You are here

Vzpomínky na významné meteorology, kteří opustili naše řady

OPUSTIL NÁS JOSEF HLADNÝ

Dne 15. prosince 2016 nás opustil Ing. Josef Hladný, CSc.

Ing. Josef Hladný, CSc. se narodil v Doloplazech nedaleko Olomouce 3. ledna 1932. Studoval na Vysokém učení technickém v Brně a naštěstí pro hydrolo­gii, a Český hydrometeorologický ústav zvláš­tě, si jako směr zvolil vodní hospodářství. Po ukončení studií v červnu 1956 nastoupil jako hydrolog do Hydrometeorologického ústavu v Praze. Zůstal mu věrný po celý svůj život a svou činností a nezdolnou energií nesmazatel­ně přispěl k jeho rozvoji.

Josef Hladný byl jedním z prvních odbor­níků skutečně pojímajících a chápajících pro­blematiku vzniku odtoku a vodního cyklu jako komplexního problému, vyžadujícího propoje­ní meteorologie s hydrologií. V jeho profesní kariéře lze nalézt řadu významných milníků. Jedním z prvních byly povodně na Slovensku v červenci roku 1960. V reakci na ně totiž ve velmi krátké době vznikla propojením a rozšířením hydroprognózních pracovišť HMÚ hydrologická předpovědní služba. Ta sestávala z Ústřední předpovědní a vodohospodářské informač­ní služby v Praze a krajských předpovědních a vodohospodář­ských informačních služeben (známých jako „KPVISky"), kte­ré se staly základem většiny následných poboček současného ČHMÚ. Zásadní zásluhy na vybudování a dalším rozvoji hyd­rometeorologické předpovědní služby i po metodické stránce (např. použití výtokových čar, srážkoodtokových vztahů atd.) přitom patří právě Josefu Hladnému.

Ing. Hladný se podílel na zpracování publikace Hydrologické poměry ČSSR, která dosud zůstává v českých podmín­kách výjimečně obsáhlým a stále využívaným hydrologickým dílem. Od šedesátých let zastával vedoucí funkce v rámci hydrologické služby a později, v 70. letech i funkci náměstka ředi­tele pro hydrologii. V roce 1969 prosadil vznik Laboratoře hyd­rologie jako výzkumné složky hydrologické služby, podílel se na tvorbě databáze režimových hydrologických dat a násled­ně ustavení Hydrofondu, významně přispěl ke vzniku experi­mentálních povodí v Jizerských horách. Po reorganizaci ústa­vu v roce 1980 vykonával funkci náměstka ředitele ČHMÚ pro vědu a výzkum pokrývající všechny obory ústavu. Kromě orga­nizační práce se věnoval i vlastnímu výzkumu, přispěl do mno­ha projektů i publikací. Je jedním z tvůrců české hydrologické názvoslovné normy a jejích aktualizací.

Dlouhá léta působil také jako kontakt mezi českou a světo­vou hydrologií, zejména ve funkci předsedy Českého národní­ho výboru pro hydrologii v rámci Mezinárodního hydrologic­kého programu UNESCO a jako člen Komise pro hydrologii Světové meteorologické organizace (WMO). Byl to často prá­vě on, kdo přinášel do českých podmínek nové vědecké poznat­ky a podněty a prosazoval jejich aplikaci do praxe, či je distri­buoval dalším hydrologům k využití. Významným přínosem byl například program HOMS Světové meteorologické organizace, v jehož rámci byly získány komponenty softwaru umožňující­ho rozvoj hydroprognózní služby. Působil rovněž jako odborný svorník mezi českou a slovenskou hydrologickou obcí, a to i po rozdělení HMÚ na ČHMÚ a SHMÚ.

Mimo práce v ČHMÚ se hydrologii a hydrometeorologii věnoval i na akademické půdě, zejména jako přednášející na Přírodovědecké fakultě UK nebo například v rámci mezinárod­ních postgraduálních hydrologických kurzů UNESCO. Během univerzitní výuky se zasloužil také o popularizaci hydrologie, a tím o zvýšený zájem studentů pracovat v ČHMÚ.

Hydrologická služba dneška v ČR je právě jeho dědictvím, a to nejen z hlediska vybudovaných sítí, postupů zpracování a uchování dat, ale možná nejvíce v podobě týmu hydrologů, z nichž velkou část do ústa­vu osobně přivedl, inspiroval, napomáhal jejich rozvoji, a často je formoval podle svého vzoru.

Josef Hladný žertem říkával, že ČHMÚ je jeho druhá rodina, ale my ostatní jsme o tom vůbec nikdy nepochybovali. Přínos Ing. Hladného ČHMÚ byl oceněn při příležitosti jeho osmdesátin v roce 2012, kdy byla ustave­na a Josefu Hladnému jako prvnímu laureátu udělena cena A. R. Harlachera.

Přáteli oslovovaný Pepa Hladný byl výji­mečný odborník, ale především to byl skvě­lý člověk. V mládí byl členem skautské orga­nizace a skautské desatero svým konáním a vlastnostmi vždy naplňoval. Snad nikdo si jej nedokáže vybavit se špatnou náladou, či rozzlobeného. Typický byl pro něj nezdolný a často až nakaž­livý entuziazmus v odborných záležitostech. Všichni si ho také pamatujeme jako pohotového a skvělého řečníka. Svůj smysl pro humor, fantazii a schopnost imaginace uplatňoval i v argumentaci, ale vždy při obhajobě či prosazování dobré věci. Možná ale tou úplně nejpodstatnější vlastností byla jeho obětavost, se kterou dokázal pomoci jak v běžných věcech každodenního života, a schopnost a odvaha, pokud to síly a okolnosti dovolily, se zastat druhého člověka i v kritických životních situacích. Stručně řečeno, Josef Hladný byl pro ty, kteří ho poznali přesvědčivým humanistou.

ČHMÚ, česká hydrologie a spousta hydrologů osobně je Josefovi Hladnému hluboce zavázána, proto s upřímný­mi díky na Ing. Hladného vzpomínáme a dále budeme často vzpomínat.

Jan Daňhelka, Libor Elleder a četní současní i bývalí hydrologové ČHMÚ, MZ 2017/1, ročník 70, str. 32


 

Opustil nás docent Ing. Zdeněk Bauer, CSc.

Dne 30. srpna 2016 v Brně podlehl těžké nemoci vynikající vědec, přední odborník v lesnictví a především v lesnické fenologii docent Ing. Zdeněk Bauer, CSc.

Narodil se 17. března 1931 v Brně. Po maturitě na gymnáziu v Králíkách pod Králickým Sněžníkem v roce 1950 začal studovat na Lesnické fakultě, která byla přechodně součástí Vysoké školy stavitelství. Studium ukončil v roce 1954 jako lesní inženýr.  

Na umístěnku nastoupil do Státního lesního hospodářství v Uliči v okrese Humenné. V letech 1958 až 1960 pracoval v Ústavu hospodářské úpravy Vojenských lesů a statků ve Velké Bystřici. Dne 1. září 1960 byl na základě konkurzu přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně, (dnešní Mendelova Univerzita) kde působil nejdříve jako odborný asistent na katedře zoologie, později na katedře zemědělské entomologie a fytopatologie.

Během své pedagogické činnosti dovedl k úspěšnému dokončení a obhájení diplomové práce více než stovku studentů. Přednášel na odborných konferencích i v zahraničí (např. ve Francii). V roce 1968 byl jmenován kandidátem věd a 1. dubna 1979 byl jmenován docentem pro obor zemědělská entomologie. Jeho habilitační práce se jmenovala „Živočichové jako strukturální a funkční složka geobiocénu v rámci zemědělských typů a podtypů“. Do důchodu odešel v roce 1992.

Již od gymnaziálních let se velmi intenzivně zajímal o přírodu, hlavně o poznání vzájemných souvislostí mezi jednotlivými složkami lesa. Tato problematika ho zajímala po celý život a jejímu výzkumu věnoval veškerý svůj volný čas.

Po skončení vysokoškolského studia na Lesnické fakultě v Brně založil trvalé výzkumné plochy v různých skupinách lesních typů a jim příslušných vegetačních stupňů. Cílem práce bylo poznání ekologie a struktury vybraných skupin rostlin a živočichů ve vztahu k typologickým jednotkám, dále poznání přirozené obnovy lesa a jeho biologické ochrany. Zaměřil se na poznání ekologicko-cenologické problematiky živočichů a později i rostlin jako trvalé složky všech biocenóz.  Pokračoval ve vědecké práci v pojetí prof. A. Zlatníka.

Byl řešitelem mnoha výzkumných úkolů a podílel se ve vedení dvou mezinárodních úkolů UNESCO: IBP – International Biological Programme  a MAB – Man and the Biosphere.

Publikační činnost docenta Bauera byla v poslední době zaměřena hlavně na vliv změn regionálního klimatu na složky lužního lesa. Materiál pro svou publikační činnost získával z mnoha trvalých výzkumných ploch založených podél celé řeky Moravy, některých jejích přítoků a dalších zajímavých lokalit na Moravě. Jeho publikované práce jsou stylisticky dokonalé. Při psaní vždy dbal na to, aby textu porozuměl každý čtenář. Všechny jeho publikované informace jsou korektní, vždy vícekrát ověřené a zkontrolované podle poznámek, herbářových materiálu a klimatologických dat. Všechny jeho články posledních let vznikaly bez grantů či jiných finančních podpor.

I v důchodu vyjížděl za každého počasí na výzkumné plochy za fenologickým pozorováním. Celkem se jednalo o 17 lokalit na severní a jižní Moravě (3 lokalita na Pavlovských vrších, dále Lanžhot, Lednice, Vranovice, 2 lokality v Boleradicích, Chřiby, Horka, Oskava, Sobotín, Polanka, Dolní Morava, Františkova myslivna v Jeseníkách, Brno, Hluboké Mašůvky). Pozoroval i dvě srovnávací lokality v Itálii, kam dojížděl za dcerou.

Výzkum z převážné části financoval z vlastních rodinných prostředků. V činnosti mu byla velkou oporou jeho manželka Jana, která mu velmi intenzívně pomáhala při zpracování dat a psaní odborných článků. Do terénu brával s sebou i své dvě dcery, pokud byly ještě malé. Na rodinné chalupě v Hlubokých Mašůvkách nedaleko Znojma trávil s rodinou volný čas a také zde zpracovával fenologická pozorování a připravil mnoho svých článků.

Jeho fenologická pozorování jsou navíc vždy podložena herbářem a rozsáhlou fotodokumentací. Jedná se velmi unikátní materiál, který nemá obdoby ve fenologii České republiky (jeden člověk – jedny oči – většinou stejný strom či keř – neporušená časová řada pozorování – velmi široký záběr).

Napsal přibližně 200 článků, které byly uveřejněny v časopisech Vesmír, Živa, Zoologické listy, Naší přírodou, Veronika, v posledních letech především v Meteorologických Zprávách (viz přehled publikací).  Byl spoluautorem několika vědeckých sborníků. V roce 2009 přispěl studií „Changing climate and the phenological response of great tit and collared flycatcher populations in floodplain forest ecosystems in Central Europe“ do mezinárodního časopisu Int. Journal of Biometeorology.

Docent Bauer byl mimořádnou vědeckou osobností nejen české fenologie. Ve své činnosti se neomezoval pouze na jeden rostlinný druh, ale sledoval široký soubor biologických objektů a hledal vzájemné vazby mezi nimi, v jejich okolí a ve vztahu ke klimatu.

Více než šedesát let sledoval bionomii brhlíka lesního, sýkory modřinky, sýkory koňadry, lejska bělokrkého, drozda zpěvného, vrabce polního, kavky obecné, šoupálka dlouhoprstého, strakapouda prostředního, žluny zelené, pěnice černohlavé. U bylin to byly fenofáze sasanky pryskyřníkovité, vraního oka čtyřlistého, česneku medvědího, sněženky podsněžník, sasanky hajní, prvosenky vyšší, plícníku lékařského, dymnivky duté, křivatce žlutého, orseje jarního, blatouchu bahenního, zapalice žluťuchovité, kostivalu lékařského, pryskyřníku plazivého, konvalinky vonné, violky lesní, hluchavky skvrnité, zběhovce plazivého, hrachoru jarního, kakostu smrdutého. Fenologické projevy stromů a keřů pozoroval hlavně u druhů javor babyka, jilm vaz, habr obecný, lípa srdčitá, hloh jednosemenný, svída krvavá, dub letní, jasan ztepilý, jasan úzkolistý, lípa malolistá, brslen evropský, kalina obecná, střemcha obecná, hloh obecný, bez černý, meruňka, třešeň raná, hrušeň a jabloň. Při pozorováních zaznamenával také fenofáze některých druhů hmyzu, jako např. komárů z rodu Anopheles, ale také žluťáska řešetlákového nebo čmeláka zemního.

Až při vyhodnocování třicetiletého období (1967–1996) zjistil vztah mezi průběhem fenofází sledovaných rostlinných a živočišných druhů a vývojem klimatu. Jako první u nás popsal projevy klimatické změny ve vývoji bioty a habitu rostlin a to na základě vlastních pozorování. Prokázal, že fenologická pozorování nejsou samoúčelná, že mají co říci nejen odborníkům v biologii a příslušných aplikovaných oborech, ale že mají velký význam i pro klimatologii.

Vzhledem k rozsahu napozorovaného materiálu docent Bauer za svého života nestihl značnou část vědeckých podkladů zpracovat a publikovat. Nyní je na nás, kdo jsme s ním úzce spolupracovali a měli ho rádi, jeho dílo dokončit a šířit dál celoživotní úsilí spojené s jeho jménem!

Čest jeho památce, a děkujeme, pane Bauere.

 

Přehled publikací doc. Ing. Zdeňka Bauera, CSc. v nakladatelství ČHMÚ

BAUER, Z., 2006. Fenologické tendence složek jihomoravského lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini) za období 1961–2000. Část I. – Fenologie dřevin. Meteorologické Zprávy, roč. 59, č. 3, s. 80–85. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., 2006. Fenologické tendence složek jihomoravského lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini) za období 1961–2000. Část II. – Fenologie bylin a ptáků. Meteorologické Zprávy, roč. 59, č. 4, s. 113–117. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., 2007. Vliv regionálního oteplování na vzrůst proměnlivosti reprodukčního procesu u rostlin a živočichů v lužním lese v letech 1961–2000. Část I. – Byliny. Meteorologické Zprávy, roč. 60, č. 2, s. 49–54. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., PALÁT, M., 2008. Vliv regionálního oteplování na vzrůst proměnlivosti reprodukčního procesu u rostlin a živočichů v lužním lese v letech 1961–2000. Část I. – Stromy a ptáci. Meteorologické Zprávy, roč. 61, č. 4, s. 119–126. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., SOUKALOVÁ E., 2009. Dopady změny klimatu a vodního režimu na biodiverzitu lužního lesa na příkladu habrojilmové jaseniny (Ulmi-Fraxineta Carpini). Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 1, s. 13–21. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., 2009. Reakce živé přírody na extrémní výkyvy počasí v letech 2006 a 2007. Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 1, s. 21. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., KRŠKA, B., 2009. Vliv vývoje klimatu na průběh fenofáze kvetení ovocných dřevin na jižní Moravě v letech 1951–2000. Meteorologické Zprávy, roč. 62, č. 4, s. 107–112. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., BENEŠ, F., LIPINA, P., MACEŠEK, M., NOVÁK, R., PALÁT, M., PAVELKA, J., ŠEDĚNKOVÁ, V., ŠEVČÍK, J., VYKYDAL, D., 2012. Vliv klimatické změny na populace rostlin a živočichů v lužním lese v období let 1951–2000 a poznámky k rokům 2001–2010. In: Sborník prací ČHMÚ, svazek 57, Praha: ČHMÚ. 1. vydání, 78 s. ISBN 978-80-87577-06-6, ISSN 0232-0401.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2014. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část I. – stromy. Meteorologické Zprávy, roč. 67, č. 2, s 48–52. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2014. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část II. – keře. Meteorologické Zprávy, roč. 67, č. 5, s 141–146. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2015. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část III. – byliny. Meteorologické Zprávy, roč. 68, č. 2, s. 50–56. ISSN 0026–1173.

BAUER, Z., BAUEROVÁ, J., LIPINA, P., PALÁT, M., 2015. Vliv vývoje regionálního klimatu na ekosystém lužního lesa v letech 1951–2012. Část IV. – živočichové. Meteorologické Zprávy, roč. 68, č. 5, s 141–147. ISSN 0026–1173.

Lenka Hájková, Pavel Lipina, MZ 2016/5, ročník 69, str. 158-159


 

OPUSTIL NÁS SYLVESTR SLABÝ

26. srpna 2016 zemřel po krátké nemoci pan RNDr. Sylvestr Slabý, CSc. Narodil se 31. 12. 1925 v Komárovicích v okrese Třebíč. Ve studiu započatém na přírodovědecké fakultě v Brně pokračoval v tehdejším Sovětském svazu v Kázaní a v Moskvě, kde dokončil geografickou fakultu Moskevské státní univerzity v roce 1957. Poté se zúčastnil mezinárodního projektu, který měl zjistit, zda se Indický monzun projevuje ještě za Himálajem, což se tehdy potvrdilo. V roce 1958 nastoupil do HMÚ, kde pracoval v synoptické a letecké službě (později operativní informace) až do svého odchodu do důchodu v lednu 1990. V letech 1961 až 1963 pomáhal organizovat leteckou meteorologickou službu v Conakry v západoafrické republice Guinea. V roce 1974 na lodi Professor Zubov a v roce 1979 na lodi Akademik Širšov se účastnil mezinárodních projektů, které zkoumaly vztahy mezi oceánem a atmosférou. Mimo svou běžnou pracovní náplň se věnoval převážně tropické meteorologii a problematice měření větru na profesionálních stanicích. V letech 1975 až 1989 byl členem redakční rady Meteorologických zpráv. Jako přesvědčený komunista zastával funkci předsedy strany v HMÚ (ČHMÚ), ale nevím o nikom, komu by ze své funkce ublížil. Naopak se domnívám, že i jeho přičiněním přijal HMÚ na začátku sedmdesátých let vojenské meteorology tehdy propuštěné z armády.

Ve svém volném čase aktivně sportoval, v roce 1969 jsme spolu sehráli na hřišti pod zámkem v Komořanech nejeden volejbalový debl. S rodinou často navštěvoval starou chatu na Suché, v zimě na lyže a v létě hlavně na houbařské výpravy. Byl výborný muzikant, především hrál na buben. V Jemnici, kde vyrůstal, byl členem kapely Jemničtí myšáci, na vojně byl členem Vojenského armádního souboru města Brno a i v ČMHÚ byl součástí hudebního souboru OBSBAND. Se svou ženou Natálií, se kterou se seznámil během pobytu v Sovětském svazu, se oženil v roce 1957, vychovali tři děti a dočkali se 7 vnuků a 10 pravnuků.

Přestože po listopadu 1989 neodešel do důchodu v nejpřátelštějším ovzduší, zůstal své meteorologii věrný a pravidelně navštěvovali s Natašou akce České meteorologické společnosti. Naposledy jsme se setkali v září 2014 na Lipně na semináři. Dohodli jsme se, že pro budoucí generace meteorologů sepíšeme pár zajímavých příhod z historie ústavu, ve kterých vzpomeneme na některé výrazné postavy. To už kvůli mé nedůslednosti neuděláme. Promiň, Sylvo. Byl jsi pro mě starší kolega, od kterého jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí týkajících se práce i osobního života. Budu na Tebe vzpomínat vždy jen v dobrém, čest Tvé památce.

Luboš Němec, MZ 2016/5, ročník 69, str. 160


 

OPUSTIL NÁS JAROSLAV KRATOCHVÍL

Po krátké nemoci zemřel 6. ledna 2016 dlouholetý pracovník ČHMÚ, náš bývalý kolega, pan Jaroslav Kratochvíl. Narodil se 3. 11. 1935 v Roudnici nad Labem. Studium gymnázia dokončil v srpnu 1953 v Praze na Smíchově. V prosinci téhož roku nastoupil k HMÚ, kde pracoval jako asistent v předpovědní službě. Později přešel do odboru klimatologie a potom na pobočku Praha, kde se věnoval posudkové činnosti. V práci byl vždy pečlivý a na výsledky jeho práce bylo možné se spolehnout. Jeho celoživotní vášní ale zůstala předpověď počasí, které se nadále věnoval jako svému koníčku. Když se pobočka přestěhovala do Komořan, účastnil se pravidelně konzultací v předpovědním centru, aby byl neustále v obraze. Známí a spolupracovníci ho velmi často žádali o jeho názor, kam se počasí bude ubírat. Mnoho let také působil jako pozorovatel srážkoměrné stanice Praha, Smíchov a průběh počasí sledoval a zaznamenával neustále. Žádná „kapka" na okně mu neunikla, dlouholetá řada jeho pozorování srážek je mimořádně spolehlivá. Kráťa, jak jsme mu všichni říkali, byl pro svou nekonfliktní povahu oblíbený mezi kolegy a byl vždy vítán na všech společenských, sportovních a turistických akcích. Spolu s manželkou Dášou, rovněž dlouholetou pracovnicí ČHMÚ, vychoval dva syny. Jarda byl příkladně slušný člověk, příjemný spolupracovník a milý kamarád, dobrý manžel a otec. Čest jeho památce.

Luboš Němec, MZ 2016/1, ročník 69, str. 64


 

ZEMŘEL ZDENĚK SMOLÍK

V Brně zemřel dne 23. října 2015 po dlouhé těžké nemoci RNDr. Zdeněk Smolík, CSc. ve věku 82 let. Narodil se v Nivnici, na pomezí mezi Moravou a Slovenskem, dne 2. března 1933. V Nivnici navštěvoval obecnou školu, potom v Uherském Brodě reálné gymnázium, kde maturoval v roce 1951. V dalších letech studoval na vysokých školách, v letech 1951-1953 na Pedagogické fakultě UJEP v Brně a na Fakultě geologicko-geografických vied na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde zakončil studium jako promovaný geograf. Jeho diplomová práce měla název Srážkové poměry Košic 1876-1950.

V době studií se věnoval sportu, zejména lehké atletice (skok do dálky, trojskok, běhy), v dalších letech se jeho oblíbeným sportem stal tenis. V roce 1958 se oženil, jeho paní Viera, za svobodna Tóthová, se stala lékařkou.

Po ukončení studia nastoupil do Hydrometeorologického ústavu Praha na letiště Praha-Ruzyně jako meteorolog. Následovala vojenská prezenční služba 1959-1960 a práce ve Výzkumné stanici základní agrotechniky v Pohořelicích u Brna. V této době nastoupil do vědecké aspirantury, v letech 1964-1967, jeho školitelem byl akademik Prof. Dr. Václav Novák, získal titul kandidáta zemědělsko-lesnických věd. Jeho dizertační práce měla titul Průběh počasí v letech 1951 až 1964 v Pohořelicích a jeho vliv na výnos některých zemědělských plodin. Na základě rigorózního řízení v roce 1967 mu Univerzita Komenského v Bratislavě udělila titul RNDr. K doktorskému rigoróznímu řízení předložil práci Dynamika tepelných půdních charakteristik během vegetace jarního ječmene při různém stupni ulehlosti půdy.

Po tříletém období v letech 1967-1970 ve Výzkumném ústavu základní agrotechniky v Hrušovanech u Brna byl přijat jako vědecký pracovník Ústavu ekologie lesa na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde se podílel zejména na řešení mezinárodních výzkumných programů IBP (International Biological Programme) a MAB (Man and the Biosphere). Před vstupem do důchodu pracoval jako vědecký pracovník v Českém hydrometeorologickém ústavu na pobočce Brno a jako soudní znalec v oboru meteorologie a klimatologie.

Jeho publikační činnost je bohatá. Uveřejnil celkem 65 publikací z různých oborů meteorologie a klimatologie, a to 6 z meteorologie obecné, 4 z oboru meteorologie letecké, 6 z klimatologie lokální a regionální, 14 z klimatologie zemědělské, 12 z klimatologie lesnické, 8 prací bylo metodických a návodů k měření, 3 o klimatu půdy a 5 o vztahu klimatu k chorobám rostlin i lidí. Mimoto vypracoval mnoho posudků a recenzí, měl také mnoho popularizačních aktivit o svém oboru i o činnosti ČHMÚ.

RNDr. Zdeněk Smolík prožil smysluplný aktivní život. Byl váženým a vítaným společníkem a dobrým přítelem. Čest jeho světlé památce!

Blahomil Grunda, MZ 2016/1, ročník 69, str. 24


 

Opustil nás někdejší člen dr. Háza

Dne 23. července 2015, v den svých 94. narozenin, zemřel RNDr. Ladislav Háza. Byl jedním z prvních poválečných absolventů meteorologie a klimatologie u prof. Hanzlíka na tehdejší Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Věnoval se především otázkám synoptické a letecké meteorologie a aerologii. Při svém zaměstnání v Ústřední pilotní škole ve Vrchlabí prováděl ve spodních vrstvách troposféry sondážní lety s meteorografem, aby zpřesnil v těchto vrstvách aerologická měření profesionálních stanic. Sledoval především podmínky vzniku a vývoje konvekce nad složitým orografickým terénem. Podstatnou mírou upřesnil v závislosti na synoptické situaci krátkodobou předpověď konvekce. Výsledky těchto měření a předpovědí ihned publikoval v každodenním vysílání ze studia Ústřední letecké školy ve Vrchlabí.

Významná práce dr. Házy spočívala také ve výchově meteorologů - amatérů v kurzech pořádaných leteckou školou, kde přednášel problematiku podmínek vzniku a předpovědi konvekce.

Dr. Háza byl vynikajícím pilotem sportovních letadel a vychoval desítky pilotů - plachtařů. Ve své době byl držitelem několika národních rekordů, nejvýznamnější bylo dosažení výšky přes 8500 m v kumulonimbu. Svými experimentálními lety v oblasti Krkonoš a Ještědu se podílel na výzkumu závětrného vlnění, kdy teorie takového proudění byla v samotných počátcích. Po odlétání plného leteckého důchodu přešel dr. Háza do Českých Budějovic, kde působil jako učitel na katedře fyziky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity

V osobě RNDr. Ladislava Házy odešel vynikající odborník v otázkách letecké meteorologie především v problematice krátkodobé předpovědi konvekce a také výborný pilot a nezapomenutelný přítel.

Mojmír Prokop, Věstník ČMeS 2015/2, prosinec 2015


 

Opustila nás Jarmila Reinhartová

Po dlouhé a těžké nemoci zemřela 6. 3. 2015 dlouholetá pracovnice Hydrometeorologického ústavu, naše bývalá kolegyně, paní Jarmila Reinhartová. Narodila se 25. 5. 1933 v Praze. Matematicko-fyzikální fakultu UK absolvovala v roce 1956 a v roce 1972 získala hodnost kandidáta věd. V odboru klimatologie v Holečkově ulici vedla srážkoměrnou skupinu a po reorganizaci ústavu v roce 1980 pracovala jako klimatolog v odboru režimových informací. Nikdy neměla ambice dosáhnout na vedoucí místa, ale její pracovní nasazení bylo vždy příkladné. Převážně se věnovala zpracování srážek, ale nevyhýbala se ani jiným meteorologickým prvkům. Jenom v časopisu Meteorologické zprávy vydávaném ústavem, můžeme najít víc než deset jejích odborných článků. Přispívala i do dalších ústavních edic a publikací jako jsou Sborník prací, Práce a studie, Podnebí a vodní režim ČSSR. Zpracování klimatologických informací. Stručná klimatografie světa pro leteckou a jinou dopravu, kterou napsala společně s Dr. Trefnou v roce 1959, byla v době neexistence internetu výborným pracovním nástrojem.

Jarmilu měli všichni v jejím okolí rádi. Byla vždy upřímná, ale přitom i laskavá. Dodnes vzpomínám, jak hezky mě uměla upozornit na moje nedostatečné pracovní nasazení v době zácviku. Byla milující matka a manželka a svému manželu Mirkovi byla, dokud jí to zdraví umožnilo, velkou oporou. Budeme na ni vzpomínat jen v dobrém. Čest její památce.

Luboš Němec, MZ 2015/2, ročník 68, str. 64


 

Rudolf Kolomý zemřel

Uveřejnění předchozího příspěvku se jeho autor, Mgr. Rudolf Kolomý, CSc., již nedočkal. Po mnohaletém zápase s rakovinou zemřel 8. února 2014 ve věku 81 roků. Ačkoliv nebyl meteorolog, často přispíval do tohoto časopisu, který obohacoval články z dějin fyziky s tematickým přesahem do meteorologie.

Narodil se 18. června 1932 v Lukavci u Letohradu v rodině zemědělců. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ústí nad orlicí v roce 1951 studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě, o rok později na nově zřízené Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho spolužáky byli mimo jiné později známí meteorologové RNDr. Bedřich Böhm, CSc., a RNDr. Bořivoj Sobíšek, DrSc. Na rozdíl od obou si však za studijní obor zvolil učitelství matematiky a fyziky pro střední školy a jemu zůstal věrný i po dosažení důchodového věku. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1955 dostal umístěnku do Střední zemědělské technické školy v Moravské Třebové, na níž pak nepřetržitě působil, i když občas vyučoval i na jiných středních školách. V uvedeném městě zakotvil natrvalo, až do konce svého života.

Již na střední škole se kromě matematiky a fyziky zajímal o obecnou historii, zejména o historii přírodních věd a techniky, a nepovinné přednášky toho zaměření navštěvoval též na vysoké škole. V polovině 60. let 20. století navázal spolupráci s oddělením dějin přírodních věd a techniky Historického ústavu ČSAV v Praze, kde vypracoval kandidátskou dizertační práci nazvanou Studium termoelektrických jevů od Seebeckova objevu 1821 do r. 1890. Z politických důvodů ji však mohl obhájit až v roce 1991, a to v Ústav u teorie a historie vědy ČSAV v Praze.

Rudolf Kolomý vědeckým zájmem připomínal prvorepublikové nebo ještě dřívější gymnazijní profesory, kteří se neomezovali na reprodukování učiva svým žákům, ale věnoval se také badatelské činnosti a výsledky výzkumu publikovali nejen ve výročních zprávách středních škol. Přitom zůstávali výtečnými a podnětnými kantory.

Pokud si magistr Kolomý nevedl soupis svých publikovaných prací, pochybuji o tom, Že se někomu jinému podaří v úplnosti jej sestavit. Jeho články a recenze vycházely v Československém časopise fyzikálním, v Dějinách věd a techniky. Československém časopise pro fyziku, Meteorologických zprávách, Matematice a fyzice ve škole, Pokrocích matematiky, fyziky a astronomie, Rozhledech matematicko-fyzikálních, sbornících z Letnej školy z dejín fyziky, v účelových publikacích z pedagogických čtení a konferencí o výuce fyziky na středních školách, v časopise Vesmír i v denním a periodickém tisku. Za zvláštní pozornost však stojí jeho obsažné a rozsáhlé studie uveřejňované ve Zborníkoch dejín fyziky, které vydávaly či vydávají Vysoká vojenská technická škola v Liptovském Mikuláši, Jednota slovenských matematikov a fyzikov a Slovenská spoločnosť pre dejiny vied a techniky pri SAV. Šlo o referáty přednesené na celostátních seminářích (CESDEF), po rozdělení Československa mezinárodních seminářích dějin fyziky (MESDEF), které se téměř každoročně konají střídavě v Česku a na Slovensku.

Přednostními historickými zájmy R. Kolomého bylo studium elektrických, termoelektrických a magnetických jevů ve světě v 17. až 19. století, výzkum přirozené radioaktivity ve vztahu k Jáchymovu, objevné jsou jeho práce o šíření Newtonových myšlenek a ohlasu Röntgenova objevu v českých zemích i o nejednoznačném přijímání teorie relativity v Československu. Znal Životopisy a vědecký přínos stovek fyziků a jiných přírodovědců.

Literární dílo R. Kolomého je dokonalé po stránce odborné i formální. Čtenáři Meteorologických zpráv se o tom mohli přesvědčit např. v příspěvcích o W. Gilbertovi a jeho spise o magnetismu, o výzkumech atmosférické elektřiny (P. Diviš, J. Stepling, K. V. Zenger, B. Franklin, G. W. Richmann), o Einsteinově působení v Praze nebo o F. Běhounkovi jako radiologovi a polárníkovi. Škoda, že Kolomý nevyučoval na vysoké škole začínající autory, aby věděli, jak pracovat s prameny, hodnotit fakta, formulovat myšlenky, neplýtvat slovy, psát hutně, srozumitelně, spisovně a zajímavě, aby čtení odborného textu nebylo utrpením, ale potěšením.

Odešel uznávaný český historik fyziky, dobrý učitel a slušný, skromný člověk. Čest jeho památce!

Obr. Mgr. Rudolf Kolomý, CSc. na mezinárodním semináři dějin fyziky v Lednici v roce 2004

Karel Krška, MZ 2014/2, ročník 67, str. 61


 

Opustil nás Ján Pribiš

Dne 7. února 2014 zemřel ve věku nedožitých 82 let slovenský kolegii meteorolog, RNDr. Ján Pribiš, CSc.

Narodil se 30. června 1932 pod Tatrami, v obci Malý Slavkov. Po studiu na gymnáziu v Kežmarku a absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě nastoupil 14. března 1956 do služeb Hydrometeorologického ústavu.

Po tříměsíční praxi v Praze převzal vedení radiosondážní stanice v Popradě, kde působil 37 let, až do svého odchodu do důchodu v roce 1993. Pod jeho vedením se z aerologické stanice stalo Středisko aerologie a horské meteorologie Slovenského hydrometeorologického ústavu.

Mezi pracovištěm v Popradu-Gánovcích a aerologickým pracovištěm v Praze-Libuši byly vždy srdečné pracovní a lidské vztahy.

RNDr. Pribiš řešil výzkumné úkoly, publikoval odborné články věnované problematice volné atmosféry a hraniční vrstvy. Ve vztahu k Česku je nutno připomenout především spoluautorství díla Meteorologický slovník výkladový a terminologický, jehož příprava byla založena na dlouholeté spolupráci českých a slovenských meteorologů.

I českým kolegům bude chybět jako jeden ze zakladatelů tradice a spoluorganizátor sportovních her hydrometeorologických ústavů, kterých se aktivně zúčastňoval do svých téměř 80 let. Byl nejen sportovec tělem i duší, ale i skvělý hudebník a jeden z pilířů společenské zábavy, jak při sportu, tak na seminářích pořádaných Českou meteorologickou společností a Slovenskou meteorologickou společností.

Janko, budeš nám moc chybět, až se zase sejdeme na nějaké akci.

S použitím materiálů Miroslava Chmelíka zpracovala Helena Vondráčková, MZ 2014/2, ročník 67, str. 47


 

Zemřel Josef Čeněk

Dne 29. 12. 2013 nás ve věku nedožitých 82 let opustil dlouholetý pracovník Solární a ozonové observatoře ČHMU v Hradci Králové pan Josef Čeněk. Do činnosti tohoto specializovaného pracoviště se zapojil v r. 1957. V průběhu dalších 40 let se obětavou, pečlivou a odborně velmi kvalifikovanou prací zcela zásadním způsobem podílel na zavádění a udržování provozních i experimentálních měření složek radiační bilance a atmosférického ozonu v ČHMÚ. Neocenitelné jsou především jeho perfektně vyhodnocené, zpracované a systematicky uspořádané záznamy těchto měření, které vytvořily základ dnešní již digitalizované a často využívané databáze. Kolega Čeněk byl díky své přátelské a vstřícné povaze ve svém okolí všeobecně oblíbenou osobností. I po odchodu do důchodu stále udržoval s bývalým pracovištěm těsný kontakt a často své spolupracovníky navštěvoval. Vždy při tom projevoval živý zájem o všechny nové a perspektivní změny navazující na základy, které před desítkami let pomáhal budovat. Toto krátké sdělení je připomínkou a oceněním celoživotního díla, kterým Josef Čeněk přispěl k rozvoji oboru a činnosti ČHMÚ a vzpomínkou na vzácného člověka.

Karel Vaníček a spolupracovníci, MZ 2014/1, ročník 67, str. 12


 

RNDr. František Molnár zemřel

Dne 3. dubna 2013 zemřel v Bratislavě významný slovenský meteorolog a dlouholetý člen redakční rady Meteorologických Zpráv RNDr. František Molnár. Narodil se téměř před devadesáti lety 9. listopadu 1923 v obci Dolný Ohaj v tehdejším okrese Nové Zámky (nyní Šurany).

Po absolvování Učitelské akademie ve Spišském Podhradí v roce 1943 nastoupil vojenskou prezenční službu, z níž však po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 přešel k partyzánům, kteří operovali v Turci. Po osvobození Československa učil na národní škole, avšak již v roce 1947 našel uplatnění ve Státním meteorologickém ústavu v Bratislavě. V meteorologické, resp. hydrometeorologické službě, ať již řízené z Prahy nebo Bratislavy, působil v různých funkcích až do konce svého zaměstnání. Od roku 1969 zastával funkci náměstka ředitele SHMÚ pro synoptickou a leteckou meteorologii (SaLM) a po odchodu do důchodu ještě několik let v ústavu pracoval jako klimatolog. V roce 1958 ukončil při zaměstnání studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.

