Autoři: Daniela Řezáčová, Petr Novák, Marek Kašpar, Martin Setvák. Praha: Nakladatelství Academia 2007, s podporou GAČR, ČHMÚ, ÚFA AV ČR, v.v.i. 576 stran, 48 barevných obr., DVD (oblačné jevy, animace). ISBN 978-80-200-1505.
V příštím roce uplyne půlstoletí od vydání monografie Josefa Podzimka „Fysika oblaků a srážek“ (Nakladatelství ČSAV Praha, 1959, 476 stran), která, kdyby byla napsána v angličtině a vyšla v příznivějších vnějších okolnostech, by zřejmě patřila mezi světově známé klasické monografie oblačné fyziky zachycující na špičkové úrovni stav této vědecké disciplíny v polovině 20. století. Je proto velice povzbuzujícím navázáním na pozoruhodnou tradici, že na konci roku 2007 vychází současná monografie se zřejmě záměrně zvoleným stejným názvem, jež může čtenáře kvalifikovaně a ve značném rozsahu seznámit s dnešním stavem a nedávným vývojem v tomto odvětví meteorologie, které jistým způsobem představuje vyústění atmosférické dynamiky a termodynamiky v kombinaci s poznatky a dynamikou aerosolové fyziky.
Pro alespoň orientační informaci se nyní stručně věnujme obsahu jednotlivých kapitol:
V první kapitole se čtenář seznámí jakoby s pohledem pozorovatele na oblaky, a to prostřednictvím mezinárodní klasifikace oblaků a dalších přístupů k jejich kvalitativnímu rozlišování. Procesy oblačné fyziky jsou zde rovněž zasazeny do schématu prostorových a časových měřítek obecných meteorologických dějů a jevů. Druhá kapitola představuje jedno ze základních teoretických východisek monografie a je věnována elementární teorii dynamiky atmosféry středních zeměpisných šířek. Obsahuje shrnutí teorie atmosférického proudění a atmosférické cirkulace včetně zahrnutí vlivů zemského povrchu. Logickým pokračováním je bezprostředně následující třetí kapitola s přehledem atmosférické termodynamiky. Zde si čtenář prostřednictvím popisu a analýz termodynamických dějů spojených s fázovými přechody vody vytváří předpoklady pro další rozvíjení svého poznání v oblasti oblačné fyziky. Čtvrtá kapitola je již věnována vlastní tematice fyziky oblaků a zahrnuje podrobný přehled jejich mikrostruktury. Čtenář zde najde hutné poučení o spektrech velikostí oblačných kapek, tvarech a koncentracích ledových částic v oblacích, o dějích kondenzace a vypařování v reálných oblacích, o nukleaci oblačných kapek, teoriích koalescenčních procesů, dále zde lze nalézt rozsáhlá pojednání o mikrostrukturálních dějích ve smíšených oblacích. Atraktivními pro čtenáře nepochybně budou i podkapitoly o vývoji krup a o matematickém modelování mikrostrukturáIních oblačných procesů. Jako velmi drobnou připomínku snad můžeme na tomto místě uvést konstatování, že do této kapitoly mohlo být zařazeno více zmínek o vztazích oblačné fyziky a moderních teorií v obecné problematice aerosolové fyziky. Pátá kapitola se zabývá atmosférickou konvekcí a obsahuje pedagogicky velmi vhodně uspořádaný přehled teorií meteorologických dějů řízených archimédovskými vztlakovými silami, a to opět se zahrnutím aplikačního potenciálu v podobě příslušného matematického modelování. Šestá kapitola má za cíl ukázat čtenáři, jaké informace o oblacích, jejich struktuře a v nich probíhajících dějích mohou poskytnout radiolokační metody. Analogický cíl má i sedmá kapitola, avšak ve vztahu k pozorováním z meteorologických družic. Totéž lze říci o podstatně stručnější kapitole osmé, věnované informacím získávaným prostřednictvím systémů detekce a lokalizace blesků. Na šestou a sedmou kapitolu se můžeme dívat jako na hutná a velmi kvalifikovaná abstrakta poskytující nezbytný obsah znalostí, které by jinak musel čtenář získávat z obsáhlých monografií z tematických oblastí radiolokační meteorologie a družicové meteorologie. Následující tři kapitoly, tj. kapitola devátá, desátá a jedenáctá, představují dle názoru recenzenta vlastní těžiště monografie, ke kterému přirozeně směřují kapitoly předcházející. Zde jde o sumarizaci poznatků, jež má k dispozici současná fyzika oblaků o základních typech oblačnosti, a to především z hlediska dynamiky a termodynamiky v nich probíhajících