Autoři: Karel Krška – Ferdinand Šamaj. Vydala Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, Praha 2001 – ve spolupráci s ČHMÚ v Praze a za jeho finanční podpory. 568 s.
Autoři v předmluvě uvádějí, že předkládaná publikace poprvé uceleně a systematicky pojednává o sledování a předpovídání počasí a výzkumu podnebí na území bývalého Československa a o osobnostech a institucích, které přispěly k rozvoji meteorologické vědy a služby od nejstarší doby do současnosti. Připomínají, že vzhledem k jejich přírodovědeckému vzdělání jim mohou odborníci z řad dějepisců vytýkat omezenou znalost historických postupů. Jejich blízký vztah k historii jim však umožnil, aby se ujali tak rozsáhlého úkolu na základě spíše literárních než archivních fondů. Při pročítání textu dojde čtenář s meteorologickým vzděláním brzy k názoru, že tak zdařilou publikaci by nemohl sepsat jen historik.
V úvodu se odvolávají na celou řadu odborníků, kteří se významně zasloužili o poznání historie v četných publikacích, které jsou v Dějinách meteorologie (DM) citovány. Snad by bylo vhodné alespoň stručně připomenout jejich jména: A. Gregor, B. Hrudička, M. Konček, M. Nosek, K. Pejml, O. Seydl, Š. Petrovič, Š. Valovič, E. Veselý a z poslední doby pak R. Brázdil, R. Kolomý, O. Kotyza, V. Krečmer, K. Krška, J. Munzar, M. Nedelka, M. Petráš a F. Šamaj.
Rozčlenění DM je provedeno na tři základní oddíly, z nichž každý začíná stručným přehledem nových výsledků celosvětového bádání s vazbou na pokroky dosažené na území českých zemí, resp. Slovenska. V prvním oddílu se sledují dějiny od nejstarších dob do roku 1918, v druhém mezi dvěma světovými válkami (1919-1938) a ve třetím pak období od roku 1939 do roku 1992, kdy se na jeho konci změnilo státoprávní uspořádání Československa. První oddíl se dále rozděluje na:
I. Vývoj meteorologie v českých zemích (napsal K. Krška).
II. Vývoj meteorologie na území Slovenska (napsal F. Šamaj).
Druhý oddíl pojednává o vývoji v celé Československé republice (K. Krška), což platí i pro díl III., který napsali oba autoři společně. Přitom každý z těchto tří oddílů má na svém konci připojen seznam literatury s výjimkou prvního, který má tento seznam zvlášť pro české země a Slovensko. Celkový počet citací čítá asi 1 100, jen výjimečně jsou uváděny dvakrát v různých oddílech. Také další přehledné členění zmíněných oddílů na jednotlivé kapitoly (o celkovém počtu 68) a podkapitoly umožňuje čtenáři snadnou orientaci. Po výstižném závěru končícím Ciceronovým citátem oslavujícím historii, následuje ještě dalších 100 stránek. V nich jsou obsaženy barevné přílohy (s. 465-496), seznam asi 170 zkratek a odborných výrazů (s vysvětlením v příslušném cizím jazyku, ze kterého byly vytvořeny), seznam vyobrazení, jmenný rejstřík, obsáhlé shrnutí (s. 518-554) v angličtině, obsah a stručné životopisy obou autorů s jejich fotografiemi. Přes 60 černobílých fotografií v textu a 50 barevných příloh, z nichž některé mají unikátní dokumentační hodnotu, podstatně zvýšilo edičně i graficky výbornou úroveň publikace, vytištěnou na kvalitním křídovém papíru. Jmenný seznam obsahuje přes 1 000 jmen s nejčetnějšími citacemi profesorů či docentů, vyučujících meteorologii (A. Gregor 47krát, M. Konček 38krát, následují pak S. Hanzlík, B. Hrudička a F. Augustin). Podle tučně vytištěných čísel stránek v tomto seznamu snadno zjistíme, že DM obsahují 41 stručných medailonků našich významných meteorologů či klimatologů, jejichž životní osudy značně “polidšťují” odborný text, počínaje J. Steplingem (1716-1778) a konče V. Havlíčkem (1930-2000). (Tyto medailonky u nás zavedl jeden z recenzentů DM J. Munzar v Malém průvodci meteorologií). O autorech se na konci publikace dovídáme, že oba, dnes již v důchodovém věku, mají dlouholetou pedagogickou praxi v oboru, napsali desítky vědeckých, koncepčních i popularizačních publikací, z toho několik knižních, a působili v řídících funkcích ČHMÚ a SHMÚ. K. Krška se též velice aktivně podílel jako vedoucí redaktor na vypracování značného počtu hesel Meteorologického slovníku výkladového a terminologického, což se nepochybně projevilo i na kvalitě a fundovanosti textu DM. Díky též i letité spolupráci obou autorů s dobrými osobními vztahy mohlo být toto stěžejní dílo tak obšírně koncipováno pro celé území bývalého Československa. Oba publicisté se v DM nikterak zvlášť neprosazovali, což vyplývá z celkově malého počtu jejich zde citovaných původních prací.
