Pavel Prošek a kol. Praha: Academia 2013. 348 s., ilustrace, mapy, fotografie. ISBN 978-80-200-2140-3
V českém denním tisku z 24. 4. 2011 byla otištěna zpráva ze studie uveřejněné v americkém vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, že před více než 10 až 50 miliony let panovalo na kontinentu okolo jižního pólu počasí jako dnes v Kalifornii, průměrná roční teplota vzduchu dosahovala 14 °C a vody kolem kontinentu měly teplotu 22 °C. Je mnoho míst na Zemi, kde došlo k pronikavým změnám klimatu v průběhu historického vývoje, a Antarktida je pouze aktuálním příkladem a svědectvím, byť kvůli své nedostupnosti svědectvím jedinečným Fenomenální mořeplavec James Cook (1128–1719′) prohlásil: „…Dovoluji si tvrdit, že žádný člověk nepronikne dál než já sám a že zemí, která možná leží na jihu, nikdo nikdy, neprozkoumal..“ odváží se dnes někdo s odstupem více než dvou století označit tato slova za neuvážená a naivní?
Na dosud jedinou původní českou monografickou publikaci věnovanou čtvrtému největšímu kontinentu s rozlohou téměř 14 milionů km2 jsem se velmi těšil. Vydaná kniha mě však překvapila i tím, že jde o krásný artefakt. Tvůrcům se podařilo vytvořit dílo, které slouží a bude sloužit jako základní studijní kompendium encyklopedického charakteru nejen odborné veřejnosti, ale i širšímu okruhu čtenářů. Část věnovaná českým výzkumným aktivitám překvapuje výčtem šíře realizovaného vědeckého programu. Všeobecné a velmi aktuální informace o Antarktidě lze dnes najít v celé řadě pramenů, včetně elektronických médií, a přesto obdobné informace podávané V této knize v kontextuálním pojetí vyznívají jako jedinečné. Příkladem je prezentace dnes tak populárních rekordů – absolutní teplotní minimum –89,2 °C zaznamenané v roce 1983 (proti knize již překonané hodnotou –94,7 °C naměřenou I0. 12. 2013 v centrální oblasti Antarktidy), nebo méně známá skutečnost, že ledový pokryv
Antarktidy má průměrnou tloušťku 1 829 m a objem 29,3 km3, což představuje asi 90 % světových zásob sladké vody. Navíc text organicky doplňují výborné fotografie, grafy a mapky, většinou původní provenience.
Kromě poměrně obsáhlého úvodu, ve kterém hlavní editoři Pavel Prošek a Jan Gloser seznamují s důvody napsání knihy, v glosované podobě uvádějí dosud vydanou českou literaturu k tomuto tématu, vysvětlují pojetí díla a jeho uspořádání monografie obsahuje čtyři oddíly – Antarktida a její příroda, Antarktida a člověk, Česká antarktická stanice, Český vědecký program rozvržené do 15 dílčích kapitol, na kterých se podílelo celkem 26 autorů. V závěru jsou připojeny tři rejstříky: místopisný, věcný a rejstřík českých a latinských biologických názvů. Literatura je uváděna parciálně u jednotlivých kapitol. Součástí knihy jsou i dvě původní mapy.
V nejobsáhlejším oddílu je popsána a charakterizována příroda kontinentu – fyzická geografie, geologický vývoj, vývoj zalednění, život na pevnině i život v moři. V části věnované klimatu autoři konstatují, že s ohledem na mimořádný objem ledové plochy i fyzikální zvláštnosti vody, se oteplování klimatu Antarktidy projevuje velmi omezeně a zasahuje jen menšinový Antarktický poloostrov. Pokud se týká stavu a vývoje antarktické ozonové anomálie, resp. díry, je sdělení opět potěšitelné: zhruba do roku 2010 by mohla být obnovena antarktická ozonosféra, pokud budou plněny závěry Montrealského protokolu týkající se omezování vypouštění látek poškozujících ozonovou vrstvu. Podchycen je také geologický vývoj i etapy vývoje zalednění a na velmi dobré kompilativní úrovni jsou popsány formy a podoby života na pevnině a v moři.
Musím se přiznat, Že kapitola Antarktida a člověk, ve které je P. Proškem krásně popsáno objevování kontinentu, včetně současného stavu (tabulka provozovaných vědeckých stanic z 32 zemí), mě oslovila nejvíce. Souvisí to se subjektivní reminiscencí: před více než šedesáti lety jsem téměř bez dechu přečetl knihu H. H. Houbena, nazvanou Útok na jižní pól, líčící tragické osudy výpravy Roberta Falcona Scotta, jež dosáhla jižního pólu 18. ledna 1912, aby zjistila, že na pólu již vlaje norská vlajka (Roald Amundsen dosáhl pólu 14. 12. 1911). V podkapitole nazvané Pobyt a práce jsou sumarizovány zkušenosti z pobytu, včetně toho, za jakou cenu je možné a nutné řešit vyvstalé problémy. V pozoruhodné dílčí kapitole Antarktida a Češi je podán jmenovitý přehled české vědecké přítomnosti. Jako první z Čechů je uveden Václav Vojtěch, jenž se zúčastnil expedice admirála R. E. Byrda v roce 1929. Z této účasti vytěžil knihu Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem.
Závěrečné kapitoly jsou plně věnovány české antarktické stanici, která byla vybudována v r. 2007 na ostrově Jamese Rosse. Je popsána projektová příprava, realizace, technické a přístrojové vybavení objektů. Velmi podrobně seznamují autoři s rozsáhlým programem a dosaženými výsledky českých vědců v oborech klimatologie, geologie, paleontologie, geochemie, geomorfologie, glaciologie, ekofyziologie, stressové fyziologie, ekologie a taxonomie sinic, řas, mechů a lišejníků, mikrobiologie, parazitologie mořských živočichů a experimentální fyziologie místních živočichů.
Na rozdíl od Arktidy není Antarktida trvale obydlena. Jedinými obyvateli je asi tisíc střídajících se vědců z různých zemi, mezi nimiž jsou i Češi. Díky uzavřené Smlouvě o Antarktidě jsou zde zakázány vojenské aktivity i těžba surovin až do r. 2048. Kvůli extrémním klimatickým podmínkám je těžba nerostů dnes těžko představitelná, ale v budoucnosti bude patrně možná. Lze jen doufat, že i přes narůstající zájem turistů v současnosti okolo 40 000 za rok – zůstane kontinent pouze přírodní vědeckou laboratoří otevřenou celému světu.
Je dobře, že vyšla kniha, ve které jsou nenásilným a oslovujícím způsobem spojeny individuální výpovědi tvůrců s prezentací objektivního vědeckého poznáni. Antarktidu v takto zprostředkované podobě stojí za to poznat.
Zdeněk Horký, MZ 2014/3, ročník 67, str. 91–92