kdy v Praze už řádili okupanti, neohroženě nabádal ve svém proslovu Čechy k odporu proti uloupení čs. samostat­nosti (dle F. Fajtla). Nacisté mu jeho vlastenecké činy neza­pomněli. Zavraždili jeho manželku a švagra a další tri příbuz­né uvrhli do koncentráků [14].

V hodnosti brigádního generála zavčas odešel do exilu. Ve Francii až do jejího pádu vedl letecký odbor čs. vojenské sprá­vy a pak až do konce války velel generálnímu inspektorátu čs. letectva ve Velké Británii. Nesporně využíval všech znalostí o ovzdušném prostředí, v němž operovalo vojenské letectvo. Získal hodnost divizního generála a vícemaršála Royal Air Force.

Po válce byl promován na doktora přírodovědy a působil v generálním štábu v Praze a později jako inspektor protiletecké obrany. Dále jej stihl osud mnohých západních letců. Ihned po únoru 1948 byl z armády propuštěn a při vyprovo­kovaném pokusu o odchod do exilu zatčen. V červnu 1948 byl odsouzen na 19 let vězení, roku 1950 dokonce na doživotí. V roce 1960 byl amnestován, pracoval jako skladník, v roce 1968 byl rehabilitován. Zemřel po těžké operaci 27. října 1971 v Praze [6].

IV. MAUTHAUSENŠTÍ MUČEDNÍCI Z MASARY­KOVY UNIVERZITY V BRNĚ

Nacistické běsnění také krutě zasáhlo do života tří učitelů přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, profe­sorů Františka Koláčka a Františka Říkovského a docenta Bohuslava Hrudičky, kteří se významně zasloužili o rozvoj meteorologie a klimatologie u nás v meziválečném období. Prof. Koláček přes značnou roztěkanost v odborných zájmech se ke klimatologickým otázkám často vracel a dynamicko-klimatologickými studiemi se také uzavřela jeho publikační čin­nost. Celé meteorologii se věnoval doc. Hrudička, zatímco prof. Říkovský po krátké, avšak intenzivní práci v klimatolo­gii, se zabýval jinými vědními disciplínami.

Prof. Koláčkovi a jeho žákům a spolupracovníkům zne­možnilo pedagogické působení uzavření českých vysokých škol a jakoukoli odbornou či vědeckou práci jejich zatčení ke konci roku 1941. Všichni zemřeli mučednickou smrtí v kon­centračním táboře Mauthausenu v roce následujícím. Pro­fesor F. Vitásek [17], jejich kolega ze Zeměpisného ústavu, jenž sepsal obsažný nekrolog, neuvedl příčinu jejich perzeku­ce: je rozšířen názor, že podnětem k zatčení byla příprava mapových podkladů pro britský výsadek. Je však známo, že po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 došlo k masovému uvěznění českých občanů a k likvidaci osob z řad inteligence, ať již byli přímými účastníky protifašistického odboje, nebo byli známí vlasteneckým cítěním; jejich jména se však mohla objevit na seznamech likvidovaných osob i z jiných důvodů. O vlaste­neckých postojích brněnských učitelů, zejména prof. Ko­láčka, je dostatek důkazů.

Řádný profesor geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, zakladatel a ředitel jejího Zeměpisného ústavu PhDr. František Koláček se narodil 9. prosince 1881 v Brně, jako syn optika světového jména. Na Filozofické fakultě UK studoval zeměpis a dějepis. Základní směry jeho vědecké práce určili kartograf Karel Kořistka. geolog Jan Nepomuk Woldřich a meteorolog František Au­gustin. Pod vlivem Woldřichovým studoval problémy geofy­zikální (studie o zemětřeseních na území Československa byly jeho prací habilitační), zásluhou prof. Augustina patřila meteorologická témata v rozsáhlé Koláčkově publikační čin­nosti (více než 200 titulů) k zájmům nejzastoupenějším. Přičiněním prof. Koláčka zakotvila klimatologie v Brně na geografickém oboru, kde je pěstována dodnes.

Prof. Koláček se podílel na výuce klimatologie, kdy vypi­soval přednášky „Klimatologie”, „Klimatické periody” a „Po­časí jako činitel geografický”. Jeho badatelské zájmy se týkaly čtyř tematických okruhů: rozdělení srážek a hydrometeorologie, baltských vlivů na naše podnebí, proměnlivosti počasí a ut­váření podnebí a člověka jako klimalogenního činitele [10].

