Vladimír Jakl

1910–1973

In memoriam Vladimíra Jakla

Dne 27. listopadu 1973 nás náhle zastihla zpráva o smrti dlouholetého spolupracovníka Vladimíra Jakla. Nemohli jsme uvěřit, že tichý skromný pán, který ještě nedávno pracoval nenápadně a svědomitě v našem pracovním kolektivu, již není mezi námi.

Vladimír Jakl se narodil 27. května 1910 v Hořicích v Podkrkonoší. Pocházel z tkalcovské rodiny, ale otcovskému řemeslu nezůstal věrný. Vyučil se truhlářem a po absolvování Státní průmyslové školy stavební v r. 1931 v Hradci Králové vše nasvědčovalo tomu, že bude pracovat ve svém vyučeném oboru.

Do roku 1937 pracoval Vladimír Jakl sice u různých truhlářských a nábytkářských firem, v době hospodářské krize byl i dva roky bez práce, ale v roce 1937 nastoupil na MNO jako civilní zaměstnanec — kreslič povětrnostní služby — na letišti v Ruzyni. A dá se říci, že ve svém novém povolání našel plnou seberealizaci a zůstal mu věrný až do konce svého života.

Do služeb Státního meteorologického ústavu přešel Vladimír Jakl v r. 1940 a kromě totálního nasazení v letech 1943 — 1945 pracoval v ústavu prakticky až do své smrti. Za tu dobu vypracoval stovky odborných nákresů (klimatických map, obrázků, matric apod.) a byť se jeho jméno neobjevovalo na stránkách Meteorologických zpráv, mnohý z autorů jistě potvrdí, kolikrát pomohl na poslední chvíli s překreslením obrázků.

Politicky nebyl Vladimír Jakl organizován, ale k současnému dění měl vždy blízký vztah. Nebyl sice typem funkcionáře, ale přesto vykonával několik let velmi dobře funkci úsekového důvěrníka. V roce 1970 byl Vladimíru Jaklovi za mimořádné pracovní výsledky udělen odznak ministra a ÚVOS „Budovatel vodního hospodářství”.

Co říci o Vladimíru Jaklovi mimo základní biografické údaje? Dalo by se říci mnoho. Patřil totiž do kategorie pracovníků, pro něž je zaměstnání koníčkem, zálibou, údělem, ale i povinností. Patřil k té části pracovníků, která jen zřídkakdy užívá slov nemohu, neudělám. Svědomitý, odpovědný, precizní pracovník. A přitom žádný morous, i když na povrchu uzavřený a málomluvný. Měl rád svou práci, rodinu, domov a lidi. A nikdy o tom nemluvil.

Bude nám scházet.

Zdeněk Horký, MZ 1974/1, ročník 27, str. 27-28