You are here

Emanuel Purkyně

PŘÍSPĚVEK K HISTORII UŽITÉ METEOROLOGIE

(Osobnost dr. Emanuela Purkyně)

V časopisu Meteorologija i gidrologija protestuje M. I. Ščerban [28] proti tomu, že Geiger [6] uvádí jako „otce" mikroklimatologie německého botanika G. Krause (viz jeho základní dílo z roku 1911, [9]). Ščerban staví na jeho místo jako zakladatele mikro­klimatologie A. I. Vojejkova a uvádí některá vystoupení a díla od roku 1879, v nichž ruský klimatolog hovoří o vlivu terénu na meteorologické prvky. V roce 1892 organizoval Vojejkov mikro­klimatický terénní průzkum - podle Ščerbaně první v historii jehož ideu uvedl takto [29]: „Je v zájmu zemědělství nutné pro­vést práci, již nazývám místním klimatickým průzkumem, tj. pomocí současných pozorování stanovit vliv nerovností půdy a různého druhu rostlinstva na teplotu a vlhkost vzduchu, sílu větru i výpar".

Nepovažujeme za prospěšné hledat a určovat ještě další „otce" mikroklimatologie. Bylo by to ostatně složité, neboť v době Vojejkovově shodné názory vyslovilo i praktické měření provedlo již více pracovníků. Chtěli bychom však upozornit odbornou veřejnost při této příležitosti na dnes téměř zapomenuté, ve své době však jedinečné a podnes platné názory a práce, spojené s osobností naší botanické a lesnické vědy minulého století, s dr. Emanuelem Purkyněm.

Osobnost Emanuela Purkyně je mimořádně významná z hle­diska historie nejen našeho lesnictví či botaniky, ale i naší obecné a užité meteorologie, klimatologie a mikroklimatologie. Jeho pozoruhodné práce, akce a názory nebyly však ještě dostatečně zhodnoceny a zůstávají - až na skrovné připomínky - skoro zapo­menuty. Platí to jak o jeho díle botanickém tak zejména o jeho činnosti v oboru meteorologie. Zde se teprve nedávno připomíná jako skutečný zakladatel naší lesnické meteorologie (viz [10]).

Připomeňme si nejprve v hrubých rysech životopis Emanuela Purkyně [7, 8]. Narodil se 17. 12. 1831 ve Vratislavi, kde jeho otec, slavný Jan Evangelista Purkyně, působil na universitě jako profesor fysiologie. Emanuel již od mládí jevil velké a všestranné nadání po svém otci. Měl hluboký zájem o přírodní vědy - zejména botaniku - a krom gymnasia navštěvoval např. též institut výtvar­ných umění (se svým bratrem Karlem, [30]). V jeho životopise se zdůrazňuje úžasná paměť (byl např. polyglot se znalostí mnoha moderních evropských, orientálních i klasických jazyků) a též zasvěcená znalost hudby [13]. V roce 1850 přišel s otcem do Prahy, kde po maturitě vstoupil roku 1852 na universitu. Pů­vodně začal studovat lékařství, avšak jeho žádost o přijetí za kustoda botanických sbírek Musea království českého z pro­since 1854 ohlašuje již změnu směru jeho studií; následujícího roku přestoupil na filosofickou fakultu, kde vzápětí složil uči­telské zkoušky pro výuku přírodních věd na gymnasiích a roku 1857 nabyl hodnosti doktorské. Až téměř do odchodu z Prahy pracoval odborně v botanickém oddělení Musea jako kustod bo­tanických sbírek (od r. 1855, [11]), později působil krátce též jako suplent profesury na dvou pražských gymnasiích. Jeho hlavní zájem o různé obory botaniky vedl ho pak v roce 1860 na lesnickou školu (Forstlehranstalt), založenou z prostředků les­nictva v českých zemích v Bělé pod Bezdězem a udržovanou zvláštním lesnickým školním spolkem (Forstschulverein). Tam působil jako profesor řady základních i užitých přírodních věd od roku 1860 až do své předčasné a náhlé smrti dne 23. 5. 1882 [7].

