Ve Skotsku při cvičném seskoku z upoutaného balonu ho ale přilba zranila na hlavě, a tak ho v této akci dne 27. 5. 1942 nahradil Jan Kubiš.

Osudy těchto parašutistů jsou jistě dobře známé. Karel Svoboda pak seskočil v Moravskoslezských Beskydech v září 1944 v šestičlenném výsadku při operaci Wolfram. Tento výsadek měl velkou smůlu. Piloti nenašli Lysou horu a výsadek tak seskočil na neznámém místě. Karlovi se dokonce ve dveřích letadla vzpříčila radiostanice, tím se seskok časově „rozladil“ a šestice výsadkářů se na zemi nikdy nesešla! „’Náš“ Karel bloudil, nakonec zakopal bojový materiál i radiostanici a už zapět dní byl dopaden. Gestapo z něj sice vymlátilo informaci, kde materiál zakopal, ale hesla, kódy a nic dalšího o velikosti a plánech výsadku z něj nedostalo. Byl poslán do koncentračního tábora Flosenbürg, kde nakonec přežil i pochod smrti. Osvobozen byl v dubnu 1945 americkou armádou a kvůli celkové zesláblosti se léčil nejprve v americké vojenské nemocnici a poté v Praze. Začátkem roku 1946 byl povýšen na podporučíka. Po dobrovolném odchodu z armády pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničí a v roce 1948 byl z tohoto místa propuštěn. Poté pracoval jako radista na letišti v Praze-Ruzyni a následně v Hydrometeorologickém ústavu v Komořanech až do svého důchodu. A až do své smrti byl sledován StB.

Karla Svobodu jsem nejprve na podzim v roce 1958 poznal jako radistu na pražském ruzyňském letišti a pak jako dlouholetého asistenta výzkumu v Komořanském zámečku. Byl znám svým velmi úhledným písmem a pečlivým vedením meteorologických údajů v době, kdy vše se zapisovalo a ukládalo do záznamů ručně. Počátkem šedesátých let byl dokonce pokladníkem ZV ROH (pro nepamětníky – Závodní výbor Revolučního odborového hnutí) a spolu s tehdejším předsedou Josefem Vránou velmi kulantně financovali výstavbu sportovního areálu pod zámečkem u Vltavy. Pokud někoho napadne, že jsme vlastně kolaborovali s totalitním režimem, pak mu musím dát za pravdu – ano – takoví jsme byli!

Karel Svoboda zemřel v roce 1982 a na jeho poměrně skromném, ale velmi důstojném pohřbu v Malé obřadní síni krematoria na Vinohradech tvořili Karlovi meteorologičtí kolegové významnou skupinu.

Ani jeden z těchto dvou hrdinů se svými osudy nikdy nechlubil – vždyť přece hrdinové mlčí! Pozorní čtenáři možná poznali, že se mi do těchto střípků tak trochu pletou názvy starých filmů. A co se týče Karla Svobody, tak se dokonce zdá, že ve svém svědomí pociťoval určitou vinu! Pocházel totiž z okolí Lidic a rodina na jeho statečný boj doplatila obětí nejvyšší!

Vladimír Vondráček, MZ 2012/3, roční 65, str. 95–96