Studie o srážkách souvisely s jeho hydrologickými zájmy. Zabýval se vztahy mezi srážkami a odtokem vedoucími k povodňovým situacím, hledal vhodnou hranici k rozlišení suchých a vlhkých oblastí a studoval dynamiku v polích roč­ních srážek pomocí hyetopleionů a hyetoantipleionů. Několik publikací věnoval tzv. baltskému jaru, jímž rozuměl poměrně chladné jarní období ve střední Evropě po tuhých zimách, v nichž Baltské moře silně zamrzá a k jarnímu tání se spotře­bovává velké množství tepla. K vymezení dosahu baltského vlivu použil měsíčních teplotních normálů z období 1851 až 1900 a zpráv o baltském ledu. Pomocí vídeňských a vrati­slavských povětrnostních map později hledal synoptickou pří­činu baltského jara.

Nejrozsáhlejším meteorologickým spisem Koláčkovým je práce Počasí jako činitel geografický z roku 1938, později rozšířená navazujícími příspěvky. Pravděpodobně jen válečné události a tragický osud autora byly příčinou toho, že meto­dicky originální práce neměly přiměřený ohlas v zahraničí. Jejich cílem bylo zjistit, jak se zeměpisná poloha a reliéf kra­jiny uplatňují v proměnlivosti počasí, kterou Koláček zvolil za hlavní kritérium dynamicko-klimatologického členění Evro­py. Proměnlivost počasí vyjadřoval průměrným trváním vzdu­chových hmot na 37 průsečnicích poledníků a rovnoběžek v oblasti od Irska po Ural, a to pomocí denních povětrnostních map Breslau-Krietern.

Několik drobných prací Koláčkových, které pro svou aktuálnost vyvolaly pozornost až v nedávné době, se týkaly ovlivňování podnebí člověkem [11]. Pojednávají o změně tep­lotních a vlhkostních poměrů na jihovýchodní Moravě po podstatném omezení rybníkářství a o tepelném ostrově mezi Ostravou. Karvinou a Českým Těšínem zřetelně industriální-ho původu. Významná byla referentská činnost v časopise „Zeitschrift für Meteorologie”, trvající řadu roků, recenzní ve Sborníku Československé společnosti zeměpisné a autorská při psaní kapitol o počasí a podnebí v některých učebnicích.

Profesor Koláček byl zatčen ve svém bytě 5. prosince 1941, tedy čtyři dny před dosažením šedesátky, po hrozném utrpení umučen v Mauthausenu 7. května 1942 [17].

Mimořádný bezplatný profesor zeměpisu RNDr. Fran­tišek Říkovský se narodil 26. prosince 1901 v Přerově. Na Masarykově univerzitě v Brně studoval zeměpis a přírodopis. V roce 1926 dosáhl jako první doktorátu přírodních věd z oboru geografie, a to na základě dizertační práce Srážkové a teplotně poměry na Moravě a v českém Slezsku a jejich vztah ke konfiguraci terénu. Klimatologickým problémům se však věnoval pouze na počátku své vědecké dráhy. Později přešel k tématům geomorfologickým, hydrologickým. histo­ricko-geografickým a sídelně geografickým. Při geomorfolo­gickém a hydrologickém výzkumu používal klimatologické metody, např. při řešení otázky změny bečevsko-oderského rozvodí v Moravské bráně. Jeho klimatologické studie se týkaly rozložení některých klimatických prvků na území Moravy a Slezska a kolísání klimatu [16).

Prof. Říkovský především zpracoval srážkové poměry moravsko-slezského regionu, když nahradil starší a kratší řady H. Schindlera průměry atmosférických srážek z období 1896-1920 na základě pozorování hydrologické služby. Poprvé vysvětlil vliv orografických podmínek, expozice, návětří a závětří a zvláště nadmořské výšky na množství srá­žek, přičemž zvýšenou pozornost věnoval nejdeštivějšímu místu – Lysé hoře a srážkové nejchudším oblastem v Dyjsko-svrateckém úvalu. S použitím ročenek přírodovědeckého spolku „Naturforschender Verein in Brunn”, jehož meteoro­logická sekce organizovala klimatologický průzkum Moravy a Slezska, Říkovský podrobně popsal větrné poměry tohoto území: směr větru sledoval na 60 stanicích, rychlost větru na 186 stanicích. Jeho pracemi započal v Zeměpisném ústavu brněnské univerzity systematický a podrobný výzkum klima­tu Moravy a Slezska, jemuž se věnovali jak učitelé, tak stu­denti. Výsledkem byl ucelený obraz o podnebí území, jaký v meziválečném období jiné země Československa neměly.

