1. ÚVOD
V letošním roce uplynulo 150 let od založení Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni, který byl později přejmenován na Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku. I když působnost jubilujícího ústavu se v současnosti omezuje jen na území Rakouska, tedy sousedního státu, je uvedené výročí velmi významné i pro nás, protože patří do historie české meteorologie. Je tomu tak z více důvodů:
- Na zakládání a budování ústředního ústavu ve Vídni se podstatnou měrou podíleli odborníci z Prahy;
- České země byly ještě více než půlstoletí po jeho založení součástí habsburské monarchie, a po tu dobu vídeňský ústav usměrňoval vývoj naší meteorologie, pokud šlo o činnost pozorovacích sítí i zpracování naměřených údajů;
- Ředitelé ústavu, kteří byli současně profesory vídeňské univerzity, vychovali první představitele české meteorologické vědy a praxe, a ti vyplnili citelnou mezeru, která v Čechách vznikla při zřízení ústavu následkem odchodu pražských specialistů do Vídně;
- Po vzniku ČSR jako nástupnického státu Rakousko- Uherska československá meteorologická služba navázala na činnost ústředního ústavu ve Vídni (i Budapešti). Odborné i osobní kontakty mezi rakouskými a československými meteorology se v různé míře udržovaly i v pozdějším období.
V článku věnujeme pozornost především okolnostem utváření vídeňského ústavu a jeho důsledkům pro meteorologii v Čechách a dále osobnostem, které stály v jeho čele a jejichž vědecký význam daleko přesáhl hranice Rakouska. Uvádíme také přehled oslavných akcí spojených s jubileem ústředního ústavu.
2. ZALOŽENÍ ÚSTŘEDNÍHO ÚSTAVU
Konec 40. let 19. století se v rakouské monarchii stal v mnoha směrech přelomovým obdobím. Revoluce z let 1848-1849 byla sice poražena, avšak uvolnila cestu k rozvoji kapitalismu a modernizaci státu. Podpořila společenské přeměny, které vedly mimo jiné k lepšímu využití přírodních věd v technickém pokroku. Modernizoval se i státní systém, například dvorské úřady se přeměnily v oborová ministerstva. Vznikaly nové státní úřady a instituce, jako např. geologický nebo meteorologický ústav, byly učiněny i první kroky k organizaci hydrografické služby, když v roce 1850 výnosem ministerstva obchodu bylo nařízeno pozorovat vodní stavy na hlavních tocích a zprávy zasílat vyjmenovaným úřadům.
Popud k založení pravidelné organizace meteorologických pozorování na celém území tehdejšího Rakouska dala Císařská akademie věd, založená v roce 1847, která „pokládala za svůj nejdůležitější a nejvděčnější úkol spojiti rozptýlené a porůznu účinkující síly ku společnému účelu a zaříditi pozorovací systém se zvláštním centrálním ústavem magneticko-meteorologickým“ [1].
Pro vypracování návrhu na reorganizaci meteorologických pozorování a předložení jej akademii byla zřízena komise, kterou vedl řádný člen akademie věd Karl (Carl) Kreil (1798-1862), rodák z Riedu v Horních Rakousích, ředitel Pražské hvězdárny a profesor astronomie na pražské univerzitě. Akademie návrh schválila a 18. února 1850 prostřednictvím svého kuratoria předložila ministerstvu kultu a vyučování žádost, obsahující návrh na zřízení ústřední meteorologické stanice ve Vídni, a vysvětlení, kterých přístrojů pro tuto a další pozorovací stanice bude zapotřebí.
Císař František Josef I. rozhodnutím datovaném 23. července 1851 žádosti vyhověl a povolil zřízení Ústředního ústavu pro meteorologická a magnetická pozorování s jedním ředitelem, jedním adjunktem, dvěma asistenty a sluhou. Ředitelem byl jmenován K. Kreil, jemuž byla současně propůjčena hodnost řádného profesora fyziky vídeňské univerzity. Spojení funkcí ředitele ústředního ústavu a univerzitního profesora, které se udrželo až doposud, se osvědčuje, protože ústavu vtiskuje charakter vědecké instituce. Podle usnesení akademie, které tato instituce přijala brzy po zřízení ústavu, má stálé spojení ústředního ústavu s akademií zajišťovat, aby na práci ústavu bylo pohlíženo jako na činnost akademie [7].
