Již v době svého působení na střední škole se věnoval vědecké práci a výkladem matematické a geometrické podstaty map se snažil přiblížit zeměpiscům opomíjený obor kartografie. Poznal nedostatky zeměpisného bádání a rozhodl se dát mu přesné pracovní metody. R. 1922 se habilitoval pro obor matematické geografie a kartografie a po třech letech byl jmenován mimo­řádným a r.1931 řádným profesorem těchto oborů.

Prof. Šalamon došel ve své práci k teoretickému zvládnutí kartografie a stykem s tehdejšími představiteli české geografie, prof. Jiřím Danešem a Václavem Švamberou, přešel na otázky týkající se užití matematiky a geometrie v nejrůznějších geogra­fických problémech. Svou tvůrčí prací se zaměřil na rozvíjení kartometrických metod, využití topografického obsahu map a zobrazení nejrůznějšího geografického materiálu na tematic­kých mapách. Metody kartometrické analýzy přivedly ho od aktuálních problémů moderních map ke kritice starých geogra­fických map po stránce zeměměřičské i kartografické. Zásady této kritiky uplatnil při edici Monumenta cartographica Bohemiae (1938), jejímž byl spoluredaktorem. Příprava atlasu repub­liky československé a zpracování tematických map mu bylo podnětem k zavádění kolektivního počtu při vyhledávání typic­kých charakteristik, kterých prakticky využil ve své původní práci „Závislost středních ročních srážek na zeměpisné poloze míst.”

Přátelství s prof. dr. Václavem Láskou silně ovlivnilo jeho další vědeckou činnost a přivedlo ho ke geofyzice a jejím problé­mům. Přehled a organizační smysl prof. Šalamona se uplatnil při založení a budování Státního ústavu geofyzikálního v r. 1920, kdy se stal přímým spolupracovníkem prof. Lásky. Zpočátku se stala předmětem jeho zájmu gravimetrie, později přešel k dalším geofyzikálním oborům, seismice a zemskému magnetismu. V r. 1927 byl jedním z organizátorů generálního shromáždění. Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální v Praze a má značný podíl na jeho úspěšném průběhu. Prof. Šalamon se stal po od­chodu Láskově do výslužby r. 1933 jeho nástupcem a ředitelem Státního ústavu geofyzikálního, jehož růst, bohatá publikační i vědecká činnost byla podmíněna usilovnou organizační prací Šalamonovou, kterému se podařilo udržet činnost ústavu až do r. 1942. Po osvobození r. 1945 se opět ujal své funkce a vedl ústav až do r. 1950.

V geofyzice se prof. Šalamon věnoval vyhledávání nových metod při vyhodnocování gravimetrických a geomagnetických měření. Rovněž zde dokázal, že lze při vyšetřování získaného materiálu s úspěchem použít metod grafické statistiky a kolek­tivního počtu k získání typických charakteristik.

Prof. Šalamon navázal na vědecké snahy Karla Kořistky a Václava Lásky, jejich metody dále zpracoval a ukázal svým následovníkům nové cesty, které budou oporou jejich vědeckého snažení. Jeho dílo došlo u odborných pracovníků plného uznání pro svůj srozumitelný a přesný způsob výkladu. Stejně pečlivě jako tištěné práce připravoval i své přednášky, které se vyznačují jasnou a logickou stavbou i v nejobtížnějších partiích přednášené látky. Prof. Šalamon, který byl donedávna vedoucím katedry kartografie a fyzického zeměpisu, koná ještě dnes speciální před­nášky pro zeměpisce i geofyziky. Svým posluchačům i vědeckým pracovníkům, kteří konzultacemi s ním si ujasňují svoje názory, je vždy ochotným rádcem.

Celoživotní rozsáhlé dílo prof. Bedřicha Šalamona v geografii i geofyzice si zasluhuje plné úcty a uznání.

Dr. Rudolf Koubek, MZ 1960/3-4, ročník 13, str. 53