Nejrozsáhlejší klimatologický spis prof. Říkovského po­jednal o kolísání podnebí, a to o proměnlivosti srážek ve vzta­hu k Briicknerově teorii, kterou podrobil kritice. Na srážko­vém materiálu z 19. století a z prvé poloviny 20. století z více než 100 stanic ze všech světadílů kromě Antarktidy autor pro­kázal, že Briicknerova teorie platí jen do té míry, že se na Zemi střídají období suchá a vlhká, že však Briicknerova typologie srážkových změn, představa o časovém souladu klimatických oscilací na celé souši a 351etá délka klimatických period neodpovídají skutečnosti.

Po násilném uzavření českých vysokých škol v roce 1939 F. Říkovský působil nejdříve na obchodní akademii v Brně, potom v Zemském archivu. Tam byl gestapem zatčen 11. pro­since 1941 a po internaci v Kounicových kolejích v Brně 3. února 1942 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu. Trpěl zhoubnou chorobou, nádorem na levé lopatce. Když se nádor rozrostl a lopatka vystoupila, byl jako práce neschopný 15. října 1942 usmrcen injekcí do srdce [17].

Pro meteorologii a klimatologii byla bezpochyby největší ztrátou předčasná smrt docenta RNDr. Bohuslava Hrudičky. Za 37 let svého života uveřejnil zhruba 100 prací z různých oblastí teoretické i aplikované meteorologie a klimatologie, z nichž některé byly průkopnické povahy a získaly meziná­rodní uznání. V technické klimatologii u nás nemá pokračo­vatele. Téměř polovinu prací napsal ještě před ukončením vysokoškolského studia doktorátem přírodovědy v roce 1936.

Docent Hrudička se narodil 19. listopadu 1904 v Třešti a vědecky a osvětové byl činný již za svého působení na měš­ťanské škole v Hrotovicích. Bylo mu 24 let, když ve Velkém Meziříčí vyšla jeho kniha Kapitoly z meteorologie (1928, 304 stran, více než 60 citací literatury), ze které se ve 30. letech připravovali studenti KU ke státní zkoušce z meteorologie u prof. S. Hanzlíka. Univerzitu vystudoval v Brně dálkovým způsobem, semestr pobyl na univerzitě ve Vídni, aby se seznámil s tamní meteorologickou školou. Po odchodu A. Gregora, tehdy docenta brněnské techniky, byl v roce 1938 jmenován honorovaným docentem na této vysoké škole a v roce následujícím habilitován na přírodovědecké fakultě v Brně pro meteorologii a klimatologii na základě prací o kon­tinentálně podnebí Československa. Profesor V. Conrad již v dobrozdání k jeho jmenování docentem vysoké školy tech­nické vyzdvihl jeho velké vzdělání, vysokou vědeckou pro­duktivitu a praktické zaměření jeho prací, které dosáhly mno­honásobného ocenění [14]. A. Gregor [2] v přehledu dějin československé meteorologie uvedl doc. Hrudičku mezi šesti osobnostmi, které obzvlášť přispěly k pokroku meteorologie v našem státě svým celoživotním dílem.

V ranném publikačním období se B. Hrudička soustředil na české dějiny meteorologie, jeho historicko-meteorologické spi­sy jsou cenným zdrojem informací při současném zpracování dějin naší meteorologie. V pozdějších letech se věnoval klima­tologii Moravy i celého státu, významné zastoupení mezi jeho studiemi mají práce o problémech oceanity a kontinentality a o ročním chodu teploty vzduchu a srážek. Kontinentalitu posuzoval podle režimu několika meteorologických prvků (ter­mická, ombrická, hygrická a barická kontinentalita) a charak­teristik, z nichž některé sám navrhl (např. dobu polovičních srá­žek neboli srážkový poločas). Závěry o kontinentalitě ČSR a Evropy opíral o rozsáhlé datové soubory z druhé poloviny 19. století. Jako první náš meteorolog si osvojil dynamickou meto­du studia klimatu a stal se jejím propagátorem. Předpokládáme, že již uvedené studie prof. Koláčka o genezi evropského kli­matu čerpaly z Hrudičkových impulzů.