Mladý Emanuel Purkyně v době, kdy pracoval v Museu, stu­doval mezi jiným s velkým zájmem fytogeografii, rozšíření růz­ných druhů rostlin, a to zejména se zaměřením - užijeme-li dnešního názvosloví - k nauce o stanovišti i fytocenologii. Toto spojení studia rozšíření rostlin a rostlinných společenstev s ob­jasňováním podmínek vnějšího prostředí je neobyčejně význam­ný moment Purkyňova díla; již z toho vyniká jeho předstih před botaniky tehdejší doby, kteří pěstovali především popisnou floristiku. Z botanického hlediska na to opakovaně upozornil Domin (viz [4], [5]). Zkoumáme-li rozšíření rostlin v souvislosti s podmínkami vnějšího prostředí, jsme již velmi blízko poznání obrovského významu přízemních vrstev ovzduší, zejména postupujeme-li od studia poměrů na velkých rozlohách k prostorám menším. Purkyně poznal, jak úvahy o rozšíření rostlin a jejich společenstev selhávají při znalosti pouze obecných klimatických dat, jichž ostatně ve svých pracech botanických bohatě využíval (viz např. [15], [17], [18]). Data o ovzdušných podmínkách byla po­chopitelně vlivem řídké sítě meteorologických stanic velice kusá, zvláště srovnával-li je se znalostmi geologického podkladu a půd s jejich změnami od lokality k lokalitě. Postrádal tu analogické vědomosti o stanovištním a exposičním klimatu [22]1). Ujasnil si též, že ani hustá síť běžných meteorologických stanic nedodá nutně potřebná data o podmínkách ovzdušného prostředí na místě růstu rostlin - o podmínkách místního podnebí. Jeho existence si Purkyně všímal na svých cestách, např. různých klimat exposičních nebo různých teplotních poměrů za mrazíků, jak se projevily v účincích na rostlinstvo na okraji a uvnitř lesních porostů ([15], str. 134).

Sám proto v roce 1857 a 1858 podnikl mikroklimatická měření (viz [19], [22]), jejichž metodika bez dalšího zkoumání jasně svědčí o tom, že E. Purkyně pochopil pojem mikroklimatu i jeho význam pro biologické objekty ve zcela dnešním pojetí. Nacházíme zde tedy to, co oceňuje Ščerban u Vojejkova a Geiger u Krause, přibližně o půl století dříve. Vzhledem k tomu nebude bez významu popsat blíže způsob Purkyňových měření.

Emanuel Purkyně měřil 10 teploměry v zahradě Musea v Praze (kterou sám založil jako botanickou zahradu a kde vytvá­řel mimo jiné soubornou sbírku domácího rostlinstva podle různých stanovišť) na jižní a severní straně navršeného pahorku, a to nad půdou ve výšce asi 32 cm a v půdě v hloubce asi 1 a 16 cm. Dále umístil teploměry do stínu zdi, do křovin a na zvlhčené místo. Při instalaci teploměrů v ovzduší se poučil z námitek některých botaniků (např. Baer), kteří výslovně vytýkali me­teorologům, že se svými měřeními utíkají před slunečním záře­ním, tak významným v působení na rostlinstvo. Purkyně teplo­měry v ovzduší proto jednak kryl záštitami z lepenky, jednak měřil s teploměry se začerněnou nádobkou. Při měřeních postu­poval způsobem dnes obvykle nazývaným ambulantní měření, tj. odečítal teploty vzduchu a půdy od časného rána do večera v různých hodinách. Měření podnikal ve všech ročních obdobích včetně zimy, kdy měřil též teplotu ve sněhové pokrývce.

Nemůže být, myslím, pochyb o tom, že svou pozorností k denní i sezónní dynamice mikroklimatu i respektováním faktoru přímého slunečního záření velmi předstihl svou dobu.

V létě 1858, v červenci až září, dlel Purkyně na léčení v teh­dejších lázních v Chuchli u Prahy. Pobytu v přírodě využil rovněž k mikroklimatickým měřením teploty. Prováděl tam v údolí chuchelského potoka vyložený mikroklimatický terénní průzkum: určil si měřiště na severní, jižní a východní exposici svahů, na dně údolí, na náhorním plató, v lese, v křovinách, v suché i mokré půdě i ve vodě potoka. Při obchůzce měřišť po­užíval jeden teploměr, který na 15 minut instaloval na daném místě, odečetl ho a přešel na další stanoviště. Metodika - až na scházející základní stanici - se nijak neliší od jednoduchých prů­vodních měření a terénních průzkumů, jak jsme je u nás začali provádět ve větší míře teprve před nemnohými lety.

E. Purkyně uváděl tak ve skutek od roku 1857 ideu, již jsme v úvodu této práce ocitovali z Vojejkova z roku 1892 (l. c.).

Výsledky svých měření, jak sám píše [22], Purkyně nikde ne­publikoval. Naměřil značné rozdíly v teplotách sledovaných míst a kriticky usoudil, že pro soustavné zpracování by bylo za­potřebí mnohem více měření2). Jako výsledné poučení však napsal doslova (1. c): „Viděl jsem, že na omezeném území nalézá se množství podnebí vedle sebe". Doložil tak to, co zatím jen před­pokládal: že vedle mosaiky půdní (geologické) uplatňuje se v životě rostlinstva též mosaika poměrů ovzdušných.