Do jeho rezortu spadala kromě ústředí na letišti Bratislava-Ivanka a venkovních letištních meteorologických služeben dvě význačná pracoviště, která byla vybudována za jeho vedení: Středisko aerologie a horské meteorologie v Gánovcích u Popradu, jež zahájilo činnost v roce 1977 a nahradilo původní aerologickou stanici na popradském letišti, a Výzkumně vývojové meteorologické radarové středisko na Malém Javorníku, které později rozšířilo odborný zájem o družicovou meteorologii, až když se v roce 1977 stalo pobočkou SHMÚ a přestalo být součástí úseku SaLM.

Doktor Molnár se nepovažoval za vědce, ale za vedoucího hospodářského pracovníka, jímž konec konců jako náměstek ředitele především byl. Přesto se kromě plnění provozních a koncepčních úkolů [15] věnoval také výzkumu a publikační činnosti. Některé jeho práce, které vznikaly zvláště z podnětu jeho kolegy P. Forgáče, pojednávají o škodlivých účincích počasí na zemědělskou výrobu [3, 4, 5], jiné, napsané v širším autorském kolektivu, se týkají počasí za typických povětrnostních situací vymezených hlavně J. Brádkou a Z. Gregorem [1, 2]. Nejvlastnějším Molnárovým předmětem bádání však byly vzduchové hmoty.

S klasifikací vzduchových hmot na Slovensku začal jeho učitel prof. M. Konček, který pravděpodobně pod vlivem německé školy F. Linkeho očekával, že určování vzduchových hmot jakožto „nositelů“ počasí přispěje ke zlepšení předpovědi počasí i k výkladu tvorby podnebí [10]. Kalendáře vzduchových hmot se staly přílohou Meteorologických Zpráv [8, 9]. F. Molnár si vzduchové hmoty zvolil za téma rigorózní práce (obhájil v roce 1968) a po mnoho roků pomocí synoptických map, výsledků aerologických měření a registračních pásek termografů a hygrografů rozšiřoval Končekův kalendář. O něj pak opřel své práce [11, 12]. Celý kalendář vzduchových hmot v Bratislavě, doplněný o přechody atmosférických front za 30letí 1948–1977, byl uveřejněn v roce 1982, spolu s rozsáhlou studií popisující způsob klasifikace, výskyt a časové rozdělení vzduchových hmot a front a z něho odvozený roční chod oceanity bratislavské oblasti [17]. I další příspěvky [7, 11] vycházející z uvedeného kalendáře objasnily utváření klimatu jihozápadního Slovenska, jejich závěry mají však podstatně širší územní platnost.

F. Molnár patřil do první skupiny slovenských meteoro1ogů, kteří pravidelně vystupovali v relaci Aké bude počasie v Československé televizi, která byla vysílána střídavě z Prahy a Bratislavy.

Oslovovali jsme ho „pán šéf“ v době, kdy požadované oslovení bylo „súdruh námestník“. Byl politicky tolerantní, přátelský, lidový, praktický a podnikavý, pořád byl někde jinde a v nezbytném popíjení oblíbeného vína mu nebránila ani jízda autem, protože měl osobního řidiče. Byl oblíbený zvláště mezi

mladými pracovníky, ke kterým měl až otcovský vztah a napomáhal jim v překonávání jejich obtíží.

Nezapomeneme!

Přehled literatury je uveden v níže uvedeném MZ

Karel Krška, MZ 2013/5, ročník 66, str. 158–159


 

Opustil nás RNDr. Ivan Panenka

Dne 26. března 2013 v Bratislavě podlehl těžké nemoci meteorolog RNDr. Ivan Panenka, význačný odborník působící v československé vojenské i civilní povětrnostní službě.

Narodil se 10. května 1934 v Senici nad Myjavou. Po maturitě na reálném gymnáziu v Bratislavě v roce 1953 se rozhodl studovat meteorologii na Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého (VTA AZ) v Brně. Vedl ho k tomu zájem o zvolený obor, se kterým se seznamoval již jako patnáctiletý při plachtařském pilotním výcviku v místním aeroklubu, i možnost jeho hmotného zajištění během studia na vojenské škole, protože sami rodiče by ho na škole nemohli vydržovat. Jelikož studium oboru vojenská povětrnostní služba se na VTA AZ podařilo zajistit až v roce 1954, nastoupil jako vojenský stipendista na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, odkud záhy přešel na Leteckou fakultu VTA AZ do Brna. Pařil tedy k prvním absolventům studia meteorologie na této škole a získal Vysokoškolskou kvalifikaci promovaný fyzik.

Po roční praxi na bratislavském letišti byl v roce 1959 přeložen do Prahy k Hlavnímu leteckému povětrnostnímu ústředí (HLPU) a o dva roky, později byl ustanoven jeho náčelníkem. Čekala ho slibná vědecká a vojenská kariéra.

Ivan Panenka jako mladý velitel vnesl do režimu práce početně rozsáhlého ústředního pracoviště moderní duch řízení, usiloval o zvyšování odborné úrovně v synoptické meteorologii a předpovědní praxi i o zlepšení technického zabezpečení vojenské povětrnostní služby. Odborná úroveň HPÚ vzrůstala také proto, že do HLPÚ, později přejmenovaném na Hlavní povětrnostní ústředí (HPÚ), nastoupili i další mladí meteorologové s vysokoškolským vzdělaním.

O tehdejších odborných kvalitách Ivana Panenky svědčí jeho příspěvky v časopisech Meteorologické Zprávy, PVOS a letectvo a Studia geophysica et geodaetica [2]. Do historie pracoviště se mimo jiné zapsal zřízením publikační řady Sborník prací HPÚ, v němž byly uveřejňovány výsledky výzkumných prací a informace o odborném dění v HPÚ a ve vojenské povětrnostní službě.

Po osmileté cílevědomé práci byl major Panenka v důsledku tzv. kádrové očisty v roce 1968 jako nevyhovující nejprve odvolán z funkce a v roce následujícím propuštěn do zálohy. Díky shovívavosti vedení Slovenského hydrometeorologického ústavu v Bratislavě se mu v roce 1969 podařilo získat nové zaměstnání v odboru letecké meteorologie. Ne však nadlouho: v roce 1973 bylo jeho místo na letišti shledáno jako příliš exponované vzhledem k jeho politické nespolehlivosti. Proto přešel do úseku hydrologie SHMÚ, kde plnil funkci hydrometeorologa, kterou vykonával až do změny politických poměru (v ČHMÚ podobné místo zastával RNDr. Vilibald Kakos, rovněž vyhozený z HPÚ). Panenka, ač byl po pádu komunistického režimu u nás mimosoudně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka, se již do armády nevrátil a v letech 1990–1993 vykonával funkci náměstka ředitele SHMÚ pro meteorologii. V témže období, kdy byl rovněž předsedou Slovenské meteorologické společnosti při SAV, založil její zpravodaj s názvem Bulletin Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, jehož 1. číslo vyšlo hned v roce 1990.

Ještě jedna skutečnost by neměla zapadnout. V době vlády jedné strany byl dr. Panenka zařazen na seznam nepřátelských osob, které měly být v době mimořádných opatření v rámci operačně-bezpečnostního úkolu Federálního ministerstva vnitra pod názvem Akce Norbert umístěny v internačních táborech [2]. Jeho přítel, slovenský básník a překladatel Lubomír Feldek, ve sbírce svých fejetonů píše, že Ivan Panenka pod číslem 187 patřil k 373 bývalým příslušníkům armády, které byly za mimořádné situace určeny k fyzické likvidaci [1].

Panenkovo meteorologické literární dílo, jež čítá více než 70 odborných statí a studií a z něhož následně uvádíme jen výběr, lze rozdělit na práce letecko-meteorologické a hydrometeorologické. Ve starším období, kdy autor působil v HPÚ a na letišti v Bratislavě, se jeho zájem soustředil na výškový vítr [11, 15, 16, 20] a na atmosférickou turbulenci v přízemní a mezní vrstvě atmosféry. Sem patří průkopnický příspěvek o nízkohladinovém tryskovém proudění na jihozápadním Slovensku [20] nebo práce analyzující případy výskytu turbulence hlášené z letadel na sestupné ose a pokus předpovědi tohoto nebezpečného jevu pomocí Richardsonova kritéria [13]. Obsažné pojednání o povětrnostních podmínkách letecké chemické činnosti v členitém terénu, jež paří k nejrizikovějším leteckým aktivitám, mohlo posloužit jako pomůcka pilotům letadel typu Z-31, která provozoval SLOV-air, podnik pro leteckou činnost [14].

Z mladšího období, kdy dr. Panenka působil jako hydrometeorolog v SHMÚ, pocházejí jeho studie o meteorologickém zabezpečování hydrologických předpovědí. Jsou to jednak práce povahy metodické, např. [4, 7, 8, 9, 17, 18], jednak zhodnocení abnormálních srážek jako příčiny povodňových situací [6, 10] a rovněž zprávy o povodních, k jejichž předpovědi byly využity prognózy srážek na základě hydrosynoptických a synopticko-statistických postupů [3, 12]. Z Panenkovy iniciativy vznikla také knižní publikace, která je cenným příspěvkem k dějinám hydrologické služby na Slovensku [9].

Ivan Panenka byl rozený organizátor, člověk společenský, plný nápadů, který k nosným tématům uměl přitahovat lidi. Proto také v době, jež mu byla krajně nepříznivá, nalezl osobní východisko a uspokojení v kontaktu s výtvarnými umělci. Čo stratil na vedeckej kariére, napsal Lubomír Feldek, vynahradilo mu jeho hobby. Našiel si iný výškový vietor – spriatelil sa s Albínom Brunovským a dalšími grafikmi a stal sa uznávaným organizátorom výstav, albumov, grafických listov, a napokon aj vydavatelom kníh a knižných bibliofilií. Vem, čo hovorím, i ja som sa s ním vtedy spriatelil a podlahol som jeho organizátorskému čaru [1]. I po odchodu do důchodu se věnoval sbírkám exlibris a grafického umění a byl iniciátorem a organizátorem velkého počtu výstav slovenských a českých autoru zvučných jmen [2].

Čest jeho památce.

Přehled literatury je uveden v níže uvedeném MZ

Miroslav Flajšman a Karel Krška, MZ 2013/4, ročník 66, str. 127–128


 

Za docentom RNDr. Jánom Otrubom, CSc.

Dňa 25. apríla 2013 nás opustil vo veku 91 rokov doc. RNDr. Ján Otruba, CSc. nestor slovenskej meteorológie, vysokoškolský pedagóg na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave (PF UK) a dlhoročný vedecký pracovník Geofyzikálneho ústavu Slovenskej akaclémie vied v Bratislave (GFÚ SAV), člen Slovenskej meteorologickej spoločnosti a Slovenskej bioklimatickej spoločnosti pri SAV.

Pripadla mi nelahká úIoha rozlúčiť sa s pánom docentom v mene všetkých pracovníkov GFÚ SAV, Fakulty matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislave (FMFI UK), ako aj v mene ostatných priatelov a známych. Len ťažko sa hladajú slová, ktoré by v tejto chvíIi vyjadrili našu vd'aku a úctu človekovi, ktorý svojou vedeckou prácou patril k výrazným osobnostiam uvedených inštitúcií.

Doc. Otruba sa narodil v Zázrivej na Orave. Po maturite v Dolnom Kubíne pokračoval v štúdiu na Prírodovedeckej fakulte Slovenskej Univerzity (PF SU) v Bratislave, odbor matematika – fyzika. Ešte pred ukončením vysokoškolského štúdia začaI v roku 1948 pracovať ako asistent v Ústave pre meteorológiu a klimatológiu PF SU u prof. Mikuláša Končeka. V tomto ústave a neskór na Katedre astronómie, geofyziky a meteorológie PF UK pracoval až do roku 1963, kedy odišiel do Ústavu meteorológie a klimatológie SAV kde ako samostatný vedecký pracovník bol od roku 1964 vedúcim oddelenia horskej meteorológie.

V roku 1961 získal hodnosť kandidáta fyzikáIno-matematických vied. V roku 1965 bol na základe habilitácie menovaný docentom pre odbor meteorológie a klimatológie na PF UK v Bratislave. Po odchode do SAV pósobil nad'alej na Katedre Astronómie, geofyziky a meteorológie PF UK ako externý učitel, a tak vypomáhal pri zabezpečovaní odborného štúdia meteorológie a klimatológie. Jako erudovaný vedecký pracovník podielal sa tiež na výchove vedeckých pracovníkov vo funkcii školitela ašpirantov a súčasne vo funkcii predsedu Komisie pre obhajoby kandidátskych dizertačných prác v odbore meteorológie a klimatológie v SAV.

Vo svojej vedecko-výskumnej práci sa doc. Otruba zameral hlavne na výskum cirkulačných pomerov prízemnej vrstvy atmosféry v oblasti Západných Karpát. osobitnú pozornosť venoval štúdiu časových a priestorových charakteristík orografických deformácií prúdenia vzduchu, ako aj róznych zvláštností lokálnych cirkulačných systémov vo vybraných horských oblastiach Slovenska. Dosiahnuté výsledky publikoval asi v 50 vedeckých prácach u nás i v zahraničí. Medzi nimi je najrozsiahlejšia monografia „Veterné pomery na Slovensku“, ktorá vyšla v roku 1964 vo vydavatelstve SAV a ktorú v roku 1969 vydalo v anglickom jazyku juhoslovanské vydavatelstvo NOLIT v Belehrade pre U.S. Depaftment of Commerce Environmental Science Services Administration a pre National Science Foundation v USA.

Na seminári „Významné osobnosti SAV 2001“ bol doc. Otruba jednou z ocenených osobností na stretnutí s predstavitelmi Akadémie a d'alšou vedeckou komunitou z jej pracovísk. Stretnutie bolo jedinečnou príležitosťou na vyjadrenie vd'aky a úcty tvorivému životu a dielu nášho dIhoročného spolupracovníka a priatel'a.

Slovenská, ale aj česká meteorologická a klimatologická spoločnosť stráca v docentovi Otrubovi významného odborníka a vedca. Velký počet jeho priatelov a známych stráca v ňom vynikajúceho človeka, ktorý vždy bol plný elánu a hýril dobrou náladou. Sme mu vd'ační za celoživotnú prácu, ktorú vykonal v prospech česko-slovenskej a svetovej lneteorológie.

Česť jeho pamiatke!

Marian Ostrožlík, MZ 2013/3, ročník 66, str. 94–95


 

Zemřel RNDr. Zdeněk Táborský

20. 12. 2012 zemřel náhle po dlouhotrvající nemoci srdce pplk. v. v. RNDr. Zdeněk Táborský. Rozloučení v kruhu rodiny, přátel i jeho bývalých studentů proběhlo v obřadní síni brněnského krematoria dne 4. 1. 2013.

Zdeněk Táborský se narodil 25. 4. 1931 v Dobřanech na západě Čech. Základní školu navštěvoval v obci Dolní Lukavice, malebné vesničce 20 km jižně od města Plzně. Gymnázium y Praze ukončil v roce 1950 a v letech 1950 až 1954 studoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Po ukončení vysokoškolského studia vstoupil jako promovaný fyzik na vlastní žádost do armády a stal se vojákem z povolání. V pozici leteckého meteorologa působil od roku 1954 do roku l 955 u několika leteckých útvarů a na Hlavním povětrnostním ústředí Československé armády v Praze. Svou dlouholetou pedagogickou kariéru zahájil v roce 1955, kdy se stal učitelem předmětů fyzika atmosféry a vojenská klimatologie na nově vznikající skupině specializace Vojenská povětrnostní služba Fakulty letectva tehdejší Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého (VTA AZ) v Brně. Během svého působení ve vojenském školství vychoval stovky absolventů, příslušníků armádní letecké meteorologické služby. Zhruba deset let také externě pedagogicky působit na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V rigorózním řízení zde v roce 1961 získal titul RNDr.

RNDr. Zdeněk Táborský se intenzivně věnoval pedagogické a odborné práci. Vydal řadu studijních skript, v Meteorologických zprávách publikoval odborné články zaměřené na problematiku předpovědi bouřek, podílel se na řešení 7 státních a resortních vědeckých úkolů a obhájil 14 výzkumných zpráv. Za práci v oblasti vojenského školství a službu v armádě byl během své kariéry oceněn několika vojenskými vyznamenáními.

Byl aktivní i v širší meteorologické komunitě. V roce 1959 se podílel na Vzniku Československé meteorologické společnosti při ČSAV působil jako člen hlavního výboru i jako předseda pobočky společnosti v Brně. Spolupracoval na tvorbě Meteorologického slovníku výkladového a terminologického.

Kariéru pedagoga a vojáka z povolání ukončil v roce 1989, kdy byl na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměru a odešel do výslužby a důchodu. Věnoval Se rodině, chalupaření, filatelii a genealogii.

Při příležitosti významných výročí armádní hydrometeorologické služby udělil ministr obrany v roce 2009 RNDr. Zdeňku Táborskému za celoživotní pedagogickou činnost rezortní vyznamenání „Záslužný kříž III. stupně“.

Čest jeho památce.

František Hudec, MZ 2013/1, ročník 66, str. 16


 

Opustila nás dr. Eva Urbanová

V pátek 9. 12. 2011, dva dny před svými jedenasedmdesátými narozeninami, po velmi těžké a poměrně vzácné nemoci zemřela RNDr. Eva Urbanová. Zádušní mše za zesnulou se konala dne 15. prosince v pěkném malém kostelíku svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově na malém návrší nad Vltavou.

Do rodinného hrobu na Žvahově nedaleko jejího domova doprovodila rakev se zesnulou kromě rodiny a přátel i početná skupinka kolegyň a kolegů z ČHMÚ.

Eva Urbanová – tehdy ještě Ouřadová _ se narodila dne 11. 12. 1940 v Praze a po maturitě v roce 1958 na chvíli pracovala – nomen omen – jako úřednice za poštovní přepážkou. Samozřejmě ji toto zaměstnání nemohlo uspokojit, a tak se na jaře v roce 1959 začala zapracovávat na kresličku povětrnostních map na letišti v Praze-Ruzyni. Koncem záři 1959 přešla Eva společně s námi –„zakladateli komořanské meteorologie“ do „Zámečku“ v Praze-Komořanech a zde věrně vydržela až do svého odchodu do důchodu v roce 2005.

Během svého „pracovního procesu“ se neustále vzdělávala, nejprve zdárně ukončila Přírodovědeckou fakultu UK – obor klimatologie a posléze zde získala i titul RNDr. Se svou rostoucí kvalifikací přešla z kreslírny nejprve do oddělení asistentů a posléze zakotvila na pracovišti krátkodobé a nakonec střednědobé předpovědi, většinou v nepřetržitém provozu. Kromě předpovědí počasí pracovala v odborných skupinách při typizaci povětrnostních situací, společně s legendou československé synoptiky RNDr. Janem Brádkou a postupně s dalšími RNDr. Alžbětou otrubovou. RNDr. Janou BíIovou i s bratislavskými kolegy. Na jaře v roce 1973 posílila společně se svou nejlepší přítelkyní Janou skupinku televizních moderátoru počasí, i když se jim tak tehdy neříkalo.

Eva Urbanová ráda navštěvovala koncerty a divadla a zejména milovala turistiku, která jí za přispění televizní popularity seznámila s jejím životním partnerem, za kterého se provdala. Narodila se jim dcera Hana, ale manželský vztah bohužel netrval dlouho a Eva se rozvedla. Po mateřské dovolené pracovala asi dva roky na oddělení zemědělské meteorologie. A když ještě babička mohla hlídat malou Hanu, o žních v osmdesátých letech se střídala s kolegy při experimentálních předpovědích počasí v Ústí nad orlicí. Ve svém osobním životě bohužel příliš štěstí neměla a po rozvodu až do svého odchodu z tohoto světa žila bez partnera se svou dcerou a komořanský ČHMÚ se jí stal druhým domovem. Do důchodu odešla v roce 2005. V posledních letech nebyl ke skromné a tiché Evě osud spravedlivý. Onemocněla poměrně vzácnou vážnou chorobou – amyotrofickou laterální sklerózou, což je vlastně pomalé, ale nezastavitelné odumírání motorických neuronů. Ta nemoc je zákeřná nejen protože se těžko diagnostikuje, ale zejména tím, že napadá svaly a mozek přitom funguje...

Evo, za všechny Tvé spolupracovníky si dovoluji slíbit, že na Tebe nikdy nezapomeneme.

Vladimír Vondráček, MZ 2012/2 ročník 65, str. 32


 

Zemřel RNDr. Vladimír Brůžek

V sobotu 12. února 2011 nás po delší nemoci navždy opustil RNDr. Vladimír Brůžek.

I když v mládí koketoval s astronomií a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy ukončil státnicí a diplomovou práci z oboru geofyzikálního, v roce 1958 společně s dalšími třemi geofyziky dostal umístěnku do tehdejšího Meteorologického ústavu na letišti v Praze-Ruzyni. Tam zůstal do konce září 1959, kdy se všeobecná synoptická meteorologická služba oddělila od služby letecké a přestěhovala se do Komořan. Do tajů synoptiky ho na krátkodobé prognóze zaškoloval RNDr. Zdeněk Gregor a zejména zkušený synoptik Josef Vrána, za nimiž se Vladimír nyní odebral.

Hydrometeorologickému ústavu, který několikrát změnil svůj název, zůstal věrný až do konce svého života. Prošel všemi jeho předpovědními pracovišti a po odchodu RNDr. Josefa Jílka do důchodu po něm převzal žezlo dlouhodobé měsíční předpovědi. Tu pak výrazně vylepšil statistickými metodami zejména poté, co v osmdesátých letech obhájil na brněnské univerzitě rigirózní práci z meteorologie a klimatologie. Do plného důchodu odešel v roce 2004, kdy už byl po vážné operaci.

Jakožto dva z jeho nebližších spolupracovníků jsme vždy obdivovali jeho pracovitost a systematičnost v „dřevních dobách“, kdy základní pomůckou pro jeho výzkumné práce byly pero, tužka, kalkulačka a stohy papíru! Seznam jeho publikovaných prací by byl dlouhý, velký význam pro budoucnost má nepochybně zejména jeho zpracování dlouhodobých teplotních a srážkových řad a jejich interpretace, které koncem minulého století předváděl i v zahraničních meteorologických společnostech.

Dlouhodobá předpověď byla a stále je žádaným produktem, ale vypracovat úspěšnou prognózu je složitý úkol i dnes, kdy znalosti o vzájemném působení povrchových teplot oceánů a chování atmosféry, jakož i jejich modelování, jsou na vyšší úrovni než v době, kdy se Vladimír Brůžek dlouhodobé předpovědi věnoval, o to více musíme ocenit jeho houževnatý přístup k této problematice.

Chtěli bychom také připomenout jeho snahu o popularizaci meteorologie v rozhlase, televizi a v tisku. V neposlední řadě pak nelze zapomenout ani na Vláďův kamarádský přístup nejen při řešení odborných otázek, ale i při zájmové a sportovní činnosti. Vždyť Vláďa zasvětil celý svůj život kromě rodiny právě meteorologii a rybářství.

Vláďo anebo Míro, jak jsme Ti někdy říkali – děkujeme za vše, co jsi pro meteorologii i pro nás udělal, nikdy na Tebe nezapomeneme a budeš nám všem chybět!

Dva osiřelí ze tří dlouhodobých Vladimírů.

Vladimír Seifert a Vladimír Vondráček, MZ 2011/2, ročník 64, str. 63


 

Zemřel RNDr. Jiří Úlehla, CSc.

Po dlouhé nemoci zemřel 7. července 2009 ve věku 85 let RNDr. Jiří Úlehla, CSc. Narodil se 5. února 1924 v Brně v rodině univerzitního profesora Vladimíra Úlehly (1888–1947), známého botanika, rostlinného fyziologa a filozofa. Jiří Úlehla žil od mládí v kulturním prostředí s hlubokým zájmem o přírodu a lidovou uměleckou tvořivost.

Jiří Úlehla studoval na brněnské přírodovědecké fakultě, kterou ukončil v roce 1948, po studiu se stal asistentem na Ústavu fyziologie rostlin. V roce 1949 byl nucen z politických důvodů z tohoto zaměstnání odejít. Potom pracoval na různých místech, také ve Výzkumném ústavu naftovém v Brně. V roce 1959 zakotvil ve Výzkumném ústavu krmivářském v Pohořelicích (později Výzkumný ústav základní agrotechniky, Hrušovany u Brna) jako vědecký pracovník v oboru vodního provozu rostlin. V letech 1965–1967 byl vyslán na odbornou stáž do Anglie k profesoru Whitheadovi do Rothamstedu. Po návratu vytvořil výpočetní program potenciální evapotranspirace, platné pro naše zeměpisné šířky a délky. Úlehlova metoda byla modifikací Penmanovy metody (Penman, H. L.: Vegetation and Hydrology. Farnham Royal, C.A.B. 1963) pro stanovení vláhové potřeby zemědělských plodin. K výpočtům závlahových dávek se používala průměrná denní teplota vzduchu, průměrný denní tlak vodní páry, délka slunečního svitu, průměrná denní rychlost větru a denní úhrny srážek, tedy meteorologické prvky podílející se na evapotranspiraci. Tento program byl tehdy u nás jedinečný a byl úspěšně používán pro závlahy polních plodin v rámci tzv. Agrometservisu, který Jiří Úlehla zajišťoval pro různé zemědělské podniky ve spolupráci s pobočkou Českého hydrometeorologického ústavu v Brně. Za vedoucí účasti dr. Úlehly byl v letech 1990–1992 Agrometservis nahrazen dokonalejším agrometeorologickým výpočetním modelem AVISO.

J. Úlehla je autorem vice než 40 odborných pojednání a přednášek o fyziologii rostlin, klimatu a krajině. Z jeho publikací je vhodné připomenout Výpočet závlahového režimu ozimé pšenice z potenciální evapotranspirace a srážek (Kutná Hora, 1973) nebo VyuŽití výpočetní techniky při určování režimu doplňkových závlah na jižní Moravě (Brno, 1974). V Meteorologických Zprávách publikoval se Z. Smolíkem článek Zjednodušená metoda výpočtu potenciální evapotranspirace podle Thorntwaita (roč. 28, 1975, č. 3). Věnoval se také odborným překladům, přeložil např. knihu Základy ekologie (E. H. Odum, 1977). Jako spoluautor se podílel na knihách J. Petr et al: Yield Formation in Main Crops (Amsterdam, 1988); V. Vančura a F. Kunc: Soil Microbial Associations (Praha, 1988); B. Moldan et al: Environment of the Czech Republic (Praha, 1990); M. Rychnovská (ed.): Structure and Fructioning of Seminatural Meadows (Praha, 1993).

Jiří Úlehla u nás jako první využil meteorologické veličiny k vědecky řízeným závlahám polních kultur. Tím se zasloužil o rozvoj přírodních věd a jejich aplikaci ve prospěch našeho zemědělství.

Jeho životní zálibou a odpočinkem byl – stejně jako pro jeho otce, jihomoravský folklór, lidové písně, výtvarné umění, humor a životní příběhy lidu moravského Slovácka.

Zdeněk Smolík, Blahomil Grunda, MZ 2009/5, ročník 62, str. 156


 

Zemřel RNDr. Lubomír Coufal (1931–2007)

Dne 21. srpna 2007 zemřel v roce svých nedožitých sedmdesátin RNDr. Lubomír Coufal, dlouholetý pracovník Českého hydrometeorologického ústavu a významný představitel české klimatologie.

Narodil se 11. listopadu 1937 v Brně, kde po středoškolských studiích v roce 1960 úspěšně ukončil studium fyzické geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně, nyní Masarykovy univerzity v Brně.

Celoživotní odborné působení L. Coufala bylo spjato především s Českým hydrometeorologickým ústavem, ve kterém pracoval nepřetržitě po dobu 43 let, až do odchodu do důchodu v roce 2003. V ČHMÚ postupně zastával řídící funkce až po funkci provozně-technického náměstka ředitele, ve které se téměř 12 let významně podílel na činnosti a rozvoji jak CHMÚ, tak i meteorologie a klimatologie jako oboru. K jeho hlavním zásluhám v tomto období patří zejména významný podíl na výstavbě centrální budovy ústavu v Praze-Komořanech, vybudování výpočetního a telekomunikačního centra a realizace četných investičních akcí při modernizaci a rozvoji technické infrastruktury ČHMÚ.

Hlavní oblastí odborných aktivit Luboše Coufala byla klimatologie. Zde sehrál klíčovou roli při přechodu od klasických metod zpracování dat a klimatologických analýz k vytváření, rozvoji a využívání klimatické databáze ČHMÚ pomocí moderních počítačových a informačních technologií. Tato činnost, které se plně věnoval především v posledních letech jako vedoucí odboru klimatologie, vyústila mimo jiné i v implementaci moderního a komplexního databázového systému CLIDATA. Úspěšné završení jeho profesionální kariéry by nebylo možné bez průběžně rozšiřovaných odborných znalostí, vytrvalosti při hledání technických a finančních zdrojů a především bez jeho schopnosti získat a motivovat novou generaci odborníků, kteří dnes v jeho práci pokračují. Odborné znalosti a výsledky své práce rád předával i ostatním. Publikoval několik desítek studií, článků a monografií a prezentoval četné přednášky. V posledním desetiletí se významným způsobem zapojil do programu Světové meteorologické organizace v oblasti zahraniční pomoci rozvojovým zemím při budování národních klimatologických databází s využitím již zmíněné databázové aplikace CLIDATA. Osobně se účastnil instalací příslušných technologií a školení odborníků v řadě zahraničních meteorologických služeb, kde využíval své vzácné pedagogické a jazykové schopnosti. Dokázal své školící přednášky a cvičení v anglickém jazyce doprovodit vysvětlením v ruském jazyce podle potřeb posluchačů.

Typickými vlastnostmi Luboše Coufala byly především jeho prozíravost při posouzení potřeby uplatnění výpočetní a telekomunikační techniky při rozvoji aplikované meteorologie a houževnatost, se kterou šel za realizací vytyčených cílů. Jako řídící pracovník přistupoval k řešení odborných i personálních problémů vždy s nadhledem a se schopností odlišení věcí podstatných od podružných. Odbornou invenci, která pro něho byla charakteristická až do posledních dnů jeho života, neoslabila ani bolestná ztráta syna. V RNDr. Coufalovi odešel nejen drahý člen rodiny, ale i dlouholetý kolega, přítel, vážený odborník a výrazná postava české klimatologie.

Karel Vaníček – Radim Tolasz, MZ 2007/5, ročník 60, str. 161–162


 

Meteorologická úmrtí

V roce 2007 nás opustili dlouholetí členové České meteorologické společnosti:

24. dubna 2007: RNDr. Lubomír Coufal

21. srpna 2007: RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

23. září 2007: Ing. Michal Lisoň

27. listopadu 2007: RNDr. Bohdan Štengl

 

RNDr. Lubomír Coufal

se narodil 21. 8. 1937 v Brně, kde po středoškolských studiích úspěšně ukončil studium fyzické geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně, nyní Masarykovy univerzity v Brně, v Českém hydrometeorologickém ústavu pracoval (v různých řídících funkcích) nepřetržitě 43 let, až do odchodu do důchodu v roce 2003. Hlavní oblastí jeho odborných aktivit byla klimatologie, v níž se zásadní způsobem podílel na implementaci moderního a komplexního databázového systému CLIDATA. Členem ČMeS byl od 28. 5. 1959.

 

RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

se narodil 8. 12. 1925 v Praze. Vystudoval MFF UK a pracoval nejdříve v oboru meteorologie, ale při první příležitosti, která se mu naskytla, se začal věnovat astronomii, které zůstal věrný po celý svůj život a stal se uznávaným odborníkem např. při řešení problémů vztahů Slunce–Země v souvislosti se vznikem a vývojem sluneční aktivity. Patřil mezi zakládající členy ČMeS, členem od 17. 12. 1958. Byl rovněž spoluzakladatelem Československé bioklimatologické společnosti a dlouholetým (od roku 2001 čestným) členem České astronomické společnosti.

 

Ing. Michal Lisoň

se narodil 23. 10. 1927 v obci Nižné Repaše. Po vojenské základní službě si zvolil dráhu vojáka z povolání se zaměřením na meteorologické zabezpečování leteckého provozu. Nejprve sloužil ve Zvolenu, později u 10. letecké armády v Hradci Králové. Po absolvování Vojenské akademie v brně v letech 1963–1968 nastoupil do funkce náčelníka Oddělení krátkodobé předpovědi počasí Hlavního povětrnostního ústředí v Praze. Po odchodu do důchodu pracoval ještě v oddělení předpovědí počasí na ČHMÚ. Byl dlouholetým členem ČMeS od 14. 6. 1963.

 

RNDr. Bohdan Štengl

Se narodil 21. 12. 1930 v Zeměticích. Po absolvování přírodovědecké fakulty UK odchází do armády na Hlavní povětrnostní ústředí, kde zastává funkci náčelníka Oddělení krátkodobé předpovědi počasí. V roce 1971 z politických důvodů odchází z armády. Jeho novým pracovištěm se stává Odbor čistoty ovzduší ČHMÚ. Poslední dva roky svého předdůchodového období pracoval v příbramských dolech. Byl členem ČMeS od 2. 7. 1974.

Věstník ČMeS 2007/2, prosinec 2007


 

Zemřel RNDr. Ladislav Křivský, CSc.

V nedožitých 82 letech zemřel 24. 4. 2007 významný astronom RNDr. Ladislav Křivský, CSc. (nar. 8. 12. 1925). Zejména v 50. a 60. letech minulého století, kdy se věnoval meteorologii, publikoval v Meteorologických Zprávách téměř třicet článků. I v dalších letech, kdy působil jako vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, spolupracoval s Meteorologickými Zprávami jako lektor. Byl také členem České (dříve Československé) meteorologické společnosti.

Redakce MZ 2007/3, ročník 60, str. 90


 

RNDr. Juraj Rak, CSc., už nie je medzi nami

Dňa 2. 3. 2007 po dlhej ťažkej chorobe zomrel popredný slovenský meteorológ RNDr. Juraj Rak, CSc., dlhoročný l. námesník riaditel'a Slovenského hydrorneteorologickeho ústavu.

Dr. Rak sa narodil 5. 4. 1932 v Zemplínskej Teplici, okres Trebišov. Stredoškolské štúdium absolvoval v Košiciach, kde v roku 1951 zmaturoval na 2. Štátnom gymnáziu. V roku 1956 ukončil vysokoškolské štúdium rnatematiky a fyziky na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Patrí medzi prvých fyzikálne graduovaných meteorológov na Slovensku. Po skončení štúdií krátko pósobil ako gymnaziálny profesor matematiky a astronómie v Košiciach. Na Slovenský hydrometeorologický ústav v Bratislave nastúpil 1. 7. 1958, kde až do odchodu do dóchodku odpracoval 36 rokov. Vzhladom na jeho odborné aj organizačné předpoklady rýchlo ptlstupoval vo vedúcich funkciách. Postupne bol vedúcim leteckej meteorologickej siete, vedúcim odboru klimatológie, vedúcim klimatologickej služby a 21 rokov zastával funkciu l. námestníka riaditela ústavu. Krátko před odchodom do dóchodku bol vedúcim výskumného oddelenia pre klimatológiu. V roku 1970 ukončil vedeckú ašpirantúru a získal hodnosť kandidáta fyzikálno-matematických vied. V roku 1978 sa stal samostatným a v roku 1987 vedúcim vedeckýrn pracovníkom. Vyše dvadsirť rokov bol členom Komisie pre klimatológiu pri Svetovej meteorologickej organizácii. V rokoch 1969–1993 bol členom redakčnej rady Meteorologických Zpráv a pátnásť rokov členorn redakčnej rady časopisu ochrana ovzduší. Bol tiež členom mnohých výborov, komisií a vedeckých rád.

Ako námestník riaditel'a pre klimatológiu a čistotu ovzdušia, popri starostlivosti o prevádzku a rozvoj klimatológie, venoval osobitnú pozornosť budovaniu pracovísk čistoty ovzdušia. Pod jeho vedením sa realizovala výstavba siete staníc na meranie znečistenia ovzdušia v priemyselných oblastiach Slovenska, výstavba chemických laboratórií SHMÚ a výstavba meteorologických observatórií pri jadrových elektrárnách v Jasovských Bohuniciach a Mochovciach. Podporoval rozvoj monitoringu regionálneho znečistenia ovzdušia, atmosférickej rádioaktivity aj budovanie Registra emisií a zdrojov znečistenia ovzdušia. Dvadsať rokov bol koordinátorom výskumných úloh rozvoja vedy a techniky v rámci štátnych programov, venovaných životnému prostrediu. V rámci riešenia týchto úIoh sa prvýkrát celoplošne vyhodnotil stav a vývoj znečisťovania ovzdušia v Slovenskej republike, realizoval program rneteorologického zabezpečenia rozvoja jadrovej energetiky, vyvinuli sa metódy matematického modeIovania a hodnotenia znečistenia ovzdušia. Dr. Rak bol 26 rokov vládnym splnomocnencom pre problém V meteorologické aspekty znečistenia atmosféry „Všeobecne rozvinutého programu spolupráce štátov RVHP v oblasti ochrany životného prostredia a racionálneho vyuŽívania prírodných zdrojov“. Vyučoval na podnikovej škole SHMÚ, prednášal na postgraduálnom štúdiu pri Chemicko-technologickej fakulte SVŠT v Bratislave i na Baníckej fakulte TU v Košiciach.