Není rozhodně úkolem recenze tlumočit obsah DM, což by se snad mohlo podařit (ale také nemuselo) jen na enormním počtu stran. Čtenář si učiní nejlépe hrubou představu tím, že se seznámí alespoň s názvy jednotlivých kapitol. V oddílu I. je prvních 9 kapitol věnováno českým zemím (s. 17-118):
- 1. Česká meteorologie ve světových historických tabulkách.
- 2. Od Kosmy ke Klaretovi.
- 3. Meteorologické představy v neklidném 15. století.
- 4. Počátky soustavných meteorologických pozorování a zjev Keplerův.
- 5. Doba barokní.
- 6. Meteorologie v pražském Klementinu.
- 7. Meteorologie v Čechách a ústřední meteorologický ústav ve Vídni.
- 8. Meteorologie v Čechách od poloviny 19. století do vzniku ČSR.
- 9. Vývoj moravské meteorologie.
- Dalších 9 kapitol popisuje vývoj na území Slovenska (s. 119-190):
- 10. Začátky pozorování počasí.
- 11. Hlavní rysy vývoje meteorologie v době osvícenské a pozdější.
- 12. Počasí v kalendářích, přísloví a pranostiky.
- 13. Výuka meteorologie a učebnice.
- 14. Meteorologické aktivity ve Vysokých Tatrách.
- 15. Vznik státní meteorologické služby.
- 16. První profesionální meteorologická pracoviště.
- 17. Propagátoři meteorologických poznatků.
- 18. Na prahu 20. století.
- II. oddíl (s. 193-275) obsahuje jen tři, avšak dosti rozsáhlé kapitoly:
- 19. Státní ústav meteorologický a jiné státní instituce.
- 20. Meteorologie na vysokých školách.
- 21. Vývoj meteorologického poznání.
- A konečně III. oddíl (s. 277-460) má pět kapitol (s mnoha podkapitolami):
- 22. Od Mnichova do osvobození Československa.
- 23. Československá meteorologie od konce války po druhý rozpad státu.
- 24. Meteorologie na pracovištích různých odvětví.
- 25. Popularizace v meteorologii.
- 26. Mezinárodní spolupráce v meteorologii.
Po slohové stránce nelze v DM téměř nic kritizovat (až na zcela ojedinělé výjimky, viz 3. odst. na s. 312). Čtivý, i když místy velmi zhuštěný odborný text s důkladnou provázaností vzbudí zájem snad na každé stránce.