Domnívám se, že podobná soustavná měření a tak promyšleně mikroklimatické hledisko nenajdeme v oné době - v padesátých letech minulého století - u žádného z tehdejších koryfejů užité meteorologie. A v obecné meteorologii teprve zkoušeli, jak se dostat s měřeními pryč z rušící přízemní vrstvy, aby se do pří­zemí vrátili teprve o mnoho desetiletí později. Musíme velmi litovat, že Purkyňova mikroklimatická měření - ač zprávy o nich byly publikovány v poznámkách jiných jeho prací - upadla naprosto v zapomenutí.

Po odchodu z Prahy na lesnické učiliště v Bělé pod Bezdězem se Emanuel Purkyně v oboru meteorologie odmlčel a všechen svůj čas a zájem věnoval potřebám výuky3). Vrátil se k meteoro­logii až v letech sedmdesátých.

Tehdy začala bezprecedenční, rozsáhlá měření srovnávacích lesnických meteorologických stanic zejména v Německu. Celý odborný svět přikládal srovnávacím stanicím rozhodující úlohu při řešení vlivů lesů na podnebí a srážky, když klimatické výkyvy právě v šedesátých a sedmdesátých letech XIX. století oživily starou otázku všeobecného vlivu lesů na vodní režim a půdu. Z Purkyňova jasného vědomí podstaty mikroklimatu vyplývá i jeho kritické stanovisko, které v oné době zaujal vůči těmto stanicím. Purkyně naprosto správně rozpoznal, v čem spočívá skutečný přínos srovnávacích měření v lese a v poli. Podle Purkyně [19] měření na srovnávacích stanicích objasňovala, že les má na blízko položená pole značný klimatický vliv a ukazovala, že podnebí ve volném terénu a v lesích jsou naprosto rozdílná. Již tím podle něj učinila mnoho, i když otázku vlivu lesů ve smyslu obecného tehdy přesvědčení (v měřítku makroklimatickém) neřešila a řešit ani nemohla. Přesto Purkyně po právu hodnotí tato měření jako skvělá.

Rozpoznání správného významu tehdejších lesnicko-meteorologických měření, k němuž se došlo všeobecně až o řadu let později, je dalším důkazem Purkyňových hlubokých znalostí a neobyčejně bystrého, samostatného úsudku. Musíme si uvě­domit, že v tehdejší době (a po několik dalších desetiletí) byl princip srovnávacích stanic hlavní metodou pro zkoumání vlivu lesů na podnebí a že vtiskl charakteristický rys celému vývojo­vému období lesnické meteorologie, jemuž říkáme klasické4).

Po suchých letech 1873—1874 rozšířila se znovu i k nám vlna rozruchu s vysýcháním země. Příčiny toho byly spatřovány především ve stavu lesů, jenž jim podle domněnek nedovoloval plně působit na klima, zejména na srážky. Vliv lesů byl též proklamován v mnoha populárních spiscích5) a používán vy­datně především lesníky a ochránci přírody k ochraně lesů.

A tu se opět projevila meteorologická erudice a samostatnost Purkyňova myšlení: vystoupil proti těmto domněnkám, a to nikoliv jen ve vědeckých publikacích, nýbrž i v populárním a denním tisku6). Takové vystoupení mělo ovšem již jen z for­málního hlediska širokou publicitu. Emanuel Purkyně v popu­larizaci vědeckých poznatků šel ve šlépějích svého otce; vzpo­meňme, že Jan Evangelista svého času způsobil velký rozruch rovněž popularizací - přednáškami pro širší veřejnost na půdě universitní, počinem tehdy u nás neznámým.

Emanuel Purkyně se postavil jednoznačně proti domněnkám o srážkotvorné roli lesů s věcnými a dodnes platnými argumenty, které mohou být uváděny vždy znovu a znovu v době cyklicky se dostavujícího vzrušení veřejnosti při opakujících se suchých klimatických obdobích. V odborných publikacích pak shro­máždil s mravenčí pílí mnoho dat a údajů o kolísání podnebí během kratších i delších období, jež se dostavovalo bez ohledu na stav lesů (např. [19])7).