Vykonával funkciu školitel'a vedeckých ašpirantov. Zoznam jubilantových publikácii obsahuje vyše 100 položiek. Popri velkom počte príspevkov v odborných domácich a zahraničných časopisoch a zborníkoch z vedeckých konferencií bol spoluautofom vysokoškolskej učebnice Blažej a kol.: Chemické aspekty životného prostredia, monografií Klíma a bioklíma Bratislavy, Klimatické a fenologické pomery krajov Slovenska, Analýza ov zďušia a d'alších publikácií. Aktívne sa podiel'al na práci Slovenskej meteorologickej spoločnosti pri SAV, Vedecko-technickej spoločnosti i Slovenskej spoločnosti pre životné prostredie. Za dlhoročnú odbornú aj organizátorskú prácu získal rad ocenení a vyznamenaní.

Dr. Rak bol vzorný otec rodiny, vychoval dve deti Vladimíra a Janu, tešil sa z vnukov a vnučiek. V posledních rokoch pomáhal chorej manželke Erike, a to napriek svojim vlastným vážnym zdravotným problémom, ktorým krátko pred dosiahnutím 75 rokov života nakoniec podlahol. Odchodom Dr. Raka stratila slovenská meteorológia svojho popredneho predstavitela.

Dušan Závodský, MZ 2007/2, ročník 60, str. 62–63


 

Vzpomínka na Václava Čejku (1917–2006)

Po maturitě absolvoval tehdejší Vojenskou akademii v Hranicích a stal se důstojníkem letectva předválečné československé armády. Za války byl zaměstnán v Ústředním meteorologickém ústavu pro Čechy a Moravu v Praze. Po válce opět vstoupil do armády a jako důstojník krátce působil ve funkci meteorologa 1. čs. smíšené letecké divize po jejím návratu ze Sovětského svazu do vlasti. Podílel se také na výchově vojenských specialistů v Technickém povětrnostním školním ústředí, které vzniklo v roce 1948 na letišti ve Kbelích. Dálkovým studiem meteorologie na Karlově univerzitě u profesorů S. Hanzlíka, R. Schneidera a S. Brandejse v polovině 50. let získal titul promovaný fyzik.

Po založení Vojenské technické akademie se v roce 1951 stal učitelem letecké meteorologie u velitelského oboru na letecké fakultě této školy. Po zřízení specializace „vojenská povětrnostní služba“ v roce l954 byl, jejím hlavním garantem a organizátorem. Musei vytvořit personální a materiální předpoklady, aby mohla být realizována příprava nových armádních specialistů letecké meteorologické služby. V krátké době vybudoval meteorologickou laboratoř, vybavenou základním zařízením a přístroji, jakou neměla žádná naše vysoká škola a také školní leteckou meteorologickou stanici s pravidelným měřením a pozorováním. V nově vytvořené specializaci vyučoval předmět Meteorologická měření a pozorování. V roce 1958 byla skupina meteorologie organizačně začleněna do Katedry aerodynamiky a termodynamiky. Václav Čejka na ni až do roku 1973 působil jako zástupce vedoucího katedry. Kromě výkonu této funkce nadále odborně vedl skupinu povětrnostní služby a vyučoval svůj oblíbený předmět. Jeho hlavním zájmem byla aerologická měření, o němž zpracoval učební a metodické texty. Trvale byl zapojen do vědeckovýzkumné práce.

V 60. letech byl předsedou brněnské pobočky Československé meteorologické společnosti při ČSAV. Z jeho iniciativy se v roce 1966 na Vojenskou akademii do Brna přeneslo těžiště prací na meteorologickém slovníku, jehož sestavení bylo dlouhodobým úkolem uvedené společnosti. V. Čejka jako hlavní redaktor díla se svými spolupracovníky vnesl do přípravy slovníku systém a vykonal mnoho organizační práce, na kterou až za dlouho poté, co se Čejka z neobjasněných důvodů v roce 1971 dalšího vedení slovníkových prací vzdal, navázal nový autorský kolektiv vedený dr. B. Sobíškem

V roce 1975 odešel do důchodu. Jako důchodce pracoval jako občanský zaměstnanec na tehdejší Vojenské akademii ještě jeden rok, během něhož dokončil svůj několikaletý projekt „Automatická stanice povětrnostní služby“. Zemřel v září letošního roku.

Plukovník v.v. Václav Čejka zůstal ve vzpomínkách pamětníků jako člověk velmi pracovitý, vynikající organizátor a výborný důstojník – pedagog. Patří mu rozhodující zásluhy na vzniku specializace vojenské povětrnostní služby, která se během let přetransformovala až do současné podoby. Podílel se na výchově a přípravě významného počtu příslušníků armádní letecké meteorologické služby.

Čest jeho památce!

František Hudec, MZ 2006/5, ročník 59, str. 164


 

Zemřel RNDr. František Pechala, DrSc. (26. 1. 1931 – 2005)

Podle sdělení rodiny zemřel na sklonku roku 2005 RNDr. František Pechala, DrSc. ředitel Českého hydrometeorologického ústavu v letech 1973–1916. Od roku 1977 až do 1. 2. 1990, kdy odešel do důchodu, působil jako zástupce ředitele v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Odborné veřejnosti je známý zejména jako jeden z autorů publikace Příručka dynamické meteorologie (spoluautor J. Bednář, Academia 1991, 370 stran) a jako autor publikace Studie o splaveninách se zřetelem na ovlivnění vodních nádrží (Sborník prací Českého hydrometeorologického ústavu, sv. 25, 1979).

Redakce, MZ 2006/3, ročník 59, str. 95


 

Vzpomínka na doktora Jiřího Bubníka

(23. 5. 1941–12. 3. 2006)

„Finis coronat opus“, konec korunuje dílo. Tímto střípkem klasické vzdělanosti jsem před řadou let uvedl oponentní posudek velice kvalitní závěrečné zprávy výzkumného projektu, na jejímž zpracování se Jirka, jak jsme si ho všichni, kdo ho znali a měli rádi, zvykli oslovovat, podílel významnou měrou. Dodnes si pamatuji jeho spokojené pokývnutí, když se do posudku začetl. Jirka svoji práci miloval a na její bezvadné kvalitě mu nesmírně záleželo. A stačil v průběhu života, jehož konec přišel tak bolestně znenadání, vykonat toho díla opravdu nemalý kus.

Pražský rodák dr. Bubník po absolvování jedenáctileté střední školy vystudoval meteorologii a klimatologii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svoji profesionální dráhu započal již jako student pátého ročníku fakulty v tehdejší synoptické a letecké službě jako letecký meteorolog na letišti Praha, kde sloužil plných sedm let. V roce 1970 přešel do tehdy nově zřizované Laboratoře ochrany ovzduší a problematice vztahů mezi počasím a znečištěním ovzduší se věnoval po zbytek života. Na počátku sedmdesátých let minulého století se, mimo jiné, významným způsobem podílel na zpracování studie o Stavu kvality ovzduší v průmyslem a důlní těžbou poznamenané Podkrušnohorské oblasti a na vytvoření smogových varovných a regulačních systémů pro podobně postižené regiony.

Bez nadsázky lze říci, že dr. Bubník patří mezi zakladatele české a slovenské školy modelování znečištění ovzduší. Metodika modelování přenosu a rozptylu znečišťujících látek v ovzduší, kterou vypracoval pro tehdejší ministerstvo lesního a vodního hospodářství, se stala základem pro v současné době u nás nejrozšířenější rozptylový model SYMOS. Seznam jeho publikací v odborné literatuře je skromný a neokázalý, nicméně výsledky jeho práce jsou uloženy v rozsáhlé řadě zpráv za národní a mezinárodní výzkumné projekty a v nepřeberném množství modelových posudků a studií stavu a vývoje imisní situace na území republiky a v sousedících oblastech. Na jeho přednáškovou a osvětovou činnost v oblasti modelování a meteorologicko-imisních vztahů rádi vzpomínají účastníci nejrůznějších kurzů z řad odborné i nemeteorologické veřejnosti. V této souvislosti je třeba vzpomenout i jeho nemalého podílu na činnosti tehdejší Československé vědeckotechnické společnosti.

To, co u Jirky každý oceňoval především, byla jeho ochota se o své rozsáhlé zkušenosti a znalosti podělit s kýmkoli, kdo se na něj obrátil se žádostí o pomoc či o radu. Jirku Bubníka jsme znali jako člověka, ve kterém nebyla zloba ani nenávist. Svojí nezištností, nesobeckou obětavostí a láskou ke své rodině naplňoval přesvědčení, které po celý svůj život vyznával.

Budiž mi prominuto ještě jedno pokradmé čerpání ze studnice moudrosti věků na závěr: Vita brevis, ars longa. Život našeho Jirky Bubníka byl žel příliš krátký na to, aby stačil předat svým následovníkům to, co tak dobře znal a uměl, a svým nejbližším všechnu lásku, která v jeho srdci byla. O to více si budeme my všichni, kdo jsme ho znali, měli ho rádi a měli to štěstí s ním spolupracovat, uvědomovat šíři mezery, která po něm v našich řadách zůstala.

Josef Keder, MZ, 2006/2, ročník 59, str. 42


 

In Memoriam RNDr. Jiřího Förchtgotta (17. 5. 1921 – 16. 12. 2005)

RNDr. Jiří Förchtgott byl jedním z řady meteorologů, kteří spojili převážnou část své pracovní kariéry s Hydrometeorologickým ústavem. Do ústavu nastoupil již v roce 1948, rok před ukončením studia na Přírodovědecké fakultě UK, a setrval v něm až do svého odchodu do důchodu v roce 1984.

Dr. Jiří Förchtgott pracoval po celou dobu v oboru letecké meteorologie, až do roku 1961 na letišti Praha-Ruzyně a od tohoto roku jako vedoucí meteorologického pracoviště na letišti Ostrava-Mošnov. K tomuto zaměření jej predestinoval životní zájem o létání, již v roce 1938 složil zkoušky pilota bezmotorového létání, po válce se stal plachtařským instruktorem a v roce 1947 dokonce vytvořil národní rekord pro dvousedadlové větroně převýšením 4100 metrů.

Významná byla jeho publikační činnost. l když tuto sféru ve vzpomínkovém článku Co ústav dal a vzal [1] příliš nezdůrazňuje, publikovat začal již v roce 1949 a poslední publikace jsou z 90. let minulého století. Jenom do roku 1968 uvádí Československá meteorologická bibliografie |2] 72 citací. V 50. letech minulého století se podstatně podílel na rozvoji znalostí o proudění na závětrné straně horských hřebenů a jeho typizaci. Tři související práce jsou citovány v Technické nótě WMO z roku 1960 [2]. První dvě publikace [3, 4] jsou citace z Meteorologických Zpráv (názvy v angličtině včetně časopisu pod názvem Bull. Met. Czech), poslední práce je ze švýcarského časopisu [5]. V domácích periodikách publikoval zejména v Meteorologických Zprávách, Leteckém obzoru, Letectví, Letectví a kosmonautice a Vesmíru. Některé stati, v nichž prezentoval závěry o velkoplošném ovlivnění počasí a podnebí na Ostravsku, vzbudily polemický ohlas. Týkalo Se to zejména negativního vlivu atomových elektráren na počasí, zejména na délku slunečního svitu.

Jiří Förchtgott napsal několik knih, z nichž uvádíme zejména: Letecká meteorologie (Průmyslové nakladatelství, 1952, 178 stran. SNTL. 1953. 194 stran), Člověk a počasie (spoluautor P. Forgáč,  Osveta, 1955, 194 stran), plachtařská meteorologie (spoluautor L. Háza, M. Koldovský, O. Kostka, Naše vojsko, 1956, 157 stran).

Literatura

[1] FÖRCHTGOTT, J., 1992. Co ústav dal a vzal. Meteorologické Zprávy, roč. 45, č. 2, s. 62–64

[2] KADULOVÁ, K. – ULBRICH, Š., 1969. Československá meteorologická bibliografie. Praha: HMÚ. 2 svazky.

[3] The airflow over mountains. 1960. Geneva: WMO. Technical note, No. 34. 135 p.

[4] FÖRCHTGOTT, J., 1949. Wave streamingin the lee of mountain ridges. Bull. Met Czech, Vol. 3, p. 49

[5] FÖRCHTGOTT, J., 1950. The transport of small particles or insects over the Öre Mountains. Bull. Met. Czech, Vol 4, p. 14–16

[6] FÖRCHTGOTT, J., 1957. Active turbulent layer downwind of mountain ridges. Schweizer Aero-Revue, Vol. 32, p. 324–335.

Poděkování

Děkuji RNDr. Sávovi Černavovi za poskytnutí cenných informací.

Zdeněk Horký, MZ 2006/1, ročník 59, str. 17


 

Zemřel Rudolf Koubek (13. 1. 1916 – 28. 12. 2005)

Ve věku nedožitých devadesáti let zemřel v jihočeské Volyni nejstarší český meteorolog RNDr. Rudolf Koubek. Patřil ke generaci meteorologů přicházejících do Státního ústavu meteorologického v prvních letech po 2. světové válce.

Po dokončení vysokoškolského studia v roce 1945 působil krátce jako asistent na Přírodovědecké fakultě UK, od roku 1947 byl zaměstnán na Ministerstvu dopravy v leteckém odboru. V roce 1949 byl přeložen do Státního ústavu meteorologického, ve kterém působil až do odchodu do důchodu v roce 1979. Na pracovišti letecké meteorologie v Praze-Ruzyni deset let pracoval ve směnném provozu se specializací nejen na meteorologické zabezpečení letecké dopravy, ale též na vydávání všeobecných předpovědí počasí pro rozhlas a další uživatele.

Po rozdělení meteorologické služby na leteckou a synoptickou přešel definitivně na nové působiště v Praze-Komořanech, kde posléze vedl skupinu střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.

Starší generaci zůstává v paměti jako protagonista televizního pořadu „Jaké bude počasí“. Pořad vysílala československá televize od února 1961 jednou týdně, od roku 1965 dvakrát týdně, od roku 1975 pak každodenně. Jedinými pomůckami obrýleného pana doktora Koubka byly ukazovátko a synoptická mapa, přesto si relace získávala stále větší pozornost. Samostatné meteorologické zpravodajství prezentované Rudolfem Koubkem i dalšími meteorology si vydobylo právo na existenci až do dnešní doby a stalo se jedním z nejsledovanějších pořadů.

RNDr. Rudolf Koubek moderoval pořad plných 18 let a jeho stopa v historii československé meteorologie zůstane zejména díky mnohaleté popularizaci oboru trvalá.

Zdeněk Horký, MZ 2006/1, ročník 59, str. 32


 

Rozloučení s leteckým meteorologem

Nejsou to ani čtyři roky, co jsem do meteorolo­gických zpráv tvořil článek k šedesátinám mého učitele, kolegy a kamaráda RNDr. Zdeňka Nováka, CSc. Ani ve snu bych si tehdy nepomyslel, že mne bude brzy čekat smutný úkol napsat poslední roz­loučení.

Zdeněk se narodil 25. 7. 1939 v Náchodě a vy­studoval reálné gymnázium v Trutnově. O letec­kou, nebo spíše plachtařskou meteorologii se zajímal ještě před vysokoškolským studiem na  Matematicko-fyzikální fakultě UK, kterou absol­voval v letech 1956 až 1961. K jeho učitelům pat­řily kapacity české plachtařiny a meteorologie dr. Háza, prof. Brandejs, doc. Kopáček a prof. Gre­gor. Poté absolvoval dvouletou armádní pozoro­vatelskou službu a  nastoupil k ČHMÚ. S výjimkou let 1970–79, kdy sídlil v Komořanech (ale i tam se věnoval výzkumu a rozvoji předpo­vědních metod v letecké meteorologii, zejména klasifikaci a předpovědím mlh na letištích v ČR), je jeho pracovní dráha spjata s letištěm Praha-Ruzyně. V sedmdesátých letech pak absol­voval externí aspiranturu na MFF UK a v  r. 1981 obhájil kandidátskou práci týkající se oteplení ve stratosféře.

Dlouhá léta učil v technické škole ČHMÚ a řada asistentů meteorologa a leteckých meteorologic­kých pozorovatelů dodnes vzpomíná na svého pe­dagoga, který jim vštípil nejen základy meteorologie, ale i lásku k tomuto krásnému oboru předpovědní činnosti. Byl i externím pedagogem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde na někdejší katedře geofyziky a meteorologie učil obor letecká meteorologie. Také jsem patřil mezi jeho žáky a musím říci, že Zdeněk byl tím jazýčkem na vahách, který rozhodl, že jsem se stal leteckým meteorologem na letišti Praha-Ruzyně.

Zdeněk se ve druhé polovině devadesátých let a na začátku nového tisíciletí intenzívně věnoval využití vý­sledků numerických předpovědních metod v letecké meteorologické praxi. Vývoj a rozvoj Automatizova­ného meteorologického in­formačního systému pro příjem, zpracování, inter­pretaci, produkci, distribuci a archivaci leteckých meteorologických informací včetně letové doku­mentace je s jeho činností neodmyslitelně svázán.

V běžné letecké meteorologické praxi zdomác­něly jím vyvinuté předpovědní metody: Předpo­vědi přízemního větru pro jednotlivá civilní letiště v ČR na základě geostrofického větru, předpověď nejnižšího tlaku QNH pro letovou oblast České republiky z GRIDů pro potřeby Řízení letového provozu, využití adiabatické ekvivalentní poten­ciální teploty k analýze vzduchových hmot, model struktury plachtařské před­povědi atd., to jsou me­tody, bez nichž by se letecký meteorolog při vý­konu předpovědní a výstražné služby pro civilní letectví dnes jen stěží obešel.

Nelze také nevzpomenout jeho neúnavnou orga­nizá­torskou činnost v plánování a realizaci tzv. meteorolo­gických pochodů, díky níž jsme po ab­solvování 20–30 km pěšky poznali mnoho zapad­lých koutů Čech a hezkých vesnických hospůdek.   

V Zdeňkovi nám odešel nejen kolega-letecký meteo­rolog, ale také vtipný a pohotový glosátor schopný napsat báseň kdykoli a na cokoli, milov­ník divadla Járy Cimrmana a v neposlední řadě nadšený turista a značkař , jehož velkou láskou byly Krkonoše a horské túry po nich. Vím jak se těšil, že v zaslouženém důchodu prochodí tyto hory křížem krážem a objeví jemu dosud skrytá zákoutí.

Zdeněk byl vždy optimista a člověk veselé mysli. Přeji mu, aby v meteorologickém nebi našel hodně cest, které je třeba označkovat a doufám, že konečně počasí bude k něčemu vypadat, když Svatý Petr dostal tak fundovaného poradce.      

Bohumil Techlovský, Věstník ČMeS 2003/1, září 2003, převzato z Meteorologických Zpráv


 

Zesnulí členové ČMeS v roce 2002

prof. Ing. Vladimír Havlíček, DrSc.

RNDr. Štefan Petrovič

RNDr. Otto Šebek

Ing. Jiří Vašina

RNDr. Dana Vítková, CSc.

prof. Antonín Dřevikovský

Věstník ČMeS 2002/1, červen 2002


 

ZEMŘELA DAGMAR VÍTKOVÁ, PROM. FYZ., CSc.

V prvních květnových dnech nás zastihla nečekaně zpráva o odchodu Dagmar Vítkové, prom. fyz., CSc. Zpráva bohužel nepatřila mezi ty mylné, předznamenávající člověku další dlouhá léta života mezi blízkými, které má na tomto světě rád. Prosté smuteční oznámení, jež jsem v poštovní schránce poté našel, tento fakt potvrdilo.

Zdůrazňuji zde slovo prosté, jež mne upoutalo i ve smutečním oznámení o Danině odchodu a rozloučení s ní. Skutečně, naprostá neokázalost, otevřenost a upřímnost byly hlavní rysy člověka, kterého mnozí příslušníci naší malé československé meteorologické obce znali dlouhá léta, neboť meteorologie byla jejím povoláním celoživotním. Při řešení pracovních problémů se spolupracovníci vždy mohli spolehnout na to, že ve svém myšlení i rozhodování se zaměřuje na samotný věcný problém, osobní ani jiná postranní hlediska že nehrají žádnou roli. Byl to cenný rys, uvědomíme-li si složitost doby, v níž žila.

Studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy ukončila v roce 1956, kdy též začal její pracovní vztah k Hydrometeorologickému ústavu, s nímž se rozloučila až při svém odchodu do důchodu koncem roku 1989. Nastoupila v roce 1956 do III. provozního oddělení Synoptické a letecké služby na letišti v Praze-Ruzyni, jehož součástí tehdy byly i obě československé radiosondážní stanice. Aerologie se stala jejím celoživotním posláním. Podílela se na koncepci dalšího rozvoje oboru, zvláště ve velmi obtížném období let 1965-70, kdy došlo k zásadní změně používaných radiosond a modernizaci pozemní přijímací techniky. Po roce 1959, kdy byla Synoptická a letecká služba přemístěna do Komořan a radiosondážní stanice v roce 1967 na Libuš, se účastní prací na výstavbě nové observatoře v Libuši, kde byla kromě radiosondáže soustředěna meteorologická stanice, příjem obrazových informací z meteorologických družic a meteorologický radiolokátor. V roce 1969 se stává její vedoucí. V této funkci zůstává i po reorganizaci ústavu v roce 1980 a přeměně pracoviště na Experimentální pracoviště Libuš až do odchodu do důchodu. V centru její odborné pozornosti byla problematika přesnosti radiosondážních měření. Bylo přirozené, že na tuto problematiku se zaměřila i ve své kandidátské práci Zhodnocení metodiky výpočtu geopotenciálních výšek z údajů radiosondy zaměřované radiolokátorem z roku 1985, kterou v roce 1987 obhájila.

Mimo silného pracovního angažmá ji neminula ani role matky. Hezké rodinné zázemí spoluvytvářela svým dvěma dcerám. Léta důchodu trávila s manželem ve svém domku v Humpolci, v kraji, který velice milovala. Na meteorologii nezapomínala ani zde; kolegové na Libuši i v Komořanech se s ní stále vídali. Více času měla i na odbornou spolupráci se svým mužem. Práce v čele čtyřicetičlenného kolektivu libušské observatoře byla bezesporu zvláště psychicky náročná. Po jejím odchodu do důchodu jsme při každém dalším setkání s ní velmi citlivě vnímali blahodárný účinek klidného a zdravého prostředí Vysočiny, zdálo se, že její čas běží snad i zpět.

Do reality nás svým náhlým odchodem vrátila nečekaně. Nicméně, vzpomínka na Tvé mladistvě jiskrné oči nám, Dano, zůstane.

Petr Havránek, MZ 2001/3, ročník 54, str. 72


 

ZEMŘEL RNDr. OTTO ŠEBEK

Když jsme v prvních únorových dnech letošního roku obdrželi smuteční oznámení, že dne 5. února 2001 zemřel ve věku 74 let RNDr. Otto Šebek (nar. 17. 8. 1926), nezasáhly kupodivu mnohé z nás, pamětníků, pocity truchlivé, zarmucující ani bolestné. Naopak, vybavily se nám vzpomínky na události a zážitky vesměs radostné, zábavné a srdce potěšující. Protože Otto i ve vážných situacích našel většinou cestu k odlehčení problémů a svým osobitým jemným humorem a vtipem dokázal překlenout možné konflikty. Možná, že v současné době, založené daleko více na konfrontaci, by jeho metoda nebyla tak úspěšná. Ale Otto používal tuto zušlechťující metodu důsledně, snad i proto, že jeho lidský příběh byl provázený okolnostmi, které by nezakotveného a méně stabilního člověka posunuly do negativních postojů, zatrpklosti, nebo dokonce k úvahám nad marností jakéhokoli pozemského konání. Ale nikoli Otty Šebka. Ač sužován úmrtím své ženy i vlastní nemocí, vychoval a dovedl dceru k vysokoškolskému vzdělání. A na jediném pracovišti svého života - v Českém hydrometeorologickém ústavu - se dokázal prosadit jako uznávaný odborník a vedoucí pracovník. Přičemž i v nelehkých dobách vždy uměl čelit takovým poměrům, v nichž by jeho dobro znamenalo pro jiné zlo.

I když lidský a odborný profil Otty Šebka byl podrobně prezentován v medailonu k šedesátým narozeninám [1], na který odkazujeme, přesto zrekapitulujeme alespoň zásadní faktografii.

V Hydrometeorologickém ústavu začal pracovat bezprostředně po ukončení studií na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v roce 1953. Prvních deset let byla jeho působištěm synoptická a letecká meteorologie na letišti v Ruzyni, od roku 1963 do roku 1980 působil ve funkci vedoucího oddělení klimatologie. Po organizačních změnách v ČHMÚ v roce 1980 byl jmenován do čela mnohooborového útvaru - odboru režimových informací úseku vědy a výzkumu, do kterého byly včleněny režimové informace z meteorologie, hydrologie i čistoty ovzduší. Jako vedoucí tohoto útvaru pracoval téměř až do svého odchodu do důchodu (v roce 1990), kdy došlo v ČHMÚ k návratu k oborovému uspořádání ústavu.

RNDr. Otto Šebek byl všestranně vzdělaným mužem s hlubokými znalostmi nejen ze svého oboru a příbuzných přírodo-vědných oborů, ale i ze společenskovědní oblasti, např. z historie. Vyjadřovací schopnosti i smysl pro popularizaci jej předurčily k uplatnění těchto znalostí. Již v roce 1962 vydal knížku Co nevíte o meteorologii (spoluautor S. Černava), jako vedoucí kolektivu řídil práci na přípravě tabulkové části zásadní publikace Atlas podnebí Československé republiky (1958), podílel se na přípravě publikace Podnebí a vodní režim ČSSR (1984). Kromě toho publikoval několik desítek článků v odborném tisku a další desítky popularizačních příspěvků v novinách a časopisech. Participoval na zpracování celé řady výzkumných zpráv, klimatologických studií a speciálních posudků pro potřeby různých rezortů. V redakční radě časopisu Meteorologické zprávy působil od roku 1963 celých 26 let, z toho v letech 1983-1989 ve funkci vedoucího redaktora.

Česká hydrometeorologická služba v plné míře mohla využívat i jazykových znalostí O. Šebka. Mnohokrát zastupoval službu na mezinárodních konferencích, připravoval pracovní dokumenty, vystupoval na seminářích. Více než dvacet let byl členem Komise pro klimatologii Světové meteorologické organizace.

V posledních letech, které trávil ve svém domku v Kralupech nad Vltavou, byl značně zdravotně hendikepován a i psaní mu působilo obtíže. Přesto nikdy nezapomněl blahopřát k Vánocům. Poslední pohled jsme dostali 16. prosince 2000. Je na něm šest kreslených obrázků s tematikou Vánoc: Co jsou Vánoce? Stříbrné rampouchy za oknem. Vanilkové rohlíčky a cukroví... Padající sněhové vločky. Příjemný večer u krbu...A na posledním obrázku: A sáňkování na zasněženém svahu je nakreslen chlapec, sáně a hvězdičky na obloze.. .Otto, přejeme Ti ten nejkrásnější pobyt, vánoční přání nám budou chybět!

Literatura

[1] Hladný, J.: RNDr. Otto Šebek šedesátníkem. Meteorol. Zpr., 39, 1986, č. 3, s. 92-96.

Zdeněk Horký, MZ 2001/2, ročník 54, str. 64


 

SPOMIENKA NA ŠTEFANA PODOLÍNSKEHO

„Hós charijen esť antropos, án antroposé.“

Jak milý tvor je človek, ak je Človekom - staré grécke príslovie nie je dnes onič menej aktuálne, ako pred 2500 rokmi, kedy približne vzniklo. V súčasnej hektickej dobe treba si vysoko vážiť každého človeka, ktorý má l’udskosť nielen na jazyku, ale prejavuje ju vkaždodennom živote. Takýmto človekom bol zosnulý Ing. Štefan Podolínsky (1934), bývalý riaditel Pobočky vBanskej Bystrici, človek plný elánu, trvalého entuziazmu a neskrotnej vole rozvíjať činnosti, ktorými bol Hydrometeorológický ústav poverovaný.

Po velkých povodniach v júli 1960 bolo na vládnej úrovni prijaté opatrenie o zriadení Hydrologických prognóznych stredísk vrámci oblastných hydroprognóznych služieb HMÚ, s cielom zabezpečovať hlásnu a varovnú protipovodňovú službu v príslušných povodiach pre krajské a ústredné protipovodňové orgány. Tak koncom roku začal sa pravidelný zber a vysielanie hydrologických informácií, čím vlastne započala prevádzka hydrologickej informačnej a predpovednej služby, ako ju dnes poznáme.

Mladý absolvent inžinierskeho stavitelstva (špecializácia hydrotechnik) podujal sa zriadiť hydroprognózne stredisko v Žiline, čo v krátkom čase realizoval a po zapracovaní nástupcu odchádza za vedúceho obdobného strediska v Banskej Bystrici, kde začal svoju celoživotnú anabázu budovania hydrometeorologických činností v stredoslovenskom kraji, ktorá trvala až do polovice 90-tych rokov.

Bola to viac ako tridsaťročná cesta, plná úskalí, problémov a starostí, ale tiež lemovaná mílnikmi úspechov. Pracovisko postupne, popri plnení prognóznej činnosti, prevzalo všetky hydrometrické práce, kompletnú bilanciu vody vpovodí Hrona a Slanej, vrátane vzorovej údržby a budovania staničnej siete. Vdosledku narastajúcich úloh ipočtu pracovníkov stredisko sa 1. 1. 1972 stáva majitelom budovy na Troskách. Požitok z presťahovania do novej budovy sprevádzal súčasný výskyt 500 ročnej vody na Slanej, kedy sa priamym meraním získal mimoriadne cenný materiál pre ďalšiu prácu strediska.

V 70-tych rokoch, pod jeho vedením sa započalo s riešením viacerých úloh zameraných na výskum tvorby podkladov v odtokovom režime, k čomu vypracoval rad záverečných správ. V roku 1980 pripravil program reprezentatívneho povodia Čierny Hron. K jeho realizácii zriadil výskumnú hydrologickú základňu v Čiernom Balogu. Z 10-ročných výsledkov špeciálnej siete a expedičných meraní vyhodnotil (v spolupráci s dr. Šipikalovou) genézu odtoku a stanovil závislosti hydrologických charakteristík od prírodných podmienok (Zborník prác SHMÚ).

S účinnosťou od 1. 1. 1984 sa stredisko pretvára na pobočku SHMÚ súlohou zabezpečovať komplexnú činnosť v odbore hydrológie, klimatológie a čistoty ovzdušia v stredoslovenskom kraji. Jej riaditel Ing. Štefan Podolínský s oduševnením jemu vlastným púšťa sa do prác súvisiacich s novými úlohami. Začína s výstavbou areálu budov novej pobočky (prvá časť bola odovzdaná do prevádzky v júni 1986, v roku 1990 bol ukončený celý areál aslúži svojmu poslaniu). Tak ako jednotlivé pracoviská preberali nové úlohy, boli vybavované príslušnou prístrojovou a výpočtovou technikou. V marci 1988 sa tu konala zakládajúca schodza pobočky Slovenskej meteorologickej spoločnosti, ktorej predsedom v prvom volebnom období sa stal zosnulý Ing. Štefan Podolínský. V septembri 1988 započala činnosť vo vlastnej budove nová profesionálna meteorologiká stanica Liesek (Orava). V roku 1990 bol uvedený do prevádzky automatizovaný systém monitorovania znečistenia ovzdušia v stredoslovenskom kraji. Vo výpočte pozitívnych výsledkov by sa dalo pokračovať, no náš obdiv patrí viac úsiliu Ing. Š. Podolínskeho, na základe ktorého sa mu podarilo sústrediť okolo seba nadšených odborníkov s dobrými medziludskými vzťahmi, schopných nezištnej spolupráce, čoho výsledkom je moderné pracovisko, schopné samostatnej činnosti na vysokej vedeckej úrovni. Je to výsledkom, okrem iného aj vlastnosti, ktorú sme v úvode prezentovali.

V čase jeho smrti (22. 10. 1998) sa mi prisnilo stretnutie s ním, akoby sa prišiel rozlúčiť (začínam veriť v telepatiu) a ešte počas spánku sa mi v památi vynoril verš, ktorý použijem miesto kondolencie:

Nech mu na hrob slnko svieti, nech žiari a hrob dobre prehreje.

Nech mu k hrobu chodia deti, nech sa vždy aspoň jedno usmeje.

Ferdinand Šamaj, MZ 1998/6, ročník 51, str. 192


 

Zemřel Ing. Miloslav Šťastný

Dne 22. dubna 1988 zemřel ve věku 82 let bývalý pracovník Hydrometeorologického ústavu, vedoucí redaktor Meteorologických Zpráv ing. Miloslav Šťastný.

S bohatými odbornými zkušenostmi nastoupil v roce 1958 po reorganizaci ústředních úřadů do HMÚ, nejdříve jako plánovací referent, později jako vedoucí technických a ekonomických informací a v roce 1961 byl jmenován vedoucím redaktorem Meteorologických Zpráv. V této funkci působil plných 8 let. Současně se stal i tajemníkem vydavatelské komise HMÚ a členem resortní komise vědeckotechnických informací pro úsek vodního hospodářství.

Československá meteorologie v něm ztratila významnou osobnost, která ovlivňovala rozvoj oboru a spoluvytvářela úroveň ediční činnost jak v oblasti periodické, tak i neperiodické. Jeho dlouholetá záslužná práce v řadách pracovníků našeho ústavu nebude nikdy zapomenuta.

Redakce MZ, MZ 1998/4, ročník 41, str. 128


 

Zemřel RNDr. Jaroslav Pícha

Dne 21. února 1998 překvapila všechny přátele a kolegy smutná zpráva o úmrtí RNDr. Jaroslava Píchy, dlouholetého pracovníka Českého hydrometeorologického ústavu a zakladatele Solární a ozonové observatoře ČHMÚ v Hradci Králové. Zemřel náhle po krátké nemoci, týden před dovršením 77 let.

Dr. J. Pícha se narodil dne 28. února 1921 v Kroměříži. Svoje dětství ale prožil ve Valašském Meziříčí uprostřed Beskyd, které se mu staly celoživotní krásnou vzpomínkou. Odtud jej po absolvování gymnázia válečné události zavedly až do rakouských Korutan, kde v Klagenfurtu v rámci totálního nasazení pracoval tři roky jako úředník v pojišťovně. Z této doby patrně pramenil jeho vřelý vztah k rakouskému přírodnímu i společenskému prostředí, se kterými byl ve stálém styku až do posledních dnů svého života. Po návratu do vlasti vystudoval meteorologii a klimatologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň pracoval jako prognózní meteorolog na letišti v Ruzyni. Zde se mimo jiné seznámil s celou řadou kolegů představujících novou generační vlnu odborníků, kteří významným způsobem v následujících desetiletích ovlivňovali vývoj československé meteorologie.

V r. 1951 Dr. Pícha přesídlil do Hradce Králové, kde se ujal úkolu vybudovat pracoviště HMÚ specializované na měření a studium slunečního záření. Skutečnost, že tato observatoř byla umístěna v budově právě dokončené hvězdárny, znamenala nejen získání výborně situovaného místa pro solární a meteorologická měření, ale i přímé spojení s jeho celoživotním koníčkem, kterým byla astronomie. Po svém příchodu na hvězdárnu musel budovat od základu prakticky vše. Počínaje přístrojovým vybavením, náborem pracovníků, zavedením pravidelných meteorologických měření a pozorování, studiem nových metod a technologií měření i navazováním odborných styků s domácími a také zahraničními partnery. Nicméně postupem času cílevědomou prací a s houževnatostí a precizností jemu vlastní spolu se svými spolupracovníky vybudoval a až do r. 1986 vedl pracoviště, které se bez nadsázky řadí mezi nejuznávanější svého typu v celosvětovém měřítku. K tomu mimo jiné přispěla i výrazná schopnost Dr. Píchy vyhledávat netradiční odborná témata, která jej v r. 1961 vedla k zavedení dlouhodobého monitoringu atmosférického ozonu. Tento celorepublikově ojedinělý měřící program se stal další nosnou činností hradecké observatoře, které se tak stala ozonometrickou stanicí světové sítě s nejdelší řadou měření ve střední Evropě.

