Václav Klaus: Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Praha: Dokořán 2001. 168 stran. Cena 198 Kč.
Al Gore: Nepříjemná pravda. Praha: Argo 2007. 328 stran. Cena 398 Kč.
Výkyvy počasí a změny klimatu, to je frekventované téma, které stále více zajímá jak veřejnost a publicisty, tak i bývalé či současné politiky. Právě jejich názory obvykle vzbuzují zájem nejenom proto, že jde o známé osobnosti, ale i proto, že jejich nazíráni na podstatu problému a jeho řešení se mnohdy značně liší. Zaujala třeba nedávná tzv. Sternova zpráva, varující před ekonomickými důsledky klimatických změn, nepřijme-li svět okamžitá řešení. Oskarové hodnocení obdržel dokumentární film režiséra Davise Guggenheima Nepříjemná pravda, který je založen na přednášce bývalého amerického viceprezidenta Al Gora. Film, stejně jako stejnojmenná Al Gorova kniha, pojednávají o globálních nebezpečích a rizicích, které tyto změny mohou v budoucnu vyvolat. A v neposlední řadě projevuje otevřené názory na toto téma i náš prezident Václav Klaus v knížce Modrá, nikoliv zelená planeta.
Al Gore jak v knize, tak i ve filmu postupuje značně systematicky. Vysvětluje podstatu skleníkového efektu a objasňuje příčiny jeho zesilování právě vlivem narůstajících koncentrací skleníkových plynů, neboť právě ty ze zcela zřejmých fyzikálních příčin přispívají k nárůstu globální teploty planety. Absolutně sice malému, ale pro změny v klimatickém systému velmi významnému. K pochopení principu není třeba mít žádné zvláštní fyzikální vzdělání, bohatě postačuje středoškolská fyzika. Ani doložení nárůstu globálních emisí oxidu uhličitého v posledních desetiletích a významného podílu člověka mu nečiní potíže. Nakonec ani nemůže, protože jde o látku jednoduše měřitelnou a jakékoli zpochybňování by proto bylo velmi obtížně. Skutečnosti jsou podávány velmi přesvědčivě, ve filmu až nadmíru emotivně. Když ale vidíte třeba čtyři satelitní fotografie postupně vysychajícího afrického Čadského jezera z let 1963 až 2001, tři příklady odtávání Grónského ledovce z let 1992 až 2005, či fotografie postupně se vyvracejících smrků na Aljašce (tzv. „opilé stromy“), pak záhy přestanete pochybovat o tom, že vody v Africe ubývá, že Grónský ledovec odtává, nebo že tundra na Aljašce taje a stromy tak ztrácejí pevnou půdu pod nohama.
AI Gore je především politik, a proto rád některé detaily nadsadí, mírně zkreslí, někde ukáže jen část pravdy. Určitě proto, aby více upoutal a svůj projev učinil zajímavějším. Byť klimatické modely poskytují spektrum možných scénářů’ vybírá z nich samozřejmě ty nejkatastrofičtější. Občas se najdou i pasáže, které se příliš na pravdě nezakládají. Například vliv klimatické změny na zvýšení četnosti výskytu hurikánů a tajfunů zatím ještě prokázán není a k zatopení třeba Floridy, New Yorku či Pekingu by se musely hladiny oceánů zvednout o několik metru a k tomu pouhým nárůstem emisí dojít nemůže. Knížce i filmu je třeba přiznat, že jejich obsah a ladění může veřejnost znejistit a vzbudit v ní nakonec i přesvědčení, že probíhající změny je třeba brát vážněji než dosud, nepodceňovat je a zamýšlet se nad nimi. Což byl zřejmě i jejich hlavní záměr.
Klausova Modrá, nikoliv zelená planeta se na problém dívá z opačné strany. Je postavena na představě, „soudobého střetu o lidskou svobodu“. Podle autora ji na počátku 21. století již neohrožuje socialismus, ale „…téměř bezskrupulózní ideologie s přírodou nesouvisejícího environmentalismu”, který nemá s přírodními vědami nic společného a nemá nic společného ani se společenskými vědami, do kterých chce zasahovat“. Souhlasím, ale nevím, jakou definici „environmentalismu“ má Klaus na mysli. Jde mu skutečně pouze o ten nejradikálnější environmentalismus představovaný ekoterorismem či ekoanarchismem, nebo jím označuje vše, co má jakýkoliv vztah k ekologii?
Z Klausových formulací a četných odkazů v knize se zdá, že se jeho pohled zužuje pouze na vztah ekonomie a environmentalismu, pod který ale zahrnuje i ekologii a přírodní prostředí. To pro něj prakticky neexistuje a tvrdí, že „,..neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost chránit“. S tímto výrokem je skutečně třeba polemizovat, protože to byla právě ekologie, která se jako vědní disciplína například na počátku devadesátých let u nás příznivě podepsala třeba jenom na výrazném zlepšení kvality ovzduší a čistoty vod. Určitě je dobře, že ekologie přestala být tím téměř zakázaným tabu, kterým byla za minulého režimu! Podle Klause existuje pro ekonomiku přírodní prostředí pouze tehdy, je-Ii definováno buď jako zdroj či odpad, za které je třeba zaplatit. Je-li definováno jinak – pak prostě neexistuje! Jelikož lze nalézt spousty důkazů o změnách, které se v klimatickém systému odehrávají, tak bych očekával, že nad nimi nebude Klaus přivírat oči. Předpokládal bych, že se bude snažit mezi ekologií (prosím, ne environmentalismem!) a ekonomikou nalézt kompromis a pokusí se do svých ekonomicky laděných úvah zahrnout třeba externality, které v přírodě lidskou činností vznikají. Místo toho však samotnou existenci jakýchkoliv změn zpochybňuje!
Například energetické zdroje jsou podle něj „vytvářeny lidmi a podstatou jejich existence je růst lidského poznání, které nemá žádné přirozené limity“. Jsou proto z ekonomického pohledu nevyčerpatelné, neboť „…vyčerpávající se zdroje jsou díky růstu jejich cen průběžně a hladce nahrazovány jinými, případně šetřeny jejich úspornější spotřebou“. Toto vcelku bezstarostné tvrzení však vyvolává otázku, bude-li zdrojů vždy dostatek a jaká bude jejich cena.
Nerad bych, aby moje řádky vyzněly jako zoufalý pokus o kritiku Klausovy knížky o „zabarvení naší planety“ za každou cenu. Určitě je dobré, že ji pan prezident napsal, protože je třeba dát prostor všem názorům a otevřít vyváženou diskusi k tématu. Určitě se S panem prezidentem shoduji na nesmyslnosti řady kroků, které environmentalisté soustavně vymýšlejí a které v poslední době kolem sebe vidíme stále častěji. Vymýšlejí je, aniž by si dali práci byť jenom s elementárním odhadem toho, co nás jejich nápady mohou stát a jaký profit ve skutečnosti přinesou. Zcela chápu, že Václav Klaus „…už není jenom znepokojen, že se už i zlobí…“ a že právě to ho přimělo k napsání útlé knížky. Stejně jako Al Gore, i on s ní určitě sklidí zaslouženou pozornost. Ale škoda pro něj, že zcela přehlédl fyzikální podstatu problému a přehlédl i to, že se na Zemi už cosi odehrává…!
(Zkrácená verze článku z Lidových Novin 19. 5. 2001)
Jan Pretel, MZ 2007/3, ročník 60, str. 96