Vědecké myšlení a samostatné názory, odlišné od přesvědčení široké veřejnosti, mu přinesly i mnohé trpké zážitky. Zejména tehdejší vedoucí lesnické kruhy (šlechtické, velkostatkářské a jejich vedoucí zaměstnanci) byly Purkyňovým vystoupením pobouřeny. Vždyť tu vystoupil člen váženého učiliště s názorem podle obecného chápání (u lesníků stavovsky podbarveného) přímo kacířským, „znevažujícím" obecný význam lesů. Nadto prof. Purkyně nezůstal jen u čistě přírodovědeckého rozboru, nýbrž naznačoval, že rozruch okolo klimatické a hydrologické funkce lesů lze využít i pro jiné účely (otázka revise lesního zá­kona), čímž se patrně dotkl mocných zájmů.

Jeho články se zabýval i tehdejší vrcholný orgán lesnictva v Čechách, Česká lesnická jednota, na svém 27. generálním a plenárním zasedání v srpnu roku 1875 v Chrudimi [23]. Tam byla zařazena do programu jako druhý bod diskuse k otázce, zda rašeliniště a rybníky jakož i lesy některé země jsou schopny příznivě ovlivnit její vzdělávání. Hned v úvodu diskuse referent pro tuto otázku funkcionář spolku nadlesní Schmidl nepřímo kritizoval jak články, tak myšlenky Emanuela Purkyně. President Jednoty kníže Karel Schwarzenberg8) pak v rozpravě velmi ostře napadl „jednoho muže", jenž je dokonce profesorem na jejich lesnické škole. Vytkl též, že své pochybné názory nepova­žuje za vhodné hájit před shromážděním odborníků, nýbrž šíří je novinami u laiků. Purkyňovi, jenž na zasedání v Chrudimi nebyl9), zřejmě nepomohlo ani věcné, odborně i lidsky krásně formulované zastání ředitele bělského lesnického učiliště, vše­obecně váženého lesního rady Fiscaliho (viz [23]). Purkyně sám se vyjádřil [22], že získal krom přívrženců i mocné nepřátele a byl vyloučen z práce lesnické korporace.

S vyrovnáním klimatického výkyvu ochladly však zřejmě i hlavy zapálených lesníků - odpůrců kacířského profesora Pur­kyně, takže v roce 1878 na 30. plenárním shromáždění České lesnické jednoty v České Skalici - po předběžném jednání České lesnické jednoty, lesnického školního spolku a ředitelství les­nického učiliště v Bělé - vystupuje s přednáškou o potřebě sítě meteorologických (ombrometrických) stanic [14]. Purkyně chtěl získat klimatografický přehled o rozložení srážek na území Čech v krátkých i dlouhých časových obdobích a především též základy pro podloženou rajonizaci země10).

Již před tím se v Čechách rozvíjela (od roku 1872/73) jiná síť dešťoměrných stanic, zakládaných z podnětu prof. F. J. Stud­ničky (v roce 1878 čítala 168 stanic). Byla zaměřena především na zemědělské velkostatky, takže se rozprostírala především v úrodných nížinách11). Purkyně u dosavadní sítě srážkoměrných stanic v Čechách postrádal - přes její relativní hustotu ve srovnání s jinými zeměmi - stanice zejména v lesnatých a horských krajích. Tam pak ovšem lesníci mohli pomoci jako nikdo jiný.

Podle chápání širší lesnické veřejnosti mělo tu jít zejména o získávání materiálu ve spletité otázce vlivu lesů na srážky. Pur­kyně sám byl však naprosto přesvědčen o nesprávnosti domněnek o ovlivňováni srážek lesy, takže tyto cíle plánované staniční síti ani nepřikládal [22].

Tím se podstatně liší od prof. F. J. Studničky, jenž je ku podivu i se svými akcemi povědom naší odborné veřejnosti nesrovnatelně lépe. Prof. Studnička byl přesvědčen o značném vlivu lesů na srážky a snažil se ho později prokazovat s použitím dat ze sítě ombrometrických stanic [26]. Stalo se tak metodou pochybnou v samé podstatě.12)

Z jednání České lesnické jednoty v České Skalici vzešla výzva k lesnictvu, aby zejména držitelé lesů pomohli při budování sítě ombrometrických stanic v intencích prof. Purkyně. Lesnické učiliště v Bělé pod Bezdězem (resp. tzv. pokusná lesnická stanice na jeho půdě zřízená) bylo určeno jako centrála pro shromažďo­vání a zpracovávání srážkoměrného materiálu.

Celá staniční akce vděčí za svůj vznik - jak vidět - především prof. E. Purkyňovi; skutečný stav věcí proto nevystihuje kon­statování některých biografů (např. viz [8]), že stanice byly zří­zeny „z podnětu Českého spolku lesnického13.).

Výzva měla ohlas na dnešní dobu těžko představitelný: během necelých pěti měsíců od zasedání v České Skalici bylo ohlášeno 250 stanic, z nichž 160 již bylo zařízeno a měřilo14). V roce 1879 bylo již zařízeno 684 stanic [20], které fungovaly a zasílaly vý­kazy prof. Purkyňovi do ústředí v Bělé.