Korektura byla provedena velice pečlivě, neboť počet pře-klepů je zcela minimální, které si může nakonec opravit čtenář sám, např. “v Evropě” (s. 461), “Großnetterlage” (s. 381) nebo slovosled v medailonku o J. Steplingovi aj. Recenzentovi se zdá až malicherné poukazovat i na několik nepřesností při citaci literárních pramenů, např. na s. 354 má být (-21, 102). Nebo ještě skrytější chybička, kdy na s. 342 má být v citaci Nemec, J. (slovenský meteorolog) bez háčku, a tudíž i ve jmenném rejstříku s uvedením této stránky. Kdežto Němec, J. (český hydrolog) má být citován jen na s. 439. Za nutnou opravu snad stojí pouze národnost R. Descartesa na s. 48 a vis maior (ne viz) na s. 250.
Z věcných připomínek jsou v rozporu tvrzení na s. 129 a 170 týkající se historických tabulek K. Schneidera-Cariuse (->113), kde má být správně (-73). Píše se zde: ” Bohužel autorem ani jedné z nich (rozumí se přibližně ze 100 vědeckých prací) zveřejněných v (- 73), není osobnost z území dnešního Slovenska.” Na s. 170 se však píše, že: “M. Konkoly … jako jeden z mála vědců z území dnešního Slovenska byl zařazen do historických tabulek (-73).” Totéž platí i o s. 178, kde je citován P. Lenard, který “… jako druhý vědec ze slovenského území byl zahrnut do zmíněných tabulek.”
Snad by měla být přiznána větší zásluha, týkající se publikací J. Sládka (-190), který se totiž podílel rozhodující měrou na kapitole o podnebí zveřejněné v Československé vlastivědě (1968), uvedené na s. 435, kterou též sepisoval a redigoval M. Konček.
Následuje ještě několik připomínek, které formuloval spolupracovník recenzenta M. Müller, týkajících se vesměs historických údajů, nahuštěných právě na prvních desítkách stránek DM.
Tromba v r. 1092 zpustošila knížecí (ne šlechtické) sídlo na Vyšehradě (s. 24).
Dobu Karla IV. vystřídalo období panování Václava IV. (a teprve potom období husitské), (s. 29).
Tehdejší autority navazovaly na starověkého učence Plinia staršího (23 – 79), (s. 36).
Úpadek v té době byl způsoben hlavně třicetiletou válkou (s. 46) – mělo být uvedeno.
První známé učení o blescích pochází z doby před více než dvěma tisíci roky od Etrusků (s. 58).
Je velmi pravděpodobné, že mnohé pasáže DM z poslední doby, která má ještě hodně pamětníků, vyvolají kritické ohlasy. Není však v silách recenzenta, aby odhalil určité nepřesnosti, opominutí či omyly, kterých se autoři nechtěně dopustili. Na konci DM (s. 469) citují asi 30 předních odborníků z mnoha institucí, kteří jim ochotně přispěli svými informacemi a osobními vzpomínkami k co nejvěrnějšímu zachycení nepříliš vzdálené minulosti.
Tendence přeceňovat význam posledních událostí, a to nejen v meteorologii, mají snad všechny žijící generace. Ani recenzent nebyl proto v několika případech zcela spokojen s textem, což však nepovažuje za nutné vytýkat autorům.
V mistrovsky napsané publikaci, která vyplnila na rozdíl od mnoha jiných vědních oborů teprve až nyní velkou mezeru v naší odborné literatuře, se podařilo výstižně a co nejstručněji shrnout význam a přínos jednotlivců a institucí. Autoři znamenitě ovládají umění vyzdvihnout podstatné problémy s nenásilným zasazením a propojením meteorologie do rámce doby. V této souvislosti nelze též neupozornit na smutná a tragická období našich dějin, projevující se emigračními vlnami či různými formami perzekuce mnoha odborníků i z řad meteorologů, kteří v totalitních režimech zůstali. Nejkrutěji dopadla nacistická zlovůle na tři pedagogy brněnské Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity Františka Koláčka, Františka Říkovského a Bohuslava Hrudičku, kteří byli v roce 1942 umučeni v koncentračním táboru.
Existuje tedy více důvodů, nejen odborných, aby si každý meteorolog našel čas k přečtení této monumentální knihy.
Vilibald Kakos, MZ 2002/3, ročník 55, str. 92-93