(Rok zřízení centrálního ústavu se zapsal také negativně do rakouských dějin. Patenty z 31. prosince 1851 byla zrušena ústava a zavládl absolutismus a rovněž v prosinci téhož roku byl Karel Havlíček Borovský za novinářskou činnost internován do Brixenu.)
Zemský magnetismus se stal náplní činnosti ústředního ústavu díky Kreilovu vědeckému zaměření, jež rozvinul po příchodu na Pražskou hvězdárnu (1838), která nevyhovovala požadavkům moderního astronomického bádání. K jeho rozhodnutí soustředit se na meteorologická a magnetická pozorování a vybudovat při Pražské hvězdárně „novou magnetickou a meteorologickou observatoř“, přispěla také první mezinárodní meteorologická konference, která se konala v roce 1838 v Göttingen. Přestože Kreil významně přispěl k rozvoji pražských meteorologických pozorování a jeho spis „Klimatologie von Böhmen“ (vydán posmrtně v roce 1865) patřil ve své době k vrcholným dílům klimatologie, největší věhlas získal geomagnetickými měřeními na různých místech monarchie, takže byl považován především za geofyzika.
Centrálnímu ústavu magneticko-meteorologickému, jenž byl prvním ústavem svého druhu na světě, ředitel Kreil přisoudil dvojí úkol:
- jako vzorový ústav provádět pozorování všech prvků meteorologie a zemského magnetismu a přispívat k podpoře a dalšímu rozvoji těchto oborů;
- provozovat pozorovací sítě v celé monarchii, vybavovat je přístroji, kontrolovat jejich činnost, plnit funkci sběrného střediska napozorovaných údajů a zpřístupňovat je veřejnosti. Kreilem zpracované ročenky ústředního ústavu byly pro svou formu, obsah a uspořádání ceněny jako publikace hodné následování.
Úkoly, které si Kreil při zakládání ústavu předsevzal, se však ukázaly jako obtížně splnitelné z důvodů finančních, prostorových i personálních. Počáteční počet pracovníků byl k zvládnutí úkolů příliš malý, státní dotace nestačily ani na vybudování pozorovacích sítí, ani na výstavbu vlastní budovy (v roce 1852 se podařilo získat nezbytné prostory v novém nájemním domě). Státním financím způsobilo těžkou ránu zapletení se Rakouska do války krymské (1853-1855), a nebýt podpory ze strany akademie věd, pozorování by zcela zaniklo; na určitou dobu bylo nutno zastavit vydávání ročenek.
Lépe než Kreilovi se v budování ústavu dařilo jeho nástupci Karlu (Carl) Jelinkovi (1822-1876), přestože do jeho funkčního období se promítly ekonomické problémy vyplývající z prohrané války s Pruskem (1866). Brněnský rodák stejně jako Kreil přešel do Vídně z Prahy, kde působil jako adjunkt na hvězdárně v Klementinu a od roku 1852 jako profesor matematiky na pražské technice. Ředitelem ústředního ústavu byl jmenován v roce 1863. Byl nejen vynikajícím vědcem, nýbrž také výborným organizátorem, kterému se podařilo získat od ministerstva vyšší dotace na početní rozšíření personálu i na provozní účely. Pro ústav byla postavena nová budova na Hohe Warte, která byla uvedena do provozu v dubnu 1872.
V roce 1865 Jelinek založil po dvouleté přípravě rakouskou meteorologickou společnost, jejímž orgánem se stal „Zeitschrift der österreichischen Gesellschaft für Meteorologie“. Časopis brzy nabyl dobré odborné úrovně a velmi přispěl k mezinárodnímu jménu ústředního ústavu [10]. Jelinek je také zakladatelem rakouské povětrnostní služby opírající se o pravidelná telegrafická hlášení a posléze vydávající denní povětrnostní mapy. Jeho zásluhou se v roce 1873 konal ve Vídni první mezinárodní meteorologický kongres, který byl v podstatě zakládajícím aktem Mezinárodní meteorologické organizace.