Meteorology bude jistě zajímat, že v seznamu těchto lesnických srážkoměrných stanic je vedena např. Sněžka15), Milešovka a řada dalších dnes předních stanic.

Celkem 54 stanic přešlo do lesnické sítě od jiného zakladatele (býv. vlastenecko-hospodářské společnosti, ústředního meteoro­logického ústavu vídeňského a ponejvíce ze sítě hydrografické komise).

V té době bylo v Čechách celkem 861 meteorologických stanic různých sítí (podle [20]). Měli jsme tehdy světový primát v husto­tě ombrometrické staniční sítě, na němž se stanice lesnické po­dílely největší měrou. Lesnictvo si toho bylo vědomo a celá akce měla v první době nadšenou podporu.16) Jeho mluvčí sami např. na 31. plenárním zasedání České lesnické jednoty (1879 v Jilem­nici) navrhovali rozšířit pozorování na lesnických stanicích na další prvky, především vítr [24], jejichž význam E. Purkyně vc svém výkladu zdůrazňoval.17) Návrhy Purkyňových přívrženců však nebyly schváleny. Je možno v tom spatřovat zaujetí někte­rých činovníků Jednoty (především presidenta), nicméně důvody zamítnutí jsou rozumné; uvádělo se, že by nová pozorování zna­menala nejen podstatnější zatížení dobrovolných pozorovatelů, ale vzrostly by i nesnáze se zpracováváním a publikací mate­riálu (což vše obstarával s vypětím sil dr. Purkyně navíc ke svým školním úvazkům).

Na generálním zasedání lesnického školního spolku, jenž spra­voval, jak jsme řekli, lesnickou školu v Bělé pod Bezdězem i pokusnou stanici a podílel se z počátku i na financování staniční akce, bylo konstatováno v březnu 1880 [3], že se zřídilo již 760 lesnických ombrometrických stanic. Je to s nepatrnými výkyvy patrně největší dosažený počet; z tohoto počtu pravidelně pra­covalo asi okolo 600 stanic.

Výsledky síťových měření srážek byly profesorem Purkyněm zpracovány a postupně publikovány in extenso u pražského nakladatele Calveho [21].

Akce lesnických ombrometrických stanic byla skutečně vel­korysá a vzbudila pochopitelně pozornost i v meteorologických kruzích v zahraničí. Publikace měření se stala prostředkem k na­vázání styků lesnického učiliště v Bělé pod Bezdězem s meteoro­logickými institucemi celého světa. Svědčí o tom též pravidelně ve spolkovém časopisu ohlašované přírůstky bělské školní knihov­ny, obsahující všechna dnes klasická díla a jména meteorologické vědy oněch dob.

Vedení tak rozsáhlé sítě stanic vyžadovalo nadlidskou práci jediného člověka - prof. Purkyně - jenž síť řídil a data zpracová­val. Vést tak rozsáhlou síť bylo nad jeho síly jednotlivce, třeba geniálního18); uvažme tehdejší zařízení a navíc fakt, že prof. Purkyně musil vše vykonávat ve svém volném čase, po splnění povinností spojených s výukou mnoha předmětů a opatrováním rozsáhlých ústavních sbírek (viz Kokeš [7]). Chápeme pak dopis, v němž Purkyně píše, že stanicím obětoval všechno (viz Kokeš 1. c). Za mnohými těžkostmi E. Purkyně tušíme společenské pozadí, nepřátelství šlechtického předsednictva školního spolku, jeho chlebodárců. Když tedy k pracovní zátěži připočteme i osob­ní těžkosti a zklamání životních snah (viz [7]), vidíme již blížící se nešťastné zakončení.

Publikace měření ombrometrických lesnických stanic si vy­žadovala poměrně velké finanční prostředky a náklady na vydávání srážkoměrných pozorování byly proto neustále tématem jednání na zasedáních předsednictev České lesnické jednoty i lesnického školního spolku. Ani počáteční nadšení členstva Jednoty nedovedlo bohužel natrvalo zajistit celou akci19). Když pak školní spolek roku 1881 odřekl finanční podporu, jednalo se o cizí subvence i o předání celé lesnické sítě hydrografické komisi při Zemském výboru (tj. prof. Studničkovi).

Česká lesnická jednota nenechala ještě síť stanic padnout, aspoň za života prof. Purkyně. Potíže se však zmnohonásobily při zhoršování hospodářské situace spolku v dalších letech. A právě v této době dr. Emanuel Purkyně náhle umírá.