B. Hrudička soustavně usiloval o uplatnění meteorologie v různých odvětvích národního hospodářství. Napsal cenné práce o meteorologii v elektrotechnice, stavebnictví, silniční dopravě, zeměměřičství, hornictví, pojišťovnictví (originálně řešený problém případů „vis maior” v meteorologii) i v obra­ně státu, uveřejněné z části v zahraničních časopisech. V cizi­ně měla největší ohlas jeho studie o námrazkových jevech, k jejichž systematickému sledování položil základy spolu s B. Waldem ze Západomoravských elektráren a o bouřkových jevech v elektrotechnické praxi [9]. Vynikající příručka Úvod do technické meteorologie z roku 1935 určená technikům pro­kázala Hrudičkovy nevšední aplikační schopnosti, které žel již nestačil uplatnit při výuce na brněnské technice. Tvořivě zasáhl také do meteorologického názvosloví ve snaze sestavit meteorologický slovník.

V plném rozvoji vědecké činnosti byl 27. listopadu 1941 zatčen gestapem ve svém bytě. po interno vání a výsleších v Brně v Kounicových kolejích 3. února 1942 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nucen k těžkým pra­cím v lomech a jiných podnicích tábora se nachladil, dostal zánět plic a zemřel 13. dubna 1942 na pleuropneumonii [17].

Jak již bylo řečeno, na fyzikálním oboru Přírodovědecké fakulty v Brně meteorologie jako vědní obor nebyla zastou­pena, a přesto i tam nalézáme mučedníka, který měl s meteo­rologií nemálo společného, profesora RNDr. Josefa Sahánka. Narodil se 18. února 1896 v Praze a od roku 1918 nastoupil jako asistent u profesora Vladimíra Nováka na fyzikálním ústavu České vysoké školy technické v Brně. Prof. Novák měl zájem na vybudování meteorologického pracoviště při svém ústavu, zřízení meteorologické stanice a laboratoře a výuce meteorologie pro několik technických oborů (na výuce se postupně podíleli R. Schneider. A. Gregor a B. Hrudička). Správcem meteorologické stanice byl svého času J. Sahánek. Když přešel na univerzitu na Ústav experimentální fyziky, přednášel „Meteorologická měření”, i když odborně se me­teorologií nezabýval. Byl u nás průkopníkem v oboru elekt­rotechnických vln. Dne 10. prosince 1941 byl zatčen a 23. března 1942 zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu [8]. V osudném studijním roce 1939/1940 ohlásil na fyzice přednášku „Úvod do synoptické meteorologie” doc. Hru­dička.

V. EMIGRANTI PŘED NACIZMEM

Německý fašizmus a okupace Československa osudově zasáhla také do života dvou významných Pražanů nečeské národnosti, vysokoškolského učitele meteorologie L.W. Pollaka a vedoucího pracovníka Státního ústavu meteorolo­gického G. Swobody. Včasnou emigrací se vyhnuli nacistic­kému pronásledování a usilovnou prací v cizině, ve svobod­ném světě, dosáhli světové proslulosti.

Profesor PhDr. Leo Wenzel Pollak, který se narodil v Pra­ze 23. září 1888. studoval na Filozofické fakultě Německé univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde promoval v roce 1912. V roce 1922 se habilitoval, v roce 1927 se stal mimořádným a o dva roky později řádným profesorem geofyziky na uvede­né škole. Po odchodu prof. R. Spitalera do důchodu (1929) se stal přednostou Ústavu pro kosmickou fyziku Přírodovědecké fakulty Německé univerzity v Praze a současně ředitelem meteorologické observatoře na Milešovce, patřící univerzitě. Znamenitě se staral o její vybavení přístroji a vědecky zhod­notil mnohé výsledky meteorologických pozorování, která se na ní konala.

