Československý meteorologický rekord středoevropský dosud nepřekonaný (1897)
Móda držitelů rekordů nás svádí k tomu, abychom se i v meteorologii pochlubili prvenstvím. Jsou to největší srážky za 24 hodin; rekord nepředstižitelný je velice starého data. Je to déšť v Nové Louce v Jizerských horách dne 29. VII. 1897, který vydal 345 mm za den. Ačkoliv jest ve střední Evropě na tisíce stanic, které měří srážky už po desetiletí, odnikud nebylo ještě hlášeno, pokud je nám známo, číslo vyšší. Je zajímavo, že Nová louka má roční úhrn srážek okolo 1200 mm, kdežto ve střední Evropě jsou místa (v Alpách), kde spadne ročně až 3000 m deště. A přece je nositelem 24hodinového rekordu Nová Louka. Déšť, který se stal takto památným, se vyskytl v souvislosti se známou povodňovou situací poruch na trati Vb, které jdou ze Středozemního moře na severovýchod přes Alpy a jsou u nás známy jako nositelé nejvydatnějších a nejdelších dešťů, t. zv. krajinných. O těchto situacích bude ještě řeč ve vhodné chvíli v těchto zprávách.
Evropský rekord z novější doby spolehlivě ověřený činí podle Hanna 465 mm v Ripostu na Sicílii zaznamenaný dne 17. XI. 1908.
Světový rekord srážek za 24 hodin ovšem nebudeme moci nikdy překonat, neboť činí 1168 mm za den v Baguio na Filipínách dne 14. 7. 1911. Takové hodnoty dosáhne opravdu jen déšť tropický. Vždyť je to číslo rovnající se celoroční dávce srážek např. právě ve zmíněné vlhké horské Nové Louce. Ani si nepřejeme, aby se kdy u nás takový rekord vyskytl, neboť by to byla nepředstavitelná katastrofa. Vždyť i náš rekord v Nové Louce měl tehda vzápětí katastrofální škody.
Meteorologické drobnosti, MZ 1947/2, ročník 1, str. 47
Nejstarší zobrazení plošného rozložení srážek na Moravě a ve Slezsku (1881)
V dějinách moravské meteorologie zaujímá významné místo zasedání Moravsko-slezského lesnického spolku, sekce Zemědělské společnosti, které se konalo ve Frýdlantu nad Ostravicí v roce 1880. Na něm Johann Jackl, vrchní Iesmistr z Kroměříže, inicioval podle vzoru z Čech rozšíření meteorologických měření a pozorování, zvláště srážek, také na Moravě a ve Slezsku. Pro zakládání stanic získal podporu olomouckého biskupství i šlechty a jeho snahy uvítala také státní administrativa, jež se připravovala na regulaci řek. Proto byla v Přírodozpytném spolku sídlícím v Brně vytvořena meteorologická komise, s níž spolupracoval kromě jiných Moravský zemský stavební úřad. Komise si vytkla za úkol organizovat pozorování a zveřejňovat jeho výsledky.
Největší historická průtrž mračen 25. – 26. května 1872 v Českých zemích s následnými povodněmi v povodí Berounky a vznikem Mladotického hrazeného jezera
Bouřkové průtrže mračen v posledních hodinách 25. 5. 1872, trvající místy s bezdeštnými přestávkami až přes půlnoc následujícího dne, postihly neobvykle rozsáhlou oblast asi 500 km2 západně od Prahy vymezenou přibližně městy Plzní, Příbramí, Berounem, Louny a Karlovými Vary. Podle historických pramenů způsobily nejničivější náhlou přírodní pohromu na území ČR za posledních nejméně 500 let s 337 oběťmi na lidských životech při následných katastrofálních povodních na dolní Berounce a jejich přítocích a částečně v povodí Ohře. V důsledku sesuvu svahů vzniklo na Mladotickém potoce u obce Odlezly (okres Plzeň-sever) hrazené jezero jako jediné s dobou vzniku v posledních tisíciletích na našem území.
Ohlédnutí za jedním z největších hydrometeorologických extrémů 19. století (1813)
V souvislosti s velkými povodněmi, které začátkem června 2013 zasáhly ČR, zejména povodí Labe, nás napadlo přispět k oživení povodňové paměti připomenutím extrému z roku 1813 vzhledem k jeho 200. výročí. V českých zemích bylo tehdy povodí Labe v Čechách postiženo sice jen okrajově, avšak v povodí Moravy a zejména Odry se jednalo o mimořádné přírodní katastrofy.
Výjimečnými srážkami a následnými povodněmi byly tehdy zasaženy rozsáhlé oblasti sousedních zemí střední Evropy, především dnešního Slovenska a Polska. Na historické povodně v srpnu a září 1813 na Slovensku a Východní Moravě již upozornila na stránkách Meteorologických Zpráv B. Horváthová (2001). Těžiště jejího poutavého článku s bohatými literárními odkazy (55 citací) se týká dokumentace této katastrofy na slovenském území. Nejvíce přírodní pohroma postihla povodí
Meteorologické publikace královského astronoma Antonína Strnada (1746-1799)
23. září 1999 uplynulo 200 let od úmrtí průkopníka české meteorologie Antonína Strnada, jehož význam byl podrobněji nastíněn na stránkách Meteorologických zpráv před třemi lety v souvislosti s 250. výročím jeho narození [6], Doplňkem byl příspěvek o Strnadově popularizaci názorů G. Toalda u nás [7], V tomto navazujícím článku bychom chtěli především připomenout jeho odkaz v podobě pozoruhodného souboru meteorologických publikací z let 1775-1795.
Meteorologická pozorování Karla ze Žerotína z let 1588–1589 a 1591
K nejdůležitějším pramenům o počasí a podnebí v Evropě koncem 16. století bezesporu patří meteorologická pozorování Tychona Brahe na ostrově Hven z let 1582-1597, jež se mj. stala podkladem pro rekonstrukci počasí a synoptických situací v západní Evropě od května do října 1588, kterou provedli K. S. Douglas, H. H. Lamb a C. Loader v souvislosti s rozhodujícími námořními bitvami mezi španělskou a anglickou flotilou o nadvládu nad mořem
Několik poznámek k nejstarším denním pozorováním počasí na území České republiky v letech 1533-1545
Denní záznamy o počasí jsou jedním z nej významnějších zdrojů informací pro rekonstrukci klimatu v období před začátkem přístrojových pozorování. V mnoha případech významně doplňují a zpřesňují písemné zprávy o počasí z narativních pramenů. Nejinak je tomu i při rekonstrukci klimatu v Českých zemích, kde denní záznamy počasí Jana z Kunovic z let 1533-1545, o nichž referuje Munzar [6] na stránkách tohoto časopisu, jsou unikátním materiálem.
Tadeáš Hájek z Hájku a jeho denní meteorologická pozorování v letech 1557-1558
Písemné historické prameny o počasí a příbuzných jevech patří k důležitým zdrojům informací pro rekonstrukci klimatu našeho tisíciletí. Oproti středověku, kde jsou údaje o povětrnostních jevech spíše sporadické a časově nerovnoměrně zastoupené, roste výrazně jejich počet v 16. století. Souvisí to s celkovým společensko-ekonomickým vývojem v tomto století, kdy nové racionální způsoby hospodaření na šlechtických i církevních velkostatcích se opíraly o výsledky exaktních věd. Majitelé panství se snažili co nejvíce využívat půdní fond, odvodňovali bažiny a budovali rybníky.