specifických procesů. V tomto smyslu je devátá kapitola věnována vrstevnaté a orografické oblačnosti, desátá kapitola oblačnosti konvekční, včetně problematiky multicelárních a supeIcelárních bouří i celkového pojednání o nebezpečných konvekčních jevech. Jedenáctá kapitola pak pojednává o specifičnostech cirovité oblačnosti tzv. horního oblačného patra. Z právě zmíněného tříkapitolového těžiště jakoby rovněž velmi přirozeně vytékaly i následné kapitoly, jež možno označit jako kapitoly aplikační. Dvanáctá kapitola se zabývá kvantitativními odhady z oblaků vypadávajících srážek pomocí distančních měření meteorologických radarů, event. meteorologických družic. Kratičká třináctá kapitola shrnuje metody předpovědi srážek, zatímco kapitola čtrnáctá je věnována historii a současnosti problematiky zásahů do vývoje oblaků, směřujících k vyvolávání padajících srážek, k rozpouštění oblaků či mlh nebo k potlačování vývoje krup v bouřkových oblacích. Můžeme-li srovnat právě recenzovanou současnou monografii s již zde zmíněnou monografií Podzimkovou (jejíž autor v požehnaném věku 85 let umírá právě letos v lednu), vyvstává nám i obraz cesty, kterou Fyzika oblaků a srážek urazila za posledních přibližně 50 let. Kolem poloviny 20. století byla přednostně orientována na oblačnou mikrofyziku s rolemi různých působení kondenzačních, a především tzv. ledových jader v dynamice oblaků a při vzniku srážek. Vývoj však posléze směřuje k mnohem komplexnějšímu zahrnutí podstatně širšího spektra zásadně významných atmosférických dějů s akcentem na dynamiku baroklinních efektů, specifických rysů atmosférických cirkulací různých měřítek a nehydrostatických procesů. Současná fyzika oblaků a srážek nepochybně klade ve srovnání se situací před padesáti lety relativně menší akcent např. na „umělé vyvolávání srážek“, avšak integruje již plně specifické děje oblačné fyziky do komplexního schématu obecných meteorologických dějů tak, jak se to např. ukázkově metodicky projevuje v modelech pro numerickou předpověď počasí nebo v celé problematice nebezpečných jevů spojených s mimořádnými událostmi extrémních srážek, resp. silných konvekčních jevů. V této souvislosti lze snad vyslovit lehké politování nad tím, že do knihy nebyla zařazena samostatná krátká kapitola věnovaná explicitně zajímavé historii vývoje oboru během posledních několika desítek let. Na druhé straně nutno velice ocenit podstatný přínos monografie k rozvoji a stabilizaci české oborově příslušné terminologie.
Recenzovaná knížka upoutává dosti efektní a zároveň vkusnou obálkou, vyznačuje se příjemnou grafickou úpravou (včetně výrazné a přehledné sazby četných vzorců) a je bohatě vybavena jak obsažnými pérovkovými ilustracemi tak barevnými fotografiemi oblaků. Obrazové informace o oblacích podstatně rozšiřuje připojené DVD zahrnující i animace. O pečlivé přípravě rukopisu i samotného vydání knihy svědčí i to, že počet chyb a tiskových nedostatků je poměrně malý, jejich výskyt rozhodně nepřesahuje „standard“ obvyklý v kvalitních knižních publikacích obdobného charakteru. Jako úsměvnou ukázku lze použít např. obr. 4. 1., kde snad snaha po realistickém přiblížení se k poměru velikostí oblačných kapek a kondenzačních jader vedla k praktické neviditelnosti tečky představující kondenzační jádro.
Co říci na závěr recenze? Nepochybně vznikla publikace, která v české vědecké literatuře velmi důstojně navazuje na tradici založenou Podzimkovou stejnojmennou monografií. Studenti a všichni zájemci dostávají do rukou prostředek k pochopení dějů oblačné fyziky v celé jejich vlastní šíři a komplexnosti i v návaznosti na širší meteorologickou problematiku. Monografie zároveň čtenáři poskytuje solidní východisko pro aplikace související s řadou specifických meteorologických témat. Autorům můžeme proto blahopřát k úspěšně završenému dílu a samotné knížce popřát mnoho vnímavých a vděčných čtenářů.
Se zvláštním potěšením zároveň konstatuji, že Český literární fond udělil Cenu Josefa Hlávky za rok 2007 v oblasti věd o neživé přírodě právě této knize.
Jan Bednář, MZ 2008/3, ročník 61, str. 94–95