Po určitém přerušení v roce Purkyňovy smrti pokračoval ve zpracovávání docházejících dat ze staniční lesnické sítě jeden z ná­stupců Purkyňových na lesnickém učilišti v Bělé, profesor Adalbert Peřina. Vzhledem k finančním nesnázím České les­nické jednoty nebyly však výsledky již uveřejňovány samostatně a v plném rozsahu, nýbrž v příloze spolkového časopisu [12]. Rokem 1884 pak končí publikace výsledků vůbec. Na základě návrhu předsednictva Jednoty (viz [31]) bylo pak ústředí v Bělé pod Bezdězem zrušeno a vlastníci stanic vyzváni k zasílání výsled­ků srážkoměrných pozorování hydrografické komisi (v roce 1885); tady pak ovšem již začíná jiná kapitola historie.

Promítneme-li si ke konci znovu v mysli celou činnost Ema­nuela Purkyně v oboru meteorologie, poznáme zajisté, že jsme jeho památce mnoho dlužni. Vždyť o něm mlčí nejen úvodní přehledy o vývoji naší vědy v učebnicích meteorologie, nevědí něm dokonce ani rukověti meteorologie užité.

Traduje se ve sporých, E. Purkyňovi věnovaných biografických nástinech nové doby výtka, že málo publikoval a nevěnoval se jedinému tématu, jež by propracoval do hloubky; odtud se od­vozuje fakt, že zůstává skoro neznámý (viz k tomu [7] a [8]). Některé tyto námitky uvádí na pravou míru Kokeš [7].

Emanuel Purkyně byl, pravda, duch neobyčejně všestranný. I když mu však osud nedopřál možnosti odejít z venkovského městečka a specializovat se na některé vysokoškolské stolici i vydat obsáhlé dílo, projevil ve svých pracích tolik hlubokých znalostí syntetizujících několik disciplín, tolik geniálního postřehu a dobu předstihujících názorů (opřených o pozorování a měření), že jakékoliv srovnání s jeho současníky vyznívá jednoznačně nikoliv v jeho neprospěch. Soudím, že dnešní neznalost jeho jména i díla pramení spíše z dávného společenského pozadí některých událostí kolem osoby profesora dr. E. Purkyně; odha­lovat je přísluší historikům. Naší povinností je zhodnotit Purkyňovo dílo.

Musíme objektivně konstatovat, že Emanuel Purkyně předsta­vuje v historickém vývoji naší vědy čelnou osobnost meteorologie obecné i užité a v aplikované nauce se tento zakladatel naší lesnické meteorologie staví po bok průkopníkům a klasikům této disciplíny v měřítku světovém.

Literatura

[1] Augustin F.: O klimatických poměrech v Praze. Časopis Musea král. Českého, 56, 1882.

[2] Augustin F.: O potřebě zorganisovati meteorologická pozo­rování v Čechách. Praha 1885.

[3] Bericht uber die General-Versammlung des h. Forstschul-vereines für Bohmen, welche im gráflich Waldstehťschen Palais in Prag am 29. Márz 1880 getagt hat. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1880, H. 110.

[4] Domin K.: Rostlinogeografické roztřídění české květeny podle prof. Em. Purkyně. Časopis Musea král. Českého, 88, 1914.

[5] Domin K.: Názor Emanuela Purkyně na vliv exposice. Věda přírodní, 20, 1940/41.

[6] Geiger R.: Das Klima der bodennahen Luftschicht. Braunschweig 1961 (IV. Aufl.), p. 4.

[7] Kokeš O.: Dr. Emanuel Purkyně. Živa, 10, 1962, č. 6.

[8] Kořínková M.: Příspěvek k poznání Emanuela Purkyně. In: Jan Evangelista Purkyně, Němec B., Matoušek O. (ed.), Praha 1955.

[9] Kraus G.: Boden und Klima auf kl instem Raum. Jena 1911.

[10] Krečmer V.: Lesnická meteorologie a klimatologie. I. ce­lostátní bioklimatologická konference 1955. Sborník doku­mentů, Praha 1956, p. 50.

[11] Listinný materiál v archivu Národního musea v Praze.

[12] Ombrometrische Beobachtungen in den Monaten ... in den vom bóhmischen Forstvereine errichteten Stationen. Ver-einschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1882; 1883.

[13] Ottův slovník naučný; heslo Purkyně E. Praha 1903.

[14] XXX. Plenar-Versammlung des bóhmischen Forstvereines in Bóhmisch-Skalitz am 7. August 1878. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1879, H. 105.

[15] Purkyně E.: Rozšířenost českých sosnovitých rostlin v ev­ropském Rusku. Živa, 7, 1859.