Během 40 let své pracovní činnosti v naší meteorologické službě se Dr. Pícha věnoval celé řadě odborných aktivit. Začínal jako synoptik, stranou jeho zájmu nezůstaly změny klimatu, málokdo ví, že řadu let experimentoval i s příjmem družicových snímků. Nicméně největší zásluhy a nejcennější výsledky dosáhl v oboru ozonometrie a aktinometrie. Jeho přínos lze v krátkosti shrnout konstatováním: „Dr. Pícha byl zakladatelem systematického monitoringu a studia slunečního záření a ozonové vrstvy v České republice. “ Tři desítky let byl našim největším specialistou v tomto oboru jak po stránce instrumentální, tak i analytické. Jako dlouholetý člen České meteorologické společnosti inicioval založení její hradecké pobočky, které několik let předsedal. Desítky odborných prací a přednášek svědčí o jeho publikační aktivitě, zejména v období, kdy to rodinnné poměry ještě umožňovaly.

Většina kolegů mimo Hradec Králové znala Dr. Píchu jako odborníka ve své profesi i jako člověka se širokým rozhledem a téměř bez výjimky si jej velmi vážili. Jen část z nich však věděla i o méně známé povahové stránce pana doktora, kterou nelze nezmínit a která udělala hluboký dojem na každého, kdo se s ní seznámil. Touto charakterovou vlastností byla nesmírná osobní obětavost, kterou celoživotně až do své smrti prokazoval při péči o svoji rodinu vystavenou vážným zdravotním problémům. I z tohoto hlediska bude jeho odchod těžko nahraditelný.

Dr. Pícha byl nejen odborník, který se významným způsobem zasloužil o rozvoj české meteorologie, ale i společensky velmi vnímavý člověk názorově silně ovlivňující své okolí. Osobnost s výrazně profilovanou povahou, která byla při výměně názorů často obtížně překonatelným partnerem. Nicméně na konci diskuse bylo vždy jasné, jak se věci mají - ať již skončila kompromisem či neměnnými stanovisky obou stran. Z pohledu jeho spolupracovníků nelze než ocenit, že i tento životní styl pana doktora významně formoval celkovou atmosféru na pracovišti. To nikdy nebylo pouze místem ryze odborné práce, ale i prostředím, ve kterém se nikdo i v těch nejtěžších dobách nemusel obávat otevřeně vyjadřovat své osobní názory.

Život již je takový, že lidé a věci přicházejí a odcházejí a zanechávají za sebou stopy výrazné i neznatelné. V osobě Dr. Píchy odešel člověk, který se pro většinu z nás, kteří jej důvěrně poznali, stal součástí našich životů. Člověk, jehož životní přínos pro společnost i pro osoby z jeho okolí vytvořil stopu trvalou. Čest jeho památce.

Karel Vaníček, MZ 1998/2, ročník 51, str. 63


 

Ing. Josef Hrbek, CSc. zemřel

Zastižen v průsečíku lidské neodpovědnosti a zloby, tragicky zemřel dne 9. 8. 1997 ing. Josef Hrbek, CSc. Je to tragédie o to větší, že smrt zastihla muže v plné životní síle a uprostřed rozvinutých plánů. Ačkoli byl již několik let v důchodu, neztratil kontakt s odborným světem a rozhodně patřil mezi lidi, kteří dokázali posloužit dobrou, uváženou radou a pomocí nejen v profesních záležitostech, ale i ve věcech osobních, obecně lidských.

Jeho odborný životopis byl na stránkách tohoto časopisu stručně vyložen již u příležitosti jeho šedesátin (MZ, 40, 1987, s. 192). V této smutné chvíli si připomeňme spíše jeho mimořádně velké lidské kvality, které mu otevíraly dveře nejen do světa, ale i do lidských srdcí. Stále před sebou v duchu vidíme usměvavého, společensky velmi obratného muže, který nikdy neztrácel chuť vnímat problémy v jejich hlubokých souvislostech a hledat odpovídající moderní řešení. Toto své umění předvedl při mnoha veřejných příležitostech, poradách, konferencích a spolu s velkým organizačním talentem se rovněž stalo základem skutečnosti, že byl i velmi dobrým manažerem; potvrdil to i ve svém 23letém působení v redakční radě Meteorologických zpráv. A byl to jeho třetí velký talent — jazyky, jež mu umožnily předvádět vzpomenuté schopnosti ve světě při četných příležitostných, ale zejména dlouhodobých služebních pobytech. Přitom co ze světa přivezl, dovedl pak doma i rozdávat — mnozí mladší kolegové mu vděčí jednak za odborné inspirace, jednak i za jedinečné, skutečně cenné informace pro výjezdy do zahraničí. Víme ostatně, že v tomto směru se v posledních letech svého pracovního života angažoval profesionálně jako vedoucí oddělení zahraničních vztahů ČHMÚ.

Z velké řady jeho zásluh připomeňme ještě alespoň fakt, že byl zástupcem našeho státu v agrometeorologické komisi SMO, měl řadu užitečných kontaktů i v jiných složkách této organizace (RA VI aj.), znal dobře poměry ve FAO a dokázal velice pohotově všech těchto možností využívat pro prozíravé vedení celé řady výzkumných úkolů a pro pozdější začleňování jejich výsledků do soudobých projektů v rámci vědecké spolupráce evropských zemí.

Odešel kvalitní odborník, čestný muž a dobrý přítel... Čest jeho památce !

Jaroslav Valter — Ivan Kott, MZ 1997/5, ročník 50, str. 147


 

Výročí úmrtí v roce 1997:

Ing. Miroslav Novotný   20 let

Vladimír Karský   20 let

Doc. Ing. Bohuslav Kešner, CSc.   20 let

Prof. Dr. Alois Gregor   25 let

RNDr. Zdeněk Dvorný   30 let

Věstník ČMeS 1997/1, březen 1997


 

VLADIMÍR PETERKA UŽ NIE MEDZI NAMI

Po krátkej a ťažkej chorobě nás 9. 1. 1997 navždy opustil významný slovenský klimatológ prof. RNDr. Vladimír Peterka, CSc. Narodil sa 17. 9. 1927 vo Vimperku. Do reálného gymnázia chodil v Bratislave v rokoch 1945 až 1948. Vysokoškolské štúdium absolvoval na Prírodovedeckej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave v rokoch 1948 až 1952 v odbore fyzický zemepis a v špecializácii meteorológia - klimatológia. Od 1. 10. 1951 bol asistentom, neskor vedeckým pracovníkom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Ústave (Laboratóriu) pre meteorológiu a klimatológiu. Od 1. 11. 1952 bola zriadená Katedra astronómie, geofyziky a meteorológie pod vedením prof. M. Končeka a dr. V. Peterka bol menovaný za asistenta a tajomníka katedry, od septembra 1954 za odborného asistenta, od r. 1955 vykonával práce aj pre Katedru klimatológie a hydrológie na Fakulte geologicko-geografických vied, od novembra 1957 bol vedeckým pracovníkom Laboratória meteorológie bez vedeckej hodnosti. V r. 1963 mu udelila vedecká rada UK hodnosť kandidáta fyzikálno-matematických vied a od r. 1966 sa stal docentom pre odbor meteorológia a klimatológia. Rozhodnutím Vedeckej rady Prírodovedeckej fakulty UK bol menovaný vedúcim Katedry astronómie, geofyziky a meteo- rológie od 1. 4. 1970. Súčinnosťou od 1. 9. 1980 ho prezident ČSSR vymenoval za profesora pre odbor meteorológia a klimatológia. Dvakrát bol prodekanom Prírodovedeckej fakulty UK (pre pedagogickú činnosť a pre vedecko-výchovnú činnosť) araz, v rokoch 1981 až 1985, bol prodekanom MFF UK pre výchovno-vzdelávaciu činnosť. Dňom 31. 8. 1980 ukončil funkciu vedúceho Katedry astronómie, geofyziky ameteorológie MFF UK. Dňa 30. 9. 1991 ukončil riadny pracovný pomer na MFF UK a pracoval ďalej na polovičný uvázok až do svojej smrti. Bol členom komisie pre udelovanie vedeckých hodností, členom viacerých vedeckých spoločností, vedeckých rád a kolégií. Prednášal najmá všeobecnú a regionálnu klimatológiu pre posluchačov na MFF a Prírodovedeckej fakulte UK. Viedol externú a internú ašpirantúru viac ako desiatim ašpirantom. Vo svojej špecializácii sa zameriaval na analýzu slnečného svitu, oblačnosti a teploty vzduchu. Okrem partnerov na Slovensku spolupracoval najmá s českými a polskými odborníkmi. Publikoval asi 40 odborných a vedeckých prác doma i v zahraničí.

Slovenská, ale aj česká meteorologická a klimatologická komunita stráca v prof. Peterkovi významného odborníka, vedca a vysokoškolského pedagóga. Velký počet jeho priatelov a známych stráca v ňom vynikajúceho a čestného človeka, ktorý stále hýril optimizmom a dobrou náladou.

Česť jeho pamiatke!

Milan Lapin, MZ 1997/1, ročník 50, str. 30


 

ZA ALBÍNOM OTRUBOM

Nikto nie je ostrovom samým pre seba; každý je kusom pevniny, kusom súše; a ak more odmyje hrudu, Európa sa zmenší, akoby sa stratil výbežok zeme alebo sídlo tvojich pria-telov, či tvoje vlastně; smrť každého člověka umenší mna, lebo ja som súčasťou člověčenstva: a preto sa nikdy nepýtaj, komu zvonia do hrobu; zvonia tebe.

John Donne

Na uvedený citát som si spomenul, keď som sa zamýšlal nad odchodom nášho dlhoročného spolupracovníka a priatela RNDr. Albina Otrubu, CSc., ktorý dňa 26. februára 1996 ukončil svoju pozemskú púť. Jeho odchod výrazné umenšil kolektiv pracovníkov predpovednej služby, meteorológov na Slovensku a v Čechách, ale aj široké spoločenstvo Tudí, s kte­rými sa v pracovnom alebo mimopracovnom styku střetával. O velkú časť svojej írečitosti a podstaty přišla v neposlednom rade aj jeho rodina.

Narodil sa 18. marca 1937 v krásnej oravskej osadě Kon­čitá v obci Zázrivá, v okrese Dolný Kubín. Po celý život svoj rodný kraj miloval a bol jeho veíkým propagátorom a obdi­vovatelům.

Po ukončení Prírodovedeckej fakulty Univerzity Komen­ského nastúpil do funkcie leteckého meteorológa na praco-visko Hydrometeorologického ústavu v Prahe - Ruzyni, kde získal svoje prvé predpovedačské ostrohy a kde si ešte starší zaměstnanci naňho dodnes s láskou spomínajú.

Po čase sa vrátil na Slovensko, na pracovisko predpoved­nej služby na letisku Bratislava-Ivánka. Odvtedy prešiel viacerými funkciami i pracoviskami, ale s počasím žil denno­denně, od rána do večera. Okrem běžných prevádzkových povinností sa věnoval aj výskumnej činnosti, najma pri typizácii synoptických procesov. Verků energiu věnoval přípravě nových meteorológov na vysokej škole, ale najma počas ich nástupných praxí, kde im na príkladoch opať sám vysvětloval celú synoptickú meteorológiu. Tak ako sa v meteorológii měnili v priebehu rokov technologie, stával sa ich užívatelom a propagátorom. Věnoval sa najma hodnoteniu a využívaniu výsledkov numerických modelov v předpovědi počasia. Očakávam, že cez svoje viaceré výroky bude ešte dlho přítomný na konzultáciách pri vydávaní předpovědí.

V ostatných rokoch sa angažoval aj v Slovenskej meteorologickej spoločnosti. Dlho si ho budú pamatať čitatelia no­vin a časopisov, televizní diváci a poslucháči rozhlasu.

Všetci sme vedeli, že v posledných rokoch ho viac a viac zožierala zákeřná reuma. Mnohokrát prišiel do práce so zaťa­tými zubami. A napriek tomu sa nezmenšoval jeho pracovný entuziazmus, neutichalo jeho zapájanie sa do pracovných a spoločenských diskusií, zostával hlboko vrúcny jeho priatelský vztah k luďom. A preto nám bude chýbať.

Marián Wolek, MZ 1996/3, ročník 49, str. 95


 

RNDr. Jan Procházka zemřel …

Narodil se 27. 4. 1933 ve Vepřové, okr. Žďár nad Sázavou. Později se přestěhoval s rodiči do Tábora, kde navštěvoval základní a potom i střední školu.

V roce 1953 byl přijat na matematicko-fyzikální fakultu UK, v únoru 1954 pak přešel na Vojenskou akademii v Brně. Tato studia ukončil v roce 1958 jako promovaný fyzik.

Nastoupil do funkce leteckého meteorologa na vojenském letišti v Bechyni, kde úspěšně působil po několik let. Později byl přeložen do HPÚ v Praze, kde vykonával funkci prognózního meteorologa. Vypracoval se zde až do funkce náčelníka předpovědní služby. V roce 1971 byl z politických důvodů z armády propuštěn. Podařilo se mu získat místo meteorologa v ČHMÚ, kde konkrétně zprvu 2 roky pracoval na prognóze, načež přešel do tehdejší klimatologické služby a začal se věnovat problematice technické meteorologie, a to jak z hlediska posudkové činnosti, tak i na úrovni vývoje nových metod, zejména v oblasti jaderné energetiky. Do této doby spadají jeho hlavní publikace věnované otázkám městského a lázeňského klimatu, zátěže staveb povětrnostními faktory. Kladl vždy důraz na kvalitní experimentální podklady a úspěšně v této oblasti aplikoval ambulantní měřící metody. Byl spoluautorem a novelizátorem příslušných norem. Mnoho energie věnoval koordinaci výzkumu a vývoje v oboru klimatologie, zejména co se týče metod tvorby klimatologických bází dat a navazujícího zpracovatelského software. Byl rovněž jedním z těch, kdož u nás začali s prosazováním klimatologie v rámci výzkumu antropogenních změn životního prostředí.

 V roce 1990 přešel po rehabilitaci v hodnosti plukovníka zpět do armády, kde vykonával významnou řídící funkci. V roce 1992 odešel do důchodu.

Zemřel dne 24. února 1996 ve svých nedožitých 63 letech.

Meteorologická veřejnost c něm ztratila významného, v práci poctivého odborníka, mnozí z nás pak věrného kamaráda a zkušeného nesobeckého přítele.

Čest jeho památce!

Antonín Chalupský a Jaroslav Valter, Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996 (převzato z MZ)


 

Výročí úmrtí v roce 1996

1956   Stanislav Hanzlík – 40 let výročí úmrtí

1956   Gustav Swoboda – 40 let výročí úmrtí

Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996


 

RNDr. JAN PROCHÁZKA ZEMŘEL

Narodil se 27.4.1933 ve Vepřové, okr. Žďár nad Sázavou. Později se přestěhoval s rodiči do Tábora, kde navštěvoval základní a potom i střední školu.

V roce 1953 byl přijat na Matematicko-fyzikální fakultu UK; v únoru 1954 pak přešel na Vojenskou akademii v Brně. Tato studia ukončil v r. 1958 jako promovaný fyzik.

Nastoupil do funkce leteckého meteorologa na vojenském letišti v Bechyni, kde úspěšně působil po několik let. Později byl přeložen do HPÚ v Praze, kde vykonával funkci prog­nózního meteorologa; vypracoval se zde až do funkce náčel­níka předpovědní služby. V r. 1971 byl z politických důvodů z armády propuštěn. Podařilo se mu získat místo meteorolo­ga v ČHMÚ, kde zprvu po dva roky pracoval na prognóze, načež přešel do tehdejší klimatologické služby a začal se věnovat problematice technické meteorologie, a to jak z hle­diska posudkové činnosti, tak i na úrovni vývoje nových metod, zejména v oblasti jaderné energetiky. Do této doby spadají jeho hlavní publikace věnované otázkám městského a lázeňského klimatu, zátěže staveb povětrnostními faktory; kladl vždy důraz na kvalitní experimentální podklady a úspěš­ně v této oblasti aplikoval ambulantní měřící metody; byl spo­luautorem a novelizátorem příslušných norem. Mnoho ener­gie věnoval koordinaci výzkumu a vývoje v oboru klimatolo­gie, zejména co se týče metod tvorby klimatologických bází dat a navazujícího zpracovatelského software. Byl rovněž jed­ním z těch, kdož u nás začali s prosazováním klimatologie v rámci výzkumu antropogenních změn životního prostředí.

V r. 1990 přešel po rehabilitaci v hodnosti plukovníka zpět do armády, kde vykonával významnou řídící funkci. V roce 1992 odešel do důchodu.

Zemřel dne 24. ledna 1996 ve svých nedožitých 63 letech. Meteorologická veřejnost v něm ztratila významného, v prá­ci poctivého odborníka, mnozí z nás pak věrného kamaráda a zkušeného, nesobeckého přítele.

Čest jeho památce!

Antonín Chalupský - Jaroslav Valter, MZ 1996/2, ročník 49, str. 57


 

Zemřel nestor české meteorologie

Dne 9. října 1995 zesnul po delší těžké nemoci RNDr. František Stuchlík ve věku 81 let. Jeho neutuchající o meteorologii již od gymnaziálních let ho provázel opravdu po celý život. Ještě na počátku letošního září jsme spolu několikrát diskutovali o předpokládaném vývoji povětrnostní situace na nejbližší dny dopředu, aby si mohl ověřit svou vlastní aktuální dlouhodobou předpověď. Byl jsem pravděpodobně asi poslední z jeho bývalých kolegů meteorologů (i když o celou generaci mladší), kdo s ním ještě v polovině září hovořil.

Dr. Stuchlík využíval pro tyto předpovědi některé statistické závislosti významného německého meteorologa F. Baura a jeho následovníků, obohacené o vlastní poznatky, zjištěné z velmi důkladného studia dlouhodobých řad meteorologických prvků, změn sluneční aktivity a celé řady dalších zemských vlivů.

Některé z těchto dlouhodobých řad v 60. letech sám s velkou pečlivostí zpracoval a publikoval. Jedná se zejména o klementinskou řadu srážek (od roku 1840) a tlak vzduchu (od roku 1850). Tyto řady, podobně jako např. teplotní (od roku 1775) zpracovaná dr. Hlaváčem, mají v současné době pro studium změn klimatu prvořadý význam. Podobné zpracování provedl dr. Stuchlík i pro teplotu a sluneční svit z observatoře Praha-Karlov (od roku 1921). Další výčet jeho významnějších prací spolu se základními životopisnými daty je uveden v Československém biografickém slovníku (Praha 1992).

Pan dr. Stuchlík byl jedním z mála opravdu čestných lidí, se kterými jsem se v životě setkal. Vždy zachovával naprosto korektní jednání, slušné a uctivé. Nám mladším, z nichž mnohým tak rád nezištně předával své dlouholeté odborné zkušenosti, zůstane trvalým vzorem. V dobách značně nepříznivých, kdy se snadno lámaly charaktery, si udržel vždy rovnou páteř. Přejme si jen, aby nastupující generace meteorologů se už s takovými obtížnými poměry a překážkami, které musel prožít dr. Stuchlík, v budoucnu nestřetly.

Vilibald Kakos, Věstník ČMeS 1996/1, duben 1996 (převzato z MZ, 1995, č. 5)


 

IN MEMORIAM J. LUKAČOVIČA

3. októbra 1994 tragicky zahynul vo veku 39 rokov člen Slovenskej meteorologickej spoločnosti pplk. RNDr. Jozef Lukačovič.

Jozef Lukačovič sa narodil 14. juna 1955 v Partizánskom. Po maturitě na gymnáziu v rodnom meste sa přihlásil v roku 1974 na štúdium fyziky na Prírodovedeckú fakultu Uni­verzity Komenského v Bratislavě. Vysokoškolskú kvalifikáciu v odbore meteorológia a klimatológia získal v roku 1979. Po krátkom pósobení vo funkcii leteckého meteoro­loga na Slovenskom hydrometeorologickom ústave na letisku v Bratislavě nastúpil v roku 1979 na základnu vojenskú službu.

Armádě, lepšie povedané vojenskému letectvu, ostal věrný do konca života. Počas svojej kariéry vystriedal rad funkcii, naposledy bol náčelníkom hydrometeorologickej služby vojenského letectva a protivzdušnej obrany Armády Slovenskej republiky. Významná je aj jeho niekolkoročná pedagogická činnosť, počas ktorej vychoval rad odborníkov v oblasti vojenskej leteckej meteorológie.

Jozef Lukačovič sa výraznou mierou podielal na budo­vaní vojenskej leteckej meteorológie na Slovensku. Má tiež nemalú zásluhu na tom, že sa prehlbila spolupráca medzi civilnou a vojenskou zložkou leteckej meteorológie. Na škodu meteorológie na Slovensku mu tragický osud nedoprial dokončit všetky plány a predsavzatia.

Česť jeho pamiatke.

Ivan Zuzula, MZ 1994/6, ročník 47, str. 191


 

RNDr. ALEŠ GOTTWALD, CSc.

Dne 1. 11. 1993 zemřel ve věku 58 let RNDr. Aleš Gottwald, CSc., dlouholetý pracovník Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Aleš Gottwald patřil k nemnoha moder­ním klimatologiím, které vychoval prof. Dr. A. Gregor. Z jeho popudu se též věnoval klimatografii Prahy a z vlastní iniciativy systematicky studoval uplatnění regresivních sta­tistických metod v klimatologii. Stal se naším předním znal­cem v oblasti klimatologických aplikací teorie empirických zákonů rozložení a v praxi prokazoval citlivou znalost sou­vislostí mezi teorií pravděpodobnosti a statistikou. Pů­vodních výsledků dosáhl zejména při aplikaci teorie Markovových řetězců na analýzu a prognózu srážek, kde při­nejmenším vymezil kritéria použitelnosti této teorie.

Každá výrazná vědecká osobnost má právo na specifický přístup k problémům. Aleš Gottwald vysoce oceňoval teorii, ale rozhodující pro něho bylo vždy kritické posouzení, je-li teorie v souhlasu s pozorováním. Otázku závislosti mezi jevy a veličinami se vždy snažil řešit z hlediska možnosti číselného, nikoliv modelového vyjádření stupně této zá­vislosti.

Po nástupu družicové meteorologie reagoval A. Gottwald pohotově na nové objevy, které v podobě družicových sním­ků oblačnosti zviditelnily dynamiku cyklon. Provedl zásadní rozbory geometrie spirálních oblačných systémů středních a vyšších zeměpisných šířek. V ÚFA byl iniciátorem denní­ho příjmu družicových snímků. Tuto činnost vykonával až do posledních dnů svého života. Byl autorem několika ka­pitol z připravované knihy o družicové meteorologii. Jeho přínos pro rozvoj kosmického výzkumu v rámci programu Interkosmos byl oceněn zlatou pamětní medailí ČSAV.

Detailní dlouhodobá znalost oblačných polí nad Evropou, opírající se o každodenní práci s přijímací aparaturou, vedla k přípravě rozsáhlé práce o souvislosti těchto polí se slu­neční aktivitou. Předběžné výsledky A. Gottwald zapracoval do výzkumných zpráv, choroba mu však znemožnila formu­lovat definitivní závěry.

Podílel se významnou měrou jako člen autorského ko­lektivu na tvorbě Meteorologického slovníku výkladového a terminologického a taktéž na jeho recenzi.

Čestné uznání za zásluhy v oboru meteorologie, které A. Gottwald obdržel od ČSMS roku 1991, bylo právem oceněním jeho celoživotní práce v oboru.

Skloňme se před památkou skromného a vysoce korektního člověka, kterému nebylo dopřáno završit životní dílo!

Dagmar Novotná - Vojtěch Vítek, MZ 1993/6, ročník 46, str. 173


 

Odešla Emilie Trefná ...

S opožděním jsme so dozvěděli smutnou zprávu, že dne 30. dubna 1992 zemřela v Domažlicích ve věku nedožitých 78 let RNDr. Emilie Trefná (nar. 26.6.1914). V Hydrometeorologickém ústavu pracovala od roku 1949 až do od­chodu do důchodu v roce 1976 na úseku klimatologie. Podílela so autorsky na významných odborných publikacích, které ústáv vydal, např. na Podnebí ČSSR - Souborná studie a Podrobí a počasí v Krušných horách, s J. Reinhartovou napsala knihu Stručná klimatografie světa pro leteckou a jinou dopra­vu, Po mnoho let přednášela na podnikavé technické škola a akvivně pracova­la i v Československé meteorologické společnosti při ČSAV, kdo byla dlouholetou členkou Hlavního výboru a hospedářkou.

Čest její památce                                                               

Redakce MZ, Věstník ČSMS, 1992/2, září 1992


 

In Memoriam RNDr. Václava Jírovského

9. listopadu 1990 nás zastihla smutná zpráva o náhlém úmrtí RNDr. Václava Jírovského. Zpráva překvapila o to více, že před dvěma roky oslavil v plné svěžesti svoji šedesátku (MZ 1988/3, ročník 41).

V. Jírovský patřil k služebně nejstarším zaměstnancům – s výjimkou dlouhodobých služebních pobytů v cizině (Kuba, Nepál) pracoval v ústavu 40 let. Začínal jako letecký meteorolog, později odbor letecké meteorologie vedl. Po návratu z Nepálu, kde působil v roli experta Světové meteorologické organizace pro leteckou meteorologii, se stal vedoucím oddělení klimatologických stanic a po reorganizaci ústavu se plně uplatnil při vytváření pražské pobočky ústavu. Pracoval zde jako specialista s odpovědností za chod profesionální meteorologické a klimatologické dobrovolnické staniční sítě. Po listopadu 1989 se aktivně zapojil do práce na přípravách nových organizačních změn v Českém hydrometeorologickém ústavu.

Dr. Jírovský odborně velmi zdatným, cílevědomým a vytrvalým pracovníkem spoluvytvářejícím po několik desetiletí dobrou úroveň československé meteorologie. Nebyl milovníkem teorií a mnohomluvnosti, jeho úsilí vždy spočívalo v rychlé snaze o aplikaci poznatků do praxe. V jeho osobě nás opustil nejen významný odborník, ale i skromný a dobrý člověk, na kterého nezapomeneme.

Zdeněk Horký, MZ 1991/1, ročník 44, str. 32


 

ZEMŘELA JULIETTA BLATNÁ

Na podzim roku 1987 jsme na slavnostním zasedání vzpo­mínali 40. výročí založení našeho časopisu. Mezi účastníky byla i Julietta Blatná, dlouholetá redaktorka Meteorologic­kých zpráv, která v redakci strávila plných 25 let (od r. 1950 do r. 1975). Proto nás tak nečekaně zastihla 1. listopadu 1988 zpráva o jejím úmrtí.

Julietta Blatná s sebou nesla po celý život výrazné znaky své generace, spočívající ve vysoké odpovědnosti, lásce a od­danosti k práci a vyhraněném vztahu k dodržování mravních zásad. Prošla nelehkou školou života. Narodila se v New Yorku 12. 4. 1917, kde její rodina hledala existenční uplatně­ní. Po několika letech se vrátila do vlasti, školní léta prožila v Přerově. Prostředků na vzdělání nezbývalo, proto v 15 le­tech vstoupila do praktického života, vystřídala řadu zaměst­nání, než natrvalo zakotvila v Hydrometeorologickém ústavu.

S neodolatelným půvabem vyprávěla, jak ji v r. 1050 dr. Emil Veselý seznamoval s taji redakční práce, učil, co znamenají v praxi pojmy, jako špígl, sloupce, stránky nebo signály. Byla pamětnicí všech tiskáren, kdo se Meteorologické zprávy tiskly, od tiskárny Kobosilovy, přes Prométheus, Státní tiskárnu, Pražské tiskárny — později Mír až k sou­časným Tiskařským závodům. Jejíma rukama a zejména očima prošly tisíce stránek rukopisů a desítky čísel spatřily své čtenáře.

Měla ráda přírodu, každé jaro se radovala z nové zeleně, obdivovala let ptáků, pomáhala opuštěným zvířatům. Ne­oplývala nikdy hojností pozemských statků, byla přímo by­tostně vzdálena současné filozofii vyznavačů hrubého mate­rialismu jakožto životní náplně. Etické normy, založené na vlastní skromnosti, vlídnosti a korektnosti k druhým, ji vždy pomohly vyrovnat so s četnými životními problémy.

čím skončit tuto vzpomínku? Nenapadají nás vhodnější slova, než citát z článku Ohlédnutí za pětadvaceti roky práce v redakci Meteorologických zpráv (MZ, 1975): „Přeji Meteo­rologickým zprávám a celému redakčnímu kruhu do dalších úspěšných let zelenou. Jestliže jsem k dobrému jménu české a slovenské meteorologie přispěla alespoň malým dílem, jsem spokojena."

Zdeněk Horký, MZ 1989/1, ročník 42, str. 31


 

ZA ING. ALOISEM POLIŠENSKÝM

Před pouhými čtyřmi roky jsme si připomínali šedesátiny ing. A. Polišenského. O to smutnější je dnešní ohlédnutí po posledním rozloučení, které se konalo 25. 10. 1988.

Ing. A. Polišenský se narodil 27. 8. 1924 v Újezdsku na Kroměřížsku. Po získání základního vzdělání a absolvování české reálky v Kroměříži studoval od roku 1945 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské, kterou ukončil v roce 1949. Jeho prvním pracovištěm byly Státní lesy v Pianě nad Luž­nicí a Vimperku, pak byl zaměstnán krátkou dobu v Lesprojektu Brno a od roku 1954 nastoupil do nově vznikajícího Hydrometeorologického ústavu. Zde se ve skupině aplikované hydrologie setkal s významnými osobnostmi dr. ing. M. Čer­mákem a ing. A. Čerkašinem. Byl nejprve jejich vnímavým žákem a později, již ve funkci vedoucího útvaru hydrologie v brněnské pobočce Hydrometeorologického ústavu, se stal pokračovatelem v jejich díle. S mimořádnou odbornou erudicí řešil složitou problematiku hydrologických poměrů v povodí Moravy. Zároveň si zvyšoval kvalifikaci dálkovým studiem na Vysokém učení technickém, obor vodohospodářský, aby jeho teoretická připravenost pro vykonávanou funkci byla úplná. V roce 1967 po ukončení dálkového studia již patřil k předním československým odborníkům v oboru hydrologie. V této době se už podílel na řešení úkolů celostátního význa­mu, byl plně angažován v řadě stěžejních publikací ústavu, jako jsou Hydrologické poměry ČSSR, zpracovával významné vodohospodářské podklady pro povodí jižní Moravy v rámci výstavby nádrží Nové Mlýny, byl autorem řady metodik z oblasti aplikované hydrologie. Jako jeden z prvních odbor­níků zpracoval řady neovlivněných průtoků v povodí Moravy, aktivně se podílel i na práci československo-rakouské skupiny pro hraniční toky a na další mezinárodní spolupráci. V roce 1976 byl vyznamenán odznakem Nejlepší pracovník minis­terstva lesního a vodního hospodářství.

Po dosažení důchodového věku byl činný jako vedoucí výzkumný pracovník v oddělení režimových informací Čes­kého hydrometeorologického ústavu v Brně. Nastupující ge­nerace spolupracovníků od něj získávala bohaté odborné zkušenosti.

Odchodem ing. Aloise Polišenského ztrácí československá vodohospodářská veřejnost, především pak hydrologická obec, významného odborníka, který dokázal tvořivě spojit teore­tické a metodické postupy tak, že odpovídaly plně potřebám praxe. Jeho důkladné znalosti zkoumaných povodí, zvažování hydrologických, ale i všech ostatních příbuzných odborných disciplín, mu vždy byly samozřejmou potřebou pro konečné řešení.

Ing. Alois Polišenský byl nejen mimořádně erudovaným odborníkem, ale především člověkem vynikajících charakte­rových vlastností. V jeho osobě nás opustil nejen významný odborný pracovník, který odešel uprostřed činorodé práce, ale i vzácný a skromný člověk, na kterého nikdo z těch, kteří ho znali, nikdy nezapomene

Zdeněk Kožnárek, MZ 1989/1, ročník 42, str. 31


 

DOC. ING. IGNÁC UHRECKÝ, CSc., ZOMREL

Uprostřed tvořívej práce 30. júla 1987 vo veku 59 rokov po krátkej ťažkej chorobě zomrel dlhoročný vedúci pracovník Katedry krajinných meliorací a bioklimatologie Agronomickej fakulty Vysokej školy zemědělskej v Brně doc. ing. Ig­nác Uhrecký, CSc. Narodil sa 27. decembra 1928 v Obyciaoh pri Zlatých Moravciach. Absolvoval Vysokú školu zemědělskú v Brne, kde aj pracoval od roku 1951. V roku 1962 obhájil vedeekú hodnost kandidáta zemědělsko-lesniekých vied a v roku 1968 bol menovaný dooentom.

Na začiatku svojho odborného vývoja pracoval pod vede­ním profesora V. Nováka v problematiko tepelného režimu pdd. Takmer 25 rokov sa věnoval intenzívnemu štúdiu produkčno-ekologických problémov, hlavně sledovaniu vzťahov medzi prírastkami organickej hmoty a abiotickými faktormi prostredia. Za svoj plodný život publikoval vyše 50 póvodných vědeckých prác, vypracoval desiatky recenzií a odborných posudkov pre potřeby praxe. Jeho práce, známe u nás i v za­hraničí, prinášajú nové poznatky o problémoeh prognóz potřeby vody u róznych polnohospodárskych plodin. Aka úspěšný, náročný, avšak u študentov oblůbený vysokoškolský učitel podielal sa na výchove stoviek, ba tisícok nových poln a hospodářských a lesných inžinierov. Širokého uznania so dostalo celoštátnym učebniciam Agrometeorologie a Lesnicko bioklimatológia, ktorých bol doc. Uhrecký spoluautorem.

Vela organizačnej práce vykonal ako člen Československej meteorologickej a zvlášť Československej bioklimatologickej spoločnosti pri ČSAV, kde dlhé roky pracoval vo funkcii člena předsednictva, člena hlavného výboru, člena terminologiokej komisie a předsedu sekcie bioklimatologie rastlín. Velmi aktivně vystupoval pri organizovaní celoštátnych od­borných zasadaní, konferencií a sympózií. Bol členom vě­deckých rád viacerýeh výskumných ústavov a od r. 1975 pracoval v subkomisii agroekologie Československé akademie zemědělské.

Doc. Ing. Ignác Uhrecký, CSc., svojou významnou vědec­kou, organizátorskou a pedagogickou prácou dosiahol uznanic, hlbokú úctu a obdiv biometeorológov i v zahraničí. Českoslo­venská agrometeorológia a fytobioklimatológia stratila v ňom uznávaného vedca, obětavého pracovníka, vzorného učitela a čestného člověka.

Vladimír Havlíček — Ján Tomlain, MZ 1987/6, ročník 40, str. 192


 

JOSEF TATÝREK ZEMŘEL

Dne 1. května 1987 zemřel ve věku 77 let Josef Tatýrek, rodák z Olšan na okrese Šumperk, jeden z řady předválečných zaměstnanců tehdejšího Státního meteorologického ústavu.

S meteorologií se seznámil ve vojenské meteorologické službě v Olomouci a po jejím ukončení nastoupil v roce 1932 jako za­městnanec Státního meteorologického ústavu. Začal pracovat v rozvíjející se letecké meteorologické službě a jeho prvním působištěm byl Užhorod, kde zůstal až do rozbití první republiky. Během okupace přešel na pracoviště ústavu do Prahy a po osvobození v roce 1945 prošel řadou stanic, kde pomáhal zaha­jovat pravidelná meteorologická pozorování, zejména pro leteckou meteorologickou službu. Později pak pracoval v ústav­ní meteorologické službě na letišti v Ruzyni, kde řídil činnost leteckých meteorologických stanic. Tato práce ho těšila a věno­val se jí až do roku 1972, kdy odešel do důchodu. Avšak ani v době zaslouženého odpočinku, nezůstal nečinný v oboru me­teorologie. Pomáhal zpracovávat sekulární pozorovací řadu z Prahy-Klementina, prováděl pozorovatelskou činnost na stanici Praha-Karlov i jinde.

Josef Tatýrek odváděl vždy dobrou a poctivou práci, byl i řadu let obětavým funkcionářem ROH. Při veškeré činnosti si našel čas nejen pro své koníčky (zahradničení), ale byl vždy veselým společníkem, plným elánu a dobré pohody. A takový zůstane i v našich vzpomínkách, čest jeho památce!

Václav Jírovský, MZ 1987/4, ročník 40, str. 128


 

IN MEMORIAM RNDr. ZDEŇKA KOREJSE

Narodil se dne 23. listopadu 1922 v Praze. Jeho otec pracoval na dráze a od něj Zdeněk získal lásku k „mašinkám", která ho při vší všestrannosti jeho zájmů nikdy neopustila.

Po ukončení gymnázia v roce 1941 nemohl pokračovat ve studiu, protože české vysoké školy byly v té době uzavřeny. Po vzoru svého otce začal pracovat na dráze. Brzy se zapojil do protifašistického odboje; již v roce 1942 se stává členem KSČ. Významně se podílel na sestavování a kolportaci ilegálně tištěného Rudého práva a dalších komunistických tiskovin. V roce 1943 byl zatčen a až do konce války vězněn v Německu. Naštěstí se vrátil s nepodlomeným zdravím.