Dalším pracovníkem, jenž opustil Prahu a odešel s Kreilem za lepšími pracovními a existenčními podmínkami do nově zřízeného vídeňského ústředního ústavu, byl Karl Fritsch (1812-1879), pražský rodák a dlouholetý Kreilův dobrovolný spolupracovník na klementinské hvězdárně Od roku 1862 byl zástupcem ředitele ústavu. Ještě za pobytu v Čechách vynikl jako fenolog, napsal desítky vědeckých prací, mezi nimi i spis o klimatu Prahy z roku 1850, založený na meteorologickém pozorování Pražské hvězdárny.
Skutečnost, že první ředitel Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus Kreil, jeho nástupce Jelinek a místoředitel Fritsch se vyškolili v meteorologii na Pražské hvězdárně, svědčí o vysoké vědecké úrovni tohoto pracoviště [6]. Mohla by nás naplňovat radostí nad úspěšností našich předchůdců, kdyby následně nevedla k úpadku meteorologie v samotných Čechách.
3. METEOROLOGIE V ČECHÁCH OD 2. POLOVINY 19. STOLETÍ
Význam ústředního ústavu a působení jeho vedoucích činitelů je třeba posuzovat ze dvou hledisek, která v roce 1885 vyjádřil v rozsáhlém rozboru František Augustin (1846-1908), první profesor meteorologie a klimatologie na pražské univerzitě. Napsal: „Založením centrálního ústavu meteorologického ve Vídni, opatřeného dostatečnými prostředky za tím účelem, aby spravoval všeobecnou rakouskou síť meteorologickou, nastala pozorování meteorologickému v Rakousku nová aera; na stanicích dosavadních, jakož i na stanicích nových počalo se pozorovati v celém mocnářství dle jediného plánu a přístroji porovnanými a vyzkoušenými, jak nemůže se jinak díti, mají-li se pozorování z rozličných míst nalézati v souhlasu. Meteorologie v Rakousku dodělala se tím znamenitého úspěchu; dosud byla meteorologická pozorování pěstována od astronomů při hvězdárnách v zájmech astronomie a od agronomů vzhledem k polnímu hospodářství. Zařízením samostatného ústavu, určeného výhradně jenom ku pěstování meteorologie, vybavila se tato z područí astronomie a agronomie i mohla si vytknouti sama své cíle bez ohledu na potřeby a zájmy cizí…Vídeňský ústav zasluhuje plného uznání, že pod správou dosavadních svých ředitelů Kreila 1851-1862, Jelinka 1863-1876 a Hannaod r. 1877 pracemi svými, založením spolku a časopisu meteorologického přispěl nemálo k rozvoji všeobecné meteorologie“[1].
Týž autor však na jiném místě téhož článku lituje Kreilova odchodu do Vídně, protože jeho nástupci na hvězdárně neměli jeho schopnosti ani zájem. V Čechách nebylo nikoho, kdo by se opravdu zabýval meteorologií a podněcoval smysl pro meteorologická pozorování. S úplným zdarem se nesetkaly ani pokusy Výboru pro přírodovědecký výzkum Čech v Praze či Přírodovědeckého spolku v Ústí nad Labem obnovit ve větší míře meteorologická pozorování poté, co po vzniku ústředního ústavu Vlastenecko-hospodářská společnost zastavila svou činnost a rozpustila meteorologickou síť, kterou převzala Vídeň.
Čechy postrádaly metodicko-organizační středisko meteorologického výzkumu, kterým se nemohla stát pro svou polohu ani Pražská hvězdárna, jejíž sláva pominula, jakmile se zpřísnily požadavky na umístění hlavní meteorologické stanice. „Meteorologické observatorium Pražské nemůže rozvinouti náležitou činnost, jsouc velice nepříznivě umístěno na dvoře Klementina ve středu města. Měření mnohých úkazů atmosférických uprostřed kotliny Pražské, často kouřem a dýmem naplněné, jest velice pochybné“ [1]. Proto se prof. Augustin dožadoval zřízení nové meteorologické stanice první třídy anebo alespoň oddělení dosavadní stanice od hvězdárny a její přeložení na příhodnější místo, nejlépe na některé výšině v pražském okolí v náležité vzdálenosti od města. Vídeňský centralismus však nebyl myšlenkám na zřízení nového zemského meteorologického centra nakloněn, zvláště když po založení samostatného meteorologického ústředního ústavu v Budapešti v roce 1870 ztratil značnou část pozorovací sítě (41 stanic).