[16] Purkyně E.: O účelu těchto tabulek (ku poznávání podnebí české země z času květu obilí a žní). Praha 1859.

[17] Purkyně E.: Die Verbreitung der bohmischen Forstge-wáchse im europeischen Russland. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1859, H. 20; pp. 77-78.

[18] Purkyně E.: Šumava a její rostlinstvo. Živa, 7, 1859.

[19] Purkyně E.: Nochmals die Wald- und Wasserfrage. Oesterr. Monatsschrift f. Forstwesen, 27, 1877.

[20] Purkyně E.: Das ombrometrische Netz Bohmens welches der bohmische Forstverein mit Růcksicht auf die Erfor-schung des Waldklimas errichtet hat, im ersten Jahre seines Bestehens 1879. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Natur­kunde, 1879; Beilage z. 3. H.

[21] Purkyně E.: Ombrometrische Beobachtungen der vom bóhm. Forstvereine in den Forsten Bohmens in verschiede-nen SeehShen und Expositionen errichteten Stationen. Herausgegeben von der Forstlehranstalt Weisswasser. Prag 1879; 1880; 1881.

[22] Purkyně E.: Das ombrometrische Netz des bůhmischen Forstvereins von 700 Stationen in Forsterháusern aller Meereshohen. Forstliche Blátter, 17, 1880.

[23] Stenographisches Protokoll der XXVII. General-Ver­sammlung des bóhmischen Forstvereines in Chrudim am 3. August 1875. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Natur­kunde, 1875, H. 92.

[24] Stenographisches Protokoll der XXXI. Plenar-Versammlung des bohm. Forstvereines in Starkenbach am 7. August 1879. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1880, H. 109.

[25] Studnička F. J.: Dějiny dešťopisu v Čechách. Časopis Musea král. Českého, 55, 1881.

[26] Studnička F. J.: Základové dešťopisu království Českého. Praha 1887.

[27] Swoboda E.: In welcher Weise wáre das forstliche Versuchs-wesen mit besonderer Růcksichtnahme auf die forst-wirthschaftlichen Verháltnisse und Bedurfnisse von Bóhmen zu organisieren? Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Natur­kunde, 1881, H. 115.

[28] Ščerban M. I.: Ob osnovopoložnikach mikroklimatologii. Meteorologija i gidrologija, 1962, No. 7.

[29] Vojejkov A. I.: Pojezdka po Rossii v 1892 g. Meteorologičeskij vestnik, 1892, No. 11.

[30] WiehlJ.: f Dr. Emanuel Ritter von Purkyně. Vereinsschrift f. Forst-, Jagd- u. Naturkunde, 1882, H. 118.

[31] Zpráva o činnosti České jednoty lesnické v spolkovém roce 1883 — 1884.  Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu, 1884/85, seš. 129.

Obr. Emanuel Purkyně (1831–1882)


1) Purkyně těchto termínů výslovně užíval (stanovištní, expoziční i místní klima), viz [19].

2) Z některých poznámek v jiných pracech Purkyňových lze soudit, že v měřeních občas ještě pokračoval (např. v červenci 1859). Některá data ze svých mikroklimatických studií v terénu také přece jen uvádí (např. v práci [17]).

3) Z nepřímých zpřáv o činnosti školy lze odvodit, že neobsluhoval ani meteorologickou stanici v Bělé, což spadalo do kompetence profesora matematiky. Ani při návštěvě korunního prince Rudolfa, jehož po škole prováděl, nezmiňoval se blíže o meteorologii.

4) Metodické nedostatky v principu srovnávacích stanic si jako další uvědomil až Ney (Uber den Einfluss des Waldes auf das Klima, Deutsche Zeit- u. Streitfragen, 5, 1886; viz k tomu Krečmer V.: Klimatická funkce lesů

5) Z dobrých např. Kampelík F. C.: Jak si pomůžeme k dešťům, hojné rose, chtíce sobě úrodu zemskou zvětšiti a jak bycho se proti přívalům a povodni chrániti mohli. Hradec Králové 1865.

6) V pražské Politik uveřejnil sérii článků „Wálder und Regen" od konce prosince 1874 do dubna 1875, dále příspěvky v Prager landwirt. Wochenblatt.

7) K tomuto názoru se E. Purkyně zřejmě dopracoval časem. V roce 1859 byl ještě názoru, že „mnohosti deště závisejí, jak známo, kromě výšky krajiny, od hustější neb řidší lesnatosti" (viz [18], str. 23).