Po znovuotevření vysokých škol začal studovat na přírodo­vědecké fakultě Univerzity Karlovy meteorologii a kosmickou fyziku. Již v době studia začal pracovat v tehdejším Státním meteorologickém ústavu, kterému zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu. Jeho hlavní zájem se soustředil na synoptickou a leteckou meteorologii. V létech 1959—1968 vedl odbor synoptické meteorologie. Z jeho mnohostranné činnosti je možné např. připomenout období, kdy byl předsedou komise pro meteorologické kódy; mezinárodní meteorologické kódy překládal do češtiny a podílel se na jejich zavádění do praxe. Také při mezinárodních jednáních uplatňoval své velmi dobré jazykové znalosti.

Po celou svoji aktivní činnost pracoval v nejrůznějších funkcích jak stranických (i předseda ZO KSČ HMÚ), tak v masových organizacích. Dlouhou dobu byl předsedou ZV ROH, pracoval i ve vedoucích funkcích orgánů ČSTV a byl též členem výboru Pražské pobočky Československé meteoro­logické společnosti při ČSAV. Byl nositelem řady vyzname­nání: čestný odznak Svazu protifašistických bojovníků, pla­keta k 50. výročí vzniku ČSR, pamětní medaile k 50. výročí založení KSČ. Byl nositelem resortního vyznamenání „Nejlepší pracovník MLVH" a dvou medailí ČSTV. V roce 1979 odešel na zasloužený odpočinek, který ovšem v jeho pojetí znamenal možnost rozvíjet řadu svých mimopracovních zájmů.

Zpráva o jeho náhlém úmrtí nás zasáhla jako blesk. Po krátké, ale těžké nemoci odešel významný meteorologický odborník, komunista, dobrý kamarád a sportovec. Jen rozumově si uvědomujeme, že býval také naším vedoucím. Myslíme na něj spíš jako na nenahraditelného člověka, přítele, který už nikdy nepřijde, jak často činíval, a nepozve nás na turistické výlety po krásných místech Cech, jejichž byl neúnavným organizátorem. Již nikdy se od něj nedozvíme o výsledcích závodů v orientačním běhu v jeho mateřském klubu TJ Praga, kde působil jako vzorný cvičitel a rozhodčí a kde patřil k vůd­čím postavám této vzorné tělovýchovné jednoty. Bohužel, takové jsou zákony přírody, přírody, jejímž byl upřímným obdivovatelem a v níž trávil každou chvilku svého volného času.

Odchodem RNDr. Zdeňka Korejse ztrácí meteorologická veřejnost známého specialistu a my, kteří jsme ho blíže znali, dobrého kamaráda a obětavého přítele, maminka pak svoji velikou oporu.

Miroslav Škoda — Helena Vondráčková, MZ 1987/3, ročník 40, str. 94


 

JIŘÍ KAPUCIÁN ZEMŘEL

Ve věku 59 let podlehl těžké nemoci čelný představitel Českého hydrometeorologického ústavu v oblasti výpočetní techniky a meteorologických telekomunikací, expert Světové meteorologické organizace, vedoucí Výpočetního a tele­komunikačního centra, nositel medaile Za službu vlasti a od­znaku Nejlepší pracovník ministerstva lesního a vodního hos­podářství ČSR, Jiří Kapucián.

Rodák z Čestic nad Orlicí se vyučil v těžkých válečných letech leteckým mechanikem, počátkem padesátých let ab­solvoval vojenskou spojovací akademii a již v roce 1954 jsme se s ním setkali mezi pracovníky Hydrometeorologického ústavu, kam byl určen do funkce vedoucího spojové služby. Od té doby bylo jeho jméno nerozlučné spjato 8 technickým rozvojem ústavu, kde během svého působení zajišťoval celou řadu inovací tak, aby československá meteorologická služba stála vždy v popředí světového vývoje v souladu s rozvojem vědního oboru i podpůrných technických disciplín.

Již v samých počátcích řešil složitý stav spojové techniky, kde bylo radiové spojení postupně nahrazováno dálnopisy. V roce 1956, kdy v Evropě končila výměna základních meteo­rologických zpráv radiovými pojítky, se podílel na propojení tehdy dvou nezávislých dálnopisných sítí, které postupně v Evropě vznikly; právě v této činnosti hrálo pražské praco­viště roli nad jiné významnou. Krátce nato zvládl kompli­kované přemístění tehdejší Synoptické a letecké služby z praž­ského letiště do Komořan. V roce 1964 stál při zahájení vy­sílání meteorologických map prostřednictvím faksimilového vysílače. V souvislosti s novými mezinárodními závazky československé meteorologické služby, potvrzenými usnesením československé vlády o výstavbě oblastního telekomunikač­ního centra Světové služby počasí, realizoval výstavbu Re­gionálního telekomunikačního centra (RTC), jehož provoz byl slavnostně zahájen 27. března 1973 za účasti tehdejšího generálního sekretáře Světové meteorologické organizace D. A. Davise.

Své bohaté zkušenosti v meteorologických spojích využil J. Kapucián při své práci na Kubě, kde strávil plných 18 mě­síců. Za tu dobu pozvedl úroveň kubánské služby v této ob­lasti; jeho zásluhy byly oceněny nejen děkovným dopisem jejího ředitele, ale i četnými díky, které při svých návštěvách v Praze kubánští soudruzi tlumočili.

V sedmdesátých letech se podílel na řešení státního úkolu Jednotný automatizovaný informační systém, čímž ČHMÚ zahájil využívání velké výpočetní techniky; původní spojovací služba byla 1. března 1976 rozšířena na Středisko přenosu a zpracování dat. I při řešení zcela nových úloh, které byly s tímto vývojem spojeny, se J. Kapucián osvědčil jako typ koncepčního řídícího pracovníka, zvládajícího nové metody práce a citlivě vedoucího stále se rozrůstající pracovní kolektiv.

S realizací koncepce rozvoje ČHMÚ v roce 1980 byl vytvořen nový útvar, odbor Výpočetní a telekomunikační centrum, před jehož vedoucího byl postaven kromě celé řady jiných problémů úkol zabezpečit činnost Odvětvového výpočetního centra vodního hospodářství s počítačem EC 1055M podle koncepce, kterou pro tuto oblast automatizovaného systému řízení vypracovalo MLVH ČSR. Došlo rovněž k inovaci spo­jovací techniky, v RTC Praha začaly pracovat zdvojené sys­témy ATM 80-30. Pro potřeby odboru operativních informací zahájily činnost interaktivní grafické systémy, pracující na bázi počítače ADT 4500. Zbývalo ještě zdvojit výpočetní sys­témy OVC ...

O technických řešeních meteorologických telekomunikací i o výpočetní technice ústavu informoval J. Kapucián od­bornou veřejnost na stránkách Meteorologických zpráv i v ústavním Zpravodaji. Vykonával též celou řadu funkcí, ať už odborných nebo ve společenských organizacích. Mnoho let byl funkcionářem základní organizace KSČ ČHMÚ.

Jiří Kapucián patřil vždy k těm, pro něž byla pilná a tvořivá práce nejen povoláním, ale i koníčkem. Dovedl se úspěšně prát s úkoly a problémy, pro jejich řešení vždy strhával své okolí. Taktní a ohleduplný přístup k podřízeným, spojený vždy s veselou myslí, mu zajišťoval velkou přirozenou auto­ritu, český hydrometeorologický ústav v něm ztratil dobrého odborníka a schopného organizátora, my, jeho kolegové, ochotného a pečlivého spolupracovníka, skromného a dobrého člověka. Jeho dílo, které opustil uprostřed pilné práce, nám jej bude stále připomínat.

čest jeho památce!

Lubomír Coufal, MZ 1987/1, ročník 40, str. 32


 

ZEMŘEL ČENĚK CHODIL

Dne 3. března 1986 jsme se naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v Olomouci s naším spoluzaměstnancem a přítelem Čeňkem Chodilem, dlouholetým pracovníkem meteorologické stanice Praděd.

Na této stanici pracoval ve funkci pozorovatele od 1. 11. 1958 do 31. 5. 1984, kdy dovršil 60 let a odešel do důchodu.

Pro svou kamarádskou povahu a téměř vždy veselou náladu byl oblíben nejen v našem malém kolektivu příslušníků MS Praděd, ale i v širokém okolí, kde působil do posledního dne života jako aktivní člen Horské služby Jeseníky a jejím prostřednictvím přicházel do styku s mnoha lidmi, a to jak při výchovné, tak i preventivní záchranné činnosti. Tak tomu bylo i v jeho bydlišti, kde po několik volebních období působil jako poslanec MNV Karlova Studánka.

Budeme dlouho vzpomínat!

Augustin Kutač, MZ 1986/4, ročník 39, str. 125


 

RNDr. MARGITA KURPÉLOVÁ, DrSc. ZOMRELA

Dvanásteho januára 1986 v nádeji, že ešte dovřši svoje zá­měry, ktoré si postavila na 8. 5RP na úseku výskumu klimato­logie, zomrela vo veku 60 rokov dlhoročná vědecká a vedúca hospodářská pracovníěka Slovenského hydrometeorologického ústavu v Bratislavě, RNDr. Margita Kurpélová, DrSc. Na­rodila sa 13. 12. 1925 v Čachticiach (okr. Trenčín).

Vzhladom na to, že k životnému jubileu RNDr. M. Kurpelovej, DrSc. bolo v Meteorologických zprávách (č. 6/1985) zveřejněné komplexně zhodnotenie s fotografiou včítane zoznamu výskumných prác, nerozšiřujeme nekrolog o tieto časti.

Slovenský hydrometeorologický ústav stráca v zomrelej významnú vyspelú vedeckú odborníčku so širokým rozhladom, mimoriadne svedomitú a spolahlivú spolupracovníčku, ktorá zasvátila celý svoj plodný život, naplněný prácou k prospěchu našej meteorologie aj klimatologie, ako aj celej našej spoločnosti.

Čest jej pamiatke!

Juraj Rak, MZ 1986/2, ročník 39, str. 64


 

ING. JAROSLAV ČULÍK ZEMŘEL

Uprostřed činorodé práce a na vrcholu svých tvůrčích sil ve věku 53 let náhle zemřel československý zemědělský meteo­rolog, expert Světové meteorologické organizace, dlouholetý vedoucí pracovník ČHMÚ, nositel medaile ČSAZ za zásluhy o zemědělství a zasloužilý pracovník ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR, ing. Jaroslav Čulík.

Pražský rodák, absolvoval Vysokou školu zemědělskou a od roku 1960 pracoval v Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Z řadového pracovníka se vypracoval v roce 1970 na funkci vedoucího odboru zemědělské meteorologie. V této funkci se mu podařilo utužit kontakt mezi ústavem a řadou zemědělských organizací, které začaly systematicky využívat agrometeorologických služeb ústavu. Inicioval a zorganizoval pravidelnou zemědělsko-meteorologickou službu, tzv. agrometservis ve Středočeském kraji, kde tato služba byla v po­kusném provozu po 3 roky a stala se základem pro dnešní obdobnou službu zavedenou v Jihomoravském kraji, odkud se postupně rozšiřuje na celé území ČSR.

Významnou část odborné činnosti ing. Čulíka tvoří jeho práce v rozvojových zemích, kde strávil víc než 5 let. Pomáhal budovat agrometeorologickou službu v Etiopii v letech 1970 až 1971 a pak 40 měsíců pracoval jako expert pro zřizování agrometeorologické služby a pro řízení a organizaci národní meteorologické služby v Jemenské arabské republice v letech 1976—1979. Jeho úspěšná činnost v Jemenu byla vysoko oceněna vyhodnocením ing. Čulíka nejlepším expertem pro­jektu, děkovným dopisem Ekonomické komise pro Blízký východ a UNDP v Sanáa i děkovným dopisem Světové meteorologické organizace.

Po návratu do ČSSR využíval od roku 1980 svých odbor­ných zkušeností při řízení meteorologie a klimatologie v útvaru řízení a rozvoje ČHMÚ. I zde prokázal v řadě hodnotných studií a rozborových prací své hluboké znalosti oboru, orga­nizační schopnosti i umění jednat s lidmi.

Publikační činnost ing. Čulíka byla zaměřena na plnění pracovních úkolů. Do roku 1970 publikoval 7 článků v odbor­ných časopisech a sbornících, podílel se na agrometeorologickém výzkumu spoluprací na publikovaném mezinárodním díle „Agroklimatičeskije resursy socialističeskich stran" i na ob­dobné publikaci „Agroklimatické podmínky ČSSR". Zpracoval návody pro agrometeorologické a fenologické pozorování, které byly publikovány v angličtině a arabštině v Etiopii a Jemenu. Po roce 1980 byl spoluautorem a tajemníkem redakční rady profilového díla ČHMÚ a SHMÚ „Změny kli­matu a vodního režimu ČSSR", které vyšlo v letošním roce. Dále byl předsedou redakční rady publikace „Český hydro­meteorologický ústav", která vyšla v roce 1984.

Ing. Culík vykonával řadu funkcí v odborných komisích a organizacích. Byl předsedou komise ČSAZ pro zemědělskou meteorologii, učitelem pomaturitního studia ČHMÚ, členem československé bioklimatologické a meteorologické společ­nosti při ČSAV, pomáhal při veřejně prospěšných pracích i v místě svého bydliště.

Ing. Čulík měl vzácné lidské vlastnosti. Nerozeznával malé a velké úkoly a všechny řešil s plným soustředěním, vždy včas a ve vysoké kvalitě. Dovedl se rychle zorientovat, získat po­třebné informace a nalézt hlavní článek řešení problému. K svému okolí se choval pozorně a ohleduplně, i když rád své citlivé jádro skrýval do drsnějšího projevu. Ztrácíme v něm vyspělého odborníka se širokým rozhledem, schopného orga­nizátora, mimořádně pilného a spolehlivého spolupracovníka a dobrého kamaráda.

Čest jeho památce.

Bořivoj Sobíšek, MZ 1985/2, ročník 38, str. 64


 

ZA RNDr. JOSEFEM JÍLKEM

Dne 25. srpna 1984 zemřel náhle ve věku 73 let přední československý meteorolog RNDr. Josef Jílek, pracovník Českého hydrometeorologického ústavu od roku 1938 až do důchodu v roce 1976.

Po ukončení vojenské služby zahájil dr. Jílek svoji odbornou činnost ve vojenském oddělení tehdejšího Státního meteoro­logického ústavu a záhy přešel do synoptické služby, aby se dále zabýval i biometeorologií a lázeňskou meteorologií. Stal se odborníkem v otázkách záření. V letech války byl na­sazen jako železniční dělník v Německu. Po válce se ihned zapojil a s dalšími spolupracovníky začal budovat synoptickou službu, stal so zakladatelem aerologie u nás, zavedl ve službě výškové mapy.

Od roku 1953 byl vedoucím meteorologického výzkumu v ústavu. Rozpracoval advektivně dynamickou metodu předpovědi počasí, věnoval se i nadále svojí lásce — záření, ale podporoval a usměrňoval i rozvíjející se numerické předpo­vědní metody.

Velkým přínosem byly jeho výzkumy v oblasti dlouhodo­bých předpovědí, zvláště pak předpovědí měsíčních, kdy jeho metodika dělení předpovědi na dekády jo všem dobře známá i ze současné doby z televize a denního tisku. V posledních letech své aktivní činnosti se zabýval problematikou dru­žicové meteorologie a i v důchodu se intenzívně zajímal o všechny tyto problémy.

Vysoce je třeba hodnotit jeho popularizační a překlada­telskou činnost. Jeho zásluhou byla vydána po válce první vysokoškolská učebnice synoptické meteorologie. Jako před­stavitel ústavu se často účastnil mezinárodních jednání. Byl učitelem první poválečné generace meteorologů u nás, členem zkušební komise a komise pro udělování vědeckých hodností na MFF UK, dále členem redakce Meteorologických zpráv, vydavatelské komise ČHMÚ, členem redakce časopisu Studia geophysica et geodetika aj.

Byl jedním z posledních polyglotů v oblasti meteorologie, byl uznávanou vůdčí postavou meteorologie v celém Česko­slovensku. Kromě vysoké odborné činnosti byl významnou postavou ve společenském a politickém životě ústavu. Pra­coval v politických orgánech ústavu i obvodu Prahy 4. Ve složitém krizovém období svým pevným nekompromisním postojem ovlivnil politickou atmosféru a jednání mnoha lidí ústavu. Za svou odbornou a politickou činnost byl oceněn státním vyznamenáním Za vynikající práci a dalšími resortní­mi a stranickými vyznamenáními.

Dr. Jílek byl člověkem přímým, zásadovým, byl typem opravdového komunisty — odborníka. Pro celou meteorolo­gickou obec zůstane doktor Jílek nejen význačnou odbornou autoritou, ale i zásadovým člověkem, přítelem, který vždy dovedl s porozuměním poradit. V jeho osobě odchází význam­ný československý meteorolog, jehož zásluhy o vývoj této vědy nemůže široká meteorologická veřejnost nikdy zapo­menout.

Čest jeho památce!

Seznam publikovaných prací

[1] Die Sonnebestrahlung der Wande in Prag. Ozáření stěn sluncem v Praze. Zprávy veřejné služby technické, 24, 1942, č. 12, s. 267-272.

[2] Meteorologie za války. Meteorol. Zpr., 1, 1947, č. 4, s. 80-81.

[3] Tepelné poměry v Čechách do výšky 5000 m. Meteorol. Zpr., 2, 1948, č. 3, s. 56.

[4] Mlha v prosinci 1948. Meteorol. Zpr., 2, 1948, č. 6, s. 129-130.

[5] Ještě něco o suchu na Moravě. Meteorol. Zpr., 2, č. 6, s. 144-145.

[6] Advektivně dynamická metoda v synoptice. Meteorol. Zpr., 5, 1952, ě. 3, s. 77-78.

[7] Plošné rozdělení ročního výparu vody v Čechách, na Mo­ravě a ve Slezsku. Meteorol. Zpr., 5, 1952, 6. 3, s. 77— 78.

[8] Chod četnosti cirkulačních typů ve střední Evropě. Meteorol. Zpr., 6, 1953, č. 2, s. 60-62.

[9] Meteorologie a světový názor. Praha, HMÚ 1953, s. 33 — -36.

[10] Příspěvek k otázce dlouhodobé prognosy. Praha, HMÚ 1953, č. 123-124.

[11] Rytmus a dlouhodobá prognosa. Meteorol. Zpr., 7, 1954, č. 3, s. 71-73.

[12] Dlouhodobá prognosa. Praha, HMÚ 1954, s. 49-50.

[13] Rozbor počasí. Praha, Naše vojsko 1954. 60 s.

[14] Význačný pochod ultrapolární. Meteorol. Zpr., 8, 1955, č. 4, s. 102-104.

[15] Vodíkové pumy a vývoj počasí. Meteorol.Zpr., 9, 1956, č. 5-6, s. 148.

[16] Roční období. Meteorol. Zpr., 10, 1957, ě. 3, s. 65-68.

[17] Atmosférické srážky v Čechách (1876—1956). Meteorol. Zpr., 10, 1957, č. 5, s. 133-134.

[18] Bilance záření v Praze. Meteorol. Zpr., 11, 1958, ě. 6, s. 165-166.

[19] Dlouhodobá předpověď počasí. Praha, HMÚ 1958, s. 93-96.

[20] Umělé družice a počasí. Meteorol. Zpr., 17, 1964, 6. 1, s. 1-2.

[21] K otázkám dlouhodobé předpovědi počasí. Meteorol. Zpr., 18, 1965, č. 6, s. 139-170.

[22] Problematika předpovědi počasí. Meteorol. Zpr., 19, 1966, č. 3-4, s. 66.

[23] Úvaha o stavu a perspektivách vývoje synoptické meteorologie. Meteorol. Zpr., 23, č. 3 — 4, s. 79 — 80.

Jaroslav Červený, MZ 1984/6, ročník 37, str. 191


 

IN MEMORIAM ING. MILOSLAVA BOHÁČE

Dne 29. srpna náhle zemřel ing. Miloslav Boháč, ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze. Jeho náhlý odchod je ranou nejen pro jeho spolupracovníky v ústavu

ale i pro celou českou vodohospodářskou veřejnost, vždyť ing. Boháč spojil celou svou pracovní aktivitu právě s vodním hospodářstvím.

Již v průběhu studia na českém vysokém učení technickém, fakultě inženýrského stavitelství, působil jako pomocná vědecká síla na katedře profesora Ježdíka. Po absolvování vysoké školy v roce 1951 zůstává na katedře jako asistent a získává tak hlubší odborné znalosti pro pozdější vodo­hospodářskou praxi. Převážně teoretická práce však mladého inženýra nadlouho neuspokojuje a proto po třech letech odchází ing. Boháč na stavbu jednoho z našich nej větších vodních děl — na Orlík. Z funkce stavebního dozoru se vypra­cuje až na vedoucího výstavby celého vodního díla. Po úspěš­ném splnění I. etapy stavby — napuštění vlastní nádrže — je povolán na tehdejší ministerstvo zemědělství, lesního a vodní­ho hospodářství, aby zde vedl obor výstavby a technického rozvoje vodního hospodářství. V roce 1963 je jmenován náměstkem ministra pro vodní hospodářství. V této funkci setrvá i po vzniku nového ministerstva lesního a vodního hospodářství a působí v ní až do roku 1975. V této době je nutno sjednotit výzkumnou a rozvojovou základnu vodního hospodářství ČSR; této odpovědné povinnosti so ing. Boháč ujímá jako nově jmenovaný ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského.

Odborná činnost ing. Boháče byla vždy úzce spjata s čin­ností politickou. Svědčí o tom jeho aktivita při zakládání ČSM na vysoké škole i práce v KSČ, jejímž členem se stal v roce 1953. Vysoko byla hodnocena především jeho politicko-organizátorská práce na Orlíku, kde byl členem celozávodního výboru KSČ a organizoval socialistickou soutěž. Své zkuše­nosti z této práce využíval později i jako aktivista ÚVKSČ.

Dosažené pracovní výsledky ing. Boháče byly hodnoceny resortním vyznamenáním i udělením pamětních medailí k 50. výročí založení KSČ a 30. výročí osvobození naší vlasti. V roce 1961 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání "Za vynikající práci".

Odešel člověk, který věnoval našemu vodnímu hospodářství všechny své síly.

Čest jeho památce.

Evžen Řehoř, MZ 1984/6, ročník 37, str. 191-192


 

ZEMŘEL DOC. MUDR. JIŘÍ MATOUŠEK, CSc.

Naše obec bioklimatologická se dne 28. října 1983 rozloučila v plzeňském krematoriu s předsedou sekce bioklimatologie člověka čs. bioklimatologické společnosti při ČSAV, doc. MUDr. Jiřím Matouškem, CSc. z Biofyzikálního ústavu lékařské fakulty v Plzni.

Docent Matoušek patřil k předním reprezentantům naší bioklimatologie. Ve své vědecké a odborné práci se zabýval širokým spektrem problematiky humánní bioklimatologie. Pracoval na úseku meteorotropních chorob, zkoumal vliv extrémních hodnot fyzikálních faktorů prostředí na lidské zdraví, studoval bioklimatické aspekty podnebí lázeňských míst, sídlišť i volné krajiny. Činil tak zejména také s přihlédnu­tím k antropickému ovlivnění atmosféry a k aktuálním změ­nám životního prostředí. Mnoho své pozornosti věnoval meteorologickým a klimatickým faktorům rekreace pracují­cích a sportu, svými zájmy zasahoval též do otázek biologic­kých rytmů. Studie doc. MUDr. Matouška přinášely praktické závěry a podnětné návrhy k uplatnění v klinické praxi terapeutické, v balneologii, ve sportovním a tělovýchovném lékařství a v hygienické službě. Řada jich směřovala k územní­mu plánování, urbanismu a dalším oborům. Docent Matoušek byl proto v pracovních kontaktech s mnoha obory lékařskými i s různými institucemi výzkumnými a provozními v jiných odvětvích.

Intenzívní a obsáhlá vědecká a odborná činnost interdisci­plinární povahy byla provázena aktivitou také na úseku vědecko-organizačním. Doc. MUDr. Matoušek měl k ní mimo­řádné předpoklady svojí schopností sdružovat lidi k týmové práci. Projevovala se markantně v progresivní a úspěšné odborné práci jím řízené sekce bioklimatologie člověka ČSBkS. Jiří Matoušek jí dával pevnou koncepci a podněcoval bohaté naplňování záměrů. Byl vždy na špici dění, obětavý v zájmu věci. Velmi aktivně pracoval ve sdružení bioklimatologů již jako funkcionář odborné skupiny bioklimatologické čs. meteorologické společnosti. V r. 1965 se podílel na ustavení Čs. bioklimatologické společnosti a jako jeden z jejích zakla­datelů rozvíjel téměř po 20 let na vysoké úrovni soustavnou a mnohostrannou činnost. Není možné nezmínit se také o jeho vynikajícím podílu v práci autorského kolektivu Bioklimatologického slovníku terminologického a explikativního. Docent Matoušek publikoval víc než 150 původních prací u nás i v zahraničí (včetně 8 monografií).

Dr. Matoušek se se svou typickou houževnatostí a zápalem pro věc věnoval také pedagogické práci. Celé čtvrtstoletí předával poznatky z bioklimatologie v rámci lékařské fyziky medikům a působil též v postgraduálních kursech pro lékaře před jejich atestacemi z fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace. Své zkušenosti citlivě uplatňoval i v řadě spo­lečenských organizací, ve funkcích odborářských, v Českém svazu invalidů, ČSTV a jinde.

Říkává se, že každý člověk je v práci nahraditelný. Snad — v měřítkách historických epoch. Po doc. MUDr. Jiřím Matouš­kovi zůstává nezacelitelná mezera v naši bioklimatologii. Předčasně opustil rozsáhlé kartotéky, bohaté plány činnosti; nedočkal se vydání své nové knihy, obsáhlé příručky lékařské bioklimatologie. Odešel však nejen prvotřídní, pro věc zapálený odborník, ale také nesmírně dobrý, ušlechtilý člověk. Zákeřná choroba nám jej vyrvala dne 21. října 1983 ve věku 52 let. Jeho světlou památku uchováme v srdcích do konce našich dnů!

Vladimír Krečmer, MZ 1984/1, ročník 37, str.14


 

Za RNDr. Petrom Forgačom

Dna 8. marca 1983 necekano zomrel v o veku 58 rokov RNDr. Peter Forgáč, popredný slovenský meteorolog, dlhorečný člen a funkcionář CSMS a SMS. Odišiel člověk, pre kterého meteorológia bola koníčkom a láskou, nielen povoláním, o com sa denne presviedčali jeho spolupracovníci i ostatní ludia, s ktorými prichádzal do styku.

Narodil sa v Orovnici (okres Žiar nad Hronom ) dna 25. oktobra 1924. Po maturitě na gymnáziu v Zlatých Moravciach nastúpil na Prírodovedeckú fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde bol žiakom nestora slovenskej meteorelogie profesora M. Končeka. Ešte před ukončením studia sa stal v roku 1947 zaměstnancom dnešného Slovenského hydrometeorologického ústavu v Bratislavě, kde posobil až do svojej predcasnej smrti. V posledných 14 rokoch stál na cele Útvaru synoptickej meteorologie.

Meteorologie ma slúžit veřejnosti, a toho si bol dr. Forgác dobře vědomý. Preto okrem plnenia organizacných a prevádzkoyých povinností sa sústavne věnoval popularizácii vědeckých poznátkov meteorologie a vysvětlovaniu, ako a v com može byt meteorologie prospěšná roznym odvetviam národného hospodárstva aj jednotlivcom. Napísal desiatky článkov do novin a časopisov, připravil početné rozhlasové a televizně relácie a ochotné přijímal novinárov o reportérov, aby poukázal na zložitost atmosferických procesov a na možnosti predpovednej služby. Osobitou oblastou zájmu dr. Forgáča bol o uplatnenie meteorologie v polnohospodárstve. Poznali ho nielen veduci polnohospodárskí odborníci a organizátoři, například z rokovaní žatevních komisií, ale aj mnohí prostí ludia pracujúci na poliach.

Zosnulý je autorem alebo spoluautorem výborných populárně napísaných knižiek: Člověk a počasie (1955), Počasie a polnohospodárstvo (1957) a spisu Ako vznikájú živelné pohromy (1962). Z vědeckých prác dr. Forgáča třeba vyzdvihnut spracovanie búrok na Slovensku (1953), rozbor příčin jarných mrazov v slovenských krajoch (1967 a 1969), jeho podiel na typizácii poveternostných situácií (1964, 1968), na spracovaní poveternostných frontov a vzduchových hmot v Bratislavě (1979 ) i na rozpracovaní metod predpovede extrémnych denných teplot (1982). Trvale přitažlivou témou pre dr. Forgáča bolí ludové pranostiky. Odlišit pranostiky meteorologicky podložené od pranostík bez prognozneho významu, ciže ”oddělit zrno od pliev ", co si vytýčil za ciel najbližších rokov, sa mu však už nepodaří.

Velká účast na poslednej rozlúčke s dr. Forgáčom bola vyjádřením vdaky za jeho celoživotnú prácu v meteorologii, ale aj odrazom jeho priatelského a hlboko ludského vztahu ku každému, s kým sa stretol.

K. Krška, A. Otruba, Věstník ČSMS, 1983/1, červenec 1983


 

ROZLÚČKA S RNDr. PETROM FORGÁČOM

Smrť, ktorá nelútostne naplňa odvěký zákon přírody, vy­trhla z naších radov dňa 8. III. 1983 dlhoročného pracovníka, meteorologa SHMÚ RNDr. Petra Forgáča. Narodil sa 25. októbra 1924 v Orovnici, okres Žiar nad Hronom, kde vychodil aj vtedajšiu Ludovú školu. V roku 1945 maturoval na gymnáziu v Zlatých Moravciach. Počas vysokoškolského štúdia na UK v Bratislavě sa stal od roku 1947 pracovníkom Štátneho hydrologického a meteorologického ústavu v Bratislavě. V roku 1952 bol promovaný na doktora prírodných vied. Na ústave zastával viacero odborných funkcií. Viedol útvar synoptickej meteorologie, bol členom Vedeckej rady ústavu, člen Vydavatelskej komisie SHMÚ, člen Technického štábu povodňovej komisie pri MLVH SSR, člen Zatevnej komisie pri ministerstve polnohospodárstva, člen Meteorologickej spoločnosti a člen redakčnej rady časopisu Kozmos.

Jeho život bol bohatý najma v publikačnej a propagačně j činnosti z odboru synoptickej meteorologie. Z jeho najvýznamnejších prác, ktorých bol spoluriešitelom, sú:

Búrky na Slovensku. Bratislava 1953.

  • Člověk a počasie. Martin 1955.
  • Ako  vznikajú  živelné pohromy v polnohospodárstve. Bratislava 1962.
  • Počasie na území Slovenska za typických poveternostných situácií. Praha 1964.
  • Jarné  mrazy v  Západoslovenskom, Stredoslovenskom a Východoslovenskom kraji. Praha 1967 a 1969.
  • Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR. Praha
  • Jarné mrazy na Slovensku, a ochrana proti nim. Bratislava 1970.
  • Hodinové změny teploty vzduchu na meteorologických staniciach Ivanka-letisko a Poprad a ich využitie v predpovednej službě. Bratislava 1982.

Bol autorom mnohých príspevkov a článkov v tlači, ako aj vystúpení v Československom rozhlase a čs. televízii.

Za svoje pracovně výsledky obdržal rezortně vyznamenáme „Budovatel vodného hospodárstva", „Čestné uznanie XV. zjazdu KSČ za vynikajúce pracovně úspěchy", víťaz socialistickej súťaže 1981 a niekorko iných vyznamenaní.

RNDr. Peter Forgáč bol dlhoroěným členom KSČ, kde sa angažoval vo viacerých funkciách: předseda ZO-KSS, člen výboru uličnej organizácie. V Revoluěnom odborovom hnutí zastával desať rokov funkciu předsedu organizácie. Za obetavú prácu mu Ústredná rada odborov udělila „Čestný bronzový odznak".

Všetko toto sa teraz stává už minulosťou. Přítomnost je spomienkou na čestnost, svědomitost a pracovitost RNDr. Petra Forgáča, v ktorom stráca slovenská meteorológia vý­znamného odborníka.

Za dosiahnuté výsledky zostane nezabudnutelným príkladom.

Čest jeho světlej pamiatke!

František Molnár, MZ 1983/3, ročník 36, str. 92-93


 

IN MEMORIAM Ing. Dr. MIROSLAVA ČERMÁKA

Koncem srpna 1982 náhle zemřel představitel bývalé hydro-logické služby v Brně, vynikající čs. hydrolog a budovatel vodního hospodářství, ing. dr. Miroslav Čermák. Převážnou část svého plodného života pracoval v Brně, kde se r. 1905 narodil a také vystudoval. Po studiích působil ve vodohospo­dářské praxi, která pomohla rozvinout jeho technický talent a přirozený smysl pro spojení teorie s praxí a přivedla ho k hydrologii, jež se stala jeho celoživotním posláním.

Od r. 1952 stál v čele hydrologické služby na Moravě, od r. 1954 ve funkci vedoucího odboru hydrologie HMIÍ. Své pracovní úsilí neomezoval jen na řešení praktických vodo­hospodářských záměrů, ale věnoval se soustavně odborné a vědecké práci, která zůstává trvale dokumentována v jeho bohaté publikační činnosti.

S jeho jménem jsou nerozlučně spjata taková díla, jako první řešení vodohospodářského plánu a Hydrologické poměry ČSSR, za něž bylo Hydrometeorologickému ústavu propůj­čeno prezidentem republiky státní vyznamenání. Má velké zásluhy na rozvoji čs. inženýrské hydrologie a hydrografie, zejména na úseku hydrologie malých povodí, teplotního režimu řek a nádrží a metodologie návrhových hydrologických veličin. Pod jeho pečlivým vedením byly dobudovány sítě hydro­logických pozorovacích objektů v povodích Moravy a Odry, modernizována předpovědní a výstražná služba a dobudováno pracoviště pro potřeby průmyslově exponovaného Ostravska.

Zpracoval rozsáhlou řadu studií a odborných článků, které jsou zdrojem, z něhož čerpají mladší následovníci. V těchto pracích uvedl nejen nové metodické přístupy, ale také pro­kázal, jak ovládal empirický materiál a jak jej dovedl praktic­ky zužitkovat. Právem lze proto hovořit o ing. dr. Čermákovi jako o jednom ze spoluzakladatelů moderní éry čs. hydrologie a jako o jednom z nejlepších znalců hydrologických poměrů povodí Moravy a Odry.

Neméně významné bylo i pedagogické působení ing. dr. Čer­máka. Přednášel na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské a lesnické, stavební fakultě VUT a přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde se po mnoho let podílel na výchově mladé generace odborníků. V rámci HMÚ pomáhal zakládat a vedl podnikovou technickou školu pro středně tech­nické kádry, zaměřenou na výuku hydrologie a meteorologie. Živým odkazem této jeho činnosti jsou především mladší generace hydrologů a techniků v Hydrometeorologických ústavech obou republik, které bud přímo vychovával anebo na ně aktivně působil jak odborně, tak svým osobním pří­kladem k pili, poctivosti a ke svědomité práci.

Ing. dr. Čermák patřil k lidem, pro něž je tvořivá práce nejen prvořadým životním zájmem, ale i potřebou a radostí. Věnoval jí také převážnou část svého plodného života a zane­chal po sobě dílo, které významně přispělo k rozvoji hydro­logie, jak v našem ústavu, tak se stala trvalým přínosem pro čs. vodní hospodářství. Pro tyto jeho nesporné zásluhy a vzác­né lidské vlastnosti nelze na něho nikdy zapomenout.

Hana Daňková, MZ 1983/1, ročník 36, str. 29


 

ZEMŘEL JAROSLAV WINTER

 

Na počátku letošního roku dne 28. ledna 1980 nás náhle o krátké nemoci opustil ve věku 55 let dlouholetý pracovník českého hydrometeorologického ústavu, Jaroslav Winter. Narodil se dne 28. 10. 1924 v Praze. Do Hydrometeorolo­gického ústavu nastoupil 1. 7. 1945 a až do své smrti mu zůstal věrný. Po krátkém působení v centrální budově ústavu v Holečkově ulici přešel na pracoviště synoptické a letecké služby na letišti v Praze-Ruzyni. Zde zpočátku působil na různých úsecích, až zakotvil ve funkci asistenta meteorologa, ve které pracoval po celou dlouhou řadu let až do své smrti. Tuto funkci vykonával vždy se zájmem, mimořádnou pečli­vostí a s vysokou spolehlivostí. Během 35 let práce v Hydro­meteorologickém ústavu získal cenné zkušenosti a byl vždy ochoten je předávat mladším kolegům. Vždy byl ve středu všeho dění, připraven pomoci, a sám pro sebe nikdy nežádal žádné úlevy z náročné služby v nepřetržitém provozu.

Byl dlouholetým členem strany a odborů. Své politické přesvědčení plně uplatňoval při práci v ROH. Byl dlouhole­tým funkcionářem dílenského, později závodního výboru ROH a členem PV ROH HMÚ od jeho vzniku. Právě v od­borové práci se plně projevil jeho lidský přístup při řešení mnoha závažných problémů a úkolů.

