Nechci se chlubit, že bych měl tehdy zájem o meteorologii, dělal jsem to spíše z důvodů doplňků kolokvií, která se mi zdála z těchto před­mětů snadnější.

A to jsem ještě záviděl kolegům ze studií, kteří chodili na smíchovskou stanici a tam propočítávali pozorování jednotlivých stanic a měli podle mého domnění určitou „pro­tekci” při zkoušení. Ovšem přiznávám, že kolokvium bylo snadné a vždy musela z něho býti známka výborná pro osvobození od kolejného, které kupř. činilo 31 K 50 h. Nebylo to moje první setkání s meteorologií, neboť již na obecné škole v mém rodišti Stadleci pan řídící učitel Papač měl na školní zahradě postavený dešťoměr, který byl předmětem pozorností nás kluků. Bylo to v letech devadesátých. Jak byla tehdy organisována meteorologie, není mi známo, ale že se opírala hlavně o školy, je zcela jisto.

Dlouho jsem potom o meteorologii nezavadil, ani když jsem učil na tehdejších středních školách, kde stanic nebylo a meteoro­logii se vůbec neučilo. Tak tomu bylo i v Českých Budějovicích, kam jsem přišel na reálku v r. 1911. Jak jsem se později dověděl, prováděl a zpracovával meteorologické záznamy v Čes. Budějo­vicích profesor německé reálky Frant. Weyde od r. 1886 s pravi­delností a velikou pečlivostí. Také je uveřejňoval jednak ve zvlášt­ních samostatných spisech za léta 1886—1900 a 1901 — 1910, jednak pravidelně otiskoval pozorování za jednotlivé měsíce i vý­roční zprávy v tehdejším Budweiser Zeitungu. Stanici měl ve vlastním domě v Gymnasiální ulici čís. 21, vypravenou jednak přístroji oficiálními, jednak vlastními, k nimž patřil na prvním místě Fortinův tlakoměr (který mi později daroval), dvě větrné korouhve na střeše a to s jednou růžicí směrovou v průjezdu domu a jednou ve vlastní ložnici, aby mohl sledovati správný směr větru, který v ulicích města je těžko zjistitelný. A snad také proto, že při svém věku 80 let mu toto zařízení jeho práci usnad­ňovalo podobně, jako koule různé váhy vystrčené daleko z okna na dlouhých tyčích mu usnadňovaly zjišťování síly větru.

Nebylo divu, že při svém věku a po 351eté záslužné práci honorované roční odměnou 50 k. rakouských měl v úmyslu se této činnosti vzdáti a oznámil to v roce 1919 tehdejšímu nově budovanému Státnímu meteorologickému ústavu v Praze v čele s Dr. Rudolfem Schneiderem, který se vrátil z rakouského Ústřed­ního ústavu meteorologického ve Vídni a působil jako docent meteorologie a klimatologie na české vysoké technické škole v Brně. Tehdejší celý personál ústavu tvořili Ph.C. Alois Gre­gor, Dr. Em. Hof, Dr. Gustav Svoboda. Toho roku také přišla na Národní výbor v Čes. Budějovicích výzva SÚM v Praze k vyhle­dání nástupce prof. Weydeho. Chodila po různých školách, poli­cejních strážnicích, hasičských sborech a jiných institucích a nikdo se nechtěl po různých výmluvách stanice nově ujmouti. Přišla i na reálku, kde jsem tehdy působil jako profesor matematiky a fysiky, a mně jako „odborníku” výzva předána k vyřízení. Bylo mi hanbou jako českému profesoru při budování nové vlasti odmítnouti další vedení stanice, když ji před tím vedl 35 let německý profesor za roční honorář 50 k. r. Jen v duchu jsem měl obavu, zdali to také tak dlouho vydržím – 35 let – jako můj předchůdce a při jeho věku 84 let. Příroda mě odměnila, 38 let mám pozo­rování za sebou a 84 let teprve na mě čeká.

Horší bylo obstarati zástupce pozorovatele. Jedním z nich byl školník a druhým jeden z mých žáků snad ze zájmu, spíše však aby se zavděčil a že bydlel v téže ulici. Že stanice budila pozor­nost žáků, je samozřejmě, ale také, že přístroje „nutily” dělati záznamy neodpovídající povětrnostním úkazům přírodním, nýbrž jejich přirozenému, mladistvému, bujnému temperamentu. Ne­věděl jsem ovšem tehdy, že se tu a tam najde i mezi žáky zájemce o přírodní úkazy. Tak na gymnasiu ve Strážnici na Moravě konal pravidelná pozorování studující Alois Gregor a ta byla uváděna jako vzor pro ostatní pozorovatele. To byl ovšem vzácný přiklad. Netušil jsem, že budu míti jednou možnost poznati a spolupracovati s jedním z našich budovatelů československé meteorologie.

Poněvadž obsluha stanice a její kontrola byla obtížnou (byla vzdálena od mého bytu 20 min.), přeložil jsem stanici s vědomím Státního ústavu meteorologického v Praze do Stechrova mlýna v Litvínovicích u Čes. Budějovic od července 1921. Zde jsem větší část roku od března do října bydlel a mohl být sám pozo­rovatelem i správcem stanice a kromě toho mlýn byl v neustálém provozu denním i nočním a na pozorovatele jsem vychoval zaměstnance podniku, stárka a mládky, i vlastní syny. Poněvadž prof. Weyde ještě při svém dobrém zdraví a věku přes 80 let současně vedl pozorování v Čes. Budějovicích až do června 1924, bylo možno učiniti srovnání hlavních meteorologických prvků z obou stanic. Stanice v Litvínovicích byla postupně vybavena jako stanice prvního řádu 5 samozapisujícími přístroji, barografem, thermografem, hygrografem, ombrografem a heliografem. Z počátku sloužila stanice pouze jako klimatická, od roku 1921 jako předpovědní s denním telegrafováním. Od r. 1927 byla zapojena do letecké služby jako vedlejší letecká hlídka, když nebylo možno najiti na poštovním úřadě zaměstnance, který by tuto službu spolehlivě a včas vykonával. Později stanice fungo­vala jako hlavní letecká hlídka až do prosince 1938, kdy tato služba přešla na státní letiště v Plané. Stanice do té doby vyko­návala vedle služby klimatické, předpovědní a letecké při pravi­delné dopravě, také službu příležitostnou při leteckých soutě­žích celostátních i zahraničních. Měla službu kupř. i při zná­mém Nobilově letu na severní pól, při kterém Nobilova vzdu­choloď nedbající výstrahy blížící se bouřky do směru letu, ztra­tila v bouřce nad Slezskem orientaci a vrátila se nad Brno, kde se teprve zapojila na orientaci letecké služby československé a pokračovala ve správném směru.

Litvínovická stanice také na požádání zahraničních letadel směřujících podél Dunaje na asijský Dálný východ podávala prostřednictvím českobudějovického goniometru zprávu o stavu tlaku vzduchu redukovaném nejen na 0 °C, ale i na hladinu moř­skou z důvodů výškové orientace letadel při přeletu Alp.

V letech 1928—1931 pokoušel se Státní ústav meteorologický zpracovávati podnební statistiku „Prováděním záznamů meteoro­logických pozorování na děrné štítky”, do něhož byla zapojena také stanice litvínovická. Bylo od toho později upuštěno, poně­vadž pozorovatelé nevěnovali patrně potřebnou pozornost jak děrování, vyžadujícímu přesnou kontrolu, tak i zacházení s děro­vanými štítky.

Meteorologické stanici v Litvínovicích se dostalo od Státního ústavu meteorologického značného počtu uznání za dobrou službu a její záznamy byly uveřejňovány v tzv. Měsíčních pře­hledech povětrnostních. Kopie zpráv byly posílány také zemské­mu hygrografickému oddělení v Praze. Avšak krajské město České Budějovice z meteorologických map vymizelo a místo něho se objevila malá vesnice s německou většinou – Litvínovice.

Poněvadž za německé okupace byl správce stanice po celou dobu války – až na tři měsíce – v koncentrácích a věznicích internován jako rukojmí, propočítávala měsíční záznamy manželka prof. Jar. Maňáka, Marie Maňáková od počátku války až do doby jejího vlastního zatčení s celou rodinou v září 1942 jako rukojmí za syna; potom až do konce války vedl, a zpracovával záznamy ředitel škol v. v. Rudolf Jelínek. Podepsaný však po celou dobu války byl v písemném spojeni jak se stanicí, tak i s tzv. Ústředním ústavem meteorologickým. Po válce se zase ihned ujal pozorovatelství i správcovství, a poněvadž přesunem majet­kových poměrů nebyla naděje udržet stanici na původním místě v Litvínovicích, byla stanice přenesena na městskou vodárnu v Českých Budějovicích, kde, jak možno doufati, bude již trvale udržena. Jsou pro to všechny podmínky, tj. trvalá denní, noční i sváteční služba, vzájemnost mezi službou vodárny a jejím vede­ním a jejími zaměstnanci, kteří dnes po dvanáctileté službě si uvědomují význam stanice jak pro vodárnu, tak i pro veřejnost, a její udržení od počátku zrodu v Čes. Budějovicích r. 1886 po všecku další dobu budoucí, neboť její význam s jejím trváním dále poroste.

Jakého významu dosahují meteorologická zvv. dlouholetá data stanice, dokazuje právě stanice českobudějovická, neboť její data byla podkladem pro budování letišť v Plané nad Vltavou, ve Vrátě u Čes. Budějovic, původního plachtařského letiště na Dlouhém vrchu u Dubičného a nově budovaného letiště u Hosína, pro výstavbu zimního stadionu a později rozšířeného o mra­zírnu, při budování teplárny a parovodů a srovnávání spotřeby páry v závislosti na počasí, měření prašnosti v závislosti na směru a síle větrů, pro hygienickou výstavbu města a zřizování prů­myslových podniků a nových sadů na Dlouhé louce, pro soud a dopravní inspektorát při zjišťování vlivu počasí na dopravní nehody, jako je stav půdy, viditelnost apod., při zjišťování škod národních podniků jak velkými mrazy, tak abnormálními vedry, pro státní pojišťovnu při zjišťování škod všeho druhu, pro vojen­skou správu, finanční referát, odbor MNV pro služby veřejnosti apod. Všecka data má správce stanice zpracovány jak statisticky, tak graficky od r. 1886 až do nynější doby.

Jestliže jsem zpočátku vzpomenul na studujícího gymnasia ve Strážnici, Aloise Gregora, který průkopnickou cestou se probo­joval od popelky – meteorologie tehdy opomíjené na středních školách přes počáteční budovatelské úsilí československé meteo­rologie až k jejímu vybudování jako zástupce nezapomenutel­ného ředitele Státního ústavu meteorologického prof. Dr. Rud. Schneidera a potom jako ředitel Hydrometeorologického ústavu a konečně universitní profesor meteorologie a klimatologie, vzpo­mínám dnes i na první osobní setkání s dnešním pětašedesátiletým jubilantem, Dr. Aloisem Gregorem. Bylo to krátce po první světové válce a v počátcích budováni československé meteorolo­gie, když přijel resp. přišel pěšky na nově budovanou stanici v Litvínovicích (nechci říci na inspekci) mladíček a vzpomínám, že v kopřivovém kabátě, jakými nás ošacovalo za války Rakousko, a představil se jako úředník Státního ústavu meteorologického v Praze. Hned mě zaujal svou líbezností, ale také rozhodností a oddaností pro svůj obor. Jestliže jsem se od té doby stýkal s jubilantem přímo v Praze častěji, prvotní můj dojem se jenom zesiloval a v posledních letech dotvrdil i jinými vzácnými osob­ními vlastnostmi, které nás spojily ve vzácné přátelství. Jestliže jsem vytrval přes všecky životní svoje události, ať dobré či těžké, byl mi jubilant v oboru meteorologie zářným, ovšem nedostižným vzorem, takže jsem v tomto oboru až do dnešního dne vytrval. Jestliže se prof. Dr. Alois Gregor stal od trpělivého pozorovatele na stanici ve Strážnici generálem meteorologie od píky, přeji mu, aby příroda sama mu dala odměnou za to, že se jí tak věnuje, plné zdraví a dlouhý věk a nad to, aby nejen mimo rodinu, ale i ve vlastní rodině vychoval ne jednu, ale více generací meteoro­logických, jako bývaly slavné staročeské cechy mydlářské, mědikovecké, plátenické a jiné.

Nakonec se omlouvám jubilantovi za to, že jsem pracoval jenom v úzkém oboru meteorologie, jak naznačeno, a nemohl se věnovati jí i v jiných oborech podle častěji projeveného přání jubilantova, sám jsa jinak plně zaměstnán až do svého nynějšího věku v jiných oborech.

Jaroslav Maňák, MZ  1958/1, ročník 11, str. 25–26