8) Nelibosti, již prof. Purkyně vzbudil proti sobě především u šlechtických majitelů lesů, se již patrně nezbavil; naopak se zdá, že se stupňovala až k náhlému konci jeho života [7], vždyť představitelé těchto kruhů tvořili rozhodující část školního spol­ku, spravujícího Purkyňovo působiště. Pravé příčiny nelibosti bude zapotřebí teprve odhalit.

9) E. Purkyně považoval všeobecné úvahy a debaty o vlivu lesů na klima a vyvracení většinou naiviních názorů o tom za málo užitečné. Lépe by podle něj bylo rozebírat správné zásady hospodaření v lesích na základě měřením získaných poznatků např. o teplotě vzduchu a půdy v porostech (viz [19]). Jeho nepřítomnost vChrudimi byla ovšem omluvena služebním zaneprázdněním na škole v Bělé.

10) Již dřivé k rajonizaci učinil prvni náběh pomocí fenologie (dotazníková akce o době květu a zrání obilí, pro niž sestavil „Pře­hledné tabulky pro zapisování průběhu ročního kolísání teploty a jejího vlivu na vývojové fáze rostlin v polních kulturách, zvláště na dobu květu a zrání" (cit. podle [8]). Jsou charakterizovány jako „tabulky sloužící k tomu, aby se z času květu obilí a času žní v jisté krajině podnebí této krajiny a z takových udání z rozlič­ných krajin podnebí České země na všech místech poznalo" [16]. V oboru fenologie se Purkyně již mohl opřít o fundované a hojné fenologické práce K. Fritsche (o něm viz Seydl O.: České práce fenologické starší doby. Meteorologické zprávy, 7, 1954). O osudu fenologické akce Purkyňovy není nic bližšího známo.

11) Když v roce 1875 zemské zastupitelstvo při všeobecném zájmu o otázky vodního režimu zřídilo (za iniciativy právě velkostátkářských kruhů zemědělských) hydrologickou komisi, prof. studnička stanul v čele odboru meteorologického, převedl tam i srážkoměrné stanice na jeho popud založené a dále v zakládání pokračoval (viz [25])

12) Viz o tom Krečmer V.: Vliv lesů na srážky. Meteorolo­gické zprávy, 5, 1952, č. 4 —5.

13) Zdrojem jsou tu snad některé současné prameny. Tak např. v roce smrti skutečného zakladatele lesnických dešťoměrných stanic, prof. E. Purkyně, píše o obou hlavních sítích v Čechách F. Augustin [1]: „Hlavním přičiněním p. prof. dra. F. Studničky zřízena jest od r. 1873 za několik let komisí hydrografickou v Čechách hustá síť dešťoměrných stanic, k níž se r. 1879 připo­jila síť nová, čítající více než 700 stanic lesnických, založená čes­kým lesnickým spolkem ..." Teprve v dalším spise [2] Augustin uvádí, že stanice zřídil spolek „na radu dra E. Purkyně" (1. c, str. 11).

14) Zařízení ombrometrických stanic bylo opatřováno na vlastní náklady držitelů a provozovatelů. Podle údaje Augustinova ([2], str. 11) bylo vydáno za dešťoměry asi 7000 zlatých.

15) Ještě před zřízením stanice IX. tř. berlínským meteorolo­gickým ústavem.

16) K dokreslení situace je třeba uvést, že lesnická meteorologie byla tehdy nejen ve světě, ale i u nás váženým oborem dík popu­laritě otázky vlivu lesů na klima. Např. 33. generální shromáždění České lesnické jednoty (1881 v Rakovníku) jednalo o návrzích na organizaci státního lesnického výzkumu. Generální zpravodaj pro toto téma E. Swoboda [27] dává v návrhu organizačního schématu lesnického výzkumu lesnické meteorologii zcela sa­mostatné postavení (výzkumná instituce měla mít 3 oddělení: lesního hospodářství, přírodovědecké a meteorologické). Lesnic­kou meteorologii hodnotí z hlediska významu celostátního (vliv lesů na celou zemi, též z hlediska formulací lesního zákona) i pro její důležitost v ochraně a pěstování lesů. Její význačné postavení uznávali též meteorologové (viz např. Augustin [2]).

17) V této době z celkového počtu všech stanic v Čechách jen 27 stanic pozorovalo krom srážek i ostatní meteorologické prvky (stanice vídeňského meteorologického ústavu, viz [1] a [2]).

l8) Studnička píše [25]: „ . . . Purkyně sám každoročně stati­síce ombrometrických číslic do světa metá .. .".

19) V roce 1881 z celkového počtu 1908 členů České jednoty lesnické odebíralo publikované výsledky měřeni srážek méně než 100 osob.

V. Krečmer, MZ 1963/1, ročník 16, str. 8-13