Přestože neměl v povaze přijímat veřejná ocenění, byl za vynikající práci odměněn v roce 1975 odznakem „Nejlepší pracovník MLVH ČSR" a v roce 1979 resortním vyznamená­ním „Průkopník socialistické práce"; za dlouholetou práci v odborovém hnutí obdržel „Stříbrný odznak ROH".

Nejenom na pracovišti letecké služby, ale i na celém letišti a samozřejmě i na mimopražských pracovištích ústavu je nemálo těch, kterým zůstane vzpomínka na Jaroslava Wintra. Spolupracovníci ztrácejí v osobě Jaroslava Wintra nejen od­borně velmi zkušeného pracovníka, ale zvláště člověka s vy­sokou lidskou autoritou, který užitečně formuloval názory a postoje většiny mladších kolegů.

Nikdy na něho nezapomeneme!

Karel Mařík — Ladislav Soukup, MZ 1980/3, ročník 33, str. 95


 

IN MEMORIAM JIŘÍHO KAVÁLKA

Dne 13. dubna 1980 tragicky náhle a navždy, v plném pracovním a životním elánu svých 41 let, odešel z našich řad dlouholetý pracovník českého hydrometeorologického ústavu, Jiří Kaválek.

Narodil se v Žernově u Náchoda. Po povinné školní docház­ce navštěvoval Zemědělskou technickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou ukončil v roce 1959 maturitou. Krátce před nástupem a po ukončení vojenské služby pracoval v OPS Lovosice jako obvodní zootechnik. Během vojenské prezenční služby absolvoval kurs pozemních specialistů le­tectva — obor meteorologie a pracoval na Hlavním leteckém povětrnostním ústředí jako letecký meteorolog. Meteorologie jej cele získala. Do Hydrometeorologického ústavu Praha nastoupil dne 27. 4. 1962 a ústavu zůstal věrný celých 18 let. Nejprve pracoval jako technik na aerologické stanici v Praze--Ruzyni. V této funkci pokračoval i po přemístění stanice od roku 1967 v obtížných prozatímních podmínkách v Praze-Libuši. V období výstavby aktivně pomáhal při dokončování objektu observatoře a zároveň doplňoval své znalosti. V le­tech 1978—70 navštěvoval a úspěšně ukončil podnikovou technickou školu. Po zahájení provozu v nové budově zaměřil svou pozornost na nově vznikající obor čs. meteorologie — družicovou meteorologii. V roce 1971 byl ustanoven do funkce vedoucího skupiny pro příjem údajů z meteorologických dru­žic a tuto funkci zastával až do svého náhlého úmrtí. Brzy získal řadu zkušeností, které rád předával novým, začínají­cím spolupracovníkům. Ovládal navíc prakticky téměř všech­ny pracovní postupy měření ostatních oddělení. Řada návštěv­níků observatoře jistě vzpomene na Jirkovo živé, zasvěcené slovo vždy ochotného průvodce po pracovišti.

Byl aktivním členem ROH. Pracoval v dílenském výboru observatoře Praha-Libuš, organizačně pomáhal zajišťovat Branné sportovní hry HMÚ i Vodohospodářské hry. Byl členem BSP, vedl socialistickou soutěž. Byl nositelem bronzo­vého a od roku 1979 i stříbrného odznaku BSP.

Vzpomínám na jeho stále nové a nové náměty, plány i osobní příklad při brigádách na úpravě okolí observatoře, sportoviště i rekreačního objektu Suchá. Měl rád přírodu, miloval sport. S lyžemi a horami se rozloučil navždy nedlouho před svou smrtí, strun své „Dunlopky", volejbalového míče a plachtařských závodů aeroklubu v Hořicích se v nové se­zóně již nedočkal.

Žil plně a intenzívně. Byl veselý a družný, rád s každým prohodil slovo, rád poseděl ve veselé společnosti, rád si za­zpíval. Byl oporou kolektivu nejen v obdobích pracovního vypětí, ale i ve chvílích odpočinku a družného posezení. Jménem svým a jménem všech spolupracovníků chci nakonec vzpomenout všech hezkých chvil, které jsme s Jirkou spo­lečně prožili. Lze jen těžko vyjádřit, jak velká mezera zůstává po jeho náhlém odchodu, čest jeho památce!

Jan Strachota, MZ 1980/4, ročník 33, str. 126


 

ROZLUČKA S AKADEMIKOM OTOM DUBOM

Dňa 9. októbra 1979 v obradnej sieni bratislavského kre­matoria konala sa rozlúčka s akademikom Otom Dubom (* 11. októbra 1902, † 1. októbra 1979) riadnym členom ČSAV a SAV, profesorom Slovenskej vysokej školy technickej v Bratislavě, doktorom technických vied, Ing. dr., laureátom štátnej ceny Klementa Gottwalda, nositelom Radu re­publiky. Radu práce, Radu SNP, zlatej čestnej plakety ČSAV Za zásluhy o vedu a ludstvo, zlatej čestnej plakety ČSAV S. Bechyně za zásluhy v technických védách, zlatej medaily SAV, zlatej medaily SVŠT a dalších vyznamenaní, členom Vědeckého kolégia SAV pre technické vedy, predsedom Československého výboru pre medzinárodnú hydrologickú spoluprácu, bývalým dekanom Stavebnej a zememeraěskej fakulty SVŠT v Bratislavě, bývalým riaditelom Ústavu hydrologie a hydrauliky SAV, Výskumného ústavu vodného hospodárstva a Štátneho hydrologického a meteorologického ústavu.

Akademik Dub, ako mladý absolvent Čestného vysokého učení technického, prišiel koncom dvadsiatych rokov na Slo­venko, aby ho při nedostatku vlastných odborných kádrov pomáhal zveladovať. Slovensko mu prirástlo k srdcu a zvolil si ho za trvalé pósobisko. Dával mu nielen svoj um a praco­vitost, ale i lásku k jeho přírodě a Iudu.

Akademik Dub na Slovensku založil a rozvinul modemů hydrológiu. Popři organizovaní systematických meraní a spracovaní hydrologického režimu u nás, obracia pozornost na výsledky hydrologického výskumu v ZSSR, čerpá z nich a tvorivo aplikuje v našich podmienkach. Paleta jeho záujmov bola velmi široká a jeho činnost vědecká i praktická v znaěnej miere ovplyvňovala rozvoj vodného hospodárstva na Slo­vensku (prierez jeho činnosti ako i prehfad publikačnej činnosti bol zveřejněný v odborných časopisoch pri viacerých príležitostiach). S jeho vědeckou prácou úzko súvisí i organizačná činnost. Jeho angažovanost na tomto poli charakteri­zuje množstvo funkcií v riadiacich a pořádných orgánoch celoštátnej posobnosti i medzinárodného významu. Nebol v nich len formálnym členom, ale uplatňoval v nich široký rozhlad a bohaté skúsenosti k usmerneniu rozvoja vodného hospodárstva v súlade so světovým trendom. Rozsiahla je i jeho činnost pedagogická. Vychoval stovky hydrológov-vodohospodárov, desiatky vědeckých pracovníkov a tak právom sa u nás hovoří o „Dubovej hydrologickej škole". Od­borná činnost sa u akademika Duba však spájala s politickou angažovanosťou. Ako člen KSČ a ilegálny pracovník v čase vojny osobné zažil útrapy vázenia. Aktivně sa zapojil do Slovenského národného povstania a po oslobodení pósobil v róznych veřejných funkciáeh.

Akademik Dub bol člověk vzácných osobných, hlboko brd­ských vlastností, ktorý osobným príkladom bol vzorom svo­jím žiakom a spolupracovníkom. Pri poslednej rozlúěke vzdá­váme hold jeho činorodej práci predchnutej láskou k vlasti, jej Iudu, vierou v pokrok a mierovú spoluprácu. V zosnulom strácame významného predstavitela hydrologie, ktorý sa svo­jou rozsiahlou vědeckou a organizačnou činnosťou podstatné zaslúžil o vybudovanie a rozvoj slovenskej hydrologie. Vý­sledky jeho práce dosiahli všeobecné uznanie, hlbokú úctu a obdiv všetkých, s ktorými spolupracoval a ktorí ho poznali. Čest jeho pamiatke!

Redakčná rada, vedenie HMÚ, MZ 1980/1, ročník 33, str. 31


 

JURAJ JURKOVIČ ZOMREL

(4. I. 1915 Sokolče, o. Liptovský Mikuláš — 27. VI. 1979 Bratislava)

Bol malorolníckeho póvodu. Pre jeho bystrost ho v prezenčnej vojenskej službě přidělili k leteckej poveternostnej službě. A takéto zaradenie mu určilo drá­hu na celý život. Svoje pósobenie v meteorologii začal r. 1939 ako správca na vojenskej leteckej povetemostnej stanici v Trenčíne, potom v Lipt. Mikuláši a na letisku v Bratislavě. Na odbore klimatologie neskór zastával funkciu oblastného revizora klimatických stanic. Istý čas bol plánovacím a finančným referen­tem, zas technickým pracovníkom v bioklimatologii a kúpelnej meteorologii. Svoje dlhoročné skúsenosti plne uplatnil ako vedúci archívmej a publikačnej sku­piny, nakoniec zastával funkciu vedúceho inženiera klimatologie.

Všeobecné a odborné vzdelanie (maturita na JSS, Podniková technická škola pri HMÚ) nadobudol pri zaměstnaní, a to svědčí o jeho usilovnosti a húževnatosti.

Za svoje skoro 40ročné pósobenie na ústave pracoval na mnohých závažných úlohách a významných posudkoch. Podielal sa na meteorologickoím prieskume a vy­pracovaní podkladov pre výstavbu a zabezpečenie prevádzky atómovej elektrárně A I. Připravil podklady k výskumnej úlohe: Rozdelenia teploty vzduchu, zrá­žok a větra v čs. Karpatech. Připravil pre tlač ročenky meteorologických pozorovaní zo slovenskej siete sta­nic ako superrevízor, bol redaktorom ročeniek poveternostných pozorovaní na Lomnickom štíte, a tieto ročenky právě vďaka jeho usilovnosti vychádzali vždy včas.

Od októbra 1977 aj ako dóchodca dalej pracoval na ústave na skrátený úvazok.

Jeho aktivita sa prejavila aj v prácach róznych spoločenských organizácií. Od samého začiatku svojho vstupu do strany bol jej aktívnym členom a z jej poverenia vykonával celý rad zodpovědných funkcií. Bol členom a predsedom výboru základnej organizácie Komunistickej strany Slovenska, zastával viaceré funkcie v společenských organizáciách.

V poslednom čase ako literárny a tlačový dóvernfk pri ZO KSS pomáhal k rozširovaniu tlače medzi pracovníkmi ústavu a bol členom revíznej komisie ROH a ZČSSP. Všetky zverené funkcie vykonával vždy s příkladnou zodpovednosfou a obetavosfou.

Pre svoju pokojnú povahu a skromnost bol medzi kolektivem ústavu oblúbený, priatelsky nažíval so všetkými v okruhu svojej práce. Pri správě archívu často poradil mnohým záujemcom, ako vyberat a spracovať pozorovací materiál. Svojou prácou sa zaslúžil o skvalitnenie klimatického materiálu za skoro 30ročné obdobie, a táto jeho činnost bude trvalou pamiatkou jeho pósobenia na ústave.

Za svoju prácu dostal niekolkokrát pochvalné uznanie a bol na HMÚ ceněný ako „vynikájúci pracovník". Ministerstvo lesného a vodného hospodárstva SSR udě­lilo mu r. 1976 čestný odznak ministra „Budovatel vodného hospodárstva".

Náhlý a nečekaný odchod priatela a spolupracovní­ka, ktorý nechal na stole rozrobenú prácu, všetkých překvapil, a preto úprimne za ním smútia a jeho pamiatku si trvale zachovajú v spomienkach.

Juraj Šoltís, MZ 1979/5, ročník 32, str. 159


 

ZEMŘELA HELENA ŠEBKOVÁ

Loni na sklonku léta nás náhle, po krátké těžké chorobě, opustila ve věku 42 let pracovnice Hydro­meteorologického ústavu v Praze, Helena Šebková, prom. fyz.

Narodila se 26. 12. 1936 v Kralupech nad Vltavou. Po ukončení studia na gymnáziu ve svém rodišti, stala se posluchačkou matematicko-fyzikální fakulty Univer­zity Karlovy, kterou úspěšně ukončila vystudováním specializace meteorologie.

V loňském roce tomu bylo právě 10 let, kdy po ukon­čení studií přišla na pracoviště Letecké meteorologic­ké služby na letišti Praha Ruzyně, aby své odborné vědomosti uplatnila ve prospěch zabezpečení letecké dopravy.

Tuto práci hned od začátku začala vykonávat s vel­kým zájmem a mimořádnou pečlivostí. Nové pro­středí i nová problematika si vyžádaly hlubší znalosti cizích jazyků a získání potřebných poznatků z letec­kých oborů, čemuž se věnovala pro sebe s příznačnou pečlivostí. Během svého dlouhodobého působení na svém pracovišti pomohla zapracovat celou řadu mlad­ších kolegů do funkce leteckého meteorologa. I zku­šení pracovníci u ní vždy našli dobrou odbornou radu a pomoc při řešení komplikovaných odborných pro­blémů. V této souvislosti je třeba připomenout její úspěšný podíl na zpracování skript „Letecké meteo­rologie" pro pomaturitní studium HMÚ, které jsou vlastně dodnes jednou z mála pomůcek při odborném školení a. výuce letecké meteorologie.

Ačkoliv sama zkušený odborník a praktik, sledo­vala dále nejnovější poznatky ve svém oboru. V sou­vislosti se svou činností absolvovala i několik zahra­ničních cest. Ve všech případech splnila vždy všechny předpoklady a dobře reprezentovala náš stát i Hydrometeorologický ústav v zahraničí. Zvláště je třeba zdůraznit její věrnost Letecké meteorologické službě, a tím také Hydrometeorologickému ústavu, který byl po celý její život jejím jediným pracovištěm. Nikdy pro sebe nevyžadovala žádné úlevy v náročné, někdy i vyčerpávající službě s nepřetržitým provozem, i když jsme mnohdy znali řadu těžkostí, které musela v této souvislosti překonávat.

Objevila se potřeba práce ve společenských organizacích. V ZO ROH letecké meteorologické služby stejně dobře pracovala na úseku péče o pracující. Všechny uvedené i řadu dalších uži­tečných činností vykonávala Helena Šebková vždy dobře, spolehlivě, skromně a bez nároků na veřejné ocenění. Díky své příjemné povaze získala si mnoho přátel nejen mezi svými kolegy a spolupracovníky, ale také mezi pracovníky jiných profesí na letišti.

Rád bych zde, nejenom svým jménem, nakonec vzpomenul všech příjemných chvil, které jsme s He­lenou Šebkovou prožili na našem pracovišti. Lze jenom těžko vyslovit, jak velká mezera zůstává po jejím náhlém odchodu.

Nikdy na ni nezapomeneme!

Jan Soukup, MZ 1979/2, ročník 32, str. 94-95


 

ZEMŘEL LUDĚK ANDRLÍK

Dne 12. VIII. 1978 opustil naše řady ve věku 53 let dlouholetý pracovník HMÚ Praha, Luděk Andrlík.

V roce 1946 nastoupil jako technický pracovník na pracoviště HMÚ na Ruzyni. Po absolvování odborných kursů zastával zodpovědnou funkci leteckého meteo­rologa. Při zaměstnání dokončil středoškolská studia a absolvoval podnikovou průmyslovou školu. Na pra­covišti v HMÚ - Komořany pracoval jako asistent me­teorologa a později byl několik let vedoucím kreslírny. Byl dlouholetým členem strany, kde zastával četné funkce. Posledním jeho pracovištěm byla Laboratoř meteorologie, kde pracoval na výzkumných úkolech jako samostatný pracovník specialista.

Hluboký zájem o astronomii spojil již před mnoha lety se svým povoláním. Zaměřil se s nevšedním zájmem na sledování mimozemských vlivů na průběh počasí, především srážek.

Je autorem několika odborných publikací, které představují dlouholetou a poctivou práci, pro kterou nikdy neváhal obětovat tolik času, a která jej pou­tala i v průběhu nemoci.

V tomto pracovníku ztrácí náš kolektiv svéráznou postavu, která pracovitostí a zájmem o obor může být každému příkladem.

Vladimír Brůžek, MZ 1979/2, ročník 32, str. 95


 

ZA ŠTEFANOM OLEJNÍKOM

Dňa 21. júla 1977 zomrel po ťažkej chorobě vo veku 58 rokov Štefan Olejník, dlhoročný pracovník Hydro­meteorologického ústavu v Bratislave.

Narodil sa 10. februára 1919 v Letanovciach, okres Poprad. Váčšiu časť svojho života věnoval meteorológii, ktorá sa stala jeho povoláním a nie iba zaměstnáním. Po prvýkrát prišiel do styku s meteorológiou počas vojen­skej základnej služby, kde vykonával funkciu meteoro­logického pozorovatela na Skalnatom Plese a na Lomnickom štíte. V tejto činnosti pokračoval aj po skončení základnej vojenskej služby, ked nastúpil v roku 1943 do služieb Meteorologického ústavu na meteorologickú služobňu Poprad-letisko. Tu bol aj pri zrode aerologickej stanice, ktorej sa stal prvým vedúcim, vdaka svojej obetavej práci. Túto funkciu s úspechom vykonával až do roku 1954, kedy ho pověřili riaditelom Hydro­meteorologického ústavu v Bratislavě na Kolibě. Po organizačných změnách v roku 1957 prešiel na pracovisko synoptickej a leteckej meteorológie do oddelenia před­povědí počasia, kde pósobil ako meteorolog až do ochorenia, do zaéiatku februára 1977. Na pracovisku synop­tickej meteorológie naposledy zastával funkciu vedúceho skupiny meteorológov krátkodobej prognózy. Pre zvýšonie svojej odbornéj kvalifikácie úspěšné absolvoval popři zaměstnaní štúdium na Prírodovedeckej fakultě UK v Bratislavě.

Okrem svojích pracovných povinností velmi aktivně sa zapájal aj do činnosti v masovopolitických organizáciach ZO ROH a ZO ZČSSP. Okrem toho bol po viacej rokov členom pléna Městského výboru odborového zvázu zamestnancov drevárskeho priemyslu, lesného a vodného hospodárstva, kde si svoje úlohy plnil velmi dobré.

Štefan Olejník bol jedným z tých pracovníkov Hydro­meteorologického ústavu, ktorých možno označit za pří­kladných. V práci sa osvědčil ako svědomitý, pedantný a obětavý. Bol ochotný kedykolvek pomoct zvládnut rózne nárazové úlohy. Svoju prácu si vedel dobré organi­zovat, každú úlohu splnil načas. Jeho obětavost v práci a důsledné plnenie úloh bolo vzorom pre celý náš kolek­tiv. Nikdy si nepotrpěl na okázalé uznanie a svoju lásku k ludom vždy prejavoval v pracovnom úsilí, ochotné pomůcť tým druhým, najma mladším spolupracovníkom. Pre tieto povahové vlastnosti si ho kolektiv vážil a mal ho rád.

Předčasným odchodom Štefana Olejníka utrpěla synoptická služba Hydrometeorologického ústavu v Bra­tislavě citelnú stratu. V mysliach svojích spolupracovníkov dlho zostane ako dobrý priatel a odborník synoptic­kej služby.

Peter Forgáč, 1978/1, ročník 31, str. 27-28


 

ROZLUČKA S VLADIMÍROM KEDROVIČOM

Dňa 11. októbra 1977 sa konala v bratislavskom krematoriu rozlúčka s Vladimírom Kedrovičom, čestným členom Slovenskéj meteorologickéj spoločnosti.

Vladimír Kedrovič narodoný 19. januára 1907 v Nadliciach, povoláním redaktor, působil v ČTK, redakcii Pravda a Urade pre tlač a informácie; v r. 1973 odišiel z činnej služby do důchodku.

Už v mladosti prejavil záujem o prírodné javy, najma změny počasia. Tento vztah potvrdil r. 1926 zriadením moteorologickej stanice v rodnom dome, na ktorej za pomoci rodinných príslušníkov dlhé roky pozoroval. V r. 1933 táto stanica bola zařáděná do základnej telerafujúcej siete a až do roku 1947 denně podávala správy tátnemu meteorologickému ústavu. Podstatnou mierou podielal sa na vypracovaní návrhu na zriadenie meteoro­logického observatória na Lomnickom štíte a ako redaktor na stránkách tlače i na různých schůdzach podporoval realizáciu tejto akcie. Ako novinář popularizoval meteorológiu, jej důležitost a význam pre praktickú činnost člověka a potřeby národného hospodárstva. Z jeho úst odznela v bratislavskom rozhlase prvá před­náška o meteorologii a jej poslaní.

V svojej novinárskej praxi si všímal najma vplyvu počasia na zdravie člověka. V r. 1934—1935 spracoval návody na aplikáciu údajov o počasí, resp. podnebia v súdnej a lekárskej praxi. Sám napísal niekolko článkov o možnostiach využívania niektorých polůh pre účely klimatickej liečby. Po odchode do důchodku začal v rámci čiastkového pracovného úvazku na Výskumnom ústave humánnej bioklimatológie v Bratislavě spolu­pracovat na riešení štátnej úlohy základného výskumu VII-2-8/2 „Vplyv počasia na výskyt infarktu srdcového svalu".

Súdruh Vladimír Kedrovič bol členom KSČ od r. 1938; prešiel viacerým vážněním i různými stranickými funk-ciami. Aktivně sa zúčastnil SNP a působil v ilegálnej KSS ako instruktor hornonitrianskej Grznárovej brigády.

Za dlhoročnú politickú i odbornú činnost mu bolo udělené viacero stranických i štátnych uznaní a čestných diplomov. Pri příležitosti 70 ročného jubilea bolo mu za dlhoročnú propagáciu a podporu rozvoja meteorológie udělené čestné členstvo v Slovenskej meteorologickej spoločnosti.

S úctou spomíname na jeho záslužnú prácu a vzdáváme čest jeho pamiatke!

Ferdinand Šamaj, 1978/1, ročník 31, str. 28


 

ZA DOCENTEM BOHUSLAVEM KEŠNEREM

Zákeřná choroba ukončila dno 1. 10. 1977 plodný život Ing. Bohuslava Kešnera, CSc., docenta oboru agrometeorologie Vysoké školy zemědělské v Praze.

Odešel od své pedagogické, vědecké i veřejné práce ve věku 52 let na vrcholu tvůrčích schopností a zkuše­ností, nahromaděných dlouholetou odbornou i pedago­gickou činností.

Narodil se 30. 1. 1925 v Českém Dubu, ale už od vstupu na reálné gymnázium zakotvil trvale v Praze. V roce 1945 nastoupil na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství a svoji odbornou dráhu agrometeorologa začal jako řádný aspirant Ústředí výzkumu a technického rozvoje s původním pracovištěm na HMÚ a později na Vysoké školo zemědělské, katedře prof. Kosila.

Téma kandidátské disertační práce předurčilo jeho celoživotní specializaci na mikroklima stájového prostře­dí. Po úspěšném ukončení vědecké aspirantury nastoupil jako vědecký pracovník v ČSAZV na úseku agrometeorologie a v roce 1961 po smrti doc. Uhlíře přešel na VŠZ, nejprve jako odborný asistent a od roku 1963 až do své smrti jako docent pro obor agrometeorologie. Tuto disci­plínu přednášel na fytotechnickém, zootechnickém, melioračním a provozně ekonomickém oboru.

V docentu Kešnerovi odešel z nepočetné řady specia­listů agrometeorologů nejen zkušený vysokoškolský učitel, ale i uznávaný odborník zejména na problematiku stájového prostředí.

Významně se rovněž podílel na organizační a propagátorské práci oboru, a to jednak jako tajemník a později předseda komise zemědělské meteorologie a klimatologie při ČSAZV, jednak jako dlouholetý člen Hlavního výboru Československé bioklimatologické společnosti a předseda sekce bioklimatologie zvířat. Řadu let byl rovněž členem Mezinárodní biometeorologické společnosti.

V létech 1966—1970 působil jako expert SMO v Ka­merunu se zaměřením na pomoc národní meteorologické a agrometeorologické službě.

Publikoval na 25 původních prací a referátů v domá­cích i zahraničních odborných časopisech, podílel se na vydání čtyř odborných knih a sedmi učebních textů pro střední i vysoké školy. Vypracoval dále řadu expertiz a odborných posudků pro různé instituce a zemědělské závody.

Podle jeho učebních textů se již řadu let připravují posluchači vysokých zemědělských škol v Praze, Brně a Českých Budějovicích.

Neméně významná byla i veřejná činnost doc. Kešnera. Z řady funkcí, které postupně zastával zejména v tělo­výchovném a odborovém hnutí, jmenujme alespoň jeho členství v předsednictvu Odborového svazu školství a vědy v Praze 6, kde pracoval od roku 1971 až do své smrti.

Pro veškerou práci doc. Kešnera byl vždy příznačný rozvážný a promyšlený přístup, jasná koncepce, přesnost a serióznost. Byl náročný především sám k sobě a dovedl plnit i sebesložitější úkoly s příkladným klidem, který přenášel i na své okolí.

Pro tyto vlastnosti si získával trvalou oblibu spolu­pracovníků i posluchačů.

Nám všem, kteří jsme s ním léta spolupracovali, v něm odešel nejen vysoce erudovaný vedoucí pracovního úseku, ale i dobrý a opravdový přítel, jehož odborný i lidský odkaz nemůže být zapomenut.

čest jeho památce.

Vladimír Coufal, 1978/1, ročník 31, str. 28


 

ZEMŘEL VLADIMÍR KARSKÝ

Loni — 1. dubna — nás náhle opustil ve věku téměř 78 let dlouholetý pracovník Hydrometeorologického ústavu v Praze a člen Československé meteorologické společnosti při ČSAV Vladimír Karský.

Rodák z Bělehradu v Jugoslávii (28. 4. 1899), studoval reálku v Pardubicích a Praze a po vzniku samostatné Československé republiky absolvoval zemědělský obor na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od r. 1928 pracoval v hydrografické službě Státního hydrologického ústavu v Praze-Podbabě, a po soustře­dění hydrografických složek ze Státního hydrologického ústavu, z tehdejších Zemských úřadů a z metorologických složek z Vý­zkumných ústavů zemědělských přešel do Ústředního meteoro­logického ústavu (nyní Hydrometeorologického ústavu) v Praze.

V ústavu zpočátku pokračoval v dřívější činnosti hydrogra­fického charakteru, ale nové podmínky vzniklé soustředěním všech druhů sítí pozorovacích a měřících stanic byly podnětem ke snaze o využití tohoto bohatství informací jak pro potřeby národního hospodářství, tak pro obohacení našich vědomostí o přírodních podmínkách naší vlasti.

Vrozený smysl pro angažovanost, osobní pracovitost a píle iniciovaly Vladimíra Karského k podrobnému prostudování použitelnosti starších i nově získaných materiálů; tak se postupně podrobně seznámil se všemi staničními sítěmi v Čechách a na Moravě, jednotlivými stanicemi, vhodností jejich poloh a umístění, přístrojovým vybavením, spolehlivostí výsledků měření a správ­ností zasílaných výkazů. Tak rozšířil svůj pracovní zájem na celý obor klimatologie.

Jako nejinformovanější expert přes meteorologické a klimatolo­gické stanice v Čechách a na Moravě, úplnost a věrohodnost jejich dat, mohl s úspěchem pracovat na využití nesmírného bohatství ústavních fondů.

Vypracoval stovky posudků a expertiz — podkladů pro inves­tiční výstavbu, vypracoval třicetileté normály teplot ze stanic v Čechách a na Moravě, společně se Štefanem Petrovičem zpra­covali amplitudy a roční chod teploty v ČSSR, pracoval na mo­nografii o podnebí Krušných hor a podkrušnohorské oblasti, na rajonizaci zemědělské výroby apod. Za nejzávažnější práce je nutno pokládat lví podii Vladimíra Karského na stěžejních úkolech ústavu: podklady pro státní vodohospodářský plán a třísvazkové dílo Atlas podnebí ČSR, Tabulky a Souborná studie, u nichž byl členem čtyřčlenného redakčního kruhu; Atlas podnebí ČSR byl vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda.

Můžeme konstatovat, že Vladimír Karský se zasloužil o česko­slovenskou klimatologii. Budiž čest jeho památce!

Antonín Vesecký, MZ 1977/6, ročník 30, str. 190


 

ZA PROFESOREM SERGEJEM PETROVIČEM CHROMOVEM

V době, kdy jsme se chystali radostně oslavit Svátek práce, přišla z Moskvy smutná zpráva. Po krátké těžké nemoci dne 29. dubna 1977 zemřel ve věku necelých 73 let profesor Chromov. Zemřel uprostřed neutuchající aktivity, plný plánů a elánu do další své činnosti na poli meteorologie, kterou měl tolik rád a které věnoval celý svůj bohatý život.

Svým širokým odborným rozhledem spolu s vynikajícími peda­gogickými schopnostmi si Sergej Petrovič získal autoritu i daleko za hranicemi své vlasti. Zejména českoslovenští meteorologové mají k němu mimořádně blízký vztah. Za všechny vzpomeňme jenom dlouholeté přátelství profesorů Chromova a Končeka, ze kterého vzešla závažná díla synoptické meteorologie. Z jeho učebnic čerpala celá generace našich meteorologů, někteří jsme měli dokonce štěstí být jeho přímými žáky.

K Československu měl prof. Chromov obzvláště dobrý vztah. Neustále rád vzpomínal na svůj pobyt u nás a rovněž nevynechal jedinou možnost setkat se s našimi pracovníky v Moskvě, vyměnit si s námi dopisy. Jeho zájem o naši zemi byl natolik opravdový, že se dokonce seznamoval se základy českého jazyka, aby lépe mohl sledovat Meteorologické zprávy, jejichž byl pravidelným odběratelem,

Každému, kdo se seznámil se Sergejem Petrovičem blíže, imponovala jeho přímost a zásadovost v jednání a současně úžasná korektnost a hluboce lidský vztah. Proto jsme se k němu vždy rádi vraceli a všem nám bude moc a moc chybět. Jako vynikající odborník a ještě více jako zlatý člověk.

Celoživotní dílo prof. Chromová zhodnotil prof. M. Konček v Meteorologických zprávách č. 4 r. 1974 a č. 3 r. 1964, na které zájemce odkazujeme.

Silvestr Slabý, Natálie Slabá, MZ 1977/5, ročník 30, str. 155


 

ZEMŘEL ING. MILOSLAV NOVOTNÝ

Dne 2. března 1977 předčasně zemřel ve věku 53 let ing. Miloslav Novotný, dlouholetý pracovník Hydrometeorologického ústavu.

Jeho dráha v meteorologii byla velmi pestrá a úspěšná. Začal zemědělskou meteorologií v Bratislavském ústavu. Vynikající organizační schopnosti ho brzo přivedly do čela ústavu. Jako ředitel se stal známým organizací celostátních meteorologických konferencí, které, dík zejména jeho vlivu, měly vysokou úroveň organizační a pracovní a nadto velmi přátelské a neformální ovzduší.

V r. 1954 byl povolán do Prahy, kde se stal vedoucím synop­tické a letecké služby HMÚ s celostátní působností. Tuto důle­žitou součást ústavu, která byla za války zrušena a musela být v poválečných letech znovu vybudována, přivedl na dobrou evropskou úroveň. Značné úsilí věnoval zejména problémům mezinárodní výměny meteorologických zpráv. V tomto oboru dosáhl také prvních mezinárodních úspěchů. Stal se předsedou pracovní skupiny pro meteorologické telekomunikace socialistic­kých zemí a pracoval úspěšně v obdobné skupině Světové meteo­rologické organizace. Zde se zasloužil o zřízení regionálního meteorologického telekomunikačního centra v Praze v globálním telekomunikačním systému Světové služby počasí. V roce 1966 byl jmenován náměstkem ředitele HMÚ.

Zastupoval ČSSR na mnoha odborných mezinárodních konfe­rencích. Úspěšná mezinárodní činnost vyvrcholila přijetím do sekretariátu Světové meteorologické organizace v Ženevě v r. 1967. Ve funkci vědeckého úředníka v oboru technické pomoci rozvo­jovým zemím, zejména v Jižní Americe, pracoval plných 5 roků. Za své činnosti v sekretariátu organizace vykonal také mnoho pro mezinárodní prestiž ČSSR.

Po návratu z Ženevy se dále věnoval mezinárodní činnosti a v posledních letech se stal vedoucím útvaru zahraničních vztahů HMÚ. V r. 1976 byl znovu povolán do sekretariátu Světové meteorologické organizace, kde tentokrát pracoval na otázkách Světové služby počasí.

Mnohotvárná úspěšná činnost ing. M. Novotného byla možná proto, že byl člověkem neobyčejně pilným, který mnoho času věnoval stálému vzdělávání. Absolvoval reálné gymnasium v Pra­ze, potom, v době války, odbornou zemědělskou školu a v pová­lečném období Vysokou školu zemědělskou. Jako odborný pra­covník HMÚ studoval dále na Vysoké ekonomické škole, v kursu vyšší matematiky na Lidové universitě a v kursech angličtiny na Universitě 17. listopadu. Jazykové znalosti dále rozvíjel v několika dalších kursech v Ženevě a v Praze. Přitom dovedl racionálním využitím svého času najít čas pro politickou práci v KSČ a odborech. Také v rámci této činnosti absolvoval několik politických kursů na vysoké úrovni.

Za své mezinárodní činnosti, zejména ve Světové meteorolo­gické organizaci získal cenné zkušenosti a široký rozhled o ten­dencích vývoje moderní meteorologie. Předával je kolegům i širší veřejnosti články v Meteorologických zprávách, odborných leteckých časopisech a přednáškách. Cítíme jako velkou škodu, že jich už nebude moci osobně využít ve prospěch ústavu.

Jeho mírné, vždy klidné jednání mu zjednalo mnoho přátel v HMÚ, ve Světové meteorologické organizaci i v soukromém životě. Ti všichni vzpomínají s bolestí, ale také s vděčností dobrého, poctivého a statečného člověka, vynikajícího odborníka a věrného přítele. Uchovají jej dlouho v paměti a navždy bude zapsán i v historii meteorologie, v které si svou činností vypracoval výrazné místo.

Čest jeho památce.

Spolupracovníci, MZ 1977/1, ročník 30, str. 30-31


 

Zemřel dr. Josef Mrkos

Dne 16. ledna 1974 zemřel v Karlově Studánce ve věku 81 let klimatolog dr. Josef Mrkos.

Po ukončení klasického gymnasia v Brně v r. 1914 pokračoval ve studiu na Karlově universitě v Praze. Vysokoškolské studium mu přerušila první světová válka. Doktorát filosofie získal v r. 1920 obhajobou disertační práce z meteorologie a klimatologie u prof. Hanzlíka. Po krátkém zaměstnání na ministerstvu veřejných prací v Praze byl na 4 roky vyřazen z vědecké práce vleklou plicní chorobou.

Po uzdravení v r. 1925 pracoval ve Vysokých Tatrách, kde pomáhal budovat léčebné ústavy výběrem vhodných klimatických míst, např. sanatorium ve Vyšných Hágách, Šrobárův ústav aj. Z téže doby pocházejí i jeho průkopnické práce z klimatologie a meteorologie Vysokých Tater. Po návratu do Prahy pokračoval na ministerstvu veřejných prací ve zpracovávání klimatologických podkladů pro tzv. rajónové plánování ČSR.

Německá okupace jej zastihla na Zemském úřadě v Brně, kde byl záhy uvězněn pro svou protifašistickou činnost.

Po skončení druhé světové války vykonával funkci vedoucího Studijního a plánovacího ústavu v Brně a zabýval se především klimatickými a urbanistickými poměry na Moravě a ve Slezsku. Jeho vědecké práce z tohoto období se staly součástí nového komplexního plánování pro řadu okresů na Moravě a v Čechách zejména při budování zemědělství, průmyslu a sídlišť. V ráme spolupráce socialistických států se zúčastnil celé řady komisionelních jednání v Bulharsku, NDR a v Polsku. Ve Švýcarsku několi­krát přednášel o lékařské klimatologii, zejména o zkušenostech a výsledcích balneologického výzkumu z Vysokých Tater.

Ani po odchodu do důchodu v r. 1952 jeho aktivní výzkumná práce neskončila. Pracoval nejprve v státním sanatoriu Paseka u Šternberka a od r. 1964 až do smrti byl klimatologem v lázních Karlova Studánka v Jeseníkách. Z tohoto období pocházejí i jeho dvě poslední velké práce o klimatologii Karlovy Studánky a opti­málních polohách Hrubého Jeseníku. Základní meteorologická a klimatologická pozorování vykonával až do posledních hodin svého života.

Antonín Mrkos, MZ 1974/5, ročník 27, str. 158


 

In memoriam Miloše Trhlíka

Dne 2. března 1974 po dlouhé a těžké nemoci zemřel dlouholetý a obětavý pracovník Hydrometeorologického ústavu v Praze promovaný fyzik Miloš Trhlík.

