Kdo dál, kdo výš, kdo rychleji, to jsou závody. Nejvydařenější jsou ty, při nichž padají rekordy. Těch je více druhů: halové, osobní, národní, světové a jiné. Také jaro, léto, podzim a zima jsou vydařenější, když přinášejí rekordy. Nejoblíbenější jsou denní rekordy teploty vzduchu, které s radostí oznamují komerční televizní stanice, a veřejnoprávní televize nemůže zůstat pozadu. Zvláště letos v únoru byly svědomitě ohlašovány a zmiňovány i tehdy, když se nevyskytly, přestože se očekávaly. Škoda. (Kolik posluchačů ví, že tzv. rekordy se týkají jen jednotlivých konkrétních dní v roce?)
Naštěstí pozorovací řady některých meteorologických stanic jsou tak krátké, že k tomu, aby vzniklo nové absolutní denní minimum teploty vzduchu, nebo nové absolutní denní maximum teploty vzduchu není moc zapotřebí. Dokonce na stanicích, které teprve pozorovat začínají, je každá nejnižší teplota naměřená v noci a každá nejvyšší teplota naměřená přes den hodnotou rekordní, a tedy mediálně vítanou.
Jakmile v uplynulé zimě více přituhlo, hodně bylo omíláno české a československé absolutní minimum teploty vzduchu 42,2 °C, naměřené 11. února 1929 na klimatologické stanici v Litvínovicích. (Je zajímavé, že se nikdo z televizních redaktorů či moderátorů nezeptal, jak se změřilo rtuťovým teploměrem, když rtuť, jak známo, tuhne při –39 °C.). I z hlasu meteorologů bylo možno vycítit lítost nad tím, že se letos teplota při nočním poklesu Zastavila poněkud předčasně a litvínovický rekord nebyl překonán.
Slovenské absolutní minimum teploty vzduchu –41,0 °C zjištěné na stanici VígIaš, Pstruša pochází z téhož dne jako minimum české. Nedá mi nepřipomenout konstatování profesora Mikuláše Končeka, že kdyby v té době už fungovala stanice Erdúdka (nyní Oravská Lesná), že by minimum bylo ještě nižší. Myslel tím samozřejmě teplotu naměřenou v regulérní staniční síti.
Dnes je situace jiná: objevili se lovci mrazů. Jsou to čmuchalové, kteří v horských oblastech hledají v ploché sníženině dolík s přikrčenou teplotou, kterou by mohli omráčit svět. Mají smůlu, jelikož mimořádně tuhá zima 1928/1929 je dávno za námi, tak že podobná slídění během ní už nelze zopakovat.
Klimatologové vědí, že absolutní extrémy delších řad nemůžeme odvozovat nebo zpětně doplňovat. A moudří prognostici také nikdy rekordy nepředpovídají, protože vědí, že vznikají souhrou mnoha příčin, zpravidla nepostižitelných.
Je dobře, že některé novináře hejna rekordů neomámila a nepřiplavila o kritický pohled na věc. Důkazem je názor Zbyňka Petráčka, redaktora Lidových novin, který napsal:
Jakmile udeří opravdu silné mrazy, nastává sezona „lovců rekordů“. Ve vzácné shodě postupují média, amatérští meteorologové, ba i státní ústav. „Mrazy překonaly rekordy všech stanic na Vysočině“, „Historický rekord –42,2 °C nepadl“, tak zní titulky dnešních dnů. Jaký to má smysl? Na to už se lidé moc neptají.
Pro média je smysl jasný, neboť rekordy prodávají noviny a tituly s čísly mají svůj půvab… Pro vědce by měly rekordy význam v pražském Klementinu, kde se měří už 237 let. To už je slušná řada. Jenže nelze jen tak srovnávat údaje naměřené v éře nedlážděných ulic a koní s čísly z doby, kdy technologický rozvoj dělá z velkoměst „tepelné ostrovy“. A jaký smysl mají mrazové rekordy stanic na Vysočině, které fungují jen 23 let? Mluvčí hydrometeorologického ústavu prohlásil, že kdyby se na Kvildě měřilo už v únoru 1929, naměřili by –50 °C. To je logika „kdyby byly někde ryby“. Kdyby měl v roce 1936 Jesse Owens dnešní výstroj a tréninkové možnosti zaběhl by stovku za 9,5 sekundy. Zkuste to vyvrátit.
Ne, honba za mrazovými rekordy je spíše honbou za technikou měření. Na letošní zimě je zajímavější cosi jiného. Všimněte si, jak je extrémně suchá a jak výrazné a náhlé změny přináší? (Lidové noviny 4. 2. 2012.)
V březnu se oteplilo víc, než mělo, a zas už kdesi padly rekordy. Pomatení občané jsou pyšní na to, že prožívají něco, co tu ještě nebylo a lovci letních veder již přemýšlejí, jak se dostat k teplotě vzduchu vyšší než 40,2 °C, aby Praha-Uhříněves upadla do zaslouženého zapomenutí.
Přátelé z meteorologické branže, je přerekordováno a všeho moc škodí.
Karel Krška, MZ 2012/2, ročník 65, str. 57