V roce 1973 vyslovili chemici Frank Sherwood Rowland a Mario Molina teorii, podle které atomární chlor uvolňovaný z chlorofluorokarbonů (CFC) působením ultrafialového záření ve stratosféře, může pomocí procesů podobných katalytickým rozkládat ozon a tím poškozovat ozonovou vrstvu. Tato teorie byla zpočátku terčem kritiky, zejména ze strany chemických průmyslových kruhů, jejichž ekonomické aktivity byly založeny právě na využívání CFC. Postupně se ale stále více ukazovalo, že tato teorie je správná a CFC představují reálné riziko pro stav ozonové vrstvy. Na základě těchto zjištění byla v roce 1985 podepsána Vídeňská konvence o ochraně ozonové vrstvy. Šlo o rámcovou dohodu, bez konkrétních závazků na redukci emisí CFC. V platnost vstoupila po ratifikaci ve 20 zemích 22. září 1988 a do současnosti ji ratifikovalo 197 států, tedy prakticky všechny členské státy OSN.
Definitivní experimentální potvrzení Rowlandovy a Molinovy teorie přišlo v roce 1985, kdy odborníci z British Antarctic Survey, Joe Farman, Brian Gardiner a Jonathan Shanklin, detekovali výraznou redukci ozonu nad stanicí Halley Bay v Antarktidě a ta byla navíc nezávisle potvrzena odborníky z NASA pomocí satelitních měření. Toto markantní snížení množství ozonu v oblasti tzv. ozonové díry vedlo k potřebě realizace konkrétních kroků zaměřených na redukci emisí CFC. Navíc množství ozonu postupně začalo klesat nejen v antarktické oblasti, ale i v mírných zeměpisných šířkách obou polokoulí. Výsledkem politických jednání byla mezinárodní dohoda, která byla podepsána 16. září 1987 v Montrealu a která poprvé kvantifikovala požadavky na snižování emisí látek poškozujících ozonovou vrstvu. Tato dohoda je známa pod názvem Montrealský protokol. Od jejího podpisu tedy nedávno uplynulo 30 let.
Montrealský protokol vstoupil v platnost 1. 1. 1989 a do současnosti ho ratifikovalo rovněž všech 197 členských států OSN. Z tohoto pohledu jsou Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy a Montrealský protokol první univerzálně ratifikované dohody v historii OSN.
Montrealský protokol představoval ve své době „maximum možného“, ale ještě zdaleka nezaručoval účinnou ochranu ozonové vrstvy v takové míře, jak bylo třeba. Postupně ovšem bylo přijato několik jeho revizí a dodatků. Mezi ty podstatné dodatky patří zejména Londýnský (1990), Kodaňský (1992), Montrealský (1997), Pekingský (1999) a dodatek z Kigali (2016 – ještě nevstoupil v platnost). Lze konstatovat, že teprve kodaňský dodatek z roku 1992 znamenal takové zpřísnění emisí CFC a dalších látek poškozujících ozonovou vrstvu, které mohlo vést k její postupné regeneraci v průběhu 21. století.
Montrealský protokol a jeho dodatky postupně vedly k náhradě nebezpečných CFC (chlorofluorokarbony) méně nebezpečnými HCFC (hydrochlorofluorokarbony). I ty jsou ale postupně nahrazovány sloučeninami typu HFC (hydrofluorokarbony). HFC neobsahují chlor, nejsou tedy nebezpečné pro ozonovou vrstvu, jsou to ale silné skleníkové plyny. Přitom jsou stále používány ve velké míře (např. HFC-134a v automobilových klimatizacích). Jejich redukcí a náhradou za méně skleníkově aktivní sloučeniny se zabýval např. dodatek z Kigali (2016). Je zde tedy vidět celkem jasné propojení problematiky ochrany ozonové vrstvy (Montrealský protokol a jeho dodatky) a problematiky ochrany klimatu (Kjótský protokol, resp. Pařížská dohoda).
Výsledky Montrealského protokolu a jeho dodatků jsou nesporné a jasně měřitelné. K největšímu poškozování ozono- vé vrstvy docházelo v 90. letech 20. století. Od té doby koncentrace reaktivního chloru ve stratosféře zvolna klesají, množství ozonu v mírných šířkách obou polokoulí zvolna roste a i rozsah a hloubka každoroční ozonové díry nad Antarktidou začaly vykazovat klesající trend. Návrat ozonové vrstvy do jejího přirozeného stavu ale i tak potrvá ještě několik desetiletí, a lze ho předpokládat někdy ve třetí čtvrtině 21. století.
Už dnes lze ale konstatovat, že Montrealský protokol se stal dosud nejúspěšnější globální dohodou podobného typu.
Ladislav Metelka, MZ 2018/2, roč. 71, str. 38