Narodil se 21. února 1937 v Tučapech u Holešova. Během žákovských i studentských let vyzrávala jeho láska k přírodě a přírodním jevům. Jako student holešovské jedenáctiletky se výrazně orientoval na meteorologii, pravidelně pozoroval počasí a studoval odbornou literaturu. Touha po poznání jej vedla do Prahy ke studiu meteorologie na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy, kde ho zaujaly zejména přednášky z oboru Meteorologických přístrojů. Proto celá vysokoškolská příprava i orientace diplomové práce směřovala budoucímu uplatnění v tomto oboru.

Po úspěšném ukončení vysokoškolských studií nastoupil na podzim r. 1960 do Hydrometeorologického ústavu v Praze, zpo­čátku do zkušeben meteorologických přístrojů, později do funkce jejich vedoucího. Díky poctivosti v práci a dobrému vztahu k li­dem byl od roku 1965 jmenován do funkce vedoucího technické služby ústavu, ve které setrval až do konce života.

Mimo tuto činnost pracoval Miloš Trhlík v řadě dalších funkcí. Obzvláště je třeba vzpomenout činnosti učitele a v období 1965-1967 plnění funkce vedoucího kursů pomaturitního studia zaměstnanců ústavu, dále dlouhodobého působení ve funkci sekretáře komise pro zlepšovatelství a vynálezectví, autorské čin­nosti v terminologické komisi při přípravě Meteorologického slovníku a činnosti v poradenských sborech ústavu.

Všichni ti, kteří ve služebním i soukromém styku Miloše Trhlíka znali, oceňovali jeho ochotu, skromnost a poctivost v práci. Byl výborným znalcem v oboru meteorologických pří­strojů pro měření v přízemní vrstvě ovzduší, veškerou techniku v tomto oboru dokonale ovládal teoreticky i prakticky. Jeho čin­nost byla znát všude tam, kde stojí základy provozu ústavu a od­rážela se zejména v zabezpečování dobrého chodu přístrojové techniky v sítích stanic.

Svědomitě se staral i o doplňování metodických pomůcek a po­kynů k obsluze této techniky a v řadě předpisů, návodů i publikací ústavu jsou obsaženy jeho cenné rady a připomínky.

Dlouhodobá nemoc, kterou s velkým hrdinstvím snášel a které psychicky vzdoroval usilovnou prací až do posledního dne, však řekla poslední slovo.

Rodině odešel hodný manžel i otec, hydrometeorologické službě ČSSR poctivý pracovník a svědomitý vedoucí úseku a mnohým z nás, kteří ho znali blíže, dobrý přítel.

Čest jeho památce!

Lubomír Hodan, MZ 1974/3, ročník 27, str. 95


 

Za Josefem Rybářem

Dne 14. 1. 1974 náhle zemřel s. Josef Rybář, bývalý dlouholetý zaměstnanec našeho ústavu. Přesto, že do služeb bývalého SMÚ vstoupil až v 25 letech svého věku, ukončil 31. 12. 1968 svůj zaměstnanecký poměr po 40 letech poctivé práce v HMÚ. Pracoval, s výjimkou let druhé světové války, v synoptické a letec­ké službě a po jejím rozdělení v bývalé Všeobecné službě, kterou pomáhal zakládat a materiálně zabezpečovat při přesídlení do Prahy-Komořan. V letech předválečných a těsně poválečných vystřídal několik mimopražských pracovišť (Vajnory, Košice, Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Užhorod), později po návratu do ústřední služby zastával funkci vedoucího pracoviště — skupiny asistentů meteorologa a ve Všeobecné službě po nějaký čas i ve­doucího oddělení kresliček. Již od 40 let trpěl poruchami oběhu krevního, které se u něho projevily několikanásobným infarktem a byly i příčinou jeho úmrtí. Po dvojí dlouhodobější absenci z to­hoto důvodu se však vždy vracel v dobré náladě, která zřejmě pramenila z jeho venkovského, moravsko-slováckého původu a snad i byla podmíněna tím, že byl, jak rád s oblibou zdůrazňoval, vždy a ve všem optimistou. Byl vždy korektním a přesným pra­covníkem, ke kolegům, podřízeným i nadřízeným na výsost sluš­ný, ale přesto se uměl dobře poveselit a vtisknout dobrou náladu i svému okolí. Jeho sociální zaměření ho přímo předurčovalo k tomu, aby se stal odborářským funkcionářem, kde se zvláště osvědčil v péči o pracující. Za jeho dlouholetou odborářskou čin­nost mu byl udělen Stříbrný čestný odznak ROH. Jeho chuť do práce a jeho vitalita mu umožnily i přes přestálé choroby pracovat jako brigádník důchodce při doručování pošty mezi pražskými pracovišti HMÚ, a to až do poloviny září 1973, tj. přes 70 let fyzického věku.

Na sklonku své aktivní činnosti (1963) vydal s rovněž již zesnu­lým s. Tvrdíkem ve Sbírce předpisů HMÚ Návod pro kreslení povětrnostních map, v němž uplatnil své dlouholeté zkušenosti v tomto oboru.

Čest jeho památce!

Zdeněk Korejs, MZ 1974/3, ročník 27, str. 95


 

In memoriam Vladimíra Jakla

Dne 27. listopadu 1973 nás náhle zastihla zpráva o smrti dlouholetého spolupracovníka Vladimíra Jakla. Nemohli jsme uvěřit, že tichý skromný pán, který ještě nedávno pracoval ne­nápadně a svědomitě v našem pracovním kolektivu, již není mezi námi.

Vladimír Jakl se narodil 27. května 1910 v Hořicích v Pod­krkonoší. Pocházel z tkalcovské rodiny, ale otcovskému řemeslu nezůstal věrný. Vyučil se truhlářem a po absolvování Státní prů­myslové školy stavební v r. 1931 v Hradci Králové vše nasvědčo­valo tomu, že bude pracovat ve svém vyučeném oboru. Do roku 1937 pracoval Vladimír Jakl sice u různých truhlářských a nábytkářských firem, v do­bě hospodářské krize byl i dva roky bez práce, ale v ro­ce 1937 nastoupil na MNO jako civilní zaměstnanec — kreslič povětrnostní služby — na letišti v Ruzyni. A dá se říci, že ve svém novém povolání našel plnou sebe­realizaci a zůstal mu věrný až do konce svého života.

 

Do služeb Státního meteorologického ústavu přešel Vladimír Jakl v r. 1940 a kromě totálního nasazení v letech 1943 — 1945 pracoval v ústavu prakticky až do své smrti. Za tu dobu vypracoval stovky odborných nákresů (klimatických map, obrázků, matric apod.) a byť se jeho jméno neobjevovalo na stránkách Meteoro­logických zpráv, mnohý z autorů jistě potvrdí, kolikrát pomohl na poslední chvíli s překreslením obrázků.

Politicky nebyl Vladimír Jakl organizován, ale k současnému dění měl vždy blízký vztah. Nebyl sice typem funkcionáře, ale přesto vykonával několik let velmi dobře funkci úsekového dů­věrníka. V roce 1970 byl Vladimíru Jaklovi za mimořádné pracovní výsledky udělen odznak ministra a ÚVOS „Budova­tel vodního hospodářství".

Co říci o Vladimíru Jaklovi mimo základní biografické údaje? Dalo by se říci mnoho. Patřil totiž do kategorie pracovníků, pro něž je zaměstnání koníčkem, zálibou, údělem, ale i povinností. Patřil k té části pracovníků, která jen zřídkakdy užívá slov ne­mohu, neudělám. Svědomitý, odpovědný, precizní pracovník. A přitom žádný morous, i když na povrchu uzavřený a málo­mluvný. Měl rád svou práci, rodinu, domov a lidi. A nikdy o tom nemluvil.

Bude nám scházet.

Zdeněk Horký, MZ 1974/1, ročník 27, str. 27-28


 

IN MEMORIAM Josef Brablec

Dne 28. června 1973 zemřel po těžké a dlouhé nemoci Josef Brablec, dlouholetý a obětavý pracovník Hydrometeorologického ústavu v Praze.

Narodil se dne 28. prosince 1913 v Letovicích. Již od mládí měl velmi rád přírodu a vždy toužil pronikat do jejích tajů. Jeho rodinné sociální poměry mu v této době však nedovolovaly, aby se své zálibě věnoval jako povolání a tak se místo studia přírodních věd, po kterém toužil, vyučil holičem a kadeřníkem. Nikdy však na svou lásku k přírodě nezapomněl a zůstal jí za všech okolností věrný. Jeho dávné přání se začalo realizovat v roce 1935, kdy byl po nástupu vojenské presenční služby přidělen k povětrnostní službě, kterou si oblíbil tak, že u ní zůstal do konce svého života.

Od počátku roku 1938 pracoval jako civilní zaměstnanec ve vojenské letecké povětrnostní službě, odkud byl vyslán do kurzu pro velitele a správce povětrnostních stanic. Tento kurs absolvo­val s píli a houževnatostí jemu vlastní s výtečným prospěchem a byl umístěn jako správce letecké povětrnostní stanice v Letňanech a později v Chustu na bývalé Podkarpatské Rusi. V roce 1939 musel toto své působiště za dramatických okolností opustit a po návratu domů, přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko, byl v témže roce převeden do Státního meteorologického ústavu.

Od roku 1935, kdy se Josef Brablec poprvé seznámil s meteoro­logii stále víc a víc jí propadal, až se stala nejen jeho povoláním, ale i koníčkem, kterému věnoval všechen svůj volný čas. Intensiv­ně studoval a pracoval a podařilo se mu z velké části odstranit nedostatky ve vzdělání.

V meteorologické službě prošel řadu profesí od letecké meteoro­logické služby přes klimatologii a zemědělskou meteorologii až k fenologii, kterou měl nejraději a kde zastával řadu funkcí i vedoucích.

Během dlouhé, téměř 351eté praxe v Hydrometeorologickém ústavu byl Josef Brablec vždy houževnatý a svědomitý pracovník, který se snažil, aby výsledky jeho práce našly vždy praktické uplat­nění. Ze všech jeho prací vyzařovala láska k této disciplíně, přesnost a pečlivost.

Josef Brablec býval rovněž velmi politicky a veřejně činný člověk a řadu let působil v redakci Meteorologických zpráv. I tyto práce vykonával vždy svědomitě, a jak on to uměl, celým srdcem a věnoval jim všechen svůj volný čas.

Veškerá odborná i veřejně prospěšná práce Josefa Brablece byla vždy vysoce oceňována nejen pracovníky Hydrometeorologického ústavu, ale v roce 1970 se mu dostalo uznání a oceněni také udě­lením rezortního vyznamenání „Odznaku ministra lesního a vod­ního hospodářství".

Při vzpomínce na Josefa Brablece nesmíme zapomenout ani na jeho lidské vlastnosti. Jeho klidná, kamarádská, veselá a vyrov­naná povaha mu získala oblibu u všech.

Smrtí Josefa Brablece byly zpřetrhány všechny jeho nemalé plány a snahy o stálé zdokonalování agrometeorologie.

Přehled nejdůležitějších prací Josefa Brablece:

  1. Příspěvek k výzkumu a zjištění suchých oblastí v ČSR. MZ, 2, 1948, č. 5.
  2. Ještě k výzkumu suchých oblastí ČSR. MZ, 3, 1949, č. 6.
  3. Předpověď nočních mrazů podle Sinjavského. MZ, 4, 1950, č. 1-2.
  4. Pokus o znázornění nebezpečí mrazů v době vegetační. MZ, 4, 1950, č. 3-4.
  5. Klimatické vymezení oblastí v ČSR vhodných pro pěstování rýže. MZ, 4, 1950, č. 5-6.
  6. Fenologický kalendář přírody Plumlova na Moravě. MZ, 5, 1952, č. 1.
  7. Fenologický kalendář přírody Střednic u Mělníka v Čechách. MZ, 5, 1952, č. 2.
  8. Fenologický kalendář přírody Hodonína na Moravě. MZ, 6, 1953, č. 3.
  9. Dvě studie z fenologie. MZ, 5, 1952, č. 3.
  10. Předpověď žní podle fenologických dat. II. celostát. meteor, konf. Bratislava 1953, Praha, HMÚ 1954
  11. Předpověď všeobecného počátku žní ozimého žita v roce 1954. III. celostát. hydromet. konf. Praha 1954. Praha, HMÚ 1956
  12. 1. Předpověď všeobecného počátku žni ozimého žita v roce 1954. 2. Poznámky z komplexní kombajnové sklizně v Býkvi u Měl­níka. III. celostát. hydromet. konf. Praha 1954. Sborník dokumen­tů, Praha, HMÚ 1956.
  13. Příručka pro fenologické pozorovatele. Praha HMÚ 1956.
  14. Agrometeorologické lhůty setí a sklizně kukuřice na zrno, na siláž a na zelené krmení. Stát. zem. nakl. Praha 1961.

Jaroslav Čulík, MZ 1973/5, ročník 26, str. 155


 

ln memoriam Boh. Chalupy

Počali řídnout pracovníci, kteří stáli u základů letecké povětr­nostní služby HMÚ. Po těch, kteří odešli v posledních letech, zemřel dne 27. 7. 1970 také s. Bohuslav Chalupa, vedoucí útvaru profesionálních meteorologických stanic.

Narodil se 2. 5. 1907 ve Zdíkově na Šumavě. Do samostatného života se připravoval i odborným školením na lesnickou službu. Vojenská presenční služba (1. 10. 1927 až 30. 3. 1929) jej však odvedla na jinou dráhu životni. Na vojně poznal u letectva meteo­rologickou službu leteckou, oblíbil si ji a zůstal jí už věren.

Po základní vojenské službě nastoupil 15. 4. 1929 u tehdejšího Státního ústavu meteorologického v Praze do letecké pov. služby. Za své činnosti s SMU prošel všemi stupni tehdejší služby. Po předchozím vojenském meteorologickém kursu absolvoval s úspěchem u HMÚ několik odborných kursů. První hned po svém příchodu v r. 1929, poslední externí kurs leteckých meteoro­logů v r. 1954, který zakončil úspěšnou závěrečnou zkouškou. Všechny odborné kursy mu daly hlouběji nahlédnout do meteoro­logie vůbec, zejména pak do letecké meteorologie.

Pracoval na letišti ve Kbelích, kde byla tehdy soustředěna civilní letecká doprava, od r. 1937 na letišti v Ruzyni, za okupace na Ústředním meteorologickém ústavu na Smíchově v klimatic­kém odděleni. Po revoluci v r. 1945 se vrátil na letiště v Ruzyni, kde se ihned zúčastnil zachraňování ukořistěného materiálu me­teorologického i spojařského. Díky tomu měla letecká povětrnost­ní služba hned po revoluci k dispozici to nejdůležitější. Na letišti v Ruzyni pracoval jako letecký meteorolog a i v jiných funkcích až do r. 1958, kdy byl přeložen na HMÚ na Smíchov. Vzhledem ke svým odborným znalostem a schopnostem byl zde ustanoven vedoucím útvaru profesionálních meteorologických stanic. V rám­ci této funkce napsal pro Sborník předpisů jako 3. svazek „Návod pro sestavování meteorologických depeší Inter. Tuto funkci za­stával s nevšední rozvahou, pečlivostí a přesnosti až do svého odchodu na odpočinek dne 10. 5. 1968.

Opustil nás spolupracovník hbitý a pohotový, který byl ke všem přátelský, nešetřící humorem, často jadrným, všemi oblíbený a všem milý.

Josef Rybář, MZ 1970/5, ročník 23, str. 144


 

In memoriam RNDr Zdeňka Gregora

Dne 21. listopadu 1969 náhle zemřel RNDr. Zdeněk Gregor, vedoucí synoptické služby Hydrometeorolo­gického ústavu.

Narodil se 8. 2. 1924 v Praze, srdcem však byl na Moravě, na Slovácku, odkud pocházeli jeho rodiče. Otec podporoval jeho sklon k přírodním vědám do té míry, že původně koníček z mládí se stal jeho povo­láním. Meteorologie však nebyla jeho jediná záliba, byla tu ještě hudba. Po ukončení gymnasijních studií se rozhoduje mezi oběma. Přesto, že úspěšně složil zkoušku na konservatoř, volí si meteorologii za ži­votní povolání a po otevření vysokých škol po válce v r. 1945 studuje na přírodovědecké fakultě obor meteorologie. V roce 1950 po obhájení disertační práce a složení rigorózních zkoušek získává na Karlově universitě v Praze hodnost RNDr.

Do služeb Hydrometeorologického ústavu vstupuje Dr. Gregor již před ukončením vysokoškolského studia dne 2. 1. 1948. Za 20 let svého působení zde prošel prakticky všemi odbornými pracovišti Synoptické a letecké služby. Pracoval v synoptické meteorologické službě, letecké meteorologické službě, v aerologickém oddělení i ve výzkumu. Mimo to v letech 1960—61 pomáhal organizovat synoptickou a leteckou službu v Guinejské republice. V roce 1968 byl pro své odborné znalosti a bohaté praktické zkušenosti v celé synoptické meteorologii jmenován vedoucím synop­tické služby HMÚ.

Dr. Gregor byl svým odborným zaměřením ryzí synoptik. Mohlo by se říci, že patřil ke klasické norské škole, vždyť své první znalosti meteorologie získal z učebnic Chromová a Swobody. Synoptická mapa a frontální analýza byly stěžejním bodem jeho činnosti. Počasí nesledoval jen z mapy, byl s ním spojen jak v práci, tak i doma. Několik základních meteorolo­gických přístrojů doma a výhled na oblohu mu umožňovaly v meteorologii přímo žít. Měl abnormální paměť na povětrnostní situace a tak ze svého archivu, který nosil v hlavě, vytahoval často analogy desítky let staré. Hlavním předmětem jeho vědeckého bádání bylo studium všeobecné cirkulace, sledování frontální zóny během roku a studium povětrnostních situací, jejich typizace a analogičnost. Všechny získané po­znatky se snažil aplikovat přímo v prognózní praxi. Z tohoto oboru své činnosti publikoval četné práce.

Vzpomínáme-li na Dr. Gregora, musíme si uvě­domit i jeho lidské vlastnosti. Jeho usměvavá, klidná povaha, která nenáviděla hádky a rozčilené debaty, mu přinesla velkou oblibu.

Dr. Gregor odešel v 45 letech, na vrcholu života, vybaven zkušenostmi a znalostmi, plný plánů jak organizačních, tak odborných. Chystal se, to co po léta střádal a na čem pracoval, věnovat zdokonalení synoptické služby. Odešel od započaté práce a me­zera, po něm vzniklá, se bude jen velmi těžce za­celovat.

Seznam publikační činnosti RNDr. Zdeňka GREGORA

S kolektivem:

Počasí na území Čech a Moravy v typických povětrnostních situacích. Praha, Hydrometeorologický ústav 1961, 31 s., 22 příl.

Spoluautor Křivský Ladislav:

The variation of the frontal zone during the year in the area of the Atlantic and Europe and in relation to the solar activity. Pub. astro-phys. observ. of the Czechoslovak Akademy of Sci­ences Ondřejov, Nr. 23, 1953. (Kolísání frontální zony během ro­ku v oblasti Atlantiku a Evropy a ve vztahu k sluneční aktivitě.)

Vliv fronť na pohyb výškové cyklony, která se nalézá na jih od západovýchodni cirkulace. Meteorologické zprávy, 5, 1952, č. 1, s. 30.

Spoluautor Křivský Ladislav:

Kolísáni frontální zony v oblasti Atlantiku a Evropy během roku a ve vztahu k sluneční aktivitě. Meteorologické zprávy, 5, 1952, č. 5, s. 122 — 131.

Rozbor povětrnostní situace, provázené orkánem na území ČSSR, ze dne 17. ledna 1955. Meteorologické zprávy, 8, 1955, č. 3, s. 80-82.

Orografické deformace jihovýchodního proudění ve střední Evropě. I Meteorologické zprávy, 10, 1957, č. 1, s. 3 —6.

S kolektivem:

Rozbor bouřek dne 13. a 14. srpna 1957. Meteorologické zprávy, 11, 1958, č. 1, s. 2 — 11.

Období sucha a období dešťů v Guinejské republice. Meteorologické zprávy, 13, 1960, č. 6, s. 160—162.

Počasí v Guinejské republice ve vztahu k cirkulaci ovzduší nad západní Afrikou. Meteorologické zprávy, 15, 1962, č. 1, s. 1 — 8.
Atmosférické srážky ve vegetačním období v ČSSR - extrémní toky. Meteorologické zprávy, 15, 1962, č. 2, s. 29—33.

Atmosférické srážky v studeném ročním období v ČSSR - ex­trémní roky. Meteorologické zprávy, 16, 1963, č. 3 — 4, s. 92 — 05.

Ober die verstarkten sudlichen und sůdostlicheň Winde in Mitteleuropa. (Zesílené jižní a jihovýchodní prouděni ve střední Evropě.). Studia geophysica et geodaetica, 1, 1958, č. 1, s. 71 — 79.

Spoluautor Gregor Alois:

Niederschjagsanderung wáhrepd eines Jahres in ihrer Beziehung zu den Frontalzonen.. (Zrněný množství srážek během roku ve vztahu k frontální zoně.). Studia geophysica et geodeatica, 1, 1958, č. 4, s. 362 — 306.

Spoluautor Vítek Vojtěch:

A Contribution to the Theory of some Storm Phenomena. (Příspěvek k teorii některých bouřkových jevů.) Studia geophysice et geodaetica, 4, 1960, č. 3, s. 256 — 269.

Spoluautor Vítek Vojtěch:

Wawes and Vortices in Easterly Flow in West Africa. (Vlny a víry ve východním proudění v západní Africe.). Studia geophysica et geodaetica, 7, 1963, č. 1, s. 53 — 67.

Le régime diurne des éléments météorologiques a Conakry. (Denní chod meteorologických prvků v Conakry.). Studia geophysica et geodaetica, 7, 1963, č. 3, s. 298 — 302.

Spoluautor Křivský Ladislav:

Kolísání cirkulace atmosféry během roku a ve vztahu k sluneční aktivitě. 1. celostátní meteorologická konference v Bratislavě 21. X. až 25. X. 1952. Vyd. Státní meteorologický ústav v Praze, 1953, s. 127 —129. Výsledky měření výškového větru v Popradě.

3. celostátní hydrometeorologická konference v Praze, v září 1954. Vyd. Hydrometeorologický ústav v Praze, 1956, s. 140—141.
Použití dynamické klimatologie k předpovědi počasí.

4. celostátní meteorologická konference v Bratislavě 13. až 15. 11. 1957. Výd. HMÚ v Praze, 1958, s. 75 — 85.

Spoluautor Křivský Ladislav:

Mnogoletněje izměněnie cirkuljacii atlantičesko-evropejskoj ob­lasti v svjazi s sekularnoj solnečnoj dějatělnostju. (Dlouhodobé změny cirkulace v atlanticko-evropské oblasti ve vztahu k slu­neční aktivitě.). Ve: Geofyzikální sborník, 62, 1957, s. 165-216.

Spolupracovníci, MZ 1970/1, ročník 23, str. 1-2


Zemřel František Košák

Brzy po J. Eisenreichovi odešel náhle dne 5. 2. 1969 také jeho vrstevník František Košák. Narodil se 25. 2. 1905 v Netolicích v lesácké rodině.

Při výkonu vojenské presenční služby u letectva byl zařazen k meteorologické službě, v níž našel zalíbení. Svůj zájem o ni si uchoval i v civilním životě a proto vstoupil v r. 1931 do slu­žeb čs. povětrnostní služby letecké. V ní prošel všemi pro něj do­sažitelnými fázemi. Službu vykonával na Odbočce tehdejšího stát. ústavu meteorologického na Floře, na letišti ve Kbelích a po­tom na letišti v Ruzyni. Tam ihned po revoluci zachraňoval tech­nický i meteorologický materiál po německé armádě. Z letiště v Ruzyni odešel brzy po revoluci jako vedoucí meteorologické stanice na Svratouch. Stanici vedl tak dobře, že stanice byla ně­kolikrát jmenována vzorným pracovištěm. O svěřený objekt sta­nice se staral s péčí dobrého hospodáře. Na Svratouchu setrval až do r. 1965, kdy odešel do důchodu, jehož bohužel příliš neužil.

Byl pracovníkem pečlivým, rychlým, přesným a svědomitým. V Praze také dobře pracoval vícekráte v ZV ROH ve funkcích, jež mu byly důvěrou spolupracovníků svěřeny.

Splnění svých tužeb nalezl až na Svratouchu, kde se dostal blízko k přírodě a ke svým milovaným lesům. S lesáky tam spo­lupracoval v nejlepší shodě, o čemž svědčí také jejich pocty a hojná účast na jeho poslední cestě.

Byl povahy srdečné, veselé a často šibalské, o čemž kolují na Svratouchu mnohé zkazky. Mezi spolupracovníky byl přátel­ský a oblíbený. Proto bude v jejich vzpomínkách žít i nadále.

Josef Rybář, MZ 1969/3, ročník 22, str. 76


 

Za Janem Hejzlarem (* 24. 1. 1897  † 19. 11. 1968)

Když jsme se před nedávnem loučili se s. Janem Hejzlarem za jeho návštěvy v našem ústavu, nikdo z nás netušil, že se s ním vidíme naposledy. Odcházel od nás plný optimismu se svým typickým humorem, tak, jak jsme ho znali v dlouhých letech společné práce.

Jan Hejzlar byl jedním z nejstarších pracovníků naší československé meteorologické služby a stál u jejího zrodu bezmála před 50 lety. Tehdy, v letech 1918—1919, Jan Hejzlar sice ještě ve vojenském stejnokroji, pracoval jako pozorovatel na historické stanici v Klementinu. To bylo jeho hlavni zaměstnáni, ale vypomáhal všude tam, kde bylo třeba. Zde se obzvláště uplatnily jeho kresličské a kaligrafické schopnosti: s jeho jménem je spojena mimo jiné nejen úprava, provedení a rozmnožení prvního Gregorova návodu k pozorování na klimatických stanicích v ČSR v r. 1920, ale i pozorovacích měsíčních výkazů.

Precisní, svědomitá a přesná práce ve službě v Kle­mentinu byla mu později dobrým základem v činnosti u vojenské správy, kam záhy přešel jako civilní zaměst­nanec. Ve funkci správce vedl postupně vojenské po­větrnostní stanice v Náchodě, Ústí n. Orl. a později v Poličce. Výsledky pozorování z těchto stanic opět hovoří o jeho přesné, až puntičkářsky vzorné práci. Po záboru pohraničního území v říjnu 1938 byl přeložen k meteorologické sekci vojenského leteckého a technic­kého ústavu v Letňanech, odkud se v r. 1950 vrátil do Hydrometeorologického ústavu, kde vedl tiskový referát ústavu. Zde dobře uplatňoval své bohaté zkušenosti, schopnosti i rozvahu, a to nejen ve věcech odborných, ale i v práci odborářské i stranické.

Před 10 lety odešel do důchodu v plné duševní svě­žesti a jak už u něj ani jinak být nemohlo, nemohl zůstat bez práce a zaměřil se více na veřejnou a osvětovou činnost. Jeho obětavé práce budou jistě vzpomínat i v místě bydliště na Žižkově.

Dnes, kdy se loučíme se s. Janem Hejzlarem, který byl jedním z posledních žijících členů kolektivu zakladatelů naší služby, musíme litovat toho, že se už ne­dožil 50. výročí založení naší československé meteorologie. Ta prodělala od svého zrodu bouřlivý vývoj, její historie však bude spojena i se jménem Jana Hejzlara.

Čest jeho památce!

Josef Brablec, MZ 1969/1, ročník 22, str. 31


 

Josef Eisenreich

Dne 10. srpna 1968 zemřel náhle ve věku 61 let pan Josef Eisenreich, vedoucí technické skupiny letecké služby HMÚ. Patřil ke generaci, která se aktivně podílela na budování letecké meteorologické služby po vzniku Státního me­teorologického ústavu v nové Československé republice.

Narodil se 30. ledna 1907 v Teslínech, okres Blatná, v rodině lesního hajného. Po absolvování základního vzdělání a speciální­ho kursu zvolil stejné povolání jako jeho otec a to na velkostatku v Nebřenicích.

Za základní vojenské služby v létech 1929—1931 prošel me­teorologickým kursem, na jehož základě byl přidělen Státnímu meteorologickému ústavu, v němž zůstal v různých funkcích až do své smrti. Za druhé světové války pracoval v odbojové sku­pině dr. Miklendy.

Během své dlouholeté činnosti v HMÚ s. Eisenreich projevil nevšední organizační schopnosti, klidnou a rozvážnou moudrost nejen ve své služební činnosti, ale a toho si především cení dnes jeho přátelé, v osobním poměru ke svým spolupracovníkům. Byl spolehlivým kolegou a přítelem, o kterého bylo možno se opřít v nejedné těžké chvíli, které prožíval kolektiv služby v pohnu­tých dobách okupace i v revolučních změnách po ní. Jeho ko­legové a přátelé nikdy nezapomenou ani na odbornou práci ko­legy Eisenreicha ani na hlubokou lidskou moudrost a porozumění přítele Eisenreicha.

Antonín Dřevikovský, MZ 1968/6, ročník 21, str. 186


 

Za Vojtechom Briedoňom

Dňa 17. XI. 1967 po krátkej chorobě nečakane zomrel Vojtech Briedoň, pracovník klimatickej služby Hydrometeorologického ústavu, pobočky v Bratislavě. Zvolenský rodák (nar. 4. IV. 1916) absolvoval v r. 1941 Prirodovedeckú fakultu Slovenskej univerzity a Bratislavě, kde pri štúdiu historie a geografie sa specializoval na klimatológiu. V máji 1941 nastúpil na Št. hydrologický a meteorologický ústav v Bratislavě, a tu sa hned na začiatku věnoval problematike zrážok, ktorá sa stala ťažiskom jeho práce na ústave po celý jeho život. Ked sa začal zaoberať i klimatografickou problematikou (Sborník II. celost, met. konf., HMÚ Praha 1954), stal sa členom redakčného kruhu, ktorý připravil Atlas podnebia Československa (ÚSGK, Praha 1958), diela odměněného Štátnou cenou Klementa Gottwalda, a členem re­dakčného kruhu Tabuliek k Atlasu. Pre obidve publikácie při­pravil slovenskú časť všetkých zrážkových a sněhových máp a tabuliek. Obdobné podklady zpracoval pre Štátny vodohospo­dářsky plán na Slovensku. Hodné pozornosti věnoval sněhovým pomerom, prvú takú prácu zameral na Oravu (Sborník III. ce­lošt. met. konf., HMÚ Praha 1956 a Vodohospodářsky časopis SAV, IV., 1956, č. 4), potom spolu s prof. Končekom spracovali sněhové poměry Tatier (Geografický časopis SAV, XI., 1959, č. 1) a osobitnú publikáciu Sneh a sněhová pokrývka na Slo­vensku (SAV, Bratislava 1964). V krajových monografiách při­pravil partie o zrážkach a sněhu a přidal ešte štúdie o prírodných pomeroch, o sieti stanic, o ich historii a ich vývoji (Klimatické poměry Hurbanova, HMÚ Praha 1960; Klimatické a fenologické poměry Východoslovenského kraja, HMÚ Praha 1966 a Klimatické a fenologické poměry Západoslovenského kraja, HMÚ Praha 1967).

V Slovenskej meteorologickej spoločnosti SAV bol jeden čas členom výboru, neskór ho pověřili přípravou meteorologického múzea; zhromaždovaniu materiálu pre toto múzeum věnoval tiež mnoho úsilia.

Za svojho pósobenia na ústave - najma v prvých rokoch po oslobodení pri budovaní novej siete stanic - prešiel celé Slo­vensko, poznali ho pozorovatelia našich zrážkemerných stanic ako korektného zástupců nášho ústavu, s velkým žáujmom o hodnotné meteorologické pozorovania. Výsledkem štúdia sta-ničnej siete boli jeho práce Staničná sieť na Slovensku (Sbor­ník I. celost, met. konf., HMÚ Praha 1953) a Návrh na novů organizáciu staničnej siete poveteinostnej služby KMÚ (Sbor­ník IV. celost, met. konf., HMÚ Praha 1958).

Svojou veselou povahou si získal v kolektive oblubu, svojou húževnatou prácou sa stal dobrým znalcom zrážkových pomerov Slovenska. Odišiel od práce v najlepšom tvorivom veku, jeho stratu budeme dlho pociťovat'. Jeho hodnotenia zrážkových pomerov v rámci Slovenska a v krajovom spracovaní ho na dlho vyzdvihlo ako velmi úspěšného klimatológa Slovenska. Jeho spolupracovníci a kolegovia budeme dlho spomínať a vracať sa k jeho prácam.

Štefan Petrovič, MZ 1967/6, ročník 20, str. 169-170


 

Zemřel RNDr. Zdeněk Dvorný

Československá meteorologická obec byla překvapena truchlivou zprávou, že 28. prosince 1966 náhle zemřel dlouholetý pracovník Hydrometeorologického ústavu RNDr. Zdeněk Dvorný, jeden z nejstarších odborníků ústavu v oboru meteorologie.

Dr. Dvorný se narodil 15. 11. 1906 v Mělníce. Studoval a maturoval na reálce v Praze-Karlíně a poté pokra­čoval ve studiích na přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze, obor matematiky, fysiky a zeměpisu. Od počátku svých studií měl živý zájem o meteorologii, na niž se pak specializoval. Po vypracování dizertační práce z klimatologie, složil s vyznamenáním rigorózní zkoušky z meteorologie, klimatologie, zeměpisu a z filo­zofie přírodních věd, čímž dosáhl v červnu 1931 doktorátu přírodních věd.

Již za svých vysokoškolských studií pracoval Zdeněk Dvorný výpomocně v letecké povětrnostní službě, a to v r. 1927, tedy již před 40 lety, na letišti ve Kbelích, a pak v r. 1928 na letišti v Mariánských Lázních. Po dokto­rátu se stal vysokoškolským asistentem Ústavu pro meteorologii a klimatologii Karlovy university. V roce 1932 pak přešel do tehdejšího Státního meteorologického ústavu; v meteorologické službě zůstal až do svého náhlého úmrtí. Během své činnosti v meteorologické a později hydrometeorologické službě prošel Dr. Dvorný nejrůznějšími funkcemi: začínal jako letecký meteorolog, pak pracoval jako synoptik, potom jako klimatolog a v po­slední době jako pracovník ve výzkumu. Po nějaký čas působil též jako odborný referent pro meteorologii na ministerstvu dopravy, v ústavu zastával též funkci vedoucího publikační sekce a hlavního redaktora ústavního časopisu Meteorologické zprávy.

Vědecky pracoval Dr. Dvorný v oboru meteorologické terminologie. Tak např. vypracoval všechna hesla pro „Letecký slovník" a spolupracoval při přípravě „Technického slovníku" a „Malého českého slovníku".

V posledních letech však již úporná choroba podrývala jeho zdraví a nedovolovala mu soustředit dostatek sil, aby mohl ve svých předsevzatých pracech úspěšně pokračovat. Projevoval však do poslední chvíle poctivou snahu pracovat; proto ani nevyužil možnosti odejít na zasloužilý odpočinek, když v listopadu 1966 získal na něj zákonný nárok.

Dr. Dvorný těšil se mezi svými spolupracovníky pro své zkušenosti úctě a vážnosti a pro svou milou a dobro-srdečnou povahu byl velmi oblíben. Nikdy neodmítl žádnou práci a žádnou radu, byl vždy ochoten každému pomoci. V osobním jednání byl přívětivý, zdvořilý a přátelský: zůstává v trvalé paměti jeho milá tvář s jemným úsměvem a decentním humorem. Čest jeho památce!

MZ 1966/6, ročník 19, str. 171


 

Im memoriam RNDr. Ant. Bečváře (1902—1965). (Z neproneseného projevu při pohřbu.)

Přišli jsme se rozloučit se strážcem tatranské krásy, astrono­mem a meteorologem dr. Bečvářem.

Brzy po asistentuře na meteorologii u profesora St. Hanzlíka na Karlově universitě, který si tichého mladého vědátora už tehdy nesmírně oblíbil, přijal dr. Bečvář na moji radu místo lázeňského klimatologa na přání lékařů ve výzkumu povětr­nostních poměrů horského vzduchu a slunce pro člověka nemoc­ného i zdravého, neboť oběma vrstvám poskytuje tatranská pří­roda léčivé i osvěžující dary. Bečvář tedy odešel na Štrbské Pleso. Tam záhy za ním putovala hvězdárnička z Brandýsa n/Lab. Ve dne dělal meteorologii pro účely klimatotherapie, studoval záření, o překot fotografoval mraky, už ze zvyku z Brandýsa, ale zde se mu jevily v plné meteorologické nádheře, bohatosti a měnlivosti, v noci se pak zahleděl k hvězdám. Neúnavně pracoval.