Programy studia ukazují, jak bohatá byla přednášková činnost prof. Pollaka. Vedle čisté geofyzikálních disciplín, zejména nauky o geomagnetizmu a seismologie, přednášel teoretickou (dynamickou) meteorologii (statiku, dynamiku, kinematiku atmosféry, teorii polární fronty), meteorologické přístroje, aerologii. předpovědní metody, obecnou a regionál­ní klimatologii, klimatologické zpracování dal. fyziku slu­nečního a nebeského záření, atmosférickou elektřinu a dějiny meteorologie. Výčet svědčí o neobvyklé šíři Pollakových vědomostí a jeho pedagogickém vytížení. O jeho žácích žel nemáme zprávy.

Za svého pobytu v ČSR se L. W. Pollak ve vědecké práci nejvíce soustředil na uplatnění vyšších statistických metod v klimatologii. Úzce spolupracoval se Státním ústavem statis­tickým v Praze, v němž. v roce 1927 aplikoval průkopnický způsob použití děrných štítků ke strojnímu zpracování mete­orologického materiálu. Metodu sám navrhl, stejně jako perforovací strojek, jenž pro svou jednoduchost a láci mohl být využíván přímo na meteorologických stanicích k děrování výsledků pozorování. Jak zaznamenal A. Gregor [2], i britská meteorologická dokumentace přiznává prof. Pollakovi světo­vé prvenství v užití děrnoštítkových lístků v klimatologii. , Ve statistickém ústavu byly na zkoušku pomocí děrných štítků vypočteny charakteristiky tlaku vzduchu v Evropě, a to na základě telegrafických povětrnostních zpráv 111 stanic z desetiletí 1904-1913. Pollakova publikace Charakteristiky frekvenčních křivek tlaku vzduchu a zobecněné izobary v Evropě (1927) vyšla v sérii ..Pražská studie geofysikální”, kterou z jeho popudu zařadil do své ediční činnosti Státní ústav statistický. Vyšly v ní kromě jiného monografie V. Hlaváče Tepelné poměry hl. města Prahy (1937) a klimatolo­gické zpracování z Prahy-Karlova a Milešovky jako součásti zamyšlené klimatografie ČSR. Díky prof. Pollakovi česko­slovenská povětrnostní služba patřila k prvním službám na světě, které průběžně zpracovávají výsledky pozorování poča­sí. V ČSR tak bylo postupováno na 20 stanicích v létech 1928-1938 [8J.

Slibně se rozvíjející spolupráce předního meteorologa se statistiky u nás skončila, když L. W. Pollak těsně před okupa­cí z rasových důvodů opustil Československo. V cizině spolu s V. Conradem vydal spis Methods in climatology (1950), základní dílo o statistickém zpracování meteorologických údajů. Pollak emigroval do Dublinu (Baile Atha Cliath), kde zpočátku působil v Irské meteorologické službě a později jako profesor na Škole kosmické fyziky v Ústavu pro aplikovaný výzkum. Po vědecké stránce se věnoval převážně fyzice obla­ků a srážek. Spolu s P. J. Nolanem a svými žáky založil tzv. dublinskou školu studia kondenzačních jader, která zkoumali také pomocí fotoelektrického počítače vlastní konstrukce. Prof. Pollak zemřel 24. listopadu 1964 v Dublinu [3].

PhDr Gustav Swoboda se narodil v Praze 7. září 1893. Studoval rovněž na Německé univerzitě v Praze u prof. R. Spitalera. kde získal doktorát v roce 1920. Téhož roku nastou­pil do služeb Státního ústavu meteorologického v Praze, kde působil 18 let. Podílel se na jeho budování, zvláště organiza­ci československé všeobecné a letecké povětrnostní služby. Pro jeho odborný vývoj byla rozhodující stáž v Bergenu u prof. V. Bjerkncse v roce 1923. Jako první náš meteorolog prováděl na mapách frontální analýzu a v prognózní praxi prokázal prospěšnost norské metody při rozboru synoptických map. Studijní pobyt v Norsku mu zprostředkoval cesto­vatel, orientalista a kněz A. Musil jako odměnu za rozsáhlé zpracování barometrických výškových měření, která prof. Musil přivezl z Arábie. G. Swoboda z. norského pobytu vytě­žil i spis Wellen und Wirbel an einer qitasistalionáren Grenzflache uber Europa. (Vlny a víry na kvuzistacionárnt hraniční ploše nud Evropou), který napsal s T. Bergeronem. Práce z roku 1924 zavedla do meteorologie pojem atmosfé­rické fronty a stala sc klasickým dílem synoptické meteorolo­gie [12].

Rozvoj letectva v meziválečném období byl u nás prudší, než si dnes většinou představujeme. Úkolem dr. Swobody bylo při/působit meteorologii jeho potřebám, a to za pomoci mezinárodní spolupráce, přednáškami na technice, populari­zací na veřejnosti a prací v aeroklubech. Psal návody k letecko-meteorologickým pozorováním, informační příspěvky, analyzoval povětrnostní podmínky některých letů nad našim územím, např. vzducholodě „Italia” v roce 1928. Jeho klíčo­vou publikací je kniha Letecká meteorologie a povětrnostní služba letecká z roku 1937, jež vznikla z přednášek pro letec­ké navigátory. Patřila k prvním příručkám svého druhu, které byly napsány a pro své moderní pojetí posloužila jako učeb­nice i meteorologům.

Dr. Swobodovi se dostalo mezinárodního ocenění člen­stvím v komisích synoptické a aeronautické při Mezinárodní meteorologické organizaci, jejichž zasedání se zúčastnil v mnoha státech [3],

V Německu měl možnost sledovat nástup a průběh naciz­mu, o němž správně tušil, že překročí i německo-československé hranice. Varoval před ním své pražské kolegy, kteří se domnívali, že jde jen o německou záležitost. Jako Němec mohl předpokládat postup ve své kariéře za podpory okupan­tů, a přesto v roce 1938, v době blížící se německé okupace, z ČSR odešel a nastoupil na uvolněné místo sekretáře Mezinárodní meteorologické organizace sídlící v holandském De Biltu, po obsazení Holandska přestěhované do Lausanne ve Švýcarsku. Za války s prof. M. Končkem přeložil do něm­činy a rozšířil učebnici S. P. Chromová pod názvem Einflihrung in die synoptische Wetteranalyse (Úvod do synop­tického rozboru počasí), vydanou v letech 1940 a 1942.

Po válce, v níž byly mezinárodní svazky v meteorologii silně rozrušeny, nastala pro G. Swobodu vrcholná práce orga­nizační: příprava a realizace statutu meteorologického spole­čenství jako složky OSN. Na prvém kongresu nově vzniklé Světové meteorologické organizace v Paříži v roce 1951 byl pražský rodák zvolen jejím prvním generálním sekretářem: v čele vrcholných mezinárodních organizací stál celkem 17 let. Po opuštění SMO v roce 1955 přijal místo profesora na univerzitě v Istanbulu. Zemřel v Ženevě 4. září 1956.

VI. ZÁVĚR

Vodítkem ke zpracování historie domácího a zahraniční­ho odboje pracovníků SÚM byla hlavně jména uvedená na pamětních deskách umístěných v ČHMÚ v Komořanech a na letišti v Praze-Ruzyni. Jsme si vědomi toho, že seznam per­zekuovaných, mučených a popravených není úplný. Neznáme vůbec podíl na odboji z řad pracovníků profesionálních a dobrovolnických meteorologických stanic, kteří se jistě též aktiv­ně podíleli na odboji proti okupantům, byť třeba jen ukrývá­ním parašutistů. uprchlíků z koncentráků a nucených prací či účasti v květnovém povstání. Tímto článkem vzdáváme doda tečně hold všem našim spoluzaměstnancům, kteří neváhali položit životy za naše osvobození z nacistického jha.

Jsme si vědomi skutečnosti, že článek není vyvážený. Výčet odborné činnosti vysokoškolských učitelů brněnských vysokých škol dokumentuje jejich nezastupitelný odborný podíl na formulování meteorologických a klimatologických tradic v předválečném Československu. Jejich umučení a popravy v Mauthausenu představují nenahraditelnou ztrátu pro další rozvoj meteorologie a klimatologie v naší zemi.

Je naší morální povinností připomenout i fakt, že násil­ným uzavřením vysokých škol nebylo dopřáno dostudovat či zahájit studium řadě nadaných a výborných studentů – fandů meteorologie – kteří se mohli též v poválečných letech podí­let na rozvoji našeho oboru.

Považovali jsme za závažné uvést i jména pracovníků německé národnosti, kteří morálně odsoudili nacizmus tím, že z republiky raději emigrovali, než by sloužili nacistům.