Založení vídeňského ústředního ústavu mělo tedy pro Čechy nepříznivé následky nejen proto, že přišly o žádané meteorologické odborníky, nýbrž i proto, že vedlo ke značné redukci pozorovacích stanic, k úpadku Klementina, i ke ztrátě naděje, že se Praha opět stane střediskem alespoň zemského meteorologického a klimatologického výzkumu, kterým již byla v době Antonína Strnada (1746-1799) a P. Martina Aloise Davida (1757-1836). Čechy měly v meteorologii oproti jiným zemím mocnářství značný náskok, nejhustší síť stanic a kvalitní řady měření, zatímco jinde se pozorování teprve zaváděla. „Počet jejich byl větší nežli počet ostatních stanic z celého Rakouska, totiž 17 z 31. Dlouho však se Čechy netěšily této přednosti, za několik let sklesl počet stanic zasílajících z Čech pozorování svá do Vídně na polovici, ze 17 na 8, kdežto v jiných zemích rakouských stále vzrůstal a po osmiletém trvání rakouské sítě meteorologické byly Čechy v ní zastoupeny již jen desetinou stanic… Čechy, jindy z prvních v zemi, kde pěstována byla meteorologie a konána pozorování meteorologická, nacházejí se tedy nyní na rovni s Dalmacií a Bukovinou!“ [1]. Změny v síti, které prováděl ústřední ústav, směřovaly k tomu, aby stanice byly rozmístěny pokud možno rovnoměrně ve všech rakouských zemích. Augustin si byl vědom toho, že redukovaná síť v Čechách nemůže stačit k podrobnému klimatologické- mu výzkumu, který potřebovalo zemědělství a jiná odvětví: „Tím způsobem jako se dosud dělo, nedosáhlo by se nikdy úplné a důkladné známosti o podnebí Čech“.
Úpadek meteorologického pozorování v Čechách nezastavilo ani vybudování dvou rozsáhlých srážkoměrných sítí v 70. letech, a to meteorologické sekce hydrografické komise vedené Františkem Studničkou (1836-1903) a Českého lesnického spolku pod vedením Emanuela Purkyněho (1831-1882). Sítě byly založeny ke speciálním účelům a nemohly nahradit pozorování meteorologická. „Takovéto rozsáhlé dešťoměrné podniky nejsou ryze meteorologické; hojné měření deště má mnohem větší cenu pro hydrologa, inženýra a polního hospodáře, nežli pro meteorologa. Tomuto záleží především na výzkumu záhady zakrývající vznik a tvoření deště, a jelikož pouhým jeho měřením nelze dosáhnouti poznání tohoto úkazu i při nejhojnějším počtu stanic deštoměrných, jest nucen vyhledávati jiných prostředků k dosažení svého cíle“ [1].
Oprávněné stezky i předkládané návrhy Augustinovy se týkaly výhradně území Čech, tedy historického území Království českého, protože na Moravě a ve Slezsku byla situace jiná. Tam soustavná meteorologická pozorování začínala právě v polovině 18. století, tedy v době zřizování vídeňského ústavu, a nebyla tam Strnadova a Davidova tradice centrální zemské stanice. Přírodozpytný spolek v Brně od 60. let rozšiřoval síť meteorologických a srážkoměrných pozorování a jeho vybrané stanice byly začleňovány do rakouské sítě [4]. Také ta se postupně stabilizovala a zvláště po odčlenění sítě v Uhrách se zvětšil počet jejích stanic. V roce 1882 bylo v Rakousku 261 stanic I., II. a III. třídy, z toho však v Čechách jen 27, kdežto na Moravě jich bylo 29 a nejhustší síť mělo Slezsko.
Navrhoval-li prof. Augustin zřízení centrální meteorologické stanice I. třídy v blízkosti Prahy, považoval tento požadavek za předstupeň k založení v podstatě samostatného českého meteorologického ústavu, protože podle jeho návrhu „by v hlavním městě Čech byla zřízena a přiměřenými prostředky opatřena Centrální stanice meteorologická, jež by měla za účel zakládati a říditi stanice meteorologické, sbírati, sestavovati a uveřejňovati pozorování vykonaná, vydávati práce na základě jejich, pěstovati klimatologii Čech se zřetelem k lesnictví a polnímu hospodářství, jakož i rozšiřovati prognosy o povětrnosti“ [1]. Je samozřejmé, že rakouská vláda na zřízení takové „stanice“, která by ohrožovala jednotu celostátní sítě a meteorologické služby, neměla zájem. Podmínky na založení národního (státního) meteorologického ústavu se sídlem v Praze nastaly až po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1919.
4. KREILOVI NÁSLEDOVNÍCI VE FUNKCI ŘEDITELE VÍDEŇSKÉHO ÚSTAVU
Po Jelinkově smrti v roce 1876 byl za ředitele ústav vybrán Julius von Hann (1839-1921), všeobecně uznávaný všestranný meteorolog, jenž se zasloužil o výstavbu sítě přízemních pozorování, zřízení stanic výškových a přebudování ústavní knihovny do odborné knihovny první třídy. Výzkumnou a pedagogickou činností, k níž patří i tvorba učebnic, a podporou mladých badatelů, např. J. Perntera, W. Traberta, H. von Fickera i našeho S. Hanzlíka zásadní měrou přispěl ke vzniku rakouské, nebo též vídeňské meteorologické školy. Přes 50 let se podílel na vydávání odborného časopisu Zeitschrift für Meteorologie [5]. Protože administrativní práce, která přinášela jeho funkce, ho omezovaly ve vědecké práci, po dvaceti letech z funkce ředitele odstoupil (1897).
Jeho nástupcem se stal znamenitý badatel a dobrý organizátor Josef M. Pernter (1848-1908), jenž se rozhodl přizpůsobit ústav požadavkům doby jednak tím, že rozšířil pro narůstající činnosti pracovní prostory, jednak tím, že budoval předpovědní službu, která prognózy předávala všem poštovním úřadům, což zůstalo zachováno až do vysílání předpovědí rozhlasem. V Hollabrunnu zřídil pokusnou stanici pro střelbu proti krupobití. Významným magnetikem ústavu byl Josef Liznar (1852-1932), který v roce 1899 přešel jako profesor na vídeňskou Vysokou školu zemědělskou. Když v roce 1904 ústřední ústav převzal od akademie věd zemětřesnou službu, změnil název na Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku (Zentralanstalt für Meteorologie und Geodynamik), který používá dodnes. Seismickým měřením na observatoři a organizaci makroseismické hlásné služby na celém území tehdejšího Rakouska se věnoval Victor Conrad.
Po Pernterově smrti v roce 1908 byl ustanoven do funkce ředitele Wilhelm Trabert (1863-1921), který převzal dobře vedený ústav. Jeho vědecké zájmy směřovaly do široké oblasti kosmické fyziky. Přičinil se o postavení magnetické observatoře v Kremsmünsteru v roce 1911, a tím o obnovení geomagnetických registrací, které musely být ve Vídni ukončeny vzhledem k zavádění pouličních elektrických vedení. Zdravotní potíže do donutily odejít na odpočinek v roce 1915.
Další vývoj ústavu, který byl dramatický, poznamenala světová válka. Pracovníci odcházeli na frontu, povětrnostní oddělení ústavu se stalo meteorologickým ústředím vojenské správy a od září 1915 měla v ústavu sídlo polní povětrnostní služba, jejímž velitelem byl prof. Felix Maria Exner, který byl v roce 1917 jmenován ředitelem centrálního ústavu. Zánik poraženého Rakousko-Uherska přivodil ústavu působícím na území současného malého Rakouska ztrátu velké části pozorovacích sítí (např. počet stanic klimatologické služby se z 335 před začátkem války po jejím ukončení snížil na 87), a i když hlavní úkoly ústavu zůstaly zachovány, špatné hospodářské poměry vedly k četným omezením činnosti. Díky Exnerovu vědeckému postavení se podařilo získat podporu zahraničních dárců. Nenormální situace trvala do roku 1924. V roce 1927 byla zřízena samostatná letecká povětrnostní služba a podřízena spolkovému ministerstvu obchodu a dopravy, ústav se ve větší míře začal zabývat humánní bioklimatologií a rozšiřoval fenologická pozorování. Po Exnerově úmrtí v roce 1930 byl pověřen řízením ústavu Wilhelm Schmidt (1883-1936), profesor Vysoké školy zemědělské. S jeho příchodem je spjato zavádění mikroklimatických výzkumných metod do práce ústavu, výzkum městského klimatu včetně znečištění ovzduší (měřicí jízdy). V roce 1935 byla sloučena geomagnetická a seismická služba do jednoho geofyzikálního oddělení. I když na ústav doléhala světová hospodářská krize, podílel se na pracích dvou Mezinárodních polárních roků (1932/33) expedicí na ostrov Jan Mayen za účelem meteorologických a magnetických pozorování.
Poté, co horlivý a pracovně přetížený Schmidt podlehl záchvatu mrtvice (1936), byl z berlínské univerzity povolán zpět do Rakouska Heinrich von Ficker (1881-1957) a v roce 1937 jmenován ředitelem ústavu. Ve funkci jej zastihla 2. světová válka, během níž po začlenění Rakouska do Velkoněmecké říše byly rakouská klimatologická služba a povětrnostní služba sloučeny s Německou říšskou povětrnostní službou (Deutscher Reichwetterdienst) a vídeňský ústav jako výzkumné pracoviště podřízen říšskému ministerstvu výchovy. (O nějakém výzkumu však nemohlo být řečí, protože kromě ředitele a místoředitele byli všichni vědečtí pracovníci povoláni k branné moci.) Veškerý klimatologický materiál bylo odevzdán do Berlína a ke konci války po četných převáženích zničen požárem na nádraží Friedrichsroda. Zachována byla jen pozorování po roce 1936. Leteckými nálety a jinými válečnými událostmi byly zničeny meteorologické a geofyzikální přístroje a některé budovy observatoří.
Poválečné poměry v Rakousku okupovaném čtyřmi vítěznými velmocemi se rychle měnily: Od srpna 1946 ústav opět převzal všechny povětrnostní služby do té doby rozdělené do okupačních zón, avšak v roce 1950 byla spolkovým zákonem založena samostatná letecká povětrnostní služba. Po odchodu H. Fickera do důchodu v roce 1953 se stal ředitelem ústavu Ferdinand Steinhauser (19047-1991), povolaný současně na univerzitu jako profesor geofyziky, když již předtím působil na Vysoké škole zemědělské jako profesor meteorologie, klimatologie a fyziky. Funkce ředitele byl zproštěn v roce 1976. Byl členem Československé meteorologické společnosti.
F. Steinhauser navázal na provozní a výzkumné trendy ústavu z předválečného období, kladl však větší důraz na přizpůsobení se potřebám praxe a lepší využití napozorovaného materiálu. Novou činností se stalo monitorování znečištění ovzduší, které provádí oddělení aerochemie. Zavádění nové měřicí a výpočetní techniky bylo obdobné jako v čs. hydrometeorologické službě. Vzpruhou ústavu bylo jeho zapojení do několika velkých mezinárodních výzkumných projektů na poli meteorologie a geofyziky, které přispělo k lepšímu vybavení jeho pracovišť. K rozvoji činností napomohla výstavba velkoryse pojatého sídla ústavu (opět na Hohe Warte) předaného do užívání v letech 1967-1973 namísto stoleté původní budovy. Vývoj rakouského ústředního magneticko-meteorologického ústavu prof. F. Steinhauser podrobně vylíčil při příležitosti jeho 125letého trvání [7]. Rozhovor s jeho nástupcem, současným ředitelem ústavu, jeho synem, prof. Peterem Steinhauserem, o jeho práci v orgánech Světové meteorologické organizaci i v ústavu otiskly Meteorologické zprávy v roce 1994 [3].
5. OSLAVY VÝZNAMNÉHO JUBILEA VE VÍDNI
Oslavy 150. výročí založení Ústředního ústavu pro meteorologii a geodynamiku se budou konat ve Vídni ve dnech 2.-4. října 2001 společně s Německo-rakousko-švýcarským meteorologickým zasedáním, označovaným akronymem DACH – MT 2001. To vyjadřuje, že jde o společnou akci Německé meteorologické společnosti (DMG), Rakouské společnosti pro meteorologii (OGM) a Švýcarské společnosti pro meteorologii (SGM), která zapadá do cyklu Německých meteorologických zasedání (DMT), z nichž poslední se konalo v roce 1998 v Lipsku.
DACH – MT 2001 bude společnou platformou německy hovořících odborníků v meteorologii a příbuzných vědách. Očekává se, že podá široký přehled o dosavadních výzkumech fyzikálních a chemických procesů v atmosféře a vzájemných působení (interakcí) mezi atmosférou a pevným či tekutým povrchem Země.
Konference časově těsně předchází konání Evropské konference o aplikacích v meteorologii (ECAM), která se uskuteční společně s Prvním ročním zasedáním Evropské meteorologické společnosti (EMS) od 24. do 28. září 2001 v Budapešti. Termín DACH – MT 2001 byl zvolen tak, aby zájemci se mohli zúčastnit všech zasedání a aby malá vzdálenost Vídně a Budapešti usnadňovala i koordinaci akcí.
Odborná část oslav bude probíhat ve dvanácti tematických okruzích (sekcích):
1. Integrované systémy
Sodar, měřič profilů, radiolokátor, družicový navigační systém (GPS).
Dálkový výzkum pomocí družic. Asimilace dat a numerická analýza.
2. Předpověď počasí: synoptika – modely – „postprocesing“
Nowcasting. Předpovědi velmi krátkodobé, krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé a sezonní, „ensemblová“ předpověď.
3. Klimatologie
Diagnóza, variabilita a předpověď klimatu. Procesy vzájemného působení v globálním klimatickém systému.
4. Variabilita a trendy ve střední atmosféře. Pozorování a výsledky modelů
5. Numerika, propojené modely atmosféra-oceán v meteorologii a oceánografii
6. Vzájemné působení atmosféra – biosféra (včetně biometeorologie)
Zemědělská, lesnická a lékařská meteorologie. Procesy na zemských površích. Regionalizace vzájemných působení.
7. Fyzika prostředí a meteorologie prostředí
Fyzika prostředí. Meteorologie prostředí včetně řízení, plánování, zajištění kvality atd. Chemické procesy, doprava atd. Pachy a jejich šíření.
8. Oběhy vody
Hydrometeorologie. BALTEX.
9. Horská meteorologie a mezoměřítkový Alpský program (MAP)
„Suchá fáze“: jevy spojené s prouděním, fén, mezní vrstva atmosféry atd. „Vlhká fáze“: oběh vody.
10. Oceánografie: variabilita klimatu
Šelfová moře. Oceán.
11. Dějiny meteorologie
12. Tropická meteorologie a vzájemné působení tropy – vnětropické oblasti
Literatura
[1] Augustin, F.: O potřebě zorganisovati meteorologická pozorování v Čechách. Zvl. otisk z Athenaea, nákladem spisovatelovým. Praha 1885. 20 s.
[2] Hanzlík, S.: Rozvoj meteorologické organisace a meteoro-logických pozorování v ČSR. In: Sborník I. Sjezdu slovanských geografů a ethnografů v Praze 1924. Praha, Geografický ústav Karlovy university 1926, s. 71-74.
[3] Interview with President of RA-VI Professor Dr. Peter Steinhauser on the occasion of his visit to Prague. Meteorol. Zpr., 47, 1994, č. 6, s. 161-162.
[4] Krška, K. – Šamaj, F.: Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku. Praha, Karolinum 2001 [V tisku].
[5] Munzar, J. a kol.: Malý průvodce meteorologií. Praha, Mladá fronta 1989. 248 s.
[6] Seydl, O.: Meteorologie na Pražské hvězdárně a v Čechách v minulosti (1752-1839). In: Hanzlíkův sborník. K sedm-desátým narozeninám. Praha, Státní meteorologický ústav, publ. ř. C, sv VI, 1952, s.13-51.
[7] Steinhauser, F.: Die Geschichte der Zentralanstalt von ihrer Gründung bis zur Gegenwart. Almanach der Öster-reichischen Akademie der Wissenschaften, 127, 1977.
[8] Pejml. K.: Poznámky k vývoji české meteorologie od nej-starších dob do roku 1919. Dějiny vědy a techniky, 18, 1985, s. 234-245.
[9] Veselý, E.: Karel Kreil zemřel před sto lety. Meteorol. Zpr., 16, 1963, č. 1, s. 21.
[10] Veselý, E.: Sto let rakouské meteorologické společnosti. Meteorol. Zpr., 18, 1965, č. 6, s. 182-183.
Karel Krška, MZ 2001/4, ročník 54, str. 114-118