Zatím uzrál, na jeho popud, projekt hvězdárny na Skalnatém Plese, odvážný, ale jedinečný. Vybudoval hvězdárnu ve výšce 1800 m, která se stala chloubou slovenské astronomie. Tam s veškerou důkladností řídil počáteční astronomické bádání. Jak mu záviděli v nížinách astronomové jeho příznivé pozorovací podmínky v zimním a podzimním počasí, které je k nim ma­cešské! A opět fotografoval nejen mraky, ale i horskou květenu, komplexy lesů a kosodřeviny, vlajkové stromy, vzácnou zvěř, sněhové pláně a ovšem hvězdy. Mimo to psal velkou sérii článků z astronomie, hlavně do „Naší přírody". Bečvářovy články byly z polovice učené, ale lehce přístupné fejetony s uměleckým nádechem. Když čtyřruční hra na klavír kdysi zazněla z okna ředitelny do velebného prostoru, kterému tvořily kulisy horské velikány, znělo to jako tatranská patetická symfonie.

Další projekt se vynořil. Výstavba observatoře na Lomnickém štítě, lákající meteorology i astronomy, ale tehdy zatracovaný ostatními přírodovědci. Pochopitelně, že dr. Bečvář mohl být a také byl z nedaleké hvězdárny bedlivým strážcem tohoto majáku na špici Tater. Záviděli nám i přátelé z Polska, že jsme se dostali s vědeckou pracovnou až do výšky 2630 m.

A co zanechal trvalého dr. Bečvář meteorologům? Originální filmy opravdu živých oblaků, ovoce bohaté fotografické žně, snímky pořizované v kratičkých intervalech za sebou a tak spo­jené ve filmy na promítání. Takto nám autor zachytil uměle obraz chvějícího se mrakového moře nad popradským údolím za anticyklonálních inverzí, jiné zase za vpádu studeného vzdu­chu přepadajícího přes hřebeny z Polska jako voda přes jez, nebo za letních konvektních proudů lezoucích vzhůru po úbo­čích štítů ve tvaru tyčících se homol a mračných komínů, před­zvěst sklonu k horským bouřkám. Oživil tyto děje, neboť uměle divákovi urychlil jejich vývoj, tak jak botanik dovede filmem předvést rozvírající se pupen květu. Žasli jsme nad tímto me­teorologickým trikem, ale v podstatě přirozeným úkazem, který se stal takto působivým pedagogickým experimentem. I cizince uvedly tyto filmy v údiv. Těžko pochopit, kde vzal dr. Bečvář čas na takové experimenty.

Ve výkladních skříních Akademie můžeme téměř kdykoliv shlédnout buď Bečvářovy atlanty coeli, které se už rozlétly na hvězdárny do celého světa, ale i atlas oblaků se snímky černo­bílými i fantasticky barevnými záběry při západu slunce na horách. Je pozoruhodné, že cizojazyčné popisy a definice různých odrůd a typů horských mraků jsou opatřeny latinskými charakte­ristikami velmi výstižnými, dříve než je připravila mezinárodní komise pro světový atlas mraků.

Dr. Bečvář byl neobyčejně skromný. Bez reklamních příprav nastoupil na Tatry do práce a neslyšně se vzdálil zase domů do Čech, odkud kdysi vyšel a tiše teď odchází od nás.

Připadá mi to, že v okamžiku tohoto loučení zní zpěv veršů čínských básníků z 8. století: „Odcházím, přátelé, do hor, loučím se s vámi, svět mi nebyl příznivý." Tato slova rozloučení tvoří podklad pátého dílu nádherné „Písně o Zemi" Gustava Mahlera a doprovází je ve skladbě smuteční pochod podmanivě dojemný, této jedné z největších moderních skladeb.

Meteorologové se s Vámi, milý příteli, loučí. Byl jste obdivu­hodný skromný přírodovědec a zanechal jste po sobě dílo trvalé hodnoty, které nám Vás bude vždy připomínat.

Alois Gregor, MZ 1965/2, ročník 18, str. 48-49


 

Dr. Oldřich Satrapa zemřel

Dne 22. 5. 1964 zemřel po dlouhé a těžké nemoci odb. as. Meteorologického ústavu MFF KU v Praze dr. O. Satrapa. Zesnulý se narodil dne 30. 10. 1919 v Mostě. Jeho rodiče se záhy odstěhovali do Humpolce. V tomto městě strávil své dětství, toto město, k němuž přilnul upřímnou láskou, považoval za své rodné a rád na něj vzpomínal. V r. 1930 se rodina Satrapova přestěhovala do Kralup nad Vlt., kde jeho otec převzal hostinskou živnost. Zde dr. Satrapa vystudoval reálné gymnasium a zde také v r. 1938 s vyznamenáním maturoval. Již jako chlapec si oblíbil meteorologii, založil a vedl jako gymnasista meteorolo­gickou stanici v Kralupech a byl znám v odborných kruzích svou pečlivostí, s jakou konal veškerá pozorování. Proto, když v roce 1938 vstoupil na tehdejší přírodovědeckou fakultu KU, přišel sem s pevným úmyslem studovat především meteorologii a kli­matologii. Meteorologie byla v těchto letech vědou, která u nás i v zahraničí byla, do jisté míry, ještě v plenkách, a která nedá­vala tehdy žádné zvláštní existenční možnosti. Proto se dr. Sa­trapa setkal na universitě jen s hrstkou spřízněných duší, které se pod vedením prof. Hanzlíka připravovaly na svou budoucí životní dráhu. Studia dr. Satrapy byla záhy přerušena listopado­vými událostmi v r. 1939. Po uzavření vysokých škol odešel do praktického života a působil jednak jako zaměstnanec v podniku svého otce, jednak jako dělník v železárnách v Libčicích nad Vit. V květnu 1945 se vrací znovu na universitu, aby dokončil svá studia. V té době převzala Karlova universita po bývalé německé universitě horskou observatoř na Milešovce a dr. Satrapa je vyzván prof. Hanzlíkem, aby se ujal jejího řízení. Observatoř na Milešovce byla tehdy po odborné i stavební stránce v desolátním stavu. Je zásluhou dr. Satrapy, že se zasadil, přes všechny potíže poválečné doby, o rychlé stavební úpravy observatoře a také po stránce odborné zajistil její nerušený a kvalitní chod. Přes tyto náročné práce nezapomínal na svá studia a dne 30. 4. 1948 získal na základě disertační práce „Roční chod teploty vzduchu ve vzdušné vrstvě mezi Milešovkou a Sněžkou" titul doktora pří­rodních věd. V témže roce se oženil. V roce 1952 se projevily u dr. Satrapy první příznaky jeho těžké nemoci. Ze zdravotních důvodů je nucen odejít z Milešovky a přechází do Prahy jako asistent. Na fakultě pracuje s nevšední energií a pih na řadě úkolů, které tehdy před pedagogickými silami Meteorologic­kého ústavu stály. Spolupůsobí při reformě studia meteorologie a klimatologie, je tajemníkem nově zřízené katedry astronomie,geofyziky a meteorologie, pracuje v různých orgánech ROH, účastní se činně budování meteorologického pracoviště při ČSAV a je externím vedoucím v jeho počátcích. Kromě toho aktivně spolupůsobí při zakládání Československé meteorologické spo­lečnosti a věnuje mnoho péče zvláště její terminologické komisi. Obraz o jeho činnosti by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o řadě přednášek, které připravil, a které stále svědomitě do­plňoval. Byly to jednak přednášky o všeobecné meteorologii, o metodách zpracování meteorologických a klimatologických dat, o fyzice záření a především přednáška o meteorologických pří­strojích a pozorovacích metodách. Tato přednáška, jejíž text jsme nalezli v jeho pozůstalosti, by mohla po malých úpravách být okamžitě vydána jako učebnice meteorologických přístrojů. To snad také měl při jejím vypracování na mysli, k tomu se však bohužel již nedostal. Stejně tak zůstala nedokončena jeho habi­litační práce o ageostrofických složkách vorticity.

Dr. Satrapa se zasloužil o československou meteorologii cennou prací pedagogickou, vědeckou i organizační. Jeho spolupracov­níci a přátelé budou však na něj vzpomínat především jako na obětavého přítele a hodného člověka.

S. Brandejs, MZ 1964/4, ročník 17, str. 126-127


 

Zemřel kpt. RNDr. Zdeněk Procházka

Dne 25. 3. 1961 zemřel náhle po krátké zákeřné nemoci kpt. RNDr. Zdeněk Procházka, starší učitel meteorologie na Vojenské akademii A. Zápotockého v Brně. Narodil se dne 3. 5. 1927 v Městečku Trnávce. Po maturitě v r. 1948 na gymnasiu v Šum­perku studoval geografii na universitě J. Ev. Purkyně v Brně. Odborné zájmy ho vedly k fyzické geografii, kde se zaměřil na meteorologii a klimatologii, které se věnoval se zanícením.

Pro svou velikou píli, nadání a lásku k vědecké práci byl ustanoven demonstrátorem a později pom. vědeckou silou tehdejšího Země­pisného ústavu. Po zakončení studia státní zkouškou v r. 1952 brzy dosáhl hodnosti doktora přírod, věd z meteorologie a kli­matologie na základě disertační práce „Sluneční svit na Moravě a ve Slezsku". Po vykonané presenční vojenské službě sloužil až do r. 1956 jako aktivní důstojník ve vojenské meteorologii. V této službě a v dalším působení intenzivním studiem a praxí získal velké a cenné zkušenosti v synoptické, letecké i vojenské meteorologii. Na to přešel jako učitel na VAAZ, kde jako vyni­kající odborník a dobrý pedagog dobře uplatňoval své znalosti a zkušenosti. Vedle toho úzce spolupracoval s oddělením me­teorologie a klimatologie katedry brněnské university, kde půso­bil jako externí učitel synoptické meteorologie. Nikdy se nepře­stal zajímat o geografii, i když zcela přešel na pole synoptické a letecké meteorologie, kde vhodně dovedl uplatňovat geogra­fické hledisko. Pedagogické práci je věnován překlad některých kapitol z ruštiny v „Příručce pro krátkodobé předpovědi počasí", vydané jako skriptum VAAZ v Brně v r. 1958. Nedokončena zůstala jeho práce na knížce „Let za ztížených povětrnostních podmínek", kterou psal společně s J. Šteklem. I když nezanechal po sobě řadu publikací, zemřel v době příprav k tvůrčí vědecké literární práci, spočívá jeho velký význam v pedagogické čin­nosti. Měl před sebou velké plány a účast na řadě akcí, o kterých ještě krátce před smrtí, v naději že se uzdraví, hovořil. Byl čle­nem Čsl. společnosti zeměpisné a Čsl. meteorologické společ­nosti, kde působil jako člen výboru její brněnské pobočky. Všem, kteří ho znali a s ním spolupracovali, zůstane dr. Z. Pro­cházka ve světlé paměti jako přímý, čestný a pracovitý člověk, milý společník, který přispěl všemi silami, které mu jeho krátký život dal, k rozvoji naší meteorologie a klimatologie.

M. Nosek, MZ 1961/4, ročník 14, str. 107


 

Metoděj Innemann

Za kalného prosincového odpoledne se zaměstnanci Hydro­meteorologického ústavu na pankráckém hřbitově rozloučili se svým spolupracovníkem Metodějem Innemannem, jehož vytrva­lé, svědomité a úspěšné práce, trvající po dobu 35 roků, bude dlouho vzpomínáno v československé meteorologické službě.

Zesnulý byl zprvu po řadu let činný jako jediný ústavní mecha­nik; dílenskou službu zde vlastně založil a během let se stále sta­ral o její vybavování potřebným strojovým zařízením. Když se pak při postupném rozrůstání ústavu rozšiřovaly i dílny a roz­množovali jejich pracovníci, uplatnil se s. Innemann s úspěchem jako jejich vedoucí ve funkci technického úředníka, kterým zů­stal až do své předčasné smrti. Po celou dobu působení s. Innemanna v ústavě měli všichni zúčastnění příležitost těšit se z jeho příslovečně přesné, spolehlivé práce, kterou konal s láskou ke svému povolání. Také mimo meteorologický ústav byla vyhledá­vána dobrá mechanická práce s. Innemanna. Jedné z nich zvláště vzpomínal s radostí, totiž své významné účasti při realisování prvního polarografu. Vysoká úroveň jeho znalostí a zkušeností byla již v roce 1930 oceněna tím, že byl jmenován stálým soudním znalcem v oboru mechaniky.

Pro svoji úspěšnou činnost v meteorologických službách přinesl si M. Innemann dobré předpoklady z dřívějška. Jemné mecha­nice se vyučil ve Fysikálním ústavě Karlovy university v letech 1908 až 1912, a potom až do první světové války a přes rok v době poválečné pracoval v proslulém závodě bratří Fričů pro výrobu měřicích přístrojů v oddělení geodetickém a polarisačním. První dva roky války prožil na frontě jako dělostřelec a po zranění, které mu způsobilo - jak sám ve svém životopise napsal devítiměsíční utrpení v nemocnici, byl jako mechanik přidělen do plzeňské Škodovky, kde zůstal ještě do roku 1920. V září roku 1921, tedy jako 271etý, vstoupil do státní služby meteorologické, kde pracoval až do konce života.

V paměti všech, kteří měli možnost blíže poznat s. Innemanna, zůstanou jeho hlavní povahové rysy, totiž krásný poměr k lidem, ochota pomoci každému, skromnost, přívětivost a bodrost. Mno­ho příslušníků ústavu by si mohlo vzpomenout, jak zesnulý v pří­padě nehody nebo neštěstí rychle organisoval pomoc. Na jeho povaze nic nezměnila ani těžká onemocnění, kterými byl navštěvován již ve 20. a 30. letech, a v podstatě se nezměnila ani po četných ranách, které mu osud později připravil. Poměrně brzy se zotavil i po silných náporech organické nemoci před čtyřmi a dvěma roky. Teprve letošní jarní onemocnění a jeho následky zasáhly sám kořen organismu a zdolaly jeho vůli k životu. Odchodu M. Innemanna želí kromě rodiny široký okruh přátel a známých, které získal také při své dlouholeté činnosti odborářské. Pracovníkům meteorologické služby, kterou zesnulý po řadu desetiletí pomáhal budovat, zůstane drahou památka tohoto šlechetného muže.                                              

F. K., MZ 1957/2, ročník 10, str. 55-56


 

V. Bjerknes

Dne 9. dubna 1951 zemřel v Oslo ve stáří 89 let, vynikající norský fysik a meteorolog, prof. Vilhelm Friman Koren Bjerknes, syn vynikajícího otce C. A. Bjerknese a otec rovněž již velmi známého meteorologa J. Bjerknese.

V. B. byl uznávaným tvůrcem moderní meteorologie. Začal se s ní zabývat, když objevil závislost vývoje cirkulace v te­kutině na vzájemném sklonu hladin stejného tlaku a stejné hustoty. („Uber die Bildung von Cirkulationsbewegungen und Wirbeln in reibungslosen Flüssigkeiten" Christiania, 1898.)

V      několika článcích a to zejména: „Uber einen hydrodynamischen Fundamentalsatz und seine Anwendungbesonders auf die Mechanik der Atmosphare und des Weltmeeres" 1898, „Das dynamische Princip der Cirkulationsbewegungen in der Atmo­sphare". (Met. Zeitsehrift 1900) a „Cirkuiation relativ zu der Erde" (Met. Z. 1902) vysvětlil pojem cirkulace a jejího zrych­lení, podal geometrickou představu dynamického stavu teku­tého nebo plynného prostředí zavedením pojmu „solenoid", a odvodil základní dynamickou větu o cirkulaci dC/dt=A, t. j. přírůstek cirkulace dC libovolné uzavřené křivky, vzta­žený k jednotce času, je roven počtu solenoidů A, touto křivkou uzavřených. Za solenoid označil B. nekonečně tenkou trubici, vymezující částečku prostoru dvěma isobarickými (p0 a px) a dvěma isosterickými (V0, Vt) hladinami, jejíž rovinný řez je rovnočarý parailelogram. Pomocí této základní rovnice vysvětlil nejdůležitější cirkulační pohyby atmosféry — velkou cirkulaci mezi póly a rovníkem, problém mořských a pevninských bríz, horských a údolních větrů, pasátů a monsumů. Odvodil, jak se tato jednoduchá rovnice cirkulace pozměňuje vlivem zemské rotace a vlivem povrchového tření. Vysvětlil, proč vzniká cyklona a anticyklona („Horizontální křivka, která se smršťuje, nabývá cyklonickou a která se roztahuje, anticyklonickou cirkulaci"). Definoval gradient (Raumlicher Gradient und Cirkuiation" Met. Z. 1900). Pojmů o cirkulaci použil v letech 1916 — 1921 spolu se Sandströmem k výzkumu tvoření vírů.

Sám viděl cenu své theorie v tom, že dává racionální dyna­mický princip, kolem kterého je možno seskupit skutečnosti, nalezené pomocí pozorování a že dává základ pro budoucí kvantitativní dynamickou meteorologii.

Tvrdil, že jeho theorie platí, jak pro pohyby v atmosféře tak v moři a podržuje svou platnost i pro případ, že uvažujeme atmosféru a moře dohromady, jako jediné tekuté prostředí.

V článku „Das Problem der Wettervorhersage betrachtet vom Standpunkte der Mechanik und der Physik" (Met. Z. 1904) vyznačil jasně, že je nutno při řešení problému předpo­vídání počasí znát s postačující přesností stav atmosféry v určitý okamžik a zákony, podle kterých se jeden stav vyvíjí z druhého. Ukázal na nedostatky dosavadních pozorování — jen pozemní a žádné na moři, při zemi a žádné — výškové. Jelikož atmosférické pochody jsou mechanické a fysikální povahy, je možno sestavit podle těchto principů jednu nebo víc matematických rovnic. Stav atmosféry v libovolném okamžiku bude s hlediska meteorologického určen, když v tom okamžiku budeme moci vypočítat v každém bodě rychlost, hustotu, tlak, teplotu a vlhkost vzduchu. Uvedl, které rovnice lze sestavit k výpočtu 7 neznámých veličin, a že v dynamických rovnicích je nezávisle proměnný čas, kdežto thermodynamické čas neobsahují. Upozornil na důležitost výškových pozorování a dával všeobecně návod na dnešní synoptické mapy.

Hlavní své dílo „Dynamická meteorologie a hydrografie" vydal za spolupráce svých žáků J. W. Sandströma, Th. Hesselberga a O. Devika ve dvou dílech s finanční podporou Carneigova ústavu v létech 1910 — 1912. Jím zavedl do me­teorologie absolutní míry, jako bar (milibar) a dynamický metr, provedl důkaz nadřazenosti vrstevnicových situačních map nad mapami s isobarickými hladinami vodorovnými. Toto je dnes všeobecně uznáváno. Sestrojování situačních map a využívání údajů pozorování vysoké atmosféry je dnes ob­vyklé v povětrnostních službách. Ale trvalo to 30 let, než me­teorologové poznali všeobecně Bjerknesovu pravdu. Dále tam dokázal, že oprava hustoty, nezbytná při vypočítávání geostrofického větru z isobar, odpadá, když je tento vítr vypočítáván ze situačních map isobarické hladiny.

V letech 1913—1917 působil V. B. na universitě v Lipsku, jako ordinarius pro geofysiku a ředitel Geofysikálního ústavu. Práce z této doby jeho činnosti mají rovněž základní význam pro meteorologickou vědu.

Po návratu do Norska se snažil své theoretické objevy ověřit prakticky. Musel však nejdříve rozšířit a vybavit síť stanic. Výsledkem theoretické a praktické činnosti jeho a čet­ných spolupracovníků bylo sestavení všeobecného schématu cyklony mírných zeměpisných šířek a theorie polární fronty.

V. B. byl přesvědčen, že pokrok v meteorologii závisí na objevení velkých zákonů, ovládajících změny atmosférického stavu, vyjádřených matematickými vzorci. Jakmile by byly tyto zákony objeveny a nalezeno příslušné matematické ře­šení, získali bychom praktická pravidla pro předpovídání počasí. Tento cíl sledoval a nepolevujícím úsilím a shromáždil kolem sebe meteorology stejně nadchnuté, což vedlo k vyře­šení a vysvětlení řady důležitých meteorologických otázek. Proto zůstává i řada dalších jeho prací v mnohém smyslu pracemi, udávajícími směr vývoje.

V. B. byl uznávaným a všeobecně váženým meteorologem světa a jeho myšlenky jsou stále ještě východiskem pro dnešní náhledy.

Ing. J. Kejla. MZ 1952/1, ročník 5, str. 31-32


 

Za profesorem Dr V. J. Novákem.

V sobotu 6. ledna 1951 zemřel klidně po krátké ne­moci ve věku 68 let ve Státní fakultní nemocnici v Praze profesor geografie Karlovy university PhDr Vladimír J. Novák. Zesnulý byl ředitelem slovanského oddělení geo­grafického ústavu, předsedou Geografického komitétu při Čsl. národní radě badatelské, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, členem České akade­mie věd a umění, Masarykovy akademie práce a mnoha dalších společností.

Hlavní práce zesnulého byly věnovány fysickému ze­měpisu a geomorfologii, ale významné příspěvky přinesl i do klimatologie. Otázkami této vědy se zabývaly již první práce prof. Dr V. J. Nováka, otištěné ve Sborníku České společnosti zeměvědné v roce 1907, „Poměr mezi srážkami a odtokem v řekách", 26 stran, a v roce 1913 „Věčnosněžná čára a podnebí", 24 stran. Pojem a pokusy stanovení fysiografické vlhkosti studoval sedmistránkový příspěvek v roce 1928 ve Sborníku čsl. společnosti zeměpisné a rozsáhlá 67stránková studie „O znacích bezodtokých oblastí a hranici sucha", která vyšla v roce 1928 ve Spisech přírodovědecké fakulty Karlovy univer­sity. I v první české učebnici Fysického zeměpisu, kte­rou prof. Novák v roce 1913 vydal, věnoval velkou po­zornost klimatickým jevům. Kniha vyšla y rozšířeném vydání v roce 1922 a 1925.

Velmi detailně se profesor V. J. Novák zabýval kolí­sáním podnebí a po předběžné studii O jednotnosti diluviální ledové doby (Sborník Čs. spol. zem., 1907) skvě­lým způsobem tuto látku zpracoval ve 191 stránkové monografii „Kolísáni .podnebí v dobách historických a geologických", která vyšla v roce 1933 v oblíbené sbírce Kruh, vydávané Jednotou čs. matematiků a fysiků.

Pro své posluchače napsal prof. Dr V. J. Novák vý­stižná skripta z meteorologie a klimatologie, která brzy vyšla ve dvou vydáních a těšila se značné oblibě. V I. ročníku „Meteorologických zpráv" publikoval na str. 150. referát „Pozorováni z Lomnického štítu".

Prof. Dr V. J. Novák od svého mládí až do posledních dnů stále velmi pečlivě sledoval nejnovější vědeckou li­teraturu a byl vždy na výši doby, jak svědčí jeho vý­stižné recense a referáty, zejména ve Sborníku čsl. ze­měpisné společnosti; týkají se i meteorologické litera­tury.

Profesor Novák byl velmi oblíbeným profesorem i exa­minátorem. Byl činný nejen na fakultě přírodovědecké, nýbrž i na nově zřízené fakultě pedagogické, kde byl prvním ředitelem geografického ústavu, mimo to působil i na bývalé Vysoké škole obchodní.

Všichni, kteří profesora Nováka znali, měli ho rádi a budou na něho v budoucnu mnoho a vděčně vzpomínat.

Dr Ct. Votrubec, MZ 1950/5-6, ročník 4, str. 1312


 

Význační meteorologové zesnulí v době po r. 1938 (až 1948).

Podáváme seznam meteorologů světové úrovně, o jejichž úmrtí jsme se dověděli nahodile z literatury válkou roz­rušené. Seznam si tedy nečiní nárok na nějakou úplnost. Výpočet a charakteristika osobností zde uvedených mají být něčím víc než pozorností obvyklou ke jménu zemřelého. Jde o vědce, kteří se trvale zapsali do dějin světové me­teorologie svým průkopnickým působením a kteří praco­vali mnohdy za těžkých podmínek této vědy v dřívějších dobách dosti odstrkované, a jejichž zásluhou meteorologie přes všechny překážky rychle vzkvétala. A tak v několika střízlivých řádcích životopisů každého z nich je skryt dík za jejich dílo, které se dnes rýsuje jako další stavba v arci­díle přírodovědy. Jde vesměs o osobnosti, jejichž těžiště působnosti spadá do období 1901 až 1940, které zároveň značí nejpronikavější rozmach meteorologie.

Hugo Hergesell (1859—1938), nazývaný otcem aerologie, německý meteorolog, od r. 1890 ředitel meteoro­logického ústavu ve Štrasburku, od r. 1896 president mezi­národní aeronautické meteorologické komise, jímž byl po 40 let. S touto činností souvisí Hergesellův lví podíl na organizování výstupů obsazeným i neobsazeným balonem ve všech dílech světa, jakož i pilotovacích sondáží a adaptace a konstrukce meteorologických přístrojů pro tyto účely. Tyto metody vedly k objevení stratosféry Assmannem a Teisserenc de Bortem. Hergesell založil také časopis „Bei-tráge zur Physik der freien Atmosphare". Od r. 1914 byl ředitelem aeronautické observatoře v Lindenbergu.

Julius Maurer (1857—1938), švýcarský meteo­rolog, od r. 1905 až do r. 1934 ředitel švýcarského meteo­rologického ústavu. Věhlas tohoto odborníka zdůrazňuje, že byl jmenován čestným občanem města Curychu. Z vě­deckých prací Maurerových mají převahu pojednání o slu­nečním záření a vyzařováni a vynesly mu funkci presi­denta mezinárodní meteorologické komise pro záření. Ji­nou skupinou jsou práce z oboru bilance vody, výparu, studia ledovců a kolísání podnebí. v

Willis R. Gregg (1880—1938), od r. 1904 úředník Weather Bureau ve Washingtonu, stal se po 30 letech šé­fem tohoto ústavu, když prošel všemi složkami meteorolo­gické služby; avšak od r. 1917 trvale vedl americkou aerologii a byl první, jenž v r. 1925 napsal v anglickém jazyce učebnici letecké meteorologie. Za svého jen krátkého pů­sobení na oficiálním vedoucím místě americké meteorolo­gie dokázal Gregg rychle dovésti synoptickou a leteckou meteorologii k velkému rozkvětu a tím ji připravil na další úkoly v období válečném, které pak nastalo.

Gustav Hellmann (1854—1939), německý me­teorolog, v letech 1907 až 1922 ředitel berlínského meteo­rologického ústavu a profesor na universitě. Hellmann je známý velmi četnými pracemi z oboru klimatologie, kterou se snažil zdokonalit jasnými metodami na exaktní obor. Od Hellmanna pochází vzorný klimatický atlas Německa a velké dílo o srážkách. Srážkoměr a sněhoměr obyčejný i registrační, německé typy, nesou jeho jméno a zdají se být nejlepší v konstrukci svého druhu. Klimatickou službu v Německu dovedl Hellmann k rozkvětu pevnou a meziná­rodně uznávanou organisací.

Vladimír Köppen (1846—1940), německý meteo­rolog a klimatolog ruského původu. Köppen strávil 40 let jako meteorolog na Deutsche Seewarte v Hamburku. Při všestrannosti, která byla vysvětlitelná u meteorologů mi­nulého století, kdy tento obor nebyl ještě rozdělen na tolik speciálních úseků, pracoval Köppen nejvíc na styčných ob­lastech meteorologie a klimatologie. Tím se vysvětluje vznik jeho klasifikace podnebí uznávané až do nynější do­by za nejlépe propracovanou metodu, kterou nyní na zá­padní polokouli ponenáhlu zatlačuje klasifikace Thomthwaitova. Köppen byl spoluzakladatelem aerologie, jíž dal v r. 1906 jméno, a jeho aerologické pokusy začínaly jedno­duchými draky přizpůsobenými pro meteorologické účely. Jeho zásluhou se aerologie záhy připojila jako platná slož­ka k synoptické meteorologii. Köppen napsal nepřehledný počet meteorologických prací.

Arthur Wagner (1883—1942), rakouský meteoro­log, profesor university v Inšpruku, příslušník věhlasné Hannovy vídeňské školy meteorologické. Zprvu náležel jako vědecký úředník vídeňského ústavu pro meteorologii a geodynamiku k rakouským průkopníkům aerologie, kte­rá tehda vznikala na poli experimentálním. Z prací těchto let vznikla později Wagnerova „klimatologie volné atmo­sféry" v Koppenově-Geigerově mnohosvazkové klimato­logii světa. Z dalších význačných prací je třeba vzpomenouti Wagnerovy teorie údolních a horských vánků, jeho solidně podložené 161eté periody počasí a jiných pojednání z oboru cirkulace ovzduší. Vzpomenouti také sluší jeho vel­ké organizační péče o horské observatoře rakouské. Refe­rent vešel s Wagnerem osobně ve styk právě na tomto poli, když se jednalo o přípravné práce pro observatoř na Lom­nickém štítě.

Carl Dorno (1865—1942), zakladatel bioklimato­logie, původem Němec, působící trvale ve Švýcarsku. Dor­no byl čestným doktorem lékařství za zásluhy, které si získal průkopnickými bioklimatickými pracemi užitečnými v lékařství. Dorno první prováděl v prostředí k tomu vhod­ném, ve světoznámém Davosu ve výšce 1600 m n. m., mě­ření slunečního záření, zchlazování a atmosférické elek­třiny, navrhl konstrukce zcela nových přístrojů (z nich trvalé hodnoty zůstává frigorimetr na měření zchlazování čili refrigerace). Výsledky, které Dorno uveřejnil, po prvé přesvědčily a, prokázaly pronikavou odlišnost povětrnost­ních poměrů ve vyšších polohách, v daném případě v Da­vosu, kde po něm zůstala observatoř jako světové středis­ko výzkumu vysokohorského podnebí a jeho vlivu na člo­věka. Základní Domova literární práce z r. 1911 „Studie o světle a vzduchu ve velehorském prostředí" jako první ze série Domových prací obdobného zaměření byla zásluž­ným počátkem nových úspěšných aplikací meteorologie na prospěch lidstva.

Arthur Berson (1859—1942), německý aerolog. stal se známý tlm, že se účastnil dlouhá léta výstupů vol­ným balonem a dosáhl v r. 1901 spolu s Assmannem výš­kového rekordu 10 800 m do té doby nedosaženého. Trva­lejší hodnoty však je ta okolnost, že Berson prokázal při tomto výstupu svým měřením po prvé existenci stratosfé­ry, oblasti, ve které přestává teplota klesati s výškou. Berson organisoval výzkum volné atmosféry registračními balony i v jiných pásmech země. Jemu se také podařilo zjistit nejnižší teplotu vzduchu do té doby vůbec na země­kouli měřenou, a to –84° C ve výšce 20.000 m nad vý­chodní tropickou Afrikou. Třísvazkové dílo „Vědecké balo­nové výstupy", vydané v r. 1900, bylo po dlouhou dobu studnicí studia volného ovzduší. Zlatá meteorologická me­daile Buys-Ballotova, udělená mu holandskou akademií věd a propůjčená jen meteorologům světovým, byla výrazem ocenění jeho odborných zásluh.

Dan la Cour (1879—1942), dánský geofysik a ře­ditel kodaňského meteorologického ústavu, specialista v otázkách magnetických, zasloužil se o uspořádání mezi­národního polárního roku meteorologického od srpna 1932 do července 1933. Tento polární rok byl jednou z nejvelkolepějších přírodovědeckých mezinárodních událostí. D. la Cour byl po určitou dobu presidentem geodetické a geofysikální unie, která je jedinou tribunou, spojující meziná­rodně meteorology, klimatology, magnetiky, hydrology, astronomy, seismology a geodety v jeden vědecký meziná­rodní sektor. D. la Cour navštívil před touto válkou Pra­hu, kde měl přednášku o svých vědeckých pracech za zmí­něného polárního roku.

Herhert Harvey Kimball (1862—1944), stal se známý v meteorologických kruzích svými pracemi v oboru slunečního záření, které vykonával jako vědecký úředník ve Weather Bureau ve Washingtonu, resp. na Harvardské universitě a Blue Hill Observátory v USA. Kimball se zasloužil o konstrukci základních a standard­ních přístrojů, jimiž se zjišťuje sluneční záření a podle nichž se určuje solární konstanta. V r. 1927 jsme poznali tohoto skromného učence osobně v Praze. Byl po řadu let předsedou mezinárodní komise pro solární otázky v me­teorologii.

T. J. W. Whipple (1878—1944), britský meteorolog, úředník věhlasného Meteorological Office v Londýně a od r. 1912 šéf observatoře tohoto ústavu v Kew. Za svého pů­sobení vybudoval dík všestranným vědomostem fysikálním tuto observatoř v ústředí, které pracovalo na stěžejních otázkách v aerologii, atmosférické elektřině, akustice, ve­dle hlavních výzkumů meteorologie všeobecné.

F. Linke (1882—1944), německý meteorolog, byl v poslední době vědeckým partnerem švýcarského badatele Dorna; napsal také jeho nekrolog a dlouho jej nepřežil, byv raněn mrtvicí za náletu na Frankfurt n. Moh., kde působil jako profesor meteorologie na universitě. Linke je znám našim meteorologům a halneologům velmi četnými, výstižnými pracemi v několika odvětvích meteorologie (aerologie), synoptiky i bioklimatologie. Linke první za­vedl klasifikaci tzv. vzdušných hmot. Odborně vysoce ná­ročný Linke měl velmi pěkný vztah k naší české vědě, jak to osobně vyjádřil vůči podepsanému v r. 1942.

A. Gr., MZ 1948/6, ročník 2, str. 147-148


 

Vzpomínáme prof. Dr. V. Lásky

Dne 27. července t. r. (1948) uplynulo 5 let od úmrtí prof. Kar­lovy university PhDr. Václava Lásky (nar. 24. srpna 1862 v Praze). Byl to jeden z největších zjevů české vědy, badatel na poli exaktních věd přírodních obdivuhodně vše­stranný. Jeho vědecký literární odkaz — přes 300 publi­kací, mnoho z nich v knižním Rozsahu — obsahuje řadu prací průkopnických, které učinily Lásku světoznámým. Láska vyšel z matematiky a astronomie, jsa vědeckým pracovníkem pražské hvězdárny. Přitom však pracoval také jako meteorolog, jak dokazují četné meteorologické publikace z let 1885 až 1900. I později vrací se ještě v ně­kolika pracích k tématům z meteorologie a klimatologie. Jeho činnost ve Lvově, kde byl od r. 1895 do r. 1911 pro­fesorem techniky a ředitelem astronomické a seismické observatoře, jej však usměrňovala hlavně ke geodesii a k nedávno předtím se osamostatnivší a rychle se rozvíje­jící geofysice, především pak seismice. Na tomto posled­ním poli Láska nabyl záhy světového jména. Zvláště na jeho studium periodického seismického neklidu a na vy­světlení jeho vzniku pohybem barometrických minim by se nemělo zapomínat ani dnes, kdy problém mikroseismů zaměstnává tolik jak seismiky, tak i meteorology.

Láskovo pražské působení od r. 1911, kdy byl jmenován profesorem užité matematiky na Karlově universitě, kde působil až do r. 1933, podnítilo ho k intensivní činnosti na poli graficko-numerického počtu, statistiky, počtu pravdě­podobnosti a pojišťovnictví. Jeho zájem začal znenáhla postihovat všechny obory přírodních věd, jež používají matematických metod. Pracoval na př. i v geografii, zvláště v problémech kartografických, hydrologii a balneologii. Zvláštní láskou jeho však byla a zůstala geofyzika. Neomezil se v ní na seismiku; věnoval plnou pozor­nost také magnetismu a gravitaci. Jako první ředitel geofysikálního ústavu v Praze, založeného r. 1920, snažil se přes všechny překážky, aby geofysika zapustila u nás ko­řeny a abychom po této stránce drželi krok s vývojem v cizině. Všechnu svou práci konal Láska z vyššího hle­diska; vždy hleděl proniknout co nejdále k podstatě věcí a z isolovaných poznatků dobrat se jednotného vědeckého názoru na smysl a účel věcí v rámci života a světa. Byl filosofem, jemuž byla filosofie vědou všech věd a všeho, co s nimi souvisí. Filosofickým spisem zakončil také r. 1939 svou vědeckou činnost.

Láska byl člověkem předobrým. Vždy budeme s úctou vzpomínat jeho skromnosti i toho, že svým spolupracov­níkům byl vždy laskavým učitelem a otcovským rádcem.

A. Zátopek, MZ 1948/4, ročník 2, str. 100


 

Ing. Jaromír Naibrt

Státní meteorologický ústav zaznamenává ve smutné kronice úmrtí zasloužilého odborníka v letectví, ministerského rady Ing. Naibrta, který náhle zemřel dne 3. února 1948. Ing. Naibrt náležel k zakladatelům civilního letectví za I. republiky a v této funkci měl velmi blízko ke vzniku a vývoji letecké meteorologie, jejímž výkonem tehdejší ministerstvo veřejných prací pověřilo Státní ústav meteorologický. Pan Ing. Naibrt svým rázným a cílevědomým vystupováním dovedl prosadit a odborně náležitě zdůvodnit vše potřebné k řádnému chodu služby a tím častokráte prospěl i letecké meteorologii. Obzvláště dbal toho, aby tato služba byla v rukou kvalifikovaných odborníků.

Státní meteorologický ústav vděčně vzpomíná zásluh zesnulého.

A. G., MZ 1948/1